22 Cdo 2057/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně M. M., zastoupené JUDr. Jiřím Davidíkem, advokátem se
sídlem v Praze 4, V Jezírkách 1545/16, proti žalovanému J. M., zastoupenému
JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu
Praha-východ pod sp. zn. 5 C 516/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2007, č. j. 31 Co 433/2007-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám JUDr. Jiřího Davidíka.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 12. dubna 2006, č. j. 5 C 516/2003-118, zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-východ, na LV č. 785 pro obec M.
a kat. území M. u Ř., a to k domu č. p. 270, st. parc. č. 901 a pozemku parc.
č. 735/17. Označené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného a
žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil částku 2.100.000,- Kč ve splátkách
tak, že první splátku ve výši 1.000.000,- Kč zaplatí do tří dnů od právní moci
rozhodnutí, druhou ve výši 1.100.000,- Kč zaplatí do 31. 12. 2006, pod ztrátou
výhody splátek. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 16. října 2007, č. j. 31 Co 433/2007-157, změnil rozsudek
soudu prvního stupně jen ve lhůtě plnění tak, že částku 2.100.000,- Kč je
žalovaný oprávněn zaplatit ve splátkách, a to první ve výši 1.000.000,- Kč do
30 dnů od právní moci rozsudku a další ve výši 1.100.000,- Kč do 90 dnů od
právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. Jinak rozsudek soudu ve věci
samé potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z
důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako zjevně
bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k
dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při
projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval
dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s.
ř. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl
naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel
oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř.; a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových
zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich
správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj.
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se
dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3
o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání, nešlo-li by ovšem o výklad
procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť je v souladu s hmotným právem a
judikaturou Nejvyššího soudu.
Občanský zákoník v § 142 odst. 1 taxativně stanoví způsoby vypořádání zrušeného
podílového spoluvlastnictví, přičemž jako první způsob vypořádání uvádí reálné
rozdělení věci, jehož podmínkou však je, že jde o rozdělení „dobře možné“. Při
úvaze o tom, zda je rozdělení věci dobře možné, je jedním z hledisek hledisko
finanční nákladnosti rozdělení věci a otázka, zda spoluvlastníci jsou ochotni
nést takové náklady. Nejvyšší soud již dříve, např. v usnesení ze dne 3. 8.
2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 3425, vyslovil názor, že „jestliže by
reálné rozdělení věci nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav,
bylo by potřebné považovat z tohoto hlediska věc za reálně nedělitelnou“. I
kdyby nešlo o nákladné stavební úpravy, neznamená to samo o sobě, že rozdělení
věci je dobře možné. Na soudu je, aby před případným rozdělením věci zkoumal,
zda spoluvlastníci či někteří z nich jsou ochotni hradit náklady spojené s
rozdělením věci. Pokud by žádný z nich nebyl ochoten nést tyto náklady, musela
by být věc z tohoto hlediska považována za nedělitelnou. K tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1476/2008, publikovaný
tamtéž (C 7170), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1988, sp. zn. 3 Cz
18/88, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45, ročník
1991.
Žalovaný v průběhu nalézacího řízení požadoval, aby nemovitost byla rozdělena,
nikdy však výslovně neuvedl, že je ochoten hradit náklady rozdělení nemovitosti
sám (tedy i za žalobkyni). Také při jednání před odvolacím soudem dne 16. října
2007 navrhoval, aby v případě, že nemovitost nebude reálně rozdělena, byla
přikázána do jeho vlastnictví, a netvrdil, že není schopen žalobkyni zaplatit
vypořádací podíl. Uvedl, že částku 1.000.000,- Kč zaplatí do třiceti dnů od
právní moci rozsudku, zbývající částku do jednoho roku. V podání soudu ze 4.
února 2007 mimo jiné uvedl „Žalobkyně vlastní jednu polovinu spoluvlastnického
podílu, tudíž i její přispění k provedení úprav je 1/2.“ K tvrzení žalovaného,
že je ochoten náklady rozdělení nemovitosti hradit sám, tak dovolací soud při
posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlížet, neboť jde o tvrzení nové
skutečnosti, kterou podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit.
Nelze proto založit přípustnost dovolání na řešení právní otázky – rozdělení
věci při nutnosti vynaložení vyšších nákladů, pokud jeden ze spoluvlastníků je
ochoten nést tyto náklady sám, jestliže ji dovolací soud řešit nemůže. Otázka,
zda spoluvlastník je či není schopen zaplatit druhému spoluvlastníku náhradu za
jeho spoluvlastnický podíl, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Odvolací soud
při rozhodování vyšel ze závěru, že žalovaný je tak schopen učinit a dovolací
soud je tímto závěrem vázán.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm.
c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni
představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí
podle § 3 odst. 1, bodu 5 (z částky 2.100.000,- Kč), § 4 odst. 2, § 10 odst. 3,
§ 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, částku 10.000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, a celkem činí 10.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění
vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně
podal návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu