22 Cdo 2448/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) L. B. a b) V. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1)
M. B. a 2) Z. K., zastoupenému advokátem, o úpravu užívání společné věci,
vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 342/2003, o dovolání
žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. května
2005, č. j. 26 Co 156/2005-124, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.
května 2005, č. j. 26 Co 156/2005-124, pokud jím bylo rozhodnuto, že
přístřešek na st. par. č. 1662/1 a půdu nad ním jsou oprávněni užívat žalobci,
se zamítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.
května 2005, č. j. 26 Co 156/2005-124, ve zbývající části se odmítá.
III. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2 850,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám JUDr. L. H.
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
11. října 2004, č. j. 5 C 342/2003-89, upravil užívání nemovitostí v podílovém
spoluvlastnictví účastníků pod bodem I. výroku tak, že „žalobci jsou výlučně
oprávněni užívat v domě č. p. 325 na st. p. č. 286/2 v obci a k. ú. Ú. v I.
nadzemním podlaží koupelnu, WC a komoru pod schodištěm, místnosti nalevo od
vchodu do obytném části – kuchyň, pokoj, pokoj a ložnici, polovinu stodoly
vzdálenější od obytné části s tím, že žalobci jsou povinni umožnit žalovaným
užívání schodiště ve stodole a přístup přes stodolu k potoku R., a místnosti v
hospodářské části napravo při pohledu od vchodu do obytné části – garáž, dílnu
a bývalý chlév včetně bývalého suchého WC, ve II. nadzemním podlaží v obytné
části pokoj při výstupu po schodech napravo, dále půdy přiléhající z obou stran
k tomuto pokoji, půdu nad pokojem a ložnicí v I. NP určeným k užívání žalobcům
a nad skladem mezi obytnou částí a stodolou, a prostory nad místnostmi v I. NP
hospodářské části určenými k užívání žalobcům (tj. garáží, dílnou a bývalým
chlévem) a ve III. nadzemním podlaží půdu na pokojem v II. NP určeným k užívání
žalobcům. Pod bodem II. tak, že „žalovaní jsou výlučně oprávněni užívat v domě
č. p. 325 na st. p. č. 286/2 v I. nadzemním podlaží místnosti napravo od vchodu
do obytné části – ložnici, pokoj a pokoj, dále sklad mezi obytnou částí a
stodolou a sklep k němu přiléhající, polovinu stodoly bližší k obytné části
domu, dále garáž na st. p. č. 1044 a garáž na st. p. č. 1045 a kolnu
přiléhající ke garážím, ve II. nadzemním podlaží místnosti v obytné části domu
– ložnici, pracovnu, komoru, kuchyň, pokoj, koupelnu a WC, dále šatnu a sklad
přístupné z chodby ve II. NP, stodolu s tím, že jsou povinni umožnit žalobcům
průchod od schodiště ve stodole k prostorám přikázaným k užívání žalobcům ve
II. NP nad místnostmi v hospodářské části i nad skladem mezi stodolou a
obytnými místnosti, a dále prostory nad garážemi na st. p. č. 1044 a 1045 o
kolnou k nim přilehlou, a ve III. nadzemním podlaží půdu na obytnými místnosti
určenými k užívání žalovaným a prostory v podkroví stodoly. Pod bodem III.
výroku rozhodl, že „všichni účastníci jsou oprávněni užívat společně kotelnu v
I. podzemním podlaží, v I. nadzemním podlaží chodbu v obytné části, šatnu
napravo od vchodu do obytné části a dále schodiště v obytné části a chodbu v
II. nadzemním podlaží. Pod bodem IV. zamítl „návrh, aby soud určil, náklady a
užívání kterých částí domu má nést který účastník“ a pod bodem V. rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to každý z nich v rozsahu ¼,
všichni bydlí v označeném domě a ohledně užívání společných nemovitostí jsou
mezi účastníky déletrvající spory. Soud proto provedl úpravu užívání
nemovitostí a prostor v nich, které byly uvedeny v žalobě, a prostor ve III.
nadzemním podlaží, jež nejsou schopny samostatného užívání a bezprostředně
souvisí s prostorami, jejichž úprava užívání byla navržena. Neprovedl úpravu
užívání přístřešků připojených k hospodářské části směrem k potoku R. a volně
stojící kolny s tím, že jde o samostatné věci nebo součásti domu č. p. 325 a že
účastníci tyto věci neučinili předmětem řízení. Při rozhodování o tom, které
prostory budou užívat ti kteří účastníci, přihlížel při respektování velikosti
spoluvlastnických podílů k „zachování dosavadního způsobu užívání“ s ohledem na
shodnou vůli účastníků, určení užívání prostor obdobného druhu a kvality každé
ze sporných stran, „kompaktnosti částí určených k užívání“ sporným stranám,
„oddělení prostor užívaných jednotlivými spoluvlastníky, aby se pokud možno co
nejvíce eliminovaly další spory“, „zachování přístupu k jednotlivým prostorám
určeným k užívání“ té které sporné straně a „zachování funkčnosti (i
eventuální) technologických zařízení, jež jsou součástí nemovitosti“.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudek ze dne 12. května 2005, č. j. 26 Co 156/2005-124, rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích pod body I., II. a III. změnil tak, že žalobci jsou
výlučně oprávněni užívat v domě č. p. 325 na st. p. č. 286/2 v obci a k.ú. Ú. v
I. nadzemním podlaží koupelnu, WC, komoru pod schodištěm, komoru vedle
schodiště, místnosti nalevo od vchodu do obytné části – kuchyň, pokoj, pokoj a
ložnici, část stodoly rozdělené dřevěnou stěnou vzdálenější od obytné části a
na ni navazující přístřešek na st. p. č. 1662/1 s tím, že žalobci jsou povinni
umožnit žalovaným užívání schodiště ve stodole a přístup přes stodolu a tento
přístřešek k potoku R., a místnosti v hospodářské části napravo při pohledu od
vchodu do obytné části – garáž, dílnu a bývalý chlév včetně bývalého suchého
WC, ve II. nadzemním podlaží v obytné části pokoj při výstupu po schodech
napravo, dále půdy přiléhající z obou stran k tomuto pokoji, půdu nad pokojem a
ložnici v I. nadzemním podlaží určeným k užívání žalobcům a nad skladem mezi
obytnou částí a stodolou a prostory nad místnostmi v I. nadzemním podlaží
hospodářské části určenými k užívání žalobcům (tj. garáží, dílnou a bývalým
chlévem) a nad přístřeškem u vchodu do těchto prostor, ve III. nadzemním
podlaží půdu nad pokojem ve II. nadzemním podlaží určeným k užívání žalobcům,
žalovaní jsou výlučně oprávněni užívat v označeném domě v I. nadzemním podlaží
místnosti napravo od vchodu do obytné části – ložnici, pokoj a pokoj, dále část
stodoly rozdělené dřevěnou stěnou bližší k obytné části domu, garáž na st. p.
č. 1044, garáž na st. p. č. 1045 a kolnu přiléhající k těmto garážím, ve II.
nadzemním podlaží místnosti v obytné části domu – ložnici, pracovnu, komoru,
kuchyň, pokoj, koupelnu a WC, šatnu a sklad přístupné z chodby v tomto podlaží
a dále stodolu s tím, že jsou povinni umožnit žalobcům průchod od schodiště ve
stodole k prostorám přikázaným k užívání žalobců ve II. nadzemním podlaží nad
místnostmi v hospodářské části i nad skladem mezi stodolou a obytnými
místnostmi a nad obytnými místnostmi, a dále prostory nad garážemi na st. p. č.
1044 a č. 1045 a kolnou k nim přilehlou, ve III. nadzemním podlaží půdu nad
obytnými místnostmi určenými k užívání žalovaným a prostory v podkroví stodoly.
Všichni účastníci jsou společně oprávněni užívat v označeném domě kotelnu v I.
podzemním podlaží domu, v I. nadzemním podlaží chodbu v obytné části, šatnu
napravo od vchodu do obytné části, schodiště v obytné části a na ně navazující
chodbu ve II. nadzemním podlaží, dále sklad mezi obytnou částí a stodolou a
sklep k němu přiléhající. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně při rozhodování
zohlednil všechny zásadní hlediska, ke kterým by mělo být přihlédnuto při
rozhodování soudu podle § 139 odst. 2 ObčZ o hospodaření se společnou věcí. Na
rozdíl od soudu prvního stupně nepokládal za rozumné, aby oběma stranám sporu
bylo zachováno užívání bývalého chléva a kolny přiléhající ke garážím s tím, že
právě společné užívání těchto prostor přinášelo neshody mezi účastníky a že
úprava užívání společné věci by měla vést k co největšímu oddělení užívaných
prostor tak, aby byly eliminovány budoucí spory účastníků. Proto nevyhověl
návrhu žalovaných, aby byl zachován faktický stav užívání chléva a kolny
přiléhající ke garážím. S ohledem na špatný stavebně technický stav kolny je
třeba podle odvolacího soudu zvýhodnit žalovaného v rozsahu užívání stodoly v
I. nadzemním podlaží. Protože přístřešek na pozemku parc. č. 1662/1 přímo
navazuje na část stodoly užívané žalobci, odvolací soud považoval za praktické
rozhodnutím soudu deklarovat, žalobci prozatím uznávaný přístup, přístup
žalovaných přes tento přístřešek k potoku R. Neshledal důvody k úpravě užívání
prostor v I. nadzemním podlaží mezi garáží, dílnou a chlévem s ohledem na to,
že jde o vnější prostranství. Opodstatněným neshledal ani návrh, aby žalovanému
2) bylo umožněno užívání koupelny a sociálního zařízení v přízemí obytné části
domu, jestliže žalovaný 2) má možnost užívat sociální zařízení ve II. nadzemním
podlaží. Ve shodě s návrhy účastníků sklad a sklep mezi obytnou částí a
stodolou ponechal ve společném užívání účastníků. Jinak se ztotožnil s úpravou
užívání nemovitostí provedenou soudem prvního stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání z důvodů,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Namítá, že oba soudy opomenuly skutečnost, že mezi
jednotlivými spoluvlastníky či jejich právními předchůdci existovala i ke dni
podání žaloby dohoda o užívání rodinného domu se všemi součástmi a
příslušenstvím, a to prakticky od vzniku podílového spoluvlastnictví mezi nimi
a tento pokojný stav trval mnoho let a byl jimi respektován. Soud se měl
zabývat nejprve otázkou, zda taková dohoda byla uzavřena, jaký byl její obsah a
zda tato dohoda byla změněna nebo zrušena. Podle žalovaného 2) je existence
takové dohody nesporná. Ke změně dohody nedošlo a ani nebyla zrušena. „Jestliže
žalobci nedali z této dohody výpověď ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního
čtvrtletí podle ustanovení § 582 odst. 1 ObčZ, dohoda je stále platná a
rozhodnutí soudu ji nemůže nahradit.“ V daném případě tak odvolací soud
nesprávně aplikoval § 139 odst. 2 ObčZ. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu
ani v § 137 odst. 1 ObčZ. Oba soudy vyšly „z jakési fikce součtu
spoluvlastnických podílů, tj. že žalobci jsou společnými spoluvlastníky jedné
poloviny nemovitostí a žalovaní druhé poloviny. Účastníci jsou však podílovými
spoluvlastníky každý v rozsahu ¼ a tento podíl vyjadřuje míru, jakou se
každý z nich podílejí na právech a povinnostech, vyplývajících ze
spoluvlastnictví společné věci. „To nic nemění na skutečnosti, že se podíloví
spoluvlastníci mohou dohodnout na tom, že budou užívat společně (všichni či
někteří z nich) určité, jim vyčleněné části společné věci.“ Mezi žalovanými s
výjimkou WC k takové dohodě, zejména ohledně bytových prostor, nedošlo. Při
respektování § 137 odst. 1 ObčZ by z výroku rozsudku muselo být zřejmé, co
který z účastníků bude oprávněn užívat. Žalovaný 2) z bytových prostor o výměře
182,20 m2 užívá pouze 32,38 m2, což neodpovídá jeho spoluvlastnickému podílu. Odvolací soud rovněž nerespektoval ustanovení § 3 ObčZ. Bývalý chlév včetně
bývalého suchého WC, garáž a dílnu přikázal do užívání žalobcům, ačkoliv část
tohoto prostoru žalovaný 2) vlastním nákladem zhodnotil za účelem zřízení dílny
s tím, že si dílnu může bez problémů zřídit v jedné ze dvou jemu výlučně
přenechaných garáží nebo v kolně. Příčiny neshod mezi účastníky nespočívaly v
rozsahu užívání nemovitosti, ale v nepovolených stavebních úpravách a zásazích
do objektu bez souhlasu žalovaných. Rozpor s dobrými mravy spočívá také v tom,
že žalobci mají právo užívat přístřešek na st. p. č. 1662/1 navazující na část
stodoly, jehož stavba nebyla stavebním úřadem povolena. Odvolací soud vycházel
ze zjištění, že mezi účastníky není uzavřena dohoda o užívání společné věci,
ačkoliv tuto skutečnost nedokazoval, stejně tak jako otázku, zda nedošlo ke
zrušení takové smlouvy. Nevyžádal si odborné posouzení kvality jednotlivých
prostor a částí objektů. Pokud by tak učinil, bylo by zjištěno, že do užívání
žalobců byly přiděleny daleko kvalitnější prostory než žalovaným.
Žalovaná 1) s dovoláním vyslovila souhlas. Nesouhlasí s tím, aby
žalovaný 2) byl oprávněn užívat spolu s ní byt ve II. nadzemním podlaží, který
od počátku vzniku podílového spoluvlastnictví na základě dohody všech
spoluvlastníků užívala až do smrti svého manžela V. B. společně s ním. Byt v I.
nadzemním podlaží před žalovaným 2) a její dcerou V. K. užíval její tchán V.
B., který dal žalobcům souhlas s vybudováním koupelny a WC v I. nadzemním
podlaží, neboť je měl také užívat. Žalovanému 2) by proto mělo být umožněno
toto sociální zařízení užívat. Pokud jde o nebytové prostory, pak nevidí důvod,
proč by se mělo na dosavadním užívání něco měnit.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání s tím, že dohoda o užívání
nemovitostí mezi účastníky uzavřena nebyla a že ke sporům ohledně jejich
užívání dochází prakticky od vzniku podílového spoluvlastnictví. V mezích svých
možností se snažili udržovat ty části nemovitostí, které užívali a které jim
soud ponechal v užívání, žalovaný 2) však má snahy jim udržovanější části
zabírat a prostory, které původně užívali z větší části žalovaní, nemá snahu
udržovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v
rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích
návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99,
publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho,
zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238
odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující,
jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí
soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků,
případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu
prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který
rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února
2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99,
publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že
„dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde
o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z
právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25.
června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého
„dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není
přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li
soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož
sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené
právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z
hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené
posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku
odvolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu s ohledem na výše uvedené je rozsudkem
měnícím, pouze pokud jím odvolací soud rozhodl, že přístřešek na st. par. č.
1662/1 a půdu nad ním jsou výlučně oprávněni užívat žalobci a sklad mezi
obytnou částí a stodolou a sklep k němu přiléhající všichni účastníci společně.
Ohledně úpravy užívání označeného skladu a sklepa odvolací soud akceptoval
námitky žalovaných a ve shodě s návrhy všech účastníků tyto prostory přikázal
do společného užívání všech účastníků. V této části bylo žalovaným vyhověno. K
podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23. 7. 2001, sp.
zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 637, Svazek 8. Dovolání směřující
do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně užívání skladu mezi
obytnou částí a stodolou a sklepa k němu přiléhajícího je tak nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ohledně úpravy užívání přístřešku a
půdy nad ním je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Ve zbývající části je rozsudek odvolacího soudu zcela ve shodě s rozsudkem
soudu prvního stupně a tedy rozsudkem potvrzujícím.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v
potvrzující části ve věci samé není rozhodnutím zásadního právního významu,
neboť není v rozporu s hmotným právem a v dané věci není nic, co by ji činilo
významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní
jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8.
3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru pod C 297, svazek 3.
Podle § 241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti
nebo důkazy ve věci samé.
Jestliže odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby ve věci rozhodl jen
na základě tvrzení a skutečností, které byly uplatněny do doby jeho rozhodnutí,
dovolací soud nemůže s ohledem na posledně citované ustanovení přihlížet k
tvrzením či námitkám, jež mohl dovolatel uplatnit v průběhu celého řízení před
soudy obou stupňů a přesto je neuplatnil. Dovolatel až v dovolacím řízení
přišel s tvrzením, že účastníci již před tímto soudním sporem užívali společnou
nemovitost a její příslušenství na základě dohody, takže soudní úprava byla
neopodstatněná. Stejně tak opožděně přišel dovolatel až v dovolacím řízení s
námitkou, že s ohledem na individuálnost jednotlivých spoluvlastnických podílů
neměly soudy obou stupňů upravovat společné užívání určených částí předmětné
nemovitosti pro oba žalované bez jejich dohody či souhlasu. K této námitce se
sluší toliko poznamenat, že samozřejmě není vyloučeno, aby takto soud rozhodl,
zejména jsou-li k tomu dotčení podíloví spoluvlastníci svolní. Je také běžnou
skutečností, že s ohledem na četnost a proměnlivost možných faktorů majících
vliv na úpravu užívání společné nemovitosti není vždy možné upravit toto
užívání tak, aby odpovídalo poměru spoluvlastnických podílů. Mají-li žalovaní
užívat na základě rozhodnutí menší část společné nemovitosti, než odpovídá
jejich spoluvlastnickým podílům, mají právo na finanční kompenzaci za užívání
jejich spoluvlastnických podílů ostatními spoluvlastníky. K tomu viz C 2525
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR z
28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003).
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzující části podle § 237 odst. 1 písm.
c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, ohledně níž
bylo dovolání shledáno přípustným, tj. pokud jde o úpravu užívání přístřešku na
st. parc. č. 1662/1 a půdy na ním, podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k
závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu v této části vychází ze skutkového
zjištění, které má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, a nelze nic vytknout ani právnímu posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolací soud zde odkazuje na již výše uvedené a rozsudek Nejvyššího soudu ČR z
25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2424/99, publikovaný v Souboru pod C 824, svazek
12, podle kterého „úpravě užívání místnosti v domě rovnodílnými spoluvlastníky
nebrání skutečnost, že stavební úřad nevydal povolení k jejich užívání“.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b ) a § 229
odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil, ostatně ani dovolatel je nenamítal.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto dovolání žalovaného proti
rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto, že přístřešek na st.
par. č. 1662/1 a půdu nad ním jsou oprávněni užívat žalobci, podle § 243b odst.
2 OSŘ zamítl, jinak je podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ jako
nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto a žalobcům vznikly náklady
(§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3
OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za jejich zastoupení
v dovolacím řízení, která činí podle § 8 písm. a), § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 700,- Kč, a dále paušální
náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.
Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou
žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. června 2006
JUDr. František
Balák,v.r.
předseda
senátu