Tzv. překvapivé rozhodnutí
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 15. září 2004
sp. zn. I. ÚS 220/04
ve věci ústavní stížnosti I., s. r. o., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 22. 1. 2004 sp. zn. 7 Cmo 388/2003, jímž byl ve výroku o náhradě nákladů řízení změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 26. 2. 2003 sp. zn. 30 Cm 229/2002 tak, že stěžovatelka (žalobkyně) je povinna zaplatit žalované straně náhradu nákladů řízení.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 388/2003-33 ze dne 22. 1. 2004 se ruší.
Odůvodnění
Porušení svého základního práva spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 Cm 229/2002-22 ze dne 26. 2. 2003 bylo zastaveno řízení co do částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím a co do směnečné odměny 1 500 Kč (výrok I.), dále byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku 6 % z částky 550 000 Kč a směnečné odměny ve výši 1 833 Kč (výrok II.), žalovanému bylo uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 4 720,40 Kč (výrok III.) a současně bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku ve výši 21 480 Kč. Žalovaný podal odvolání výslovně proti výroku III. a usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 388/2003-33 ze dne 22. 1. 2004 byl tento výrok změněn tak, že stěžovatelce jako žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 46 650 Kč.
Podle názoru stěžovatelky napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud chybně vyložil ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a toto ustanovení aplikoval v rozporu s ustálenou praxí obecných soudů. Stěžovatelka zdůraznila, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení při zastavení řízení je povinností soudu zabývat se tím, kdo z procesního hlediska zastavení řízení zavinil. Pokud vzala stěžovatelka důvodně podanou žalobu zpět pro chování žalovaného (uspokojení žalobou uplatněného nároku), pak jako žalobkyně zastavení řízení nezavinila. "S ohledem na to, aby pouze z důvodu rozhodnutí o nákladech řízení nebylo prováděno rozsáhlé dokazování, se důvodnost podání žaloby posuzuje ... pouze procesně." Při rozhodování o nákladech řízení je tedy podstatný vztah mezi požadavkem žalobce - v daném případě zaplacení dlužné částky - a chováním žalovaného po podání žaloby, který v předmětné věci žalobou uplatněný nárok uspokojil. Z procesního hlediska byl tedy v té části, v níž bylo řízení v dané věci zastaveno, úspěšný žalobce (stěžovatelka). Soud prvního stupně v dané věci rozhodl o nákladech řízení zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou praxí podle procesního zavinění a věcí samou se nezabýval. Tím, že odvolací soud na věc nahlédl zcela jinak a pro stěžovatelku neočekávaným způsobem, odňal jí právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Závěr odvolacího soudu, který se při rozhodnutí o nákladech řízení zabýval věcí samou a dospěl k závěru, že stěžovatelka by ve sporu nebyla úspěšná, je závěrem, kterým se soud prvního stupně vůbec nezabýval. Stěžovatelce tak byla odňata možnost obrany proti hypotetickým závěrům odvolacího soudu, že by ve věci samé neměla úspěch. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí vrchního soudu, protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s meritem věci, neboť důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného a také procesní úspěch stěžovatelky byl shledán v tomto řízení jako nepoměrně větší. Stěžovatelka vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání ve věci podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Žalovaný, K-L., s. r. o., se postavení vedlejšího účastníka vzdal a navíc prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve věci.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání, a to výlučně jen do výroku o náhradě nákladů řízení. V odvolání v podstatě namítal, že částku 550 000 Kč zaplatil z titulu rámcové smlouvy o postoupení pohledávek, nikoliv z listiny označené jako směnka. Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 7 Cmo 388/2003-33 ze dne 22. 1. 2004 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 46 650 Kč a povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 825 Kč. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka žalobou uplatněnou pohledávku opírala o listinu označenou jako "směnka". Mezi účastníky však existuje závazkový vztah z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, podle níž byl žalovaný povinen zaplatit pohledávku ve výši shodné se stěžovatelkou žalovanou směnečnou pohledávkou - 1 000 000 Kč. Pokud stěžovatelka brala v průběhu řízení opakovaně žalobu částečně zpět s tvrzením, že žalovaný uspokojil žalobou uplatněnou pohledávku, své tvrzení neprokázala, neboť nelze dovodit, že by byly platby žalovaného poskytnuty na žalobcem tvrzenou směnečnou pohledávku. Soud prvního stupně správně posoudil směnku jako neplatnou, takže nelze uzavřít, že by žalovaný žalobci plnil, i když k tomu neměl právní povinnost. Právní povinnost plnit žalobci totiž vyplývala ze smlouvy o postoupení pohledávek, tedy z jiného titulu, než který žalobce uplatnil. Odvolací soud proto dovodil, že o náhradě nákladů řízení ohledně částky, v níž byla žaloba zamítnuta, je nutno rozhodovat podle § 146 odst. 1 o. s. ř., "a v rozsahu, v němž bylo z důvodu zpětvzetí žaloby řízení zastaveno podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť zavinění na zastavení řízení je třeba spatřovat výlučně na straně žalobce" (stěžovatelky).
Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil nebo jemuž se přihodila náhoda, která je vyvolala (viz § 146 odst. 2, § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř.). K tomu Ústavní soud dodává, že - jak se běžně interpretuje - v takových případech nelze vykládat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení (tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu), eventuálně též náhoda, a důsledkem toho je vznik nákladů druhého (dalšího) účastníka. Z tohoto principu je však stanovena výjimka (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Pokud důvodná žaloba byla vzata zpět pro chování druhého účastníka, nesmějí jít náklady řízení k tíži žalobce, ačkoliv ten svým projevem vůle zastavení řízení vyvolal.
V předmětné věci soud prvního stupně přiznal stěžovatelce jako žalobkyni částečnou náhradu nákladů řízení, neboť uplatnil ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Odvolací soud však toto rozhodnutí zásadně změnil a uložil naopak stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení v plném rozsahu žalovanému (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.) s odůvodněním, že žalovaný plnil na základě smlouvy o postoupení pohledávek, nikoliv ze žalované směnečné pohledávky. Ústavní soud po přezkoumání předmětného spisu dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat - ve smyslu ustálené judikatury - za rozhodnutí "překvapivé", jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož právní posouzení otázky náhrady nákladů řízení bylo zcela odlišné od právního posouzení, jež učinil odvolací soud. Dospěl-li odvolací soud k zcela jinému právnímu názoru, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. To však neučinil a rozhodl sám bez ústního jednání, čímž zbavil stěžovatelku možnosti, aby se v tomto směru bránila
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.