22 Cdo 3555/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.
Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně PhMr. L. L.,
bytem v O., zastoupené JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem v Havířově–
Městě, Svornosti 2, proti žalovanému Ing. R. K., bytem v D., zastoupenému
JUDr. Miroslavem Pavlasem, advokátem se sídlem v Ostravě–Přívozu, Fügnerova 12,
o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve
Frýdku–Místku pod sp. zn. 13 C 115/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2009, č. j. 8 Co 46/2009–455, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2009, č. j. 8 Co 46/2009 –
455, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 18. března 2008, č. j. 13 C 115/2004–371, zrušil „podílové
spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k rodinnému domu bez čp. a če. vystavěného na parcele v k. ú. a obci M., zapsaného na LV u Katastrálního úřadu
pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště F.“ a uvedenou nemovitost
přikázal do vlastnictví žalovaného (výrok I. rozsudku), žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni náhradu v částce 3,400.000,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky
III. a IV. rozsudku). Vyšel ze zjištění, že reálné rozdělení nemovitosti – rodinného domu -
není možné. Ve vztahu k přikázání věci do výlučného vlastnictví žalovaného
zohlednil souhlasná stanoviska účastníků vycházející rovněž zejména z toho, že
nemovitost se nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného. Spornou
mezi účastníky zůstala toliko výše přiměřené náhrady, již by měl žalovaný
poskytnout žalobkyni. Soud prvního stupně nechal zpracovat znalecký posudek za
účelem stanovení obvyklé ceny nemovitosti bez pozemku ve vlastnictví žalovaného
znalkyní Ing. Bajerovou, která stanovila obvyklou cenu částkou
6,000.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný poté předložil soudu posudky
zpracované na jeho žádost Jaromírem Kleinem, který stanovil obvyklou cenu domu
ve výši
2,600.000,- Kč, a znaleckým ústavem Ostravská znalecká a. s., který stanovil
cenu ve výši 3,250.000,- Kč, soud prvního stupně ustanovil revizního znalce,
znalecký ústav AREAS Brno. Tento stanovil obvyklou cenu stavby domu v částce
3,400.000,- Kč, přihlížeje přitom k tomu, že dům je stavbou na pozemku jiného
vlastníka. Z revizního posudku, jenž narozdíl od předchozích posudků posoudil
jako nejpřesvědčivější, poté soud prvního stupně vyšel při stanovení výše
přiměřené náhrady. Jelikož dospěl k závěru, že žalobkyně jednoznačně prokázala,
že od počátku financovala stavbu výlučně sama z vlastních prostředků, zohlednil
tuto skutečnost při stanovení náhrady a uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni náhradu ve výši odpovídající stanovené obvyklé ceně domu, tj. 3,400.000,- Kč. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. dubna 2009, č. j. 8 Co 46/2009–455, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod
bodem I. potvrdil, ve výrocích pod body II., III. a IV. rozsudek změnil tak, že
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku
3,000.000,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech
řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně vyjma jeho
úvah, na základě nichž dospěl k závěru ohledně přiměřené náhrady ve výši
3,400.000,- Kč stanovené ve výši obvyklé ceny domu zjištěné revizním
znaleckým posudkem Znaleckého ústavu AREAS Brno s ohledem na skutečnost, že
žalobkyně prokázala, že stavba byla od počátku financována výlučně z jejích
prostředků. Podle názoru odvolacího soudu tento závěr z provedených důkazů
nevyplývá a je chybný.
Pokud se spoluvlastníci shodli na velikosti podílů,
nelze přihlížet k částkám, poskytnutým oběma podílovými spoluvlastníky. Takové
částky nelze ani započítat tak, aby došlo ke snížení náhrady nutné k vyplacení
druhého spoluvlastníka. Podle názoru odvolacího soudu se nemůže v daném případě
jednat o vypořádání v širším smyslu, protože toto vypořádání zahrnuje otázky
tzv. investic
do již existující věci. Účastníci pouze poukazovali na jimi prováděné
investice,
aniž by po druhém ze spoluvlastníků uplatňovali nárok na zaplacení těchto
finančních prostředků. V případě, že by se tedy mělo jednat o vypořádání
podílového spoluvlastnictví v širším smyslu a přihlédnout tedy k investicím
jednotlivých podílových spoluvlastníků, takto uplatněný nárok by nezbytně
vyžadoval samostatný návrh žalobkyně, resp. vzájemný návrh žalovaného, se všemi
zákonnými náležitostmi, o němž by muselo být rozhodnuto samostatným výrokem,
jelikož řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má
konstitutivní charakter a nelze ve vztahu k náhradě za spoluvlastnický podíl
uvažovat o jakékoliv formě započtení. Z uvedených důvodů soud prvního stupně
nemohl stanovit výši přiměřené náhrady s přihlédnutím k tomu, že celou
nemovitost financovala žalobkyně. Odvolací soud se dále neztotožnil se stanovením hodnoty vypořádávaného domu
podle znaleckého posudku Znaleckého ústavu AREAS Brno, který stanovil cenu domu
za situace, kdy tento stojí na cizím pozemku. Jestliže se dům přikazuje do
výlučného vlastnictví toho ze spoluvlastníků, který je rovněž vlastníkem
pozemku, je podle názoru odvolacího soudu nutno vycházet z obvyklé ceny domu
bez ceny pozemku. Takovýmto závěrům pak odpovídá obvyklá cena domu ve výši
6,000.000,- Kč tak, jak ji stanovila znalkyně Ing. Bajerová, tj. po odpočtu
ceny pozemku, na němž dům stojí. Takovýto postup odpovídá podle názoru
odvolacího soudu ustálené soudní praxi, kdy je zjišťována obvyklá cena v době
rozhodování s tím, že náhradu soud určí podílem z ceny celé věci, nikoliv
cenou, za niž by bylo možné prodat jen spoluvlastnický podíl žalobkyně. Dovolacímu soudu se obvyklá cena domu, který je novostavbou, ve výši
6,000.000,- Kč nejevila jako nadhodnocená, když podle posudku Znaleckého ústavu
AREAS Brno byla nákladová cena stanovena částkou 7,800.000,- Kč, reprodukční
cena částkou 8,200.000,- Kč, nákladová cena stanovená Ing. Bajerovou byla
7,448.130,- Kč a ceny posudkem Ing. Bajerové porovnávaných srovnatelných
nemovitostí novostaveb v obdobných lokalitách a obdobných rozměrů obvyklé ceně
zjištěné Ing. Bajerovou odpovídají. Z uvedených důvodů odvolací soudu snížil
výši přiměřené náhrady na polovinu uvedené obvyklé ceny s ohledem na zjištěnou
velikost spoluvlastnického podílu žalobkyně, tj. na částku 3,000.000,- Kč. Změnil rovněž lhůtu ke splnění povinnosti úhrady přiměřené náhrady z původní
délky tří dnů na třicet dní. Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil
výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně výše přiměřené náhrady, podal
žalovaný
(dále jen „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Poukázal na skutečnost,
že odvolací soud při stanovení vypořádacího podílu vycházel ze znaleckého
posudku Ing. Bajerové zpracovaného ke dni 21. srpna 2006 a posudku Znaleckého
ústavu AREAS zpracovaného ke dni 15. ledna 2008, aniž přihlédl k námitce
žalovaného, že z nich použité ceny neodpovídaly aktuálním cenám ke dni
rozhodování soudu. Rovněž tak odvolací soud neakceptoval znalecký posudek
Znaleckého ústavu AREAS vypracovaný na návrh žalovaného jako revizní znalecký
posudek
a který při oceňovaní přihlédl k tomu, že dům je postaven na cizím pozemku a že
elektrická přípojka k domu je také ve vlastnictví jiné osoby a budování nové
přípojky by případného nabyvatele nemovitosti stálo cca 500.000,- Kč. Podle
názoru dovolatele skutečnost, že žalovaný je vlastníkem pozemku a elektrické
přípojky nemůže jít při vypořádání účastníků ke společnému domu k jeho tíži. Odvolací soud spekulativně dovozuje, že kdyby se vlastníci rozhodli nemovitost
prodat, prodávali by ji i s pozemkem a na cenu nemovitosti by rozdílné
vlastnictví pozemku a stavby nemělo vliv. Žalovaný s tímto názorem nesouhlasí,
protože jej nikdo nemůže nutit prodávat jeho pozemek, který netvoří pouze
pozemek pod stavbou, ale i okolní zahradu a přístup k domu. Odvolací soud
rovněž nevzal v potaz znalecký posudek Ostravské znalecké a. s., objednaný
žalovaným, která ohodnotila nemovitost v obvyklé ceně na částku 3,250.000,-
Kč, tj. v ceně v podstatě shodné s obvyklou cenou stanovenou posudkem
Znaleckého ústavu AREAS. Pro dovolatele je nepochopitelné, proč si odvolací
soud vybral pro stanovení obvyklé ceny posudek, který narozdíl od shora
uvedených dvou posudků, jež se takřka shodují, tržní cenu nemovitosti vůbec
nestanovil. Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, že nalézací soudy se náležitě
nezabývaly financováním stavby nemovitosti, zejména pak důkazy předloženými
žalovaným, z nichž vyplývá, že převážnou část smluv uzavřel svým jménem a
rovněž za dílo, či dodávky materiálu sám platil. Skutečnost, že nebyla
prokázána dohoda spoluvlastníků o tom, v jakém poměru bude vyjádřen jejich
spoluvlastnický vztah, ještě neznamená, že účastníci nemohou uplatňovat své
investice do podílového spoluvlastnictví, i když věc teprve na základě těchto
investic vzniká. Konečně dovolatel vymezuje tři otázky zásadního právního
významu: krajský soud popřel zásadu, že při vypořádání podílového
spoluvlastnictví se vychází z aktuální ceny nemovitostí v době rozhodování
soudu, odvolací soud extrémně vybočil ze své pravomoci, když si bez jakéhokoliv
dalšího důkazu a bez odborných znalostí vybral původní a nejstarší posudek,
jehož správnost byla dvěma dalšími posudky vyvrácena, a otázku, že při výstavbě
věci se k rozdílným investicím podílových spoluvlastníků nepřihlíží. Navrhl
proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím
odvolacího soudu a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Souhlasí s postupem
odvolacího soudu, který použil posudek Ing. Bajerové a jím zjištěné obvyklé
ceny rodinného domu jako základu pro určení výše přiměřené náhrady a který při
tomto určení nebral v potaz skutečnost, že dům je postaven na pozemku
žalovaného a dále to, že elektrická přípojka je ve vlastnictví žalovaného. Námitku dovolatele, že cena nemovitostí měla být aktualizována ke dni
rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nedůvodnou, neboť pro zjišťování závěru
o skutkovém stavu je rozhodující okamžik v době, kdy o vypořádání rozhoduje
soud prvního stupně. Také námitka, že nalézací soudy nezohlednily žalovaným
vynaložené investice do společné nemovitosti neobstojí ve světle ustálené
judikatury, podle níž pohledávka z titulu zaplacení přiměřené náhrady za
spoluvlastnický podíl vzniká teprve právní mocí rozsudku o zrušení podílového
spoluvlastnictví. Pokud se žalovaný domáhal uspokojení nároku na vypořádání jim
vynaložených investic, musel by tak učinit v průběhu řízení samostatnou
vzájemnou žalobou. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.,
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností je závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl oproti přesvědčení dovolatele k závěru, že v daném případě je
nutno přípustnost dovolání do části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla
změněna výše přiměřené náhrady, posuzovat do výše 3,000.000,- Kč podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ohledně částky 400.000,- Kč, o níž oproti soudu
prvního stupně odvolací soud přiměřenou náhradu snížil, je dovolání subjektivně
nepřípustné. Pokud jde o přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu v
části, v níž výši přiměřené náhrady stanovenou soudem prvního stupně snížil,
proti této části je dovolání subjektivně nepřípustné. K podání dovolání je
subjektivně oprávněn
pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma,
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Protože v poměrech
žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu v této části nenastala újma, která by
byla odstranitelná tím, že dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zruší,
neboť odvolací soud platební povinnosti žalovaného vůči žalobkyni snížil, není
v této části dovolání žalovaného subjektivně přípustné (k tomu rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. února 2001, sp. zn.
29 Cdo 2357/2000, publikovaný ve Sbírce civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 154). Ve zbývající části pak shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení právní otázky zohlednění vlastnictví
pozemku pod stavbou, která je předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví,
jedním z podílových spoluvlastníků jako okolnosti významné z hlediska určení
ceny vypořádávané nemovitosti výše přiměřené náhrady, kterou posoudil odvolací
soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a
provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k
velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné,
přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům;
přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný
ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Dovolatelem naznačená otázky vypořádání investic nemůže v daném případě založit
přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu. Žalovaným
tvrzenou investici z výlučných finančních prostředků na stavbu domu v podílovém
spoluvlastnictví odvolací soud nezohlednil s poukazem na skutečnost, že nemůže
jít o tzv. vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu proto, že
„toto vypořádání zahrnuje především otázky tzv. investic do již existující
společné věci“. Současně však zdůraznil, že vypořádání spoluvlastnictví v
širším smyslu předpokládá samostatný návrh účastníka řízení, v daném případě
vzájemný návrh žalovaného, který však v průběhu řízení učiněn nebyl, neboť
účastníci toliko poukazovali na jimi prováděné investice, aniž by se po druhém
spoluvlastníku domáhali výslovného zaplacení takto investovaných finančních
prostředků. Dále odvolací soud poukázal na skutečnost, že o částku odpovídající
investicím nelze snižovat výši vypořádacího podílu na základě započtení
pohledávek. Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem potud, že vypořádání podílového
spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu je zpravidla dáno požadavkem na
vypořádání tzv. investic do společné věci, nicméně může však jít také např. o
vypořádání společného závazku vzniklého spoluvlastníkům v souvislosti s
pořízením vypořádávané věci
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince
2010, sp. zn. 22 Cdo 4193/2008, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 7, str. 252)
nebo o požadavek na zaplacení peněžité náhrady za užívání předmětu
spoluvlastnictví nad rámec spoluvlastnického podílu (k tomu srovnej nález
Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 30. března 2005, sp. zn. III. ÚS
347/04, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu Slovenské
republiky - http://www.concourt.sk). Přesto však závěr odvolacího soudu bez dalšího obstojí.
Vedle požadavku na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníci
někdy v řízení poukazují na finanční aspekty průběhu podílového
spoluvlastnictví, zejména z pohledu finančních prostředků investovaných do
společné věci (ať již na její údržbu, opravu, zhodnocení apod.). Tato
argumentace zpravidla bývá odůvodňována některým ze tří důvodů: a)
spoluvlastník tímto způsobem argumentuje proto, aby podpořil své procesní
stanovisko, na základě kterého požaduje přikázání věci do svého výlučného
vlastnictví, b) tvrzenou pohledávku navrhuje započíst proti uvažovanému
vypořádacímu podílu, případně jiné pohledávce, která je v rámci řízení o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uplatněna, c) výslovně
požaduje zaplacení určité částky. Jestliže se jedná o případ třetí (sub c), je nutno vždy o nároku rozhodnout
samostatným výrokem; je vyloučeno provést zohlednění finančních aspektů věci v
rámci rozhodování o náhradě za spoluvlastnický podíl (rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31. března 1989, sp. zn. 3 Cz 9/89, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, 1991, pod pořadovým č. 46 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo
2503/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod pořadovým č. C 3380). Odvolací soud
vyšel ze zjištění, že takový způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví v
širším smyslu žalovaný neuplatnil a s tímto závěrem odvolacího soudu dovolatel
v dovolání nepolemizuje. Jestliže pak odvolací soud uzavřel, že nelze žalovaným tvrzené investované
výlučné finanční prostředky započítat oproti pohledávce vyplývající z tzv. vypořádacího podílu, jak žalovaný v průběhu řízení navrhoval, je tento jeho
závěr v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 4193/2008, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 7, str. 252,
dovolací soud vyložil, že soud stanoví náhradu za přikázání určité věci
některému ze spoluvlastníků věci za přiměřenou náhradu odpovídajícím podílem z
obvyklé ceny celé věci, aniž by tuto výši jakkoli upravoval s ohledem na
vzájemné pohledávky nebo kompenzační námitky účastníků. Ostatně již v dřívější době judikatura vyslovila závěr, podle kterého během
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví spoluvlastník,
kterému je ukládáno, aby zaplatil druhému spoluvlastníkovi přiměřenou náhradu
za vypořádávané nemovitosti, nemůže proti takovému nároku spoluvlastníka
započíst jiný majetkový nárok. Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví má totiž konstitutivní povahu, a zakládá tak práva
a povinnosti teprve do budoucna. Právo na zaplacení náhrady tak vzniká
spoluvlastníkovi až právní mocí tohoto rozhodnutí, a teprve proti takto
existujícímu nároku lze namítat započtení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004,
uveřejněný v Souboru pod č. C 3422).
Pohledávka z důvodu zaplacení přiměřené
náhrady za spoluvlastnický podíl tak vzniká až právní mocí rozsudku, jímž se
podílové spoluvlastnictví ruší a vypořádává. Okolnosti, týkající se užívání
společné věci či investic na ni vynaložených mohou být zohledněny při
rozhodování o tom, zda podílové spoluvlastnictví zrušit či kterému z účastníků
věc po takovém zrušení přikázat za náhradu, nebo při rozhodování o návrhu na
tzv. širší vypořádání; zásadně se však nemohou promítnout do výroku o přiměřené
náhradě
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. května
2008, sp. zn. 22 Cdo 1509/2007, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 6282). Odvolací soud se však odchýlil od závěrů ustálené judikatury, jestliže odlišně
od soudu prvního stupně, který vycházel při stanovení přiměřené náhrady z
revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu AREAS Brno spol. s r. o., užil
jako základ pro stanovení přiměřené náhrady obvyklou cenu stanovenou původním
znaleckým posudkem Ing. Bajerové, která nezohlednila při určení obvyklé ceny
domu okolnost, že dům je postaven na pozemku ve výlučném vlastnictví
žalovaného. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdo
425/96 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pořadové
č. 15) sjednotil judikaturu obecných soudů, neboť od přijetí tohoto rozhodnutí
lze považovat soudní praxi za ustálenou potud, že základem pro stanovení
přiměřené náhrady za nemovitosti
je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování s tím, že tuto
náhradu soud určí odpovídajícím podílem z ceny celé věci, nikoliv cenou, za
kterou by bylo možno prodat spoluvlastnický podíl. Při stanovení přiměřené náhrady se přihlíží především k cenám, za něž by byly v
daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti
obdobných kvalit (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května
2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001 – Soubor, pořadové č. C 1225), a náhrada tak musí vyjadřovat
cenu závislou nejenom na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v
daném místě a čase (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna
2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000 – Soubor, pořadové č. C 110). Pro účely
rozhodování soudů v konkrétních řízeních je
pak pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitostí v době jejich
vypořádání (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. července 2005,
sp. zn. 22 Cdo 1927/2004 – Soubor, pořadové č. C 3421). Existence podílového
spoluvlastnictví není sama o sobě důvodem, pro který by měla být obecná cena
nemovitosti stanovená pro účely vypořádání spoluvlastnictví snížena (rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 539/2003
– Soubor, pořadové č. C 2199). V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007 (Soubor, pořadové č.
C 6296), vyložil dovolací soud mimo jiné
dvě zásady: a) má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta
přiměřená náhrada, odpovídající majetkové újmě, která mu nastane v důsledku
zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít v úvahu všechny významné
okolnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny, která je i cenou „tržní“;
b) v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu, stojícím
na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků, případně
k domu, ke kterému je přístup přes pozemek jen jednoho spoluvlastníka, musí
soud k uvedeným skutečnostem snižujícím celkovou cenu domu přihlédnout a
zohlednit je při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví. Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu kompenzovala to, o co
vylučovaný přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady. Jestliže stavba domu v podílovém spoluvlastnictví je postavena na
pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z podílových spoluvlastníků, dovolací
soud nemá pochybnost o správnosti závěrů revizního znaleckého posudku
znaleckého ústavu AREAS Brno spol. s. r. o. (dále jen “revizní posudek“),
použitého soudem prvního stupně, potud, že tato okolnost může ovlivňovat
obecnou (tržní) cenu předmětné stavby. Na výši kupní ceny za dům může mít
nepochybně vliv posouzení, zda se jedná o stavbu postavenou na pozemku jiného
vlastníka (byť v daném případě jen částečně), jak také znalecký ústav AREAS
Brno spol. s r. o. ve svém revizním posudku správně odlišil. Vyšel-li odvolací
soud naproti tomu ze závěrů o obvyklé ceně převzatých z posudku znalkyně Ing. Bajerové, která okolnosti existence vypořádávané stavby na pozemku jiného
vlastníka nevzala při výpočtu obvyklé ceny v potaz, a na základě toho určil
výši přiměřené náhrady, nelze tento postup považovat za správný. Nesprávná je
podle názoru dovolacího soudu i odvolacím soudem v tomto směru hypoteticky
uvažovaná okolnost, že v případě prodeje předmětného domu oběma spoluvlastníky
lze předpokládat, že by tito prodávali dům i společně s pozemkem, na němž je
postaven. Dovolací soud považuje za důvodnou námitku žalovaného, že okolnost
výlučného vlastnictví žalovaného ve vztahu k pozemku, na němž je sporný dům
postaven, nemůže jít při stanovení přiměřené náhrady za podíl vylučovaného
spoluvlastníka, který není vlastníkem pozemku, na němž je oceňovaná stavba
postavena, k tíži výlučného vlastníka pozemku a spoluvlastníka stavby, který se
po zrušení spoluvlastnictví stane i výlučným vlastníkem stavby. Jen tímto
způsobem může být naplněn požadavek, aby přiměřená náhrada nahradila to, o co
vylučovaný spoluvlastník přichází. Přestože tedy žalovaný získá v daném případě
lepší majetkové postavení tím, že se po vypořádání podílového spoluvlastnictví
ke spornému domu stane výlučným vlastníkem pozemku i na něm postaveného domu,
než kdyby se výlučnou vlastnicí domu stala žalobkyně, nejedná se o okolnost,
která by odůvodňovala stanovení hodnoty přiměřené náhrady způsobem, jaký zvolil
odvolací soud (k tomu srovnej též obdobně použitelné závěry rozsudku Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 30. srpna 2011, sp.
zn. 22 Cdo 2903/2009,
uveřejněného na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska stanovení přiměřené
náhrady vylučovaného spoluvlastníka bez toho, že by při stanovení její výše
bylo přihlédnuto k okolnosti, že se jedná o stavbu postavenou na pozemku jiného
vlastníka, nesprávné. Odvolací soud však rovněž pochybil, jestliže při stanovení obvyklé ceny
vypořádávané nemovitosti vycházel ze znaleckého posudku Ing. Bajerové, který
byl podle obsahu spisu vypracován dne 21. srpna 2006, zatímco jeho rozsudek byl
vydán až dne 8. dubna 2009, tedy po takřka třech letech. Jestliže totiž soud v
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví při zjištění ceny
předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před
více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v době vypořádání; nejedná se o
procesní vadu, ale o nesprávné právní posouzení věci (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo
2597/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 2, str. 71). Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený
rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán
vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první
o. s. ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. září 2011