22 Cdo 1644/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce Ing. M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným:
1) Ing. V. M. a 2) V. Š., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 10 C 297/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2005, č. j. 8 Co
92/2005-489, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2005,
č. j. 8 Co 92/2005-489, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze
dne 28. července 2004, č. j. 10 C 297/98-444, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobce se jako podílový spoluvlastník jedné ideální poloviny níže
uvedených nemovitostí domáhal, aby soud podílové spoluvlastnictví účastníků
zrušil a vypořádal je tak, že nemovitosti přikáže do jeho výlučného vlastnictví
a uloží mu povinnost vyplatit spoluvlastnicím jejich podíly v penězích.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 28. července 2004, č. j. 10 C 297/98-444, výrokem pod bodem I.
zrušil „podílové spoluvlastnictví účastníků k domu čp. 486 postavenému na
stavební parcele č. 858 v k. ú. T., stavební parcele č. 858 v k. ú. T., parcele
č. 213/8 – zahrada v k. ú. T. a stavební parcele č. 2419 v k. ú. T.“, s tím, že
„všechny shora uvedené nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví
žalobce“. Výroky pod body II. a III. uložil žalobci povinnost zaplatit oběma
žalovaným na vypořádání jejich podílů každé částku 300 735,- Kč do 30 dnů od
právní moci rozsudku. Výroky pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení jsou podílovými
spoluvlastníky sporných nemovitostí, žalobce s podílem jedné ideální poloviny a
žalované s podíly po jedné čtvrtině. Žalobce se svojí rodinou bydlí v prvním
podlaží domu a v mansardě vedle půdy, žalované užívají byt ve druhém podlaží k
rekreačním účelům, neboť obě bydlí v P. Oba byty, vyjma mansardy, se svojí
výměrou shodují. Žalovaný má k dispozici dva další byty v panelovém domě, hodlá
však nadále bydlet ve sporné nemovitosti. Pohnutkou k podání žaloby byly
dlouhodobé neshody účastníků ohledně užívání nemovitostí. Reálné rozdělení domu
by možné bylo, ale vyžádalo by si náklady přibližně 1,4 milionu Kč, které nikdo
z účastníků nebyl ochoten nést. V souladu s § 142 odst. 1 občanského zákoníku
(dále „ObčZ“) soud spoluvlastnictví zrušil a přikázal sporné nemovitosti za
přiměřenou náhradu žalobci. Tu stanovil s odkazem na závěry znalce Ing. K.,
podle něhož činila obecná cena nemovitostí v době rozhodování 1 400 000,-Kč, a
dále s ohledem na to, kolik který ze spoluvlastníků ze svých prostředků
vynaložil na opravy a údržbu nemovitostí. Soud prvního stupně neakceptoval
návrh žalovaných na vypořádání podílového spoluvlastnictví domu vymezením
bytových jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění
pozdějších předpisů. Při zvažování otázky, zda by toto vymezení bylo v daném
případě „dobře možné“, učinil závěr, že tento způsob by vedl ke konzervaci
stávajícího stavu, kdy dochází k neshodám mezi účastníky.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání
žalovaných rozsudkem ze dne 12. května 2005, č. j. 8 Co 92/2005-489, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I., „o zrušení podílového
spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem a přikázání těchto nemovitostí do
výlučného vlastnictví žalobce“, a ve výrocích pod body II. a III. jej změnil
tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit oběma žalovaným na vypořádání jejich
podílů každé částku 336 566,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Dále
rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění a z právního hodnocení soudu
prvního stupně a konstatoval, že proti zachování spoluvlastnictví sporných
nemovitostí svědčí existence dlouhodobě konfliktních vztahů mezi žalobcem a
právním předchůdcem žalovaných, na které navázala obdobně obtížná a řádnému
hospodaření bránící komunikace mezi účastníky řízení. Dílčí změnu ve výrocích
soudů prvního stupně odvolací soud odůvodnil odkazem na aktualizaci ocenění
sporných nemovitostí a početní chybu při výpočtu vypořádacích podílů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalované dovolání. Jeho
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“) a odůvodňují je tak, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění nemajícího oporu v provedeném dokazování. Namítají, že skutková
zjištění soudů obou stupňů jsou v rozporu s provedenými důkazy v otázce výpočtu
velikosti spoluvlastnických podílů, účelného využití věci žalobcem, který nabyl
do svého vlastnictví další dva byty, zjištění, kdo vyvolává neshody a kdo z
nich pro účely řízení těží. Rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s hmotným
právem v otázce, zda lze vypořádat podílové spoluvlastnictví v tzv. širším
smyslu nikoliv samostatným výrokem bez návrhu účastníka řízení a skutkových
zjištění o tom, zda investice byly provedeny se souhlasem či bez souhlasu
spoluvlastníků; namítají též, že mělo být vypořádáno to, oč se podíly
zhodnotily, nikoliv výše vynaložených investic. Poukazují na rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 46/1991 a č. 37/1982 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. V rozhodnutích soudů obou stupňů postrádají údaj o
tom, zda bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví i k příslušenství budovy a
pozemků, které tvoří dřevník, přípojky a inženýrské sítě; v případě, že
nikoliv, zda je cena stanovena bez těchto věcí. V tomto směru odkazují na
rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 7/1987 a č. 75/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvažují, zda neměly být „sečteny“ velikosti
jejich podílů, neboť vystupovaly ve shodě, a nesouhlasí s názorem soudů na
účelné využití věci žalobcem, majícím v téže obci další dva byty, zatímco
žalovaná 2), nemá žádný byt. Dovolatelky dále namítají, že soud nekonkretizoval
neshody mezi spoluvlastníky, resp. nezabýval se jejich příčinami, přičemž právě
z důvodů jejich existence odmítl rozdělení budovy na jednotky podle zákona č.
72/1994 Sb. Rovněž zjištění soudu o solventnosti žalobce nemá oporu v
provedeném dokazování; takový závěr je založen jen na tvrzení žalobce. V tomto
směru odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 494/03. Navrhují, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaných v podrobnostech odmítá
argumentaci dovolatelek jak ohledně naplnění podmínek přípustnosti dovolání,
tak ohledně dovolacích důvodů a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ],
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel
oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla
přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích
důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení,
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak,
že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným na vyrovnání podílů větší
částku, než jakou jim měl zaplatit podle rozsudku soudu prvního stupně. Proto
je rozsudek odvolacího soudu z větší části rozsudkem potvrzujícím; ve měnící
části nebyla dovolatelkám rozsudkem odvolacího soudu způsobena újma, takže tu
není subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, sv. 2, pod č. C 154). V
dané věci tak přichází v úvahu jen přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť soudy v nalézacím
řízení postupovaly při vypořádání investic účastníků do společné věci v rozporu
s hmotným právem.
Soudy vypořádaly investice vynaložené účastníky na společnou věc. Soud
prvního stupně vyšel z toho, že účastníci do nemovitosti investovali „bez
vzájemné dohody“, aniž učinil závěr, zda tu byl (byť i konkludentní) vzájemný
souhlas s investicemi. Právní vztah mezi účastníky posoudil jako vztah z titulu
bezdůvodného obohacení, založený plněním bez právního důvodu (§ 451 a násl.
ObčZ). Odvolací soud se k těmto otázkám nevyjádřil. Investice soudy vypořádaly
ve výši vynaložených prostředků.
Pro účely vypořádání investic je třeba rozlišovat případy, kdy
investice jsou učiněny s (byť i konkludentním) souhlasem spoluvlastníků (§ 139
odst. 1 ObčZ), anebo bez tohoto souhlasu.
V případě, že ostatní spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo
více spoluvlastníky na věc souhlasí, jde o dohodu o hospodaření se společnou
věcí a investující spoluvlastník má proti ostatním spoluvlastníkům právo na
úhradu vynaložených prostředků (§ 137 odst. 1 ObčZ). Byly-li náklady vynaloženy
bez souhlasu ostatních spoluvlastníků, toto právo mu nevzniká, může se však
domáhat vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo
zhodnocením jejich podílů v důsledku vynaložené investice (§ 451 odst. 2, § 456
ObčZ); jde o rozdíl mezi cenou podílu před investicí a po jejím vynaložení.
Lze tu (s přihlédnutím k důsledkům plynoucím ze zrušení § 138 ObčZ ve znění
před novelou č. 509/1991 Sb.) vyjít i z R 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek; viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1596/2000,
publikované pod č. C 696 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, a rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 599/99, publikované
pod č. C 583 Souboru.
Vzhledem k tomu, že soudy vypořádávanou investici posoudily jako plnění bez
právního důvodu a současně při vypořádání vycházely z vynaložených nákladů a
nikoliv z toho, oč se účastníci obohatili, spočívá jejich rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
Vypořádání podílového spoluvlastnictví lze provést jako vypořádání v
širším slova smyslu (viz R 40/1970), a to na základě návrhu účastníka (§ 79
odst. 1 OSŘ) nebo vzájemného návrhu ( § 97 odst. 1, § 98 OSŘ). O návrhu
(vzájemném návrhu) požadujícím zaplacení určité částky z důvodu širšího
vypořádání je však vždy třeba rozhodnout samostatným výrokem rozsudku, nikoli
jen v rámci náhrady za spoluvlastnický podíl (R 46/1991 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Rozhodly-li soudy v dané věci o širším vypořádání
podílového spoluvlastnictví, aniž by tu byl řádný návrh na takové vypořádání,
jde o případ, kdy tu nebyl návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho
bylo třeba; je tu tedy vada uvedená v § 229 odst. 1 písm. d) OSŘ, ke které
dovolací soud musí v případě přípustného dovolání přihlédnout (§ 242 odst. 3
OSŘ).
Vadou řízení je i to, že rozhodnutí o vynaložených investicích bylo
zahrnuto do výroku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Ostatním dovolacím námitkám však nelze přisvědčit.
Předmětem sporu bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k
nemovitostem uvedeným v žalobě a posléze i ve výroku rozhodnutí; příslušenství,
které je jinak samostatnou věcí, účastníci předmětem řízení neučinili a proto
nelze soudu vytýkat, že se jím nezabýval. Jestliže by soud vyšel při stanovení
ceny nemovitostí z ceny, za kterou by bylo možno nemovitosti prodat i s tímto
příslušenstvím, šlo by o nesprávné skutkové zjištění; tuto námitku lze uplatnit
v dalším řízení.
Nedojde-li k dohodě o zrušení spoluvlastnictví, zruší spoluvlastnictví
a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k
velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné,
přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům;
přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita (§ 142 odst. 1 ObčZ).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002,
publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck, pod C 2058, sv. 26, zaujal právní názor, že „pokud § 142 odst. 1
ObčZ stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s
relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena
správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť
takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v
souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází“. V rámci
posuzování účelného využití věci tak lze vedle velikosti podílů zohlednit celou
řadu skutečností rozhodných pro rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc
přikázána do vlastnictví. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací
soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném
prostředku, mohl přezkoumat jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud
by zohledňovaly skutečnost, která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro
rozhodnutí soudu komu nemovitost přikázat není absolutně rozhodující ani výše
podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v
dané věci relevantní. Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní
„účelným využitím věci“; kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější
pravidla, učinil by tak zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací
přenechává řešení na úvaze soudu. Soud ovšem musí řádně zdůvodnit, proč
kritéria výše podílů a účelného využití věci nejsou v konkrétním případě
rozhodující.
V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 559/2004, publikovaném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. C 2846, sv. 30, Nejvyšší soud vyslovil: „Možnost
vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky
soud posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě.
Soud přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky
při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují
rozhodování soudu podle § 139 ObčZ“. Neshody a konflikty mezi účastníky jsou
pak v rozsudku soudu prvního stupně specifikovány a jejich existence se podává
i z obsahu spisu a také z připojených soudních spisů, týkajících se účastníků,
včetně předchůdce žalovaných.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu