K právu účastníků řízení vyjádřit se ke změně právního náhledu odvolacího soudu (překvapivé rozhodnutí)
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 28. března 2006
sp. zn. I. ÚS 503/05
ve věci ústavní stížnosti S., s. r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 631/2004-85 ze dne 9. 6. 2005, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi G., s. r. o., na zaplacení smluvní pokuty.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 631/2004-85 ze dne 9. 6. 2005 se ruší.
Odůvodnění
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Krajský soud v Ostravě se při projednávání odvolání podaného vedlejším účastníkem zabýval platností nájemní smlouvy obsahující závazek zaplatit smluvní pokutu, uzavřené mezi stěžovatelkou jako pronajímatelem a vedlejším účastníkem jako nájemcem, a dovodil její absolutní neplatnost. Svůj závěr opřel o to, že pronajímané prostory byly podle kolaudačního rozhodnutí určeny k užívání jako prostory kancelářské, zatímco předmětem podnikání vedlejšího účastníka byl nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje. Odvolací soud svůj názor dále odůvodnil tím, že ze zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor") vyplývá, že nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Stěžovatelka v této souvislosti namítala, že vedlejší účastník měl předmět podnikání vymezen šířeji než jen nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje, protože v jeho předmětu činnosti bylo dále uvedeno: zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, činnost organizačních a ekonomických poradců, nákup a prodej nemovitostí a zastavárenská činnost. Stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud se postavil na striktní a ryze pozitivistický výklad ustanovení § 3 odst. 2 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, protože provozování určité živnosti zahrnuje celou škálu činností, z nichž pouze část se dá obvykle přesně označit názvem, jakým je označena příslušná živnost. Pokud tedy předmětem podnikání vedlejšího účastníka je třeba nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje, pak tento předmět podnikání - vedle samotného uskutečňování nákupu od dodavatelů - zahrnuje i další činnosti, jako je vedení administrativy a účetnictví, přípravné činnosti (plánování), korespondence s odběrateli a dodavateli atd. Tyto další činnosti nebývají zpravidla vykonávány v prostorách, které jsou příslušným kolaudačním rozhodnutím určeny jako prodejny. Přesto jde i u těchto činností stále o výkon konkrétního předmětu podnikání a podnikatel nepotřebuje mít pro tyto činnosti, pokud je vykonává pro sebe, další oprávnění k podnikání. Odvolací soud svým výkladem výše uvedených ustanovení zcela pominul reálnou náplň výkonu příslušných předmětů podnikání a jejich skutečnou šíři. Stěžovatelka dále namítala, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces i svým postupem, protože změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), aniž jí dal před vyhlášením rozsudku prostor vyjádřit se k právnímu názoru soudu, odlišnému od jejího právního názoru i od právního názoru soudu prvního stupně. Stěžovatelka se odvolávala na ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., z něhož - podle jejího názoru - vyplývá právo vyjádřit se a reagovat na změněný právní náhled. Odvolací soud ji nevyzval k doplnění rozhodných skutečností. Za takovou výzvu nelze považovat žádost krajského soudu, aby se vyjádřila ke stavebnímu určení pronajatých prostor a předložila k tomu případné listinné důkazy.
Platnost předmětné smlouvy o nájmu nebytových prostor nenapadal v odvolání ani vedlejší účastník. Stěžovatelka se o právním názoru odvolacího soudu dozvěděla poprvé až z odůvodnění napadeného rozsudku. Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Stěžovatelka s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasila.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalovaná. Namítala, že přiznání smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy, protože jí nelze odepírat právo, aby se podílela na určení výše úhrady za služby, a žalobkyně (stěžovatelka) odmítala předat žalované podklady pro vyúčtování služeb. Ty jí předala až v průběhu soudního řízení, na což žalovaná reagovala okamžitým zaplacením dlužné částky. Nebyla proto v žádném prodlení. Krajský soud v Ostravě vyzval stěžovatelku, aby předložila výpis z obchodního rejstříku žalované, který je nedílnou součástí smlouvy o nájmu nebytových prostor, a aby se vyjádřila ke stavebnímu určení pronajatých prostor (č. l. 60). Po provedeném jednání Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem č. j. 15 Co 631/2004-85 ze dne 9. 6. 2005 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení smluvní pokuty zamítl, a změnil rovněž výrok o povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že z ustanovení § 3 odst. 2 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor vyplývá, že nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. V posuzované věci byly nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím stavebně určeny jako kanceláře, leč sjednaným účelem nájmu byl mimo jiné i nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Tento účel nájmu je v rozporu se stavebním určením pronajatých prostor a smlouva o nájmu nebytových prostor je podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná. V důsledku toho pak zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty, protože smluvní pokuta je jedním ze způsobů zajištění závazku podle smlouvy a má akcesorickou povahu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud se nejdříve zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. V předmětné věci odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je v takovém případě přípustné dovolání; podle § 237 odst. 2 citovaného zákona je však dovolání nepřípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč. Vzhledem k tomu, že ve výroku, v němž byl rozhodnutím odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního stupně, se jednalo o plnění nepřevyšující částku 20 000 Kč, je dovolání nepřípustné. Posledním opravným prostředkem tak bylo odvolání, které ve věci bylo řádně uplatněno. Ústavní stížnost je proto přípustná.
Dále se Ústavní soud zabýval meritorními námitkami stěžovatelky. Základní námitka směřovala proti názoru odvolacího soudu, který posoudil smlouvu o nájmu nebytových prostor, uzavřenou mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, jako neplatnou proto, že předmět podnikání vedlejšího účastníka (nájemce) prý neodpovídá kolaudačnímu rozhodnutí, které určilo účel pronajímaných nebytových prostor. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že vzhledem k tomu, že v předmětu podnikání vedlejšího účastníka - nájemce je i nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a předmětné nebytové prostory jsou kolaudačním rozhodnutím určeny jako kanceláře, neshoduje se účel nájmu s vymezením v kolaudačním rozhodnutí, a proto je smlouva o nájmu nebytových prostor neplatná. Stěžovatelka namítala příliš striktní a ryze pozitivistický výklad této otázky.
Ústavní soud sice ve své ustálené judikatuře opakovaně vyslovil, že není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení provedených důkazů, pokud je tento proces obecnými soudy prováděn v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v § 132 o. s. ř. V předmětné věci však podle názoru Ústavního soudu vybočil odvolací soud z hranic vymezených touto zásadou. Z protokolu z jednání před odvolacím soudem (č. l. 82) je sice patrné, že odvolací soud zjišťoval, k jakému účelu byl nájem předmětných nebytových prostor dohodnut. Je pravda, že oba účastníci shodně prohlásili, že jako účel nájmu bylo dohodnuto to, co bylo zapsáno jako předmět podnikání vedlejšího účastníka v obchodním rejstříku. Dále shodně uvedli, že "nehodlají tvrdit", že by bylo požádáno o souhlas k uzavření nájemní smlouvy u příslušného orgánu obce. Shodně rovněž prohlásili, že pokud je na výpočtovém listu u způsobu využití uvedeno "kancelář", odkazuje se vlastně na určení prostor podle kolaudačního rozhodnutí a že nešlo o to, že by se tím měnil účel nájmu podle výše uvedeného vymezení. Podle přesvědčení Ústavního soudu však tyto údaje nelze přeceňovat. Je totiž zřejmé - a v tomto směru lze dát stěžovatelce za pravdu - že nákup a prodej zboží (účel nájmu) nutně vyžaduje řadu činností administrativní povahy, jež jsou zásadně vykonávány v prostorách kanceláře. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud v tomto případě náležitě nezjistil všechny okolnosti, které se týkaly využívání předmětných nebytových prostor ve vztahu k předmětu činnosti vedlejšího účastníka, který nutně je - již z povahy věci - daleko širší než pouhý nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje.
Stěžovatelka dále namítala, že odvolací soud porušil ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., když jí nedal možnost vyjádřit se ke změněnému právnímu názoru; to platí tím spíše, že žádný z účastníků platnost smlouvy o nájmu nebytových prostor nenapadal. Z judikatury obecných soudů sice vyplývá, že byla-li platnost smlouvy, ze které je vymáháno plnění, zkoumána soudem prvního stupně, nemohou být práva účastníka řízení dotčena tím, že témuž zkoumání (byť s opačným závěrem) byla smlouva podrobena v odvolacím řízení. Ze spisu však plyne, že soud prvního stupně se zkoumáním platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor jako celku vůbec nezabýval a pozornost věnoval pouze sjednání smluvní pokuty. Za této situace neměli účastníci řízení možnost uplatnit své námitky, pokud jde o posouzení platnosti této smlouvy jako celku, a stěžovatelce tak byla odepřena možnost včas reagovat na jiný právní náhled odvolacího soudu, jímž bylo založeno rozhodnutí překvapivé (srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 220/04
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 129).
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.