22 Cdo 1900/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce V. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. M., zastoupenému
advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 C 144/2001, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2005, č. j. 13 Co
137/2005-328, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. A. D.
Okresní soud v Rokycanech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
prosince 2004, č. j. 3 C 144/2001-274, ve znění opravného usnesení ze dne 9.
března 2005, č. j. 3 C 144/2001-295, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové
spoluvlastnictví účastníků k pozemkové parcele parc. č. 897/2 o výměře 1374
m², zapsané na LV č. 4237 pro obec/k. ú. R. u Katastrálního úřadu pro P.
kraj, Katastrální pracoviště R.“. Výrokem pod bodem II. přikázal pozemkovou
parcelu parcelní číslo 897/2, zapsanou na listu vlastnictví č. 4237 pro obec a
katastrální území R. do výlučného vlastnictví žalobce. Výrokem pod bodem III.
uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému hodnotu jeho podílu v částce 376
476,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výroky pod body IV., V. a VI.
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení jsou spoluvlastníky pozemkové
parcely č. 897/2 (dále „sporná parcela“), žalovaný s podílem dvou ideálních
třetin a žalobce jedné ideální třetiny; na jejím společném užívání se neshodli.
Soud proto na návrh podílové spoluvlastnictví zrušil a vypořádal (§ 142 odst.
1 občanského zákoníku - „ObčZ“). Při řešení otázky, zda je dělení sporné
pozemkové parcely „dobře možné“, vzal v úvahu, že přístup na ni je možný jen ze
S. ulice přes pozemkové parcely č. 306/13 a č. 306/14 ve vlastnictví žalobcova
syna, který žalovanému přístup neumožní; na případně nově vzniklou pozemkovou
parcelu žalovaného nelze v tomto řízení zajistit přístup ani zřízením věcného
břemene ke zmíněným sousedním nemovitostem. Reálné rozdělení sporné pozemkové
parcely nepřichází v úvahu, protože žalovaný by na nově vzniklou parcelu neměl
přístup. V souvislosti s řešením otázky účelného využití věci soud vyšel ze
skutečnosti, že sporná parcela je součástí areálu truhlářství ve vlastnictví
žalobce a jeho syna, kteří na ní chtějí vybudovat výrobní halu, zatímco
žalovaný zde hodlá prodávat ojeté automobily; tento záměr ale blíže nedoložil.
Za této situace soud spornou parcelu přikázal žalobci, přestože jeho podíl je
pouze třetinový, neboť shledal, že jím bude využita účelněji. Ze znaleckého
posudku zjistil, že tržní hodnota parcely je 564 714,- Kč.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
19. května 2005, č. j. 13 Co 137/2005-328, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež posoudil
jako vyčerpávající a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Za zcela zásadní
shledal problém zajištění přístupu na sporný pozemek žalovanému. Žalovaný v
odvolání nedůvodně namítal, že pozemky, přes něž by byl přístup na spornou
parcelu možný, jsou veřejným prostranstvím přístupným komukoliv. V katastru
nemovitostí tak nejsou evidovány, jsou vedeny jako ostatní plocha a co do
způsobu využití jako manipulační plocha, resp. ostatní komunikace, nesplňující
kritéria zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, resp. nelze dovodit,
že jde o účelovou komunikaci podle § 7 tohoto zákona. Důvodnou neuznal ani
námitku žalovaného, že je souběžně vedeno vyvlastňovací řízení za účelem
zřízení věcného břemene průchodu a průjezdu přes sousedící pozemky v jeho
prospěch, když soud musí při svém rozhodování vycházet ze stavu v době
rozhodování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Připomíná, že v
prosinci 2001 podal k Městskému úřadu v R. návrh na vydání rozhodnutí o
vyvlastnění pozemkových parcel č. 306/13 a č. 306/14 s cílem zajistit si
přístup ke sporné pozemkové parcele, když správním orgánem byl ubezpečován, že
tento přístup lze řešit zřízením věcného břemene. Správní orgán přerušil řízení
o vyvlastnění do doby, než bude soudem rozhodnuto o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví, s tím, že za předpokladu reálného rozdělení sporného pozemku
by mohl jednat o vyvlastnění. Z toho usuzuje, že soudy měly přihlédnout k
tomu, že se otázka přístupu ke spornému pozemku řeší správní cestou. Uvádí, že
na spornou pozemkovou parcelu by měl mít zajištěn přístup přes parcely č.
306/13 a č. 306/14 na základě zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích a
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Přes ně vedou obecní inženýrské sítě a
prodejem pozemku č. 306/14 manželům M. došlo účelově k zamezení jeho přístupu
na jeho pozemek. Protože ze zákona vyplývá právo přístupu na jeho pozemek,
správní orgán nevydal rozhodnutí o zřízení věcného břemene. Dále namítá vady
řízení, jež spatřuje ve ztrátě listin, jež předložil odvolacímu soudu, z nichž
vyplývalo, že měl přes zmíněné pozemkové parcely přístup ke sporné parcele na
základě výše uvedených zákonů. Tvrdí, že soudy nepřihlédly k chování žalobce,
který žalovanému ve vstupu na sporný pozemek bránil. Jeho šikanování
vyvrcholilo zbořením části budov dovolatele nacházejících se na sporné parcele,
přičemž žalobce použil cihly a stavební dřevo na stavbu svého domu. Jde o
jednání proti dobrým mravům. Uzavírá, že je většinovým spoluvlastníkem sporného
pozemku, příjezdová cesta k němu existuje a je dělitelný tak, je plyne ze
znaleckých posudků. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce polemizuje s argumentací žalovaného. Rozsudky
soudů obou stupňů pokládá za správné, neboť věc řeší konstantním způsobem,
korespondujícím s dlouhodobou soudní praxí. Navrhuje, aby dovolací soud
dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
Dovolání není přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí
odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v
něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci.
Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je
naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Protože dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel
oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost
dovolání založena výrokem odvolacího soudu, toliko z dovolacích důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolatel právní otázku, kterou
považuje za zásadní, v dovolání neoznačil a rozhodnutí takovou otázku ani
neřeší.
Nedojde-li k dohodě spoluvlastníků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví,
zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka
soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li
rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo
více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně
využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a
výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší
a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a
rozdělením výtěžku (§ 142 odst. 1, 2 ObčZ).
V usnesení z dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v
Soudních rozhledech č. 12/2005, Nejvyšší soud uvedl: „Judikatura vychází z
toho, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 ObčZ je třeba vždy vzít do úvahy,
nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na
úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným
kritériím pouze „přihlédne“. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a
účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností;
dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl
zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené“.
Nejvyšší soud též konstatoval: „Soud může přikázat nemovitost do výlučného
vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v
zákoně uvedená; pokud § 142 odst. 1 ObčZ stanoví, že soud přihlédne k účelnému
využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní
normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která
přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil
sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz
usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor rozhodnutí
NS C 2058, sv. 26)“. „Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže
být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny
okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v
posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové
okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se
zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází“. V rámci posuzování
účelného využití věci tak lze vedle velikosti podílů zohlednit celou řadu
skutečností rozhodných pro rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc
přikázána do vlastnictví. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací
soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném
prostředku, mohl přezkoumat jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud
by zohledňovaly skutečnost, která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro
rozhodnutí soudu komu nemovitost přikázat není absolutně rozhodující ani výše
podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v
dané věci relevantní. Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní
„účelným využitím věci“; kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější
pravidla, učinil by tak zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací
přenechává řešení na úvaze soudu. Soud ovšem musí řádně zdůvodnit, proč
kritéria výše podílů a účelného využití věci nejsou v konkrétním případě
rozhodující (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo
1644/2005 - www. nsoud.cz).
Z uvedeného je zřejmé, že podle konstantní judikatury není ani velikost
spoluvlastnických podílů jediným a rozhodujícím kritériem pro přikázání věci
některému ze spoluvlastníků; úvaha o tom, že pozemek bude účelněji využit,
bude-li přikázán do výlučného vlastnictví toho spoluvlastníka, jehož podíl na
něm je sice menší, ale má na rozdíl od dalšího spoluvlastníka k němu zajištěn
přístup, není zjevně nepřiměřená a v dovolacím řízení ji nelze zpochybnit. Tuto
otázku řešily soudy v nalézacím řízení v souladu s judikaturou dovolacího soudu
(k tomu lze poznamenat, že zákon jako podmínku pro přikázání věci jednomu ze
spoluvlastníků nepožaduje, aby dělení věci /pozemku/ nebylo vůbec možné, ale
aby nebylo „dobře možné“, což je i případ, kdy na předmětný pozemek má zajištěn
přístup jen jeden ze spoluvlastníků – viz též R 38/1971 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Ani průběh předchozích vztahů mezi účastníky nedává
zákonný podklad pro připuštění dovolání.
Významná není ani námitka, že dovolatel měl zajištěn k pozemku přístup po
pozemní komunikaci. V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací,
podle které jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné
skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost (§
120 odst. 1 OSŘ), tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení [viz § 101
odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení
nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen
po významných skutečnostech pátrat. S tímto tvrzením dovolatel přišel až v
odvolacím řízení, v řízení před soudem prvního stupně netvrdil ani skutečnosti,
ze kterých by bylo možno existenci pozemní (v dané věci zřejmě účelové)
komunikace dovodit, ač byl soudem prvního stupně poučen o nutnosti uvést
rozhodné skutečnosti a označit důkazy před vyhlášením rozhodnutí (§ 119a OSŘ).
Proto šlo o tvrzení vznesené opožděně; ze spisu se ani nepodává, že by o
účelovou komunikaci mělo jít. I pokud by dovolací soud neprávem opomenul
skutkové okolnosti, ze kterých by se existence takové komunikace podávala, šlo
by tu o vadu uvedenou v § 241a odst. 3 OSŘ, kterou by bylo možno uplatnit jen v
případě přípustného dovolání. I kdyby pak byly správné námitky, že u soudu se
ztratily dokumenty a že soud měl řízení přerušit až do rozhodnutí o vyvlastnění
práva přístupu, šlo by jen o vady řízení [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ], ke
kterým by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání; odvolací
soud navíc správně vyšel ze stavu v době vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1
OSŘ).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného
ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) OSŘ odmítl.
Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobce má proto právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
OSŘ). Ty představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, v
němž podal vyjádření k dovolání a činí podle § 3 odst. 1 bod 6, § 4 odst. 1, 2
písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. 7 500,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst.
3 advokátního tarifu, tedy celkem 7 575,- Kč.Platební místo a lhůta k plnění
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. září 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu