22 Cdo 539/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) M. H., a b) L. H., zastoupených advokátem, proti žalované A.
K., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 185/2004, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13.
července 2006, č. j. 60 Co 188/2006-149, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.
ledna 2006, č. j. 19 C 185/2004-121, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků
k nemovitostem v kat. území M. u Z., a to k budově č. p. 555 (rodinný dům),
postavené na pozemku st. parc. č. 659 a pozemkům st. parc. č. 659 – zastavěná
plocha a nádvoří a parc. č. 687/2 – zahrada, tyto nemovitosti přikázal do
výlučného vlastnictví žalované a uložil jí, aby každému ze žalobců zaplatila
částku 292 500,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, žalobci každý v rozsahu 9/40, žalovaná
11/20. Mezi účastníky dochází k rozporům ohledně nakládání s těmito
nemovitostmi. Všichni spoluvlastníci souhlasili se zrušením a vypořádáním
tohoto podílového spoluvlastnictví. Žalobci i žalovaná navrhovali, aby
nemovitosti byly přikázány do jejich vlastnictví. V předmětném domě bydlí syn
žalované J. K., užívá v něm ale jen jednu místnost a sociální zařízení. Žalobci
užívají předzahrádku u domu. V současné době žalobci bydlí se svými dvěma dětmi
společně s otcem žalobkyně a jeho manželkou ve třípokojovém bytě v M., mají
zájem předmětný dům zrekonstruovat a bydlet v něm. Stejný záměr má dcera
žalované H. Z., která dosud bydlí s manželem a dětmi v domu svého tchána a jeho
sestry. Podle znaleckého posudku Ing. Ž. činí obvyklá cena nemovitostí 1 300
000,- Kč. Účastníci jsou schopni zaplatit přiměřenou náhradu za spoluvlastnický
podíl ostatních spoluvlastníků. Soud prvního stupně po zrušení podílového
spoluvlastnictví přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované jako
většinové spoluvlastnice, kdy z hlediska účelného využití věci shledal
předpoklady na obou stranách stejné. Využití nemovitostí k bydlení dcery
žalované soud postavil na roveň jejich využití k uspokojení bytových potřeb
žalobců. Poukázal na to, že žalobci získali nemovitosti darem a že není žádný
důvod, proč by nemovitosti nemohla žalovaná darovat své dceři, příp. s nimi
naložit podobným způsobem. K bytové potřebě žalobců uvedl, že ta není dobrá,
nicméně že po vyplacení náhrady za jejich spoluvlastnický podíl spolu s
finančními prostředky, které mají k dispozici, budou mít dobré možnosti pořídit
si vlastní nemovitost. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnické
podíly žalobců soud vycházel ze zjištěné obvyklé ceny nemovitostí.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání
žalobců rozsudkem ze dne 13. července 2006, č. j. 60 Co 188/2006-149, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků
k označeným nemovitostem, tyto přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců,
každému z nich v rozsahu jedné ideální poloviny, a žalobcům uložil, aby
žalované zaplatil každý z nich částku 357 500,- Kč. Dále rozhodl o nákladech
řízení. Odvolací soud na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně a po
zjištění z doplňku znaleckého posudku Ing. Ž. z 26. 6. 2006, že nemovitosti
nejsou reálně dělitelné, po zrušení podílového spoluvlastnictví na rozdíl od
soudu prvního stupně nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví
žalobců, neboť účelnější využití věci shledal na straně žalobců. Při porovnání
bytové potřeby žalobců a dcery žalované, která by měla být zajištěna v
předmětném domě, odvolací soud dospěl k závěru, že bytová potřeba žalobců je
naléhavá. Jejich situace, kdy bydlí s dětmi v bytě rodičů o velikosti 3 + 1, se
jeví horší, než situace dcery žalované, která má samostatné bydlení v bytě
tchána a jeho sestry, byť k němu nemá právní titul. Zohlednil také skutečnost,
že přikázáním nemovitostí do vlastnictví žalobců bude uspokojena bytová potřeba
osob, které jsou přímo spoluvlastníky nemovitostí, a stanovisko žalované před
zahájením řízení. I když je smlouva o smlouvě budoucí z 28. 4. 2004 neplatná,
je z ní zřejmý větší zájem žalobců o využití nemovitostí k jejich bydlení, než
je tomu na straně žalované. Naléhavá bytová potřeba žalobců má podle odvolacího
soudu větší váhu, než skutečnost, že žalovaná je větší spoluvlastnicí
nemovitostí o 2/20. Nemovitosti přikázal žalobcům do rovnodílného podílového
spoluvlastnictví s ohledem na rovnost jejich dosavadních podílů. Shodně jako
soud prvního stupně při stanovení přiměřené náhrady vyšel z obvyklé ceny ve
výši 1 300 000,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci – „nesprávného posouzení kriterií pro
přikázání věci jednomu z účastníků“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
účelnější využití nemovitostí je na straně žalobců. Namítla, že naléhavá bytová
potřeba žalobců se může dost dobře vyřešit tím, že za peníze, které získají za
své spoluvlastnické podíly a které měli připraveny pro vyplacení žalované, si
pořídí nové bydlení stejné kvality, což by v současné době nemělo činit žádný
problém. Žalobci nemovitosti neužívali, užívala je žalovaná, resp. její syn.
Otázka účelného využití nemovitostí byla tedy podle žalované minimálně sporná,
proto měl odvolací soud vyjít především z velikosti spoluvlastnických podílů.
Poukázala také na to, že v minulých letech do nemovitostí investovala nemalé
prostředky, a přikázáním nemovitostí žalobcům by s ohledem na promlčení jejích
nároků se jí nedostalo zpět toho, čím zhodnotila jejich podíly. Důvodem
nenaplnění smlouvy o smlouvě budoucí byla skutečnost, že žalobci žalované
nedoložili, že jsou schopni jí vyplatit náhradu za její spoluvlastnický podíl.
Nesouhlas vznesla rovněž s rozhodnutím o nákladech řízení. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze 7. 9. 2006, sp.
zn. 22 Cdo 1900/2005, podle kterého „při rozhodování o vypořádání podílového
spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1
ObčZ, nejde však o hlediska rozhodující; to komu bude věc přikázána, záleží
vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným
využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací
soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v
případě, že by byly zjevně nepřiměřené“.
Podle názoru dovolacího soudu úvahy odvolacího soudu o účelnější využití
nemovitostí žalobci, které ho vedly ke změně rozsudku soudu prvního stupně,
nejsou zjevně nepřiměřené a vycházejí ze skutkových zjištění, které dovolatelka
nezpochybnila, když neuplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, t. j.
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud toliko poznamenává, že podle jeho
názoru v rámci úvah, kdo ze spoluvlastníků by účelněji využíval předmět sporu,
je třeba upřednostnit využití podílovým spoluvlastníkem před využitím osobou
blízkou účastníku. Je tomu tak nejen proto, že určujícími by měly být především
materiální zájmy samotného účastníka a nikoli členů jeho rodiny, ale i proto,
že účastník již dříve měl možnost svůj spoluvlastnický podíl na takovou osobu
převést a že není jisté, že k tvrzenému využití osobou blízkou po rozhodnutí
skutečně dojde.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalované v
tomto řízení a z toho, že úspěšným žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly - §§ 243b odst. 4, 224 odst. 1, 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2008
JUDr. František B a l á k
předseda senátu