22 Cdo 1927/2004

22 Cdo 1927/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Marie Rezkové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve

věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované K. Š., zastoupené

advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u

Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 1085/95, o dovoláních účastníků

proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2004, č. j. 26 Co

469/2003-309, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2004, č. j. 26 Co

469/2003-309, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 12. 2002, č. j.

9 C 1085/95-264, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k

dalšímu řízení.

Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z

19. 3. 1996, č. j. 9 C 1085/95-43, zamítl návrh na vydání předběžného opatření

a žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví K. Š. a V. Š. k

rodinnému domku s příslušenstvím v Ř., ulice Š. čp. 57, nacházejícího se na

stavební parcele č. 2137, a parcele č. 2138, vše zapsané na listu vlastnictví

č. 351, katastrální území Ř. Dále rozhodl o nákladech řízení a o soudním

poplatku.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jako manželé zakoupili

předmětný dům s pozemky kupní smlouvou z 14. 1. 1986. Dům byl v uvedené době

pouze rozestavěn a neobyvatelný. Po rozvodu manželství účastníků (rozsudek o

rozvodu manželství nabyl právní moci dne 15. srpna 1988) nedošlo mezi účastníky

k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a proto se po uplynutí

tříleté lhůty přeměnilo jejich bezpodílové spoluvlastnictví k domu s pozemky na

podílové spoluvlastnictví. Posléze účastníci uzavřeli dne 10. 1. 1995 dohodu o

společném prodeji předmětného domu, od které žalobce neúčinně odstoupil. Soud

prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o společném prodeji domu v Ř. je

platná, a proto žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví

zamítl.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze 11. 6. 1997, č. j. 26 Co

82/97-67, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve

výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a v tomto rozsahu věc vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že účastníci dohody neměli v

úmyslu zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví k domu. Pozemky parc. č.

2137 a 2138 pak vůbec nebyly předmětem této dohody.

Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem ze 23. prosince 2002, č. j. 9 C

1085/95-264, tak, že se zrušuje podílové spoluvlastnictví V. Š. a K. Š. k

rodinnému domku s příslušenstvím, postaveném na stavební parcele č. 2137 v

katastrálním území Ř. v obci Ř., Š. 57, ke stavební parcele č. k 2137 a k

zahradě parcela č. 2138, všechny nemovitosti zapsané na LV č. 351 v

katastrálním území Ř. u Katastrálního úřadu P., a že se uvedené nemovitosti

přikazují do výlučného vlastnictví žalobce, který je povinen zaplatit žalované

částku 1 000 000,- Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o

nákladech řízení a o soudním poplatku.

Soud prvního stupně doplnil dokazování o zjištění, že i po rozvodu manželství

účastníci spolu žili a vedli společnou domácnost, a to až do konce března

1994, což vyplývá z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 8 P

657/87-106. Společně také obývali družstevní byt v P., ve kterém žalovaná bydlí

doposud. V uvedené době společně podnikali a od roku 1992 si navzájem půjčovali

finanční částky. Žalobce začal po rozvodu manželství účastníků dokončovat

předmětný rodinný domek – vnější omítky, vnitřní omítky, podlahy, obložení

stropů a stěn, vybudoval schodiště a septik, ústřední topení, ploty, přístupové

cesty a zreguloval potok. Vzhledem k tomu, že účastníci spolu i po rozvodu

manželství žili, prokazování toho, jak probíhala dostavba a jak se který z

účastníků finančně na ní podílel, bylo značně složité. Doklady, které soudu

předložili, byly vystavovány na jejich firmy. Stvrzenky, které žalovaná na

částku 160 000,- Kč soudu předložila s tím, že tuto částku vložila do domu,

nejsou adresné a v řízení nebylo prokázáno, že by uvedené finanční částky byly

skutečně vyplaceny na dostavbu domu. Žalovaná ani neprokázala, že by žalobci

půjčila za účelem dostavby vyšší částku, asi 100 000,- Kč. Ani listinné důkazy,

které předložil žalobce nebyly vždy průkazné, práce na domě však byly

provedeny a jsou ohodnoceny příslušnými znalci. Soud považoval stvrzenky

předložené žalovanou za neprůkazné a neuvěřil jim. Naopak je přesvědčen o tom,

že to byl žalobce, kdo provedl na vlastní náklady dokončení uvedené stavby. V

řízení bylo nesporné, komu z účastníků dům s pozemky přikázat, když žalobce měl

zájem na jeho nabytí do výlučného vlastnictví a žalovaná měla zájem na

vyplacení podílu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný dům již

byl dokončen a v současné době je ve stavu, kdy může být řádně obýván. Dále

vyšel ze znaleckých posudků, které byly v řízení vypracovány, když tržní cena

předmětného domu k datu rozhodnutí je stanovena částkou 3 600 000,- Kč.

Vynaložené náklady v letech 1988-1998 financované žalobcem jsou podle

znaleckého posudku znalce ing. Š. ve výši 627 829,- Kč. Současně vzal za

prokázané, že se účastníci dne 17. 4. 1989 dohodli, že užívací právo k

třípokojovému družstevnímu bytu v P., ve kterém účastníci před rozvodem

manželství bydleli a který žalovaná dosud obývá, když je jedinou členkou

družstva, připadne žalované. Žalobce sice předpokládal, že rozestavěný a

nedokončený rodinný dům zůstane jemu. Nicméně k vypořádání rozestavěného

rodinného domu nedošlo. Naopak se oproti původnímu záměru účastníci stali po

uplynutí 3 let od rozvodu manželství jeho podílovými spoluvlastníky. Žalobce se

tak dostal do situace, kdy žalovaná na něm požaduje vyplacení svého podílu,

ačkoliv dohoda po rozvodu manželství byla původně úplně jiná. Soud prvního

stupně tuto okolnost zohlednil a vypořádací podíl snížil jen na 1 000 000,- Kč.

Odvolací soud rozsudkem z 11. 2. 2004, č. j. 26 Co 469/2003-309, rozsudek soudu

prvního stupně změnil pouze ve výroku o nákladech řízení, jinak rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení odvolacího.

Odvolací soud byl zajedno se soudem prvního stupně, že jsou dány předpoklady

pro zrušení podílového spoluvlastnického práva účastníků k domu v Ř. s pozemky.

Uvedl, že ačkoliv z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, ze

kterého znaleckého posudku soud při stanovení ceny domu a pozemků vycházel, z

obsahu spisu vyplývá, že v průběhu řízení byly vypracovány celkem 4 znalecké

posudky, tři znalcem J. P. a čtvrtý znalcem Ing. P. Š. a právě z jeho posudku

soud prvního stupně při stanovení tržní ceny vycházel. Odhadní cenu znalec

určil v souladu s cenovými předpisy platnými ke dni 19. 12. 2001 a podle stavu

nemovitostí ke dni 31. 12. 1998 částkou 5 512 308,- Kč, s tím že tržní cena

činí 3 600 000,- Kč. Rozdíl odůvodnil tím, že v průběhu let došlo ke změně

architektury, dům je postaven na periferii městečka a nemožností

odkanalizování. Soud prvního stupně, pokud jde o skutečně vynaložené náklady na

dostavbu domu, vycházel ze znaleckého posudku znalce ing. P. Š., který je

stanovil částkou 627 829,- Kč, když tato částka odpovídá i nákladům vyčísleným

žalobcem. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že to byl

žalobce, kdo dům dokončil a zhodnotil, neboť doklady předložené žalobkyní

nejsou průkazné. Pokud jde o vypořádací podíl, soudy uvěřily tvrzení žalobce o

dohodě účastníků týkající se převodu jejich společného družstevního bytu na

žalovanou a o dohodě, že to bude on, kdo bude bydlet v předmětném domě a kdo ho

získá do svého vlastnictví. Žalobce se do domu přestěhoval ještě před rozvodem

manželství, tedy před rokem 1988, dům užívá k trvalému bydlení, dům udržoval a

sám prováděl řadu prací, jimiž byl dům zhodnocen. Odvolací soud neshledal

důvodnou námitku žalované na doplnění řízení novým znaleckým posudkem, když od

roku 1998 byla nemovitost zhodnocena dalšími stavbami a stavebními úpravami.

Tyto úpravy byly financovány výlučně žalobcem a jeho manželkou a nemohly by

proto ovlivnit cenu domu a pozemků sloužící k vypořádání účastníků. Také

výpovědí znalce Ing. P. Š. bylo prokázáno, že dům s pozemky byl oceněn v cenách

platných k datu rozhodování. Jako nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku

žalobce, který poukazoval na zatížení domu jeho právem bydlení a požadoval

odečíst částku 1 800 000,- Kč od zjištěné tržní ceny. To že žalobce dům užívá k

trvalému bydlení, nemá podle odvolacího soudu vliv na cenu domu a pozemků

stanovenou pro účely vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť podle platné

judikatury je třeba při vypořádání zrušeného spoluvlastnictví vždy vycházet z

tržní ceny vypořádávaných nemovitostí.

Žalovaná v dovolání namítala, že z rozsudku soudu prvního stupně není

vůbec patrno, ze kterého znaleckého posudku při stanovení ceny vycházel, a

proto se jednalo o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Odvolací soud zatížil řízení

vadou, pokud takové rozhodnutí potvrdil. Nesouhlasila ani s tím, že tržní cena

předmětného domu je k datu rozhodnutí 3 600 000,- Kč a že vynaložené náklady v

letech 1988 až 1998 financované žalobcem činí 627 829,- Kč. Soud prvního stupně

totiž o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodl koncem roku

2002, přičemž znalec Ing. Š. ve svém znaleckém posudku z 19. 12. 2001 výslovně

uvedl, že tržní cena předmětného domu a pozemků činí 3 600 000,- Kč ke dni 31. 12. 1998. Podle ustanovení § 154 odst. 1 OSŘ je pro rozhodnutí rozhodující stav

v době jeho vyhlášení. Soudy tak rozhodly v rozporu s tímto ustanovením. Žalovaná spatřovala pochybení soudu také v tom, že nedoplnil dokazování novým

znaleckým posudkem, což odůvodnil tím, že další úpravy po roce 1998 byly

financované výlučně žalobcem a jeho nynější manželkou, a nemohly by proto

ovlivnit cenu domu s pozemky. Považovala také za nepřípustné, aby nebyla cena

domu a pozemků zjišťována znalcem ke dni rozhodování soudu pouze proto, aby

bylo rychleji ukončeno řízení, případně proto, že již byly ve věci provedeny 4

znalecké posudky, když žádný z těchto posudků nestanovil tržní cenu domu a

pozemků ke dni rozhodování soudu. Soud má při rozhodování přihlédnout k tomu do

jaké míry některý z bývalých podílových spoluvlastníků zhodnotil společnou věc

investicemi či jinými náklady, které ostatní spoluvlastníci nevynaložili, avšak

i v tomto případě je třeba, aby výše přiměřené náhrady podle ustanovení § 142

odst. 1 ObčZ byla vypočtena podle jejich podílu z hodnoty, kterou má společná

věc v čase zrušení podílového spoluvlastnictví. Odvolací soud pominul i

skutečnost, že došlo ke změně cenového předpisu. Ing. Š. určoval tržní cenu

podle vyhlášky č. 279/1997 Sb. ve znění vyhlášky č. 338/2001 Sb. V roce 2002

však byla vydána nová vyhláška č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá

ustanovení zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku a o změně některých

zákonů. Také skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalobce vynaložil na

dostavbu domu částku 627 829,- Kč, nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací

soud uvedl, že částečně byla tato částka doložena i fakturami a dalšími

listinnými důkazy. Pokud však tyto žalobcem údajně vynaložené náklady byly

prokázány žalobcem jen částečně, ve zbylé části vycházel soud ze skutkového

stavu, který z provedeného dokazování nevyplývá. Rovněž při stanovení přiměřené

náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví soud nepostupoval správně. Pokud totiž vycházel z tržní ceny ve výši 3 600 000,- Kč, od které odečetl

částku 627 829,- Kč, pak rozdíl představuje částku 2 972 171,- Kč, a chtěl-li z

této ceny vycházet, tak polovina z toho činí částku 1 486 085,50 Kč a nikoliv 1

000 000,- Kč, jak vypořádací podíl určil odvolací soud.

Odvolací soud sice

správně uvedl, že žalobci nepatří právo bydlení a že skutečnost, že žalobce

užívá dům k trvalému bydlení nemá na cenu domu stanovenou pro účely vypořádání

podílového spoluvlastnictví vliv, avšak k tomuto právu bydlení fakticky při

určování přiměřené náhrady na vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlížel. Oba soudy pochybily i v tom, když při rozhodování o zrušení a vypořádání

podílového spoluvlastnictví podle § 142 ObčZ, zohledňovaly dohodu týkající se

převodu společného družstevního bytu. Tím opožděně vypořádávaly bezpodílové

spoluvlastnictví manželů. Navíc takováto dohoda nebyla vůbec uzavřena, když

soudy vycházely toliko z tvrzení žalobce, aniž by si tuto skutečnost ověřily. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto

soudu k dalšímu řízení.

Žalobce v dovolání uvedl tři otázky zásadního právního významu, jejichž řešením

by mělo být ovlivněno určení výše vypořádacího podílu soudem při zrušení

podílového spoluvlastnictví k domu a pozemkům v Ř. a jejich přikázání do

výlučného vlastnictví jednomu ze spoluvlastníků. Za zásadní považoval otázku

určení doby, rozhodné pro stanovení výše vypořádacího podílu v případě, kdy

dochází k neúměrnému prodlužování soudního sporu bez jeho zavinění. V daném

případě žalovaná neustále prodlužovala řízení vyžadováním revizních nebo nových

znaleckých posudků, případně prodáním domu třetí osobě. Žalovaná se tak dostala

do výhodnější pozice vůči žalobci, neboť je obecně známo, že ceny nemovitostí

na trhu stále rostou, čímž žalovaná získá od žalobce vyšší finanční částku. Dalším nepominutelným důvodem neúměrného prodloužení řízení byla i závažná

nemoc soudce prvního stupně, která způsobovala dlouhodobé odklady v řízení. Je

proto otázkou, zda ohledem na ustanovení § 3 ObčZ o dobrých mravech, by neměla

být vzata za základ určení vypořádacího podílu cena domu a pozemků v době

podání návrhu na vypořádání podílového spoluvlastnictví. Za další otázku

zásadního právního významu považuje zápočet investic vložených do dokončení

nemovitosti žalobcem z vlastních finančních prostředků a vlastní prací. Soudy

sice považovaly v důkazním řízení za dostatečně odůvodněný fakt, že žalobce

nemovitost dokončil ze svých osobních prostředků, avšak odpočet provedly pouze

v částce skutečně vynaložených nákladů na nemovitost. Žalobce odkázal na

rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 14. 3. 1980, sp. zn. 3 Cz 29/79, a namítal, že

je třeba odečíst náklady, které on vynaložil na dokončení, a tím i zhodnocení

předmětných nemovitostí, tedy i spoluvlastnického podílu žalované, v částce,

určující, jak byla výsledná cena nemovitostí a tedy spoluvlastnické podíly

těmito vklady zhodnoceny. V řízení bylo prokázáno, že ke dni právní moci

rozsudku o rozvodu manželství, tj. k 22. 6. 1988, předmětný dům byl prakticky

neobyvatelný. K 10. 12. 1987, kdy byl kolaudován, nebyly v domě dokončeny

podlahy a vnitřní povrchové úpravy, vnější omítky a terénní úpravy a některé

další nedodělky. Znalec měl proto při stanovení částky, o jakou žalobce

nemovitost zhodnotil, vyjít z ceny nedokončené nemovitosti v době právní moci

rozsudku o rozvodu manželství, přepočtenou na ceny k době vypořádání. Další

otázku zásadního právního významu spatřoval žalobce v tom, zda skutečnost, že

žalobce po právu dům užívá k bydlení, má vliv na cenu domu, stanovenou pro

účely vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalobce nemovitosti užívá na

základě dohody účastníků o jejich způsobu bydlení po rozvodu manželství a nemá

jinou možnost bydlení. Při stanovení tržní ceny nemovitosti je proto třeba

přihlédnout k případné existenci práva bydlení bývalého spoluvlastníka a k tomu

odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikovaná ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek pod R 22/1999 a R 61/2000. Tržní cena nemovitosti je

cenou, za kterou by mohla být nemovitost reálně prodána, tzn. cena za

nemovitost prosta jakýchkoliv závazků.

Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že pokud

by se dostalo žalované při vypořádání spoluvlastnictví náhrady, vycházející z

ceny vyšší, než té, jež by kromě obvyklých kritérií vyjadřovala i ono

„zatížení“ nemovitosti právem bydlení žalobce, byl by takový výkon práva v

rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 ObčZ. Pokud tedy z tržní ceny nebyla

odpočtena částka zohledňující právo trvalého bydlení žalobce v ní, byl žalobce

morálně poškozen, neboť reálná tržní cena bytu žalované činí v dnešní době

částku 2 100 000,- Kč. Částka odpočtu z tržní ceny v důsledku zatížení domu

právem trvalého bydlení žalobce ve výši 1 800 000,- Kč, což vyplývá z dodatku

č. 1 k poslednímu znaleckému posudku znalce Ing. Š., se tedy jeví jako

přiměřená. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů

a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žádný z účastníků se k dovolání druhého účastníka nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku

odvolacího soudu byla podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde

o dovolání přípustná.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním

napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za

splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.

3 OSŘ.

Podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti

rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,

kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl

vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V

daném případě sice soud prvního stupně rozhodl svým v pořadí druhým rozsudkem

jinak než v prvním rozsudku. Nicméně schází příčinná souvislost mezi vázaností

právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a mezi

novým rozhodnutím soudu prvního stupně. Účelem právní úpravy provedené v § 237

odst. l písm. b) OSŘ je otevřít dovolací řízení i pro ty případy, kdy právní

názor odvolacího soudu, vyloučil nezávislé právní posouzení soudem prvního

stupně při rozhodování věci samé. Nejvyšší soud v usnesení z 5. 2. 2001, sp.

zn. 22 Cdo 2944/2000, publikovaném pod C 160, svazek 2, v Souboru rozhodnutí

Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Souboru

rozhodnutí“) dovodil, že “právním názorem ve smyslu § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ

ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. se rozumí názor na právní posouzení věci,

tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být

vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř.

k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Mezi pozdějším rozhodnutím

soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který

předchozí rozsudek zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento

právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně“. Jestliže

tedy oba dovolatelé napadají dovolacími důvody jen způsob vypořádání podílového

spoluvlastnictví (a uplatněnými důvody je dovolací soud vázán), pak právní

názor vyslovený ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu, že podílové

spoluvlastnictví účastníků nezaniklo dohodou a že je třeba ho zrušit,

nevypovídal nic o tom, jak má být podílové spoluvlastnictví vypořádáno. Právní

názor odvolacího soudu tak nepředurčil způsob vypořádání podílového

spoluvlastnictví. V dané věci tedy nebyla založena přípustnost dovolání podle §

237 odst. 1 písm. b) OSŘ.

V dané věci tedy přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání

přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je–li

v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní

věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů

nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího

soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce

soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze

považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s

ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne

9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník

2001, Souboru rozhodnutí).

K dovoláním účastníků ohledně právní otázky, která doba je určující pro

cenu vypořádávaných nemovitostí:

Účastníci v dovoláních především napadli právní posouzení, z jakého

soudy obou stupňů vycházely při určování doby rozhodné pro stanovení výše

přiměřené náhrady, kterou má zaplatit podílový spoluvlastník, jemuž byla věc

přikázána do vlastnictví, ostatním spoluvlastníkům v souvislosti se zrušením a

vypořádáním podílového spoluvlastnictví. Zatímco žalobce shledával nesprávným,

že odvolací soud nevycházel s ohledem na mimořádné okolnosti případu

(dlouhotrvající spor) z ceny nemovitostí v době zahájení soudního řízení a

vytýkal tak odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s hmotným právem, žalovaná

naproti tomu spatřovala nesprávné právní posouzení v tom, že oba soudy

vycházely při určování výše náhrady z ceny nemovitostí v roce 1998 a nikoliv z

ceny v době zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Dovolací soud

zaujal k otázce výše „přiměřené náhrady“ ve smyslu § 142 odst. 1 věty třetí

ObčZ názor v rozsudku z 30. 1.1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, publikovaném ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým č. 15, ročník 1999, sešit

3, kde uzavřel, že „základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání

podílového spoluvlastnictví k nemovitosti je její obecná cena obvyklá v daném

místě v době rozhodování“. Rovněž i ve svém dalším rozsudku z 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněném pod č. C 110, svazek 2, v Souboru rozhodnutí,

dovolací soud – též s odkazem na nález Ústavního soudu ČR z 15. 12. 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94 - uvedl, že tuto přiměřenou náhradu „je nutno chápat jako

hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek

obstarání obdobné věci, jakou představoval podíl spoluvlastníka, přisouzený

ostatním spoluvlastníkům. Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu, závislou

nejen na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a

čase.“ Na tomto právním názoru dovolací soud setrval ještě i nadále v rozsudku

ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněném pod C 1225, svazek 17,

v Souboru rozhodnutí, kde uvedl, že „soud při stanovení výše přiměřené náhrady

ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti

podle § 142 odst. 1 věty druhé ObčZ, vychází z ceny, za níž by byla v daném

místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodána nemovitost obdobných

kvalit“. Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od této konstantní judikatury. Ani s mimořádnými okolnostmi případu, jak na ně poukazuje žalobce v dovolání,

nelze spojit přípustnost dovolání. Již v usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, publikovaném pod C 308, ve svazku 3 Souboru rozhodnutí

dovolací soud uvedl, že za otázku zásadního právního významu nelze považovat

otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností

významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy. Právní názor

uplatněný žalobcem v dovolání tedy není správný a proto nebyl způsobilý založit

přípustnost jeho dovolání. Naproti tomu je ale správný právní názor žalované,

který odpovídá ustálené judikatuře soudů.

Tím, že soudy obou stupňů vycházely z

odlišného právního názoru, rozhodly v rozporu s hmotným právem. Dovolání

žalované proti výroku o výši přiměřené náhrady se tak stalo přípustným.

Za otázku zásadního právního významu považuje dovolací soud otázku,

zda v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem

podle § 142 odst. 1 ObčZ může soud snížit přiměřenou náhradu, kterou je povinen

zaplatit spoluvlastník, jemuž byly nemovitosti přikázány, druhému

spoluvlastníkovi s poukazem na § 3 ObčZ. Podle § 3 odst. 1 ObčZ výkon práv a

povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu

zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými

mravy. Již výše bylo zmíněno, že přiměřenou náhradou ve smyslu § 142 odst. 1

ObčZ se rozumí peněžní částka ve výši odpovídající podílu spoluvlastníka z

tržní ceny vypořádávaných nemovitostí. Jde tedy o peněžní náhradu za

spoluvlastnický podíl a právo spoluvlastníka na tuto náhradu nemůže být v

rozporu s dobrými mravy. To vyplývá i z čl. 11 odst. 1 Listiny práv a svobod,

který stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a

ochranu. Spoluvlastník, kterému je ukládána povinnost zaplatit druhému

spoluvlastníkovi přiměřenou náhradu za vypořádávané nemovitosti, nemůže si ani

proti nároku druhého spoluvlastníka na náhradu během řízení o zrušení a

vypořádání podílového spoluvlastnictví započíst jiný majetkový nárok.

Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má totiž

konstitutivní povahu a zakládá tak práva a povinnosti teprve do budoucna. Právo

na zaplacení náhrady tak vzniká spoluvlastníkovi až právní mocí tohoto

rozhodnutí a teprve proti takto existujícímu nároku lze namítat započtení. Pro

daný případ z toho vyplývá, že soudy obou stupňů pochybily, pokud odůvodnily

snížení peněžité náhrady pro žalovanou poukazem na dobré mravy podle § 3 ObčZ.

Pokud žalobce hodlá uplatňovat proti žalované jiný majetkový nárok, je na něm,

aby ho uplatnil řádnou žalobou ve smyslu § 79 odst. 1 OSŘ, tj. vylíčil

rozhodující skutečnosti, navrhl důkazy a uvedl, jaké částky se domáhá. Bude-li

soud o takové žalobě rozhodovat současně se žalobou o zrušení a vypořádání

podílového spoluvlastnictví, muselo by jít o dva samostatné výroky. Ostatně i

rozhodování o nárocích z titulu investic lze mít za řízení, kde je zapotřebí

samostatného návrhu na zahájení řízení případně vzájemného návrhu, kterým je

soud vázán a nemůže jej překročit a o kterém musí být rozhodnuto samostatným

výrokem tak, jak to je bude ještě dále rozvedeno.

Naopak žalobci nelze přisvědčit ani v jeho dalším požadavku, aby bylo

dovolání připuštěno pro přezkum závěru, že užívání nemovitostí žalobcem k

bydlení, snižuje cenu nemovitosti, stanovenou pro účely vypořádání. Rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97 publikovaný ve

Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 22/99 v sešitu 4, jak se

ho žalobce dovolává, se k výši ceny nemovitosti při vypořádání podílového

spoluvlastnictví nevyjadřuje. Ani další rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.

12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 35/96 publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu pod R 61/2000, jak na něho žalobce v dovolání poukazuje, není

v dané věci použitelný. Tento další rozsudek se týká případů, kdy právo bydlení

svědčí tomu, kdo vypořádáním společného jmění manželů o spoluvlastnictví k

nemovitosti přichází a nikoliv těch osob, kterým vypořádávané nemovitosti

připadnou do výlučného vlastnictví a zůstanou jim tak výhody plynoucí z

vlastnického práva. Žalobce by v případě aplikace jím prosazovaného právního

názoru zužitkoval tutéž výhodu dvakrát. Získal by vlastnické právo k celé věci

a zajistil si tak bydlení, a ještě k tomu za nižší náhradu. Ostatně v pozdějším

rozsudku ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1217/99, publikovaném v časopisu

Právní rozhledy, sešit 1, ročník 2001, Nejvyšší soud České republiky výslovně

uvedl, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jehož

předmětem je rodinný dům, soud při stanovení jeho ceny nepřihlíží k tzv.

obsazenosti domu spočívající v tom, že v něm jeden nebo oba účastníci bydlí.

Obdobně pak ještě v rozsudku ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000,

publikovaném pod C 110, ve svazku 2, Souboru rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil

pro podílové spoluvlastnictví, že „obvyklou cenu nemovitosti neovlivňuje

skutečnost, že z podílového spoluvlastnictví vyloučený spoluvlastník

pozbývající právní důvod užívání nemovitosti v ní zůstává bydlet“. Odvolací

soud, pokud k této skutečnosti nepřihlížel, rozhodl v souladu s ustálenou

judikaturou a s hmotným právem.

K dovolání účastníků ohledně investic do společných nemovitostí:

Žalovaná v dovolání namítala, že zjištění soudů obou stupňů, o tom, že

žalobce vynaložil na nemovitost investice 627 829,- Kč, nemá oporu v

provedených důkazech. Jde o dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ.

Dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,

které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,

lze použít jen tehdy, vyplývá –li přípustnost dovolání z § 237 odst. 1 písm. a)

a b) nebo podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a §

238a odst. 2 OSŘ. Není však způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost

dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po

právní stránce zásadní význam, jako je tomu v dané věci.

Obstojí ale další požadavek žalobce, aby bylo dovolání shledáno

přípustným v důsledku nesprávného právního posouzení nároku z titulu investic,

které žalobce vynaložil na majetek v podílovém spoluvlastnictví. K právnímu

režimu investic podílového spoluvlastníka za účinnosti právní úpravy do 31. 12.

1991 se Nejvyšší soud již vyslovil v rozhodnutí uveřejněném pod R 37/1982 v

sešitu 9-10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a k právnímu režimu

investic podílového spoluvlastníka za účinnosti právní úpravy po 1. 1. 1991 se

pak Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo

599/99, publikovaném pod C 583, ve svazku 7, Souboru rozhodnutí. Soudy obou

stupňů se však nezabývaly právní povahou nároku – investic ve výši 627 829,- Kč

– o kterém rozhodovaly. Vůbec nerozlišovaly mezi investicemi, ke kterým mělo

dojít sice v období po zániku manželství účastníků, ale ještě předtím než se

bezpodílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem v důsledku

nevyvratitelné právní domněnky podle § 149 odst. 4 ObčZ (před novelou

provedenou zák. č.91/1998 Sb.) změnilo v podílové spoluvlastnictví, ani mezi

investicemi, které byly vynaloženy na podílové spoluvlastnictví za právní

úpravy, jaká tu byla pro podílové spoluvlastnictví v období do 31. 12. 1991,

ani mezi investicemi v období po 1. 1. 1992, kdy pro rozhodování o hospodaření

se společnou věcí je určujícím činitelem velikost spoluvlastnických podílů

(tzv. majoritní princip). Nezjišťovaly ani to, zda se jednalo o investice

vynakládané se souhlasem druhého ze spoluvlastníků (oba účastníci ještě i po

zániku manželství obnovili soužití a bydleli spolu v rodinném domku a oba

tvrdí, že se na investicích podíleli) či vynakládané bez jeho souhlasu. Právní

posouzení je tak neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací soud proto shledal

dovolání žalobce v této části přípustným.

Tím, že dovolací soud shledal dovolání proti výroku, jímž odvolací soud

rozhodl o výši vypořádacího podílu a o nároku z titulu investic přípustným,

otevřel přezkum i pro vady uvedené v § 229 odst. 1 OSŘ, § 229 odst. 2 písm. a)

a b) OSŘ a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i pro jiné vady řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§

242 odst. 3 OSŘ). Vady ve smyslu § 229 odst.1 OSŘ, § 229 odst. 2 písm. a) a b)

OSŘ a § 229 odst. 3 OSŘ (tzv. zmatečnostní vady) nebyly v dovolacím řízení

uplatněny a ani z obsahu spisu nevyšly najevo. Žalovaná však spatřovala jinou

vadu řízení v tom, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje odůvodnění, ze

kterého z vícero znaleckých posudků, které byly v řízení opatřeny, soud při

určení výše přiměřené náhrady vycházel, a že soud prvního stupně nevyhověl ani

jejímu návrhu, aby bylo řízení doplněno posudkem o tržní ceně nemovitostí ke

dni jejich vypořádání. Vzhledem k tomu, že žádný ze znaleckých posudků nebyl

zaměřen na zjištění ceny nemovitostí ke dni vypořádání podílového

spoluvlastnictví, postrádá dodatečná náprava nedostatků v odůvodnění soudu

prvního stupně význam. Rovněž tím, že dovolací soud vyslovil právní názor, že

pro určení přiměřené náhrady je rozhodující cena nemovitostí v době jejich

vypořádání, předurčil splnění požadavku žalované na provedení jí navrhovaného

důkazu. Za tohoto stavu se stal přezkum vad vytýkaných žalovanou v dovolacím

řízení bezpředmětným.

Vyšla ale najevo i jiná vada řízení, která sice nebyla namítána, ale

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tím, že žalobce

uplatnil nárok z titulu investic, uplatnil v řízení samostatný nárok, o němž je

třeba samostatně rozhodnout a ohledně něhož je soud vázán návrhem, který nemůže

překročit. Vypořádání podílového spoluvlastnictví lze sice provést jako tzv.

vypořádání v širším slova smyslu (srov. rozhodnutí 4 Cz 11/69 ze dne 28. 2.

1969, uveřejněné pod R 40/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) ale

jen na základě návrhu účastníka (§ 79 odst. 1 OSŘ) nebo vzájemného návrhu (§ 97

odst. 1 a § 98 OSŘ) – viz R 37/82 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek v sešitu 9-10. V dané věci žalobce uplatnil v odůvodnění návrhu na

zahájení řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví i nárok z

titulu investic avšak bez toho, aniž by tento požadavek na širší vypořádání

podložil i samostatným žalobním petitem. V průběhu řízení pak žalobce tvrdil,

že požaduje nejen investice, ve výši skutečně vynaložených nákladů, ale ve výši

zhodnocení spoluvlastnického podílu žalované. Přitom ani tehdy svůj nárok

nedoplnil žalobním petitem, neuvedl, jakou částku celkem požaduje. Soud prvního

stupně namísto toho, aby vyzval žalobce k doplnění žaloby postupem podle § 43

OSŘ, ve věci jednal a rozhodl. Nápravu nezjednal ani odvolací soud. Tím oba

soudy zatížily řízení vadou, ke které musel dovolací soud přihlédnout.

V dané věci jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi

účastníky vyplývá z právního předpisu [§ 242 odst. 2 písm. d) OSŘ] a o spor,

kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl

dotčen [§ 242 odst. 2 písm. b) OSŘ], projeví se propojení výroku rozsudku

odvolacího soudu, který nebyl odvoláním dotčen, s výrokem rozsudku odvolacího

soudu, proti němuž je přípustné dovolání, při rozhodování o dovolání v tom, že

shledá–li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší

současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §

242 odst. 2 OSŘ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.

6. 1998, sp. zn.3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které

bylo namístě zrušit rozsudek odvolacího soudu, platí i pro soud prvního stupně,

dovolací soud podle § 243b odst. 2, odst 3 OSŘ rozsudky soudů obou stupňů v

celém jejich rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d

odst. 1 OSŘ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení včetně

nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. července 2005

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu