22 Cdo 3742/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.
Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. B., bytem v
P., zastoupené JUDr. Ing. Rostislavem Pilcem, advokátem se sídlem v Praze 7,
Dělnická 30, proti žalovanému J. H., bytem v P., zastoupenému Mgr. Lukášem
Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 37, o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9
C 26/2004, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 16. prosince 2008, č. j. 16 Co 268/2008–231,
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 18. července 2007, č. j. 9 C 26/2004–134, zrušil „podílové
spoluvlastnictví žalobkyně V. B. a žalovaného J. H. k budově, pozemku o výměře
202 m? – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku o výměře 515 m? - zahrada a
pozemku o výměře 110 m? – ostatní plocha, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 458 pro katastrální území D., obec P. Katastrálního úřadu pro hlavní město
Prahu, katastrální pracoviště P.“ (výrok I. rozsudku.), „budovu, pozemek o
výměře 202 m? – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek o výměře 515 m? - zahrada
a pozemek parc. o výměře 110 m? – ostatní plocha, vše zapsáno na listu
vlastnictví pro katastrální území D., obec P. u Katastrálního úřadu pro hlavní
město Prahu, katastrální pracoviště P.“, přikázal do výlučného vlastnictví
žalobkyně V. B. (výrok II. rozsudku), žalobkyni uložil povinnost zaplatit
žalovanému částku ve výši 2.555.000,- Kč do devadesáti dnů od právní moci
rozsudku (výrok III.), a výroky IV. – VIII. rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem id. ? předmětných
nemovitostí a žalovaný id. ? nemovitostí, které tvoří rodinný dům se zahradou. Žalobkyně podle spoluvlastnické dohody z roku 1986 užívá v domě větší byt v
přízemí a žalovaný menší byt v prvním patře. Podle závěrů znaleckého posudku
reálné rozdělení budovy domu není možné, neboť část prostor většího bytu
zasahuje nad prostory bytu menšího. Ani rozdělení domu na bytové jednotky podle
zákona č. 72/1994 Sb. by nebylo vhodné,
jelikož by neodpovídalo poměru spoluvlastnických podílů účastníků, jelikož
poměr výměr stávajících bytů je 2/3 a 1/3 plochy celého domu. Jelikož oba
spoluvlastníci projevili případný zájem o přikázání domu do výlučného
vlastnictví, soud prvního stupně po vyhodnocení dalších okolností přikázal dům
do výlučného vlastnictví žalobkyně. Ve prospěch žalobkyně poukázal na to, že je
většinovou spoluvlastnicí, v domě trvale bydlí (žalovaný byt, který je oprávněn
užívat, pronajímá obchodní společnosti jako kancelář a jeho bytová potřeba je
uspokojena), žalobkyně hodlá dům po získání do výlučného vlastnictví využít pro
své bydlení a bydlení svého syna s rodinou (žalovaný má v úmyslu dům využít pro
svého syna, který není v současné době schopen se o dům finančně starat) a
žalobkyně v řízení prokázala finanční připravenost k poskytnutí náhrady za
spoluvlastnický podíl žalovanému (hypotéční úvěr syna žalobkyně, žalovaný by
vypořádání financoval z úvěru od známého). Z uvedených důvodů lze tedy podle
soudu prvního stupně předpokládat, že předmětné nemovitosti žalobkyně využije
účelněji. Při stanovení přiměřené náhrady soud prvního stupně vyšel ze
znaleckého posudku, který stanovil obvyklou cenu nemovitosti částkou
10.222.000,- Kč, z níž podíl žalovaného činí 2.555.000,- Kč. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. prosince 2008, č. j.
16 Co 268/2008–231, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích ve věci samé změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému
na vypořádání 3 685000,- Kč do 90 dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající
části rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I. rozsudku),
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. – IV. rozsudku) a ve výrocích VII. a VIII. rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu
prvního stupně. S ohledem na časový odstup ode dne rozhodování soudu prvního
stupně však doplnil dokazování o doplněk znaleckého posudku a výslech znalce
ohledně stanovení aktuální obvyklé ceny nemovitostí v době rozhodování
odvolacího soudu, kterou znalec vyčíslil částkou 14 740 000,- Kč. S ohledem na
toto zjištění odvolací soud změnil rozsudek toliko ve výši přiměřeného
náhrady, kterou stanovil částkou 3.685.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně i žalovaný dovolání. Žalobkyně ve svém dovolání (které nesprávně označuje jako „dovolání
žalovaného“) navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého dovolání se ztotožnila s
rozhodnutím soudu prvního stupně. Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu však
brojí proti jeho závěru o výši přiměřené náhrady, kterou stanovil podle obvyklé
ceny stanovené ke dni rozhodování odvolacího soudu. Namítá, že možnost
odvolacího soudu měnit jinak věcně správný rozsudek soudu prvního stupně pouze
v závislosti na nepředvídatelném vývoji trhu je v rozporu se zásadou právní
jistoty účastníků řízení, když v daném případě došlo k navýšení vypořádací
částky o více než jeden milion korun. Žalovaný ve svém obsáhlém dovolání spatřuje jeho přípustnost v § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podává je z
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s
přikázáním nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně, jakož i s výší
přiměřené náhrady. Namítl, že v rámci úvah, kdo ze spoluvlastníků by účelněji
využíval předmět sporu, je třeba upřednostnit využití podílovým spoluvlastníkem
před využitím osobou blízkou spoluvlastníku. Podle názoru žalovaného je v
případě žalobkyně velice nepravděpodobné, že by se její syn s rodinou
přestěhoval do bytu užívaného žalovaným, když dosud se tak nestalo a ani nikdy
žádný takový nárok vůči žalovanému syn žalobkyně po žalovaném neuplatňoval. Žalovaný namítá, že s ohledem na čl. VI. kupní smlouvy, na základě níž získal
svůj spoluvlastnický podíl, je oprávněn předmětnou nemovitost, resp. svoji
část pronajmout, takže toto zprostředkované užívání předmětné nemovitosti je
podle názoru žalovaného totožné jako případ, kdy soud konstatoval, že přihlédl
zejména k tomu, že žalobkyně v domě bydlí. Žalovaný má za to, že prokázal,
že by předmětná nemovitost mohla být rozdělena na bytové jednotky s tím, že
žalovanému by byla přikázána menší jednotka. Vzniklý rozdíl mezi velikostí
spoluvlastnických podílů a velikostí bytových jednotek, které by byly
přikázány, by byl kompenzován finanční náhradou. Odkázal v této souvislosti na
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 2448/2005 a sp. zn. 22
Cdo 2624/2003. Podle názoru dovolatele jestliže odvolací soud učinil skutkový závěr, že po
rozdělení nemovitosti ji bude možno užívat k určenému účelu, byť i s určitým
omezením oproti předchozímu stavu, jde o věc reálně dělitelnou a je třeba dát
přednost jejímu reálnému rozdělení mezi spoluvlastníky. Je-li takto věc možné
rozdělit, nemůže soud zkoumat účelné využití věci, které přichází v úvahu
toliko v případě přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků. Konstatování
odvolacího soudu, že účelnému využití věci lépe svědčí okolnosti na straně
většinové spoluvlastnice je tudíž nesprávné a naplňuje dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný rovněž nesouhlasí s výší přiměřené náhrady, jelikož znalec se
nedostatečně vypořádal s cenou nemovitosti, které by bylo dosaženo při prodeji
obdobné nemovitosti v obdobné lokalitě ve stejné době, protože nezvážil všechny
okolnosti mající na cenu vliv. Jestliže se odvolací soud spokojil s tvrzením
znalce, že nejsou stanoveny závazné postupy pro stanovení obecné ceny
nemovitosti, a proto se cena obvyklá u různých nemovitostí může stanovit
různými způsoby, a že znalci se mohou při oceňování pohybovat v určitém rozpětí
cen, aniž toto rozpětí uložil znalci sdělit a doplnit tak jeho znalecký
posudek, zatížil řízení vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Znalecký posudek navíc vychází z výměr neodpovídajících skutečnosti ani
stavebnímu zákonu a při ústním jednání znalec nevysvětlil, proč je nově
přikoupený pozemek okamžitě snižován cenou o 5 %, ačkoliv by tomu mělo být
naopak. Pokud tedy odvolací soud akceptoval znalcem stanovenou obvyklou cenu
věci v rozporu se zjištěními, za které by se nemovitosti v dané lokalitě
prodala, vycházel ze znaleckého posudku, který je nesprávný a představuje to
skutkové zjištění soudu o ceně věci, které je dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel rovněž
poukazuje na to, že odvolací soud se nezabýval návrhem žalovaného, že žalobkyni
nabídne za její spoluvlastnický podíl více, než bylo určeno ve znaleckém
posudku za její podíl. Argumentuje, že skutečnost, že účastník sporu nabízí na
vyrovnání částku podstatně vyšší, než jaká podle znaleckého posudku ve věci
vypracovaném odpovídá obvyklé ceně, povede soud – po vyzvání účastníka ke
sdělení motivů, které jej k této vyšší nabídce vedly – zpravidla k výzvě
znalci, aby se vyjádřil
k této nabídce a případně k vypracování revizního znaleckého posudku. Podle
dovolatele, jestliže soud věc nepřikazuje straně, která takto vysokou nabídku
učinila, nemůže bez dalšího vycházet z toho, že nabídka vyjadřuje obvyklou
cenu. Jestliže se odvolací soud
s tímto návrhem nevypořádal, jeho rozhodnutí i z tohoto pohledu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Odvolací soud pak rovněž pochybil, jestliže učinil závěr, že mezi účastníky
existují zásadní spory za situace, kdy žalobkyně o tom nepředložila žádný
důkaz. Z uvedených důvodů navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a případně
i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaný se nevyjádřil k dovolání žalobkyně a žalobkyně se nevyjádřila k
dovolání žalovaného. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1.
2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností je závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení. Ve vztahu k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§ 240
odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že toto dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné. Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a
provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k
velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné,
přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům;
přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný
ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdo
425/96 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pořadové
č. 15) sjednotil judikaturu obecných soudů, neboť od přijetí tohoto rozhodnutí
lze považovat soudní praxi za ustálenou potud, že základem pro stanovení
přiměřené náhrady za nemovitosti
je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování s tím, že tuto
náhradu soud určí odpovídajícím podílem z ceny celé věci, nikoliv cenou, za
kterou by bylo možno prodat spoluvlastnický podíl.
Při stanovení přiměřené náhrady se přihlíží především k cenám, za něž by byly v
daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti
obdobných kvalit (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května
2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pořadové č. C 1225), a
náhrada tak musí vyjadřovat cenu závislou nejenom na konstrukci a vybavení, ale
i na poptávce a nabídce v daném místě a čase (rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru,
pořadové č. C 110). Pro účely rozhodování soudů v konkrétních řízeních je pak
pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitostí v době jejich
vypořádání (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. července 2005,
sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, uveřejněný v Souboru, pořadové č. C 3421). S přihlédnutím ke shora uvedeným závěrům ustálené judikatury je zřejmé, že
dovolání žalobkyně brojící proti závěru odvolacího soudu ohledně výše přiměřené
náhrady vycházejícímu z obvyklé ceny stanovené ke dni rozhodování odvolacího
soudu, je nedůvodné a rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu správné. Podle názoru dovolacího soudu nemůže mít na správnost uvedeného postupu
odvolacího soudu při stanovení přiměřené náhrady vliv ani faktická
nepředvídatelnost vývoje trhu cen realit, na niž dovolatelka poukazuje, neboť
je zřejmé, že v průběhu času logicky a opakovaně dochází ke změnám v prodejních
cenách nemovitostí v závislosti na mnoha parametrech ekonomických i
společenských, které ovlivňují nabídku i poptávku. Jestliže stanovená výše
přiměřené náhrady objektivně vychází z aktuální poptávky a nabídky v daném
místě a čase,
která se promítla do závěru o obvyklé ceně v době rozhodování odvolacího
soudu, nelze postup odvolacího soudu, v důsledku něhož přikročil ke změně výše
přiměřené náhrady stanovené soudem prvního stupně, považovat za zásah do právní
jistoty účastníků, jak namítá dovolatelka. Ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.,
na které dovolatelka odkazuje, a jež odráží zásadu, podle které je pro rozsudek
rozhodující stav v době jeho vyhlášení, platí nejenom pro řízení před soudem
prvního stupně, ale též v řízení před soudem odvolacím (§ 211 o. s. ř.). Za situace, kdy obvyklá cena stanovená znaleckým posudkem Ing. Mazáka byla v
řízení před soudem prvního stupně stanovena podle obsahu spisu ke dni 23. října
2006, odvolací soud, který rozhodoval o odvolání žalovaného po více než dvou
letech dne 16. prosince 2008, postupoval správně, když si vyžádal
doplňující znalecký posudek, neboť neprovedení tohoto doplnění dokazování po
více letech by mělo v souladu s ustálenou judikaturou za následek nesprávné
právní posouzení věci, jestliže by soud nevycházel z ceny v době vypořádání
(srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
17. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, uveřejněný v časopise Právní
rozhledy, 2011, č. 2, str. 71, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 26. září 2011, sp. zn.
22 Cdo 3555/2009 uveřejněný na webových stránkách
www.nsoud.cz). Žalobkyně nedůvodně vytýká odvolacím soudu, že doplněk znaleckého posudku byl v
rámci odvolacího řízení vypracován ke stavu srpen – září 2008, tedy k samotnému
konci konjunktury trhu s nemovitostmi a zákonitě dorážel prudký nárůst cen v
předcházejícím období s tím, že pokud by byl doplněk znaleckého posudku
odvolacím soudem vyžádán o několik měsíců později, již by musel reflektovat
hluboký cenový propad. Uzavírá proto, že již v době vyhlášení rozsudku
odvolacího soudu byly ceny nemovitostí podstatně nižší. Doplněk znaleckého posudku, a v něm určená obvyklá cena nemovitostí, je datován
k 28. září 2008, přičemž znalec byl k obsahu znaleckého posudku vyslechnut u
jednání odvolacího soudu dne 2. prosince 2008, v němž závěry doplňku znaleckého
posudku ohledně obecné ceny potvrdil, když nedospěl k závěru o změně v obvyklé
ceně ke dni jeho výslechu a odvolací soud vyhlásil rozhodnutí dne 16. prosince. Jestliže z jeho závěrů odvolací soud vyšel, nelze mu v daném směru nic
vytknout; to navíc za situace, kdy žalobkyně i její zástupce byli u jednání
odvolacího soudu přítomni a byla jim dána možnost činit dotazy na znalce, čehož
zástupce žalobkyně také využil a učinil dotaz týkající se důvodů zvýšení obecné
ceny od doby vypracování znaleckého posudku. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti
rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před
středníkem o. s. ř.). Pokud jde o dovolání žalovaného, Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240
odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není
přípustné. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze v části
týkající se přiměřené náhrady tak, že výši náhrady stanovil oproti soudu
prvního stupně ve prospěch žalovaného částkou nikoliv 2.555.000,- Kč, ale
částkou 3.685.000,- Kč. Uvedenou změnou se tak žalovanému dostalo náhrady vyšší
o částku 1.130.000,- Kč. V rozsahu této měnící části rozsudku odvolacího soudu není dovolání subjektivně
přípustné. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v
jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že
dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Protože v poměrech žalovaného rozhodnutím
odvolacího soudu
v této části nenastala újma, která by byla odstranitelná tím, že dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zruší, neboť odvolací soud platební povinnosti
žalobkyně vůči žalovanému zvýšil, není v této části dovolání žalovaného
subjektivně přípustné (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný ve Sbírce civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 154). Ve zbylé části je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím, a
přípustnost dovolání by tak mohla být založena pouze v intencích § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a
řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není
v dovolání určitě
a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby
se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu
s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje
žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory
odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže
být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku, která by z rozhodnutí
odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání
není nic,
co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního
významu. Dovolatel především namítá, že pokud odvolací soud dospěl ke skutkovému
zjištění, že předmětné nemovitosti bude i po rozdělení možno užívat k určenému
účelu, byť i s určitým omezením oproti předchozímu stavu, jde o věc reálně
dělitelnou a je třeba dát přednost jejímu rozdělení mezi spoluvlastníky. V této souvislosti především dovolací soud zdůrazňuje, že žádné takové skutkové
zjištění v odůvodnění rozhodnutí odvolací soud neučinil, neboť naopak výslovně
zdůraznil, že rozdělení věci brání závěry znaleckého dokazování, podle kterých
rozdělení stavby brání její stavebně technické uspořádání. Nadto podle ustálené
judikatury zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem
individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam, a nemůže zakládat
přípustnost dovolání k řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2007, sp. zn.
22 Cdo
3533/2007, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 184). Odvolacímu soudu dále dovolatel vytýká nesprávné posouzení dělitelnosti stavby
na bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Podle § 5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů vlastnictví jednotky může vzniknout
rovněž na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy nebo na základě dohody nebo
rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem
vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví jednotek
vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy tak,
že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti
spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených podle § 8 odst. 2. To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného jmění manželů budova. V souzené věci dospěly nalézací soudy k závěru, že rozdělení na bytové jednotky
podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, není možné, jelikož
v daném případě by odchylka v poměru spoluvlastnických podílů v případě
rozdělení na bytové jednotky podle současné velikosti podlahových ploch bytů
užívaných účastníky na základě jejich spoluvlastnické dohody (byt užívaný
žalovaným má přibližně 1/3 podlahové plochy obou jednotek a byt užívaný
žalovanou 2/3 podlahové plochy obou jednotek) nekorespondovala stávajícímu
poměru spoluvlastnických podílů. Závěr o nemožnosti rozdělení na bytové
jednotky odvolací soud odůvodnil rovněž poukazem na skutečnost, že mezi
účastníky existují zásadní spory. Jestliže odvolací soud založil svůj závěr o nemožnosti rozdělení domu na bytové
jednotky na více důvodech, postačí, jestliže obstojí alespoň jeden z těchto
důvodů. První závěr odvolacího soudu napadá dovolatel v rovině právní, druhý v rovině
skutkové. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004,
uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 21, str. 803 vyložil, že
možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na
jednotky soud posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom
domě. Soud přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi
účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody
nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 obč. zák. V usnesení ze dne 2. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 437/2010, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz
dovolací soud vyložil, že otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby
bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro
všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení. Posouzení míry
neshod v konkrétním případě proto nemůže založit otázku zásadního právního
významu.
V daném směru dovolatel ostatně ani žádnou právní otázku neformuluje,
neboť výslovně zpochybňuje výhradně skutkový závěr,
že mezi účastníky existují „zásadní spory“ týkající se výkonu spoluvlastnických
práv a povinností. Zpochybnění skutkového základu sporu u dovolání přípustného
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nepřipadá do úvahy. V této
souvislosti pro úplnost dovolací soud odkazuje i na skutečnost, že žalobu
žalobkyně podala mimo jiné i s ohledem na dlouhodobé neshody, které mezi
účastníky panují a které v žalobě konkrétně popsala. Žalovaný v závěrečném
návrhu v řízení před soudem prvního stupně mimo jiné výslovně uvedl, že s
tvrzením o dlouhodobých neshodách mezi účastníky v průběhu řízení vyslovil
několikráte souhlas, jelikož jde skutečně o takové spory, které je možné
vyřešit pouze zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví. Shodné
stanovisko pak vyjádřil i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Závěr nalézacích soudů o nedělitelnosti na bytové jednotky proto obstojí. Nebylo již tedy zapotřebí se zabývat otázkou, zda při rozdělení společné věci
na bytové jednotky je třeba dodržet poměr velikostí podlahových ploch nově
vzniklých bytových jednotek odpovídající poměru spoluvlastnických podílů před
zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví. Dovolatel dále zpochybnil úvahy nalézacích soudů, jestliže dospěly k závěru o
tom, že jsou splněny podmínky pro přikázání nemovitostí žalobkyni. Při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do
úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska
rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v
rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat
výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může
vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v
nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené
(k tomu srovnej z ustálené judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, uveřejněné v Soubor
pod pořadovým č. C 4465). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008,
uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 16, str. 595, vyložil, že v
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány
skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci
každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je
tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být
zjevně nepřiměřená. S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu.
Odvolací soud při úvaze o tom, komu z dosavadních spoluvlastníků budou
nemovitosti přikázány zohlednil jednak hledisko velikosti spoluvlastnického
podílu, které svědčí žalobkyni, dále přihlédl k tomu, že žalobkyně v domě
dlouhodobě bydlí a v budoucnu hodlá svou potřebu bydlení v domě uspokojovat i
nadále, zatímco žalovaný je menšinovým spoluvlastníkem, který nemovitost
neobývá, bytovou jednotku, jejíž užívání mu na základě dohody podílových
spoluvlastníků svědčí, neužívá a pronajímá ji (v souladu se smluvním ujednáním
účastníků obchodní společnosti) a do budoucna by nemovitost chtěl využít pro
bydlení svého syna, který v době rozhodování odvolacího soudu není schopen
finanční péči o dům zajistit. Těmto úvahám nelze v žádném směru vytknout zjevnou nepřiměřenost. Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
6. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007 (publikovaný v Souboru pod poř. č. C
6061), podle něhož v rámci úvah, kdo z podílových spoluvlastníků by účelněji
využíval jemu přikázanou věc, je třeba upřednostnit její využití podílovým
spoluvlastníkem před využitím osobou jemu blízkou je nepřípadný, neboť dopadal
na skutkově odlišnou situaci, kdy menšinoví spoluvlastníci měli naléhavou
bytovou potřebu a většinová spoluvlastnice, která ve spoluvlastněném domě
nebydlela, chtěla dům darovat své dceři, která v domě rovněž nebydlela. V
souzené věci však žalovaný, který byt pronajímá (byť je k tomu oprávněn na
základě dřívější spoluvlastnické dohody) a menší byt v předmětném domě hodlá
poskytnout k bydlení svému synovi, podle zjištění nalézacích soudů naléhavou
bytovou potřebu zjevně nemá. Naproti tomu žalobkyně v domě trvale bydlí,
přičemž okolnost, že se narodila v roce 1928, nelze podle názoru dovolacího
soudu považovat v této souvislosti za nevýznamnou. Naopak vyšší věk žalobkyně a
dlouhá doba, po níž v domě žila, může být brána v potaz z hlediska závěru, že
by to neměla být ona, kdo by byl ze spoluvlastnictví domu vyloučen. Ostatně odvolací soud svou úvahu o přikázání věci žalobkyni nezaložil na úvaze
bydlení jejího syna v nemovitosti jako úvaze pro rozhodnutí stěžejní. Zdůraznil
naopak, že v domě bydlí a i v budoucnu hodlá bydlet žalobkyně pouze s tím, že v
budoucnu předpokládá v domě bydlení též rodiny svého syna, který se bude
podílet na finančním vypořádání žalovaného formou zajištěného hypotéčního
úvěru, který mu bude poskytnut s tím, že takto získané prostředky umožní
žalobkyni využít k vyplacení přiměřené náhrady žalovanému. Ani této úvaze nelze
vytknout nepřiměřenost zvláště z pohledu, že podle zjištění nalézacích soudů
právě v případě žalovaného jde o to, že v budoucím období tento předpokládá
využití domu nikoliv pro bydlení své, ale svého syna.
Neobstojí v této souvislosti ani dovolací námitka, že oproti závěrům nalézacích
soudů zákonné hledisko účelného využití věci svědčí ve prospěch žalovaného,
neboť závěry soudu, který vypořádává podílové spoluvlastnictví, o velikosti
spoluvlastnických podílů a o tom, kým bude předmět spoluvlastnictví po jeho
vypořádání účelněji využit, jsou závěry skutkovými, nikoliv (oproti přesvědčení
dovolatele) právními (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2006, č. 2, str. 58). Namítá-li žalovaný, že odvolací soud měl dospět
k závěru, že účelněji bude věc využita jím, zpochybňuje tím skutková zjištění
odvolacího soudu, která u dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení právní otázky nepodléhají přezkumu dovolacím soudem (k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1249/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz). Dovolatel dále v rámci podaného dovolání namítl, že v případě žalobkyně nebylo
prokázáno, že je schopna zaplatit žalovanému přiměřenou náhradu, ač nalézací
soudy dospěly k závěru, že žalobkyně tuto skutečnost v řízení prokázala. Z ustálené judikatury se podává, že soud může přikázat věc jen tomu ze
spoluvlastníků, který prokáže schopnost zaplatit přiměřenou náhradu (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1346/2002, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2. února 2005 sp. zn. II. ÚS 494/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 36, pod pořadovým č. 24 nebo nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 5. října 2005, sp. zn. III. ÚS 687/04,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit
39, pod pořadovým č. 194). Uvedené závěry nalézací soud ve svém rozhodnutí zohlednil a zabýval se
schopností žalobkyni vyplatit žalovanému přiměřenou náhradu, přičemž dospěl k
závěru, že žalobkyně je schopna zajistit vyplacení přiměřené náhrady
žalovanému. Platební schopností žalobkyně nahradit žalovanému přiměřenou náhradu za její
spoluvlastnický podíl se dovolací soud nemohl zabývat, protože nejde o řešení
otázky právní, ale skutkové. V případě přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu na
podkladě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. tak, jak je tomu v daném případě, přichází v úvahu přezkum jen z hlediska
řešení právních otázek, které činí rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po
právní stránce zásadního významu, nikoli otázek skutkových (k tomu srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2255/2003, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 2421).
V dovolání dovolatel podrobně argumentuje ve prospěch závěru, že obecná cena
vypořádávaných nemovitostí je vyšší, než z jaké vyšel odvolací soud na základě
provedeného znaleckého dokazování. Ani tato námitka není důvodná. Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou,
nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně
akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při
zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání
opírající se o řešení otázky zásadního právního významu. Jestliže soud při
stanovení ceny obvyklé akceptuje odborné posouzení znalce jako správné, ač tomu
tak není, jde o pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které může být
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3, popř. podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. Takové dovolací důvody však v případě dovolání, jehož přípustnost se
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatnit nelze (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22
Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179). Pokud jde o nesouhlas dovolatele s výší přiměřené náhrady, kterou
odvolací soud přisoudil žalovanému na základě doplňujícího znaleckého posudku o
aktuální obvyklé ceně nemovitostí vyšší částkou, než soud prvního stupně, tento
se koncentruje zejména do námitky, že odvolací soud nepřihlédl k návrhu
žalovaného, že by žalobkyni poskytl v případě,
že by při zrušení spoluvlastnictví byly nemovitosti přikázány do jeho výlučného
vlastnictví, vyšší náhradu než tu, která by jí náležela na základě obvyklé ceny
stanovené doplňujícím znaleckým posudkem zpracovaným v odvolacím řízení. Dovolatel pak tuto námitku odůvodňoval tím, že má za to, že aktuální cena
nemovitostí je vyšší, než cena stanovená znalcem v doplňujícím posudku. Podle již ustálené judikatury nabídka podílového spoluvlastníka na poskytnutí
náhrady za podíl ve výši převyšující obvyklou cenu nemovitosti má v řízení o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví za následek - po výzvě
účastníku ke sdělení motivů,
které jej k této vyšší nabídce vedly – zpravidla výzvu znalci, aby se k této
nabídce vyjádřil, případně vypracování revizního znaleckého posudku. Tímto
způsobem je nutno postupovat také v případě, kdy nabídku převyšující obecnou
cenu určenou znaleckým posudkem učiní všichni spoluvlastníci. Pokud by se soud
s takovou nabídkou spoluvlastníka nevypořádal, zatížil by řízení ve věci vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. března 2010, sp. zn. 22 Cdo
3690/2009, Soubor č. 8295, a publikovaný též v časopise Soudní rozhledy, ročník
2011, číslo 3). Uvedená námitka však nemůže založit přípustnost dovolání. Svou kritiku rozhodnutí odvolacího soudu zakládá v daném směru totiž zakládá na
existenci tvrzených vad řízení, čímž obsahově uplatňuje dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení
může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky
zásadního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu
České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu). Dovolatel nevymezuje v daném ohledu žádnou otázku zásadního právního významu a
dovolací soud nezjistil nic, co by mohlo zakládat úvahu o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzenou vadou ostatně řízení před odvolacím soudem postiženo není. V souzené věci žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně a opakovaně
v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhl, že v případě, že bude
nemovitost přikázána do jeho výlučného vlastnictví, zaplatí žalobkyni částku ve
výši 12.000.000,- Kč na vypořádání jejího podílu, neboť má za to, že obvyklá
cena nemovitosti s ohledem na prodejní ceny obdobných nemovitostí v obdobné
lokalitě je 16.000.000,- Kč, tedy vyšší než cena stanovená znalcem v řízení
před soudem prvního stupně. Svou nabídku týkající se výše vypořádacího podílu
tak dovolatel spojil s obecným přesvědčením, že cena nemovitostí je vyšší, než
ze které vyšel soud prvního stupně. Odvolací soud podle obsahu spisu na základě odvolání žalovaného usnesením
vyzval znalce ke zpracování doplňujícího znaleckého posudku, v němž měl znalec
za úkol zjistit aktuální obvyklou cenu předmětných nemovitostí, čímž se
obsahově vypořádal i s námitkou dovolatele, že obvyklá cena je vyšší, než na
které založil úvahu o výši přiměřené náhrady soud prvního stupně. Znalec tím,
že ve svém posudku aplikoval porovnávací metodu, kdy zjišťoval obvyklou cenu
předmětné nemovitosti mimo jiné srovnáním s tržními cenami obdobných
nemovitostí v obdobné lokalitě, a na základě toho stanovil obvyklou cenu ve
výši 14.700.000,- Kč, která není výrazně či nepřiměřeně nižší
než žalovaným uvažovaná obvyklá cena ve výši 16.000.000,- Kč, a vyjádřil se i
ke všem otázkám žalovaného při jednání před odvolacím soudem, se k návrhu
žalovaného vyjádřil. Odvolací soud, který z argumentace znalce, obsažené ve
znaleckém posudku a přednesené při jednání, vyšel, se tak s návrhem žalovaného
rovněž vypořádal. Podle názoru dovolacího soudu pak nelze za shora naznačené
situace postup odvolacího soudu shledat rozporným se shora uvedenou judikaturou
Nejvyššího soudu. Jestliže pak v rámci dovolání žalovaný namítal, že „odvolací soud se
nevypořádal s tím, že na základě čl.
VI kupní smlouvy byl žalovaný již v
samotné kupní smlouvě oprávněn část nemovitosti pronajmout“, není zřejmé, jak
by se tato námitka měla promítnout do poměrů souzené věci, když na výkladu
uvedeného článku kupní smlouvy není rozhodnutí způsobem pro dovolatele
nepříznivým založeno. Odvolací soud uvedenou okolnost zvážil při úvaze, kterému
ze spoluvlastníků přikáže věc do výlučného vlastnictví, tudíž ji nepominul, a
jeho postupu proto nelze nic vytknout. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalobkyně bylo zamítnuto a procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení
náklady nevznikly; obdobné platí i ve vztahu k dovolání žalovaného a nákladům
žalobkyně v dovolacím řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst.1 a § 142
odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu