22 Cdo 4193/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. M. P., zastoupené JUDr. Milanem Holomkem,
advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín II/385, proti žalovanému V. H.,
zastoupenému Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Skleníku
1905/7, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 221/2006, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2008, č. j. 42 Co
502/2007-147, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2008, č. j. 42 Co
502/2007-146, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 6.
2007, č. j. 14 C 221/2006-81, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. 6. 2007,
č. j. 14 C 221/2006-86, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
nemovitostem, a to rodinnému domu s dvougaráží č. p. 241 na pozemku parc. č.
382, pozemku parc. č. 382 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č.
694/16 – orná půda, se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsaným u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový
Jičín, na LV č. 533 pro obec a kat. území H. Tyto nemovitosti přikázal do
výlučného vlastnictví žalobkyně, které uložil, aby žalovanému zaplatila na
vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 625.000,- Kč. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky
předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 17. 12. 2004 a
kolaudačního rozhodnutí ze dne 16. 12. 2005, č. j. SÚ-78332/2005/11421-KŘ, a že
jejich podíly jsou stejné, neboť nebylo prokázáno, že by uzavřeli dohodu o
velikosti jejich podílů. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem nedošlo. Reálné rozdělení
nemovitostí není možné. Za tohoto stavu soud prvního stupně nemovitosti
přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyni, i když v domě bydlí žalovaný, z
důvodů, že žalovaný znemožnil žalobkyni užívání nemovitostí, žalobkyně má zájem
v nich bydlet a na rozdíl od žalovaného disponuje finančními prostředky, takže
je schopna v krátké době se žalovaným se finančně vyrovnat. Při stanovení
přiměřené náhrady soud vyšel ze znaleckého posudku L. B. a shodného prohlášení
účastníků, že cena označených nemovitostí obvyklá v daném v místě a čase činí
1.250.000,- Kč. Při rozhodování nepřihlédl k tvrzeným investicím žalovaného do
společných nemovitostí s tím, „že se nejedná o investice, ale o financování
výstavby společné věci“.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze
dne 21. 4. 2008, č. j. 42 Co 502/2007-147, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem,
tyto přikázal do vlastnictví žalovaného a žalovanému uložil, aby žalobkyni
zaplatil na úplné vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 479.892,- Kč.
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. V
průběhu odvolacího řízení žalovaný tzv. širší vypořádání nepožadoval, když
učinil nesporným, že žalobkyně se na vybudování nemovitosti podílela svými
finančními prostředky minimálně ve stejném rozsahu jako žalovaný. Z výpovědí
účastníků odvolací soud dále zjistil, že se dohodli na tom, že ten, kdo bude v
nemovitosti bydlet, bude splácet jejich společné úvěry. Tyto splácí sám
žalovaný a ke dni 31. 3. 2008 zaplatil České spořitelně, a. s., částku
290.217,- Kč a k té by mělo být při vypořádání podílového spoluvlastnictví
účastníků přihlédnuto. Odvolací soud nemovitosti přikázal do vlastnictví
žalovaného, který podle odvolacího soudu dostatečným způsobem prokázal, že je
schopen v přiměřené lhůtě vyplatit žalobkyni vypořádací podíl. Dále přihlédl k
tomu, že sama žalobkyně v žalobě tvrdila, že žalovaný nemá jiné bydliště, že
nemovitosti využije lépe než ona a sama navrhla, aby byly přikázány do
vlastnictví žalovaného. Při stanovení přiměřené náhrady vyšel z obvyklé ceny
1.250.000,- Kč a skutečnosti, že žalovaný zaplatil na úhradě společného úvěru
částku 290.217,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Vady řízení žalobkyně spatřuje v tom, že
odvolací soud ve výroku rozsudku blíže nespecifikoval součástí a příslušenství
nemovitostí, ačkoliv tak mohl učinit na podkladě znaleckého posudku L. B. ze
dne 2. 12. 2006, a odpočtem částky 145.108,- Kč od vypořádacího podílu ve výši
625.000,- Kč fakticky provedl tzv. širší vypořádání podílového
spoluvlastnictví, přitom žalovaný tzv. širší vypořádání nepožadoval, nebyla
ohledně něho splněna poplatková povinnost a nebylo o něm odvolacím soudem
rozhodnuto samostatným výrokem. Navíc odvolací soud provedl nepřípustné
započtení na vypořádací podíl. Pokud jde o přikázání nemovitostí do vlastnictví
toho kterého z účastníků, namítla, že zákonná kritéria uvedená v § 142 odst. 1
věta druhá obč. zák. vyznívají pro oba účastníky zcela rovnocenně, proto měla
být vzata v úvahu další kritéria, zejména schopnost a včasnost zaplacení
přiměřené náhrady. Zatímco žalobkyně prokázala, že disponuje dostatečnými
hotovými penězi, smlouva o hypotečním úvěru ze dne 18. 4. 2008, kterou
předložil žalovaný při jednání před odvolacím soudem dne 21. 4. 2008,
neznamená, že žalovanému budou finanční prostředky v ní uvedené skutečně
poskytnuty, nejedná se tak o „reálné“ prostředky, ale o prostředky
„přislíbené“. Odvolacímu soudu dále vytkla, že pominul skutečnost, že žalovaný
znemožnil žalobkyni užívání nemovitostí, že se dohodli na tom, že ten, kdo bude
nemovitosti užívat, bude také splácet společný hypoteční úvěr a že užívání
nemovitostí má jistou majetkovou hodnotu. Při výpočtu vypořádacího podílu
odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku L. B. ze dne 2. 12. 2006, aniž by
zjišťoval cenu nemovitostí v době vyhlášení svého rozhodnutí. Vůbec se
nevypořádal se znaleckým posudkem ze dne 20. 8. 2004, předloženým žalobkyní,
podle kterého obvyklá cena nemovitostí může činit 2.500.000,- Kč. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání
dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely
provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v
rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud rozhodl nejenom o vypořádání nemovitostí v podílovém
spoluvlastnictví účastníků, ale vypořádal navíc vztahy mezi účastníky ohledně
jejich společného závazku souvisejícího s pořízením předmětným nemovitostí.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005,
publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 3694, dovodil, že „vypořádání
podílového spoluvlastnictví lze provést jako vypořádání v širším slova smyslu,
a to na základě návrhu účastníka nebo vzájemného návrhu. O návrhu (vzájemném
návrhu) požadujícím zaplacení určité částky z důvodu širšího vypořádání je však
vždy třeba rozhodnout samostatným výrokem rozsudku, nikoli jen v rámci náhrady
za spoluvlastnický podíl. Rozhodly-li soudy o širším vypořádání podílového
spoluvlastnictví bez řádného návrhu na takové vypořádání, jde o případ, kdy tu
nebyl návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba“.
Podle ustálené soudní praxe soud, který ruší podílové spoluvlastnictví
účastníků k určité věci a přikazuje ji některému ze spoluvlastníků za
přiměřenou náhradu, stanoví tuto náhradu odpovídajícím podílem z obvyklé ceny
celé věci, aniž by tuto výši jakkoli upravoval s ohledem na vzájemné pohledávky
nebo kompenzační námitky účastníků. Přitom není relevantní, zda jde o
vypořádání investic účastníků do společné věci (tzv. vnosů) anebo o vypořádání
společného závazku vzniklého jim v souvislosti s pořízením vypořádávané věci. V
obou případech jde o tzv. vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším
smyslu.
Odvolací soud v daném případě k takovému širšímu vypořádání přistoupil, aniž by
žalovaný řádným vzájemným návrhem (§ 79 a 97 o. s. ř.) uplatnil v rámci širšího
vypořádání podílového spoluvlastnictví zaplacení určité částky z důvodu, že ke
dni 31. 3. 2008 sám splatil České spořitelně, a. s., na společný úvěr účastníků
na pořízení předmětných nemovitostí částku 290.217,- Kč. Kromě toho v rozporu s
ustálenou soudní praxí nerozhodl o širším vypořádání samostatným výrokem soudu,
nýbrž polovinu této částky odečetl od přiměřené náhrady za spoluvlastnický
podíl žalobkyně. Tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Z důvodu uvedeného pochybení a s ohledem na nedělitelnost výroku rozsudku
odvolacího soudu dovolací soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
K ostatním dovolacím námitkám dovolací soud poznamenává:
Součásti vypořádávané věci ve smyslu § 120 obč. zák. se ve výroku soudního
rozhodnutí, týkající se věci hlavní, nezmiňují, protože nejsou samostatným
předmětem právních vztahů. Ve výroku rozsudku je třeba součást věci
specifikovat v případě, že součást věci nemá být předmětem povinností nebo
určení práva či právního vztahu. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C
1055.
Pokud jde o příslušenství věci, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 9. 2005, sp.
zn. 22 Cdo 1644/2005, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 3695, zaujal
právní názor, že „neučiní-li účastníci předmětem řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví i příslušenství věci, nemůže se soud tímto
příslušenstvím zabývat“. Námitku ohledně příslušenství dovolatelka vznesla až v
dovolacím řízení. I s ohledem na tuto skutečnost se její námitkou v tomto směru
může zabývat až odvolací soud ve znovu otevřeném odvolacím řízení.
Protože od rozhodnutí odvolacího soudu mohlo dojít ke změně poměrů, bude na
odvolacím soudu, aby se znovu zabýval eventuálními změnami v poměrech účastníků
nebo v ceně předmětných nemovitostí. Nebylo také důvodu, aby se dovolací soud
zabýval dovolacími námitkami dovolatelky ohledně ocenění nemovitostí, jestliže
v odvolacím řízení sama navrhovala, aby se vycházelo z ceny stanovené znalcem B.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu