22 Cdo 3993/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně Š. Č.,
bytem v H., zastoupené JUDr. Ludvíkem Bergmannem, advokátem se sídlem v
Hořicích, Náměstí Jiřího z Poděbrad 226, proti žalovaným: 1) Mgr. P. J., bytem
v P., 2) Z. J., bytem v P., zastoupeným Mgr. Janem Panošem, advokátem se sídlem
v Praze 6, V. P. Čkalova 5/396, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 77/2008, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.
března 2011, č. j. 25 Co 451/2010-111, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8.
července 2010, č. j. 11 C 77/2008-86, zrušil podílové spoluvlastnictví
účastníků k nemovitostem specifikovaným ve výrokové části rozsudku (dále též
jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I. rozsudku) a předmětné nemovitosti
přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II. rozsudku). Žalobkyni
uložil povinnost každému z žalovaných zaplatit „vypořádací podíl“ ve výši
600.000,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výroky III. a IV.
rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V., VI. a VII. rozsudku).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 23. března 2011, č. j. 25 Co 451/2010-111, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů
dovolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
spatřují v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodu uvedeného v §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhli, aby byl napadený rozsudek
odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a věc
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího
soudu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám,
společně s vyjádřením žalobkyně k dovolání tvoří součást procesního spisu, a
dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není
přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, by tak mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení
s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září
2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým
č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince
2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn.
22 Cdo 1762/2007, uveřejněné
tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu,
nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje
skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo
2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou otázku zásadního právního významu,
která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává
ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím
soudem považováno za otázku zásadního právního významu. Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a
provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k
velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné,
přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům;
přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný
ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Dovolatelé v dovolání – bez vymezení otázky zásadního právního významu
- zpochybnili úvahy nalézacích soudů, jestliže dospěly k závěru o tom, že jsou
splněny podmínky pro přikázání nemovitostí žalobkyni. Při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do
úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska
rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v
rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat
výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může
vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v
nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené
(k tomu srovnej z ustálené judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, uveřejněné v Soubor
pod pořadovým č. C 4465). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008,
uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 16, str. 595, vyložil, že v
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány
skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci
každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která
však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (k tomu dále
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září
2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, uveřejněný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu.
Soud prvního stupně při úvaze o tom, kterému z účastníků přikázat předmětné
nemovitosti do vlastnictví, zohlednil, že velikost spoluvlastnických podílů
žalobkyně na straně jedné a žalovaných na straně druhé je stejná a účastníci
mají k nemovitostem celoživotní vztah. Při úvaze o účelném využití věci
přihlédl ke zjištění, že žalobkyně v řízení prokázala záměr využít nemovitosti
k trvalému bydlení pro sebe a svou rodinu a eventuálně také k výkonu
podnikatelské činnosti svého manžela. Záměr žalovaných v budoucnu nemovitosti
trvale obývat je značně vzdálen, neboť preferují využití spíše k letním
pobytům. Žalobkyně při výkonu spoluvlastnického práva vystupuje aktivněji,
celoročně je s nemovitostmi ve velmi četném kontaktu, má snahu nemovitosti
nejen udržet, ale také modernizovat a přizpůsobit je potřebám své nejbližší
rodiny. Získala pro tento svůj záměr i manžela, její rodina má majetkové
předpoklady k tomu, aby si dům uzpůsobila k trvalému bydlení, které „předmětným
nemovitostem nejvíc prospěje“. Odvolací soud shledal závěry soudu prvního stupně za správné a doplnil, že
účastníci se o nemovitosti zasloužili přibližně stejnou měrou, přičemž blízký
citový vztah k nemovitostem je dán nejen na straně žalovaných, ale také na
straně žalobkyně, neboť jde o místo jejího dětství, ke kterému neztratila
blízký vztah ani v době své dospělosti a tuto vazbu po celou dobu svého života
aktivně udržovala. Tato hlediska tak nesvědčí ve větším rozsahu žádnému z
účastníků. Nadto odvolací přihlédl k tomu, že žalobkyně nejméně v posledních
několika letech projevuje aktivní snahu nemovitosti zvelebit a zhodnotit,
zatímco žalovaní svou péči o nemovitosti omezují na nejnutnější údržbu pouze v
tom rozsahu, v němž nemovitosti sami užívají, přičemž na jejich straně se
nejedná o celoroční užívání nemovitostí. Žalobkyně navíc předestřela jasnou
koncepci toho, jakým způsobem by mohly být nemovitosti v budoucnu maximálně
využity. Tyto úvahy nalézacích soudů nejsou zjevně nepřiměřené; v rovině právního
posouzení § 142 odst. 1 obč. zák. jim nelze nic vytknout. Dovolatelé v dovolání namítali, že při úvaze o přikázání nemovitosti „soudy
upřednostnily žalobkyni s poukazem na její dlouhodobý vztah k nemovitosti“. Tato námitka však není důvodná. Nalézací soudy se vztahem účastníků k
nemovitostem výslovně zabývaly se závěrem, že hledisko vztahu k nemovitostem
svědčí žalobkyni i žalovaným v rovnocenné míře. Jestliže pak v rámci dovolání
žalovaní zpochybňují skutková zjištění týkající se užívání nemovitostí
žalobkyní a z toho plynoucího vztahu žalobkyně k nim, nepřípustně – v režimu
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – zpochybňují
skutková zjištění nalézacích soudů. Naznačují-li dovolatelé v otázce investic do nemovitostí a péče o ně, že jimi
provedené investice představovaly jejich větší rozsah ve srovnání s investicemi
žalobkyně, dovolací soud dodává, že nalézací soudy otázku údržby nemovitostí,
jakož i jejich budoucího využití při svém rozhodování výslovně zohlednily a
promítly ji do svých úvah o tom, kterému spoluvlastníku budou nemovitosti
přikázány.
Dovolatelé dále vyjadřují nesouhlas se závěry znaleckého posudku, pokud jím byl
zjišťován stav nemovitosti s tím, že na základě těchto nesprávných skutkových
zjištění soudy účelově posoudily stav nemovitosti jako horší, než ve
skutečnosti je, a promítly tuto okolnost ve prospěch žalobkyně závěrem, že
právě ona nemovitosti v budoucnu lépe využije. Kritika skutkových zjištění podávajících se ze znaleckého posudku míří opětovně
nepřípustně do zpochybnění skutkových zjištění v režimu možného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srovnej § 237 odst. 3 věta druhá
část za středníkem o. s. ř.). Nalézací soudy ostatně ani neučinily závěr, že
dovolateli kritizovaný stav nemovitostí je okolností, která by v rámci účelného
využití věci měla svědčit žalobkyni. Nadto závěry soudu, který vypořádává podílové spoluvlastnictví, a o tom, kým
bude předmět spoluvlastnictví po jeho vypořádání účelněji využit, jsou závěry
skutkovými, nikoliv (oproti přesvědčení dovolatelů) právními (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo
2503/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 2, str. 58). Namítají-li žalovaní, že odvolací soud měl dospět k závěru, že účelněji bude
věc využita jimi, zpochybňují tím skutková zjištění odvolacího soudu, která u
dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení
právní otázky nepodléhají přezkumu dovolacím soudem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 22
Cdo 1249/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz). Dovolatelé nalézacím soudům dále vytýkají, že hodnotily nejenom situaci
žalobkyně, ale celé její rodiny, včetně komerčního záměru využití nemovitosti,
ačkoliv z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky vydaného ve věci pod sp. zn. 22 Cdo 539/2007 vyplývá, že v rámci úvah, kdo ze spoluvlastníků by
společnou věci účelněji využíval je třeba upřednostnit využití podílovým
spoluvlastníkem před využitím osobou jemu blízkou. S těmito závěry rozhodnutí nalézacích soudů není v rozporu. Poukaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. května
2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007 (publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6061), podle něhož
v rámci úvah, kdo z podílových spoluvlastníků by účelněji využíval jemu
přikázanou věc, je třeba upřednostnit její využití podílovým spoluvlastníkem
před využitím osobou jemu blízkou je nepřípadný, neboť dopadal na skutkově
odlišnou situaci, kdy menšinoví spoluvlastníci měli naléhavou bytovou potřebu a
většinová spoluvlastnice, která ve spoluvlastněném domě nebydlela, chtěla dům
darovat své dceři, která v domě rovněž nebydlela. V souzené věci však žalovaní
podle zjištění nalézacích soudů naléhavou bytovou potřebu v předmětných
nemovitostech nemají, mají možnost jiného trvalého bydlení a navíc jim svědčí
užívací právo též k jiné nemovitosti sloužící k rekreaci.
Naproti tomu
žalobkyně v domě s rodinou užívá první nadzemní podlaží, ve kterém má k
dispozici kuchyň a dva pokoje s příslušenstvím. Ostatně odvolací soud svou úvahu o přikázání věci žalobkyni nezaložil na úvaze
bydlení jejích rodinných příslušníků v nemovitostech jako úvaze pro rozhodnutí
stěžejní. Zdůraznil naopak, že v domě bydlí a i v budoucnu hodlá bydlet
žalobkyně pouze s tím, že v budoucnu předpokládá v domě bydlení též členů své
rodiny s možným využitím nemovitostí též k výkonu samostatné výdělečné činnosti
manžela. Ani této úvaze nelze vytknout nepřiměřenost, neboť je logické, že při
úvaze o realizaci práva na bydlení jedním z manželů tento předpokládá společné
soužití s ostatními nejbližšími příbuznými a otázku bydlení může zvažovat i s
ohledem na možný výkon samostatné výdělečné činnosti druhého manžela v objektu
bydlení. Dovolatelé dále nalézacím soudům vytýkají, že se nezabývaly možnosti rozdělení
domu na bytové jednotky, přičemž tomuto způsobu vypořádání nebrání vzájemné
vztahy účastníků; tato námitka však není důvodná, neboť tímto způsobem
vypořádání se soud prvního stupně výslovně zabýval a odvolací soud se s jeho
závěry výslovně ztotožnil generálním odkazem na správnost rozsudku soudu
prvního stupně. Podle § 5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů)
vlastnictví jednotky může vzniknout rovněž na základě dohody spoluvlastníků
budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
budovy nebo na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného
jmění manželů. Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy,
může vlastnictví jednotek vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového
spoluvlastnictví budovy tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se
rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených
podle § 8 odst. 2. To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného
jmění manželů budova. V souzené věci dospěly nalézací soudy k závěru, že rozdělení na bytové jednotky
podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, není možné, jelikož
mezi účastníky existují dlouhodobé spory dosahující – podle skutkových zjištění
– takové intenzity, že nejsou schopni se dohodnout ani na osobním setkání k
řešení problémů, přičemž se rozcházejí v názorech na péči o nemovitosti, jejich
údržbě a využití a dále např. na zajištění bezpečnosti nemovitostí před rizikem
jejich poškození od padajících stromů. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004,
uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 21, str. 803 vyložil, že
možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na
jednotky soud posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom
domě. Soud přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi
účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody
nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 obč. zák.
V usnesení ze dne 2. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 437/2010, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz
dovolací soud vyložil, že otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby
bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro
všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení. Posouzení míry
neshod v konkrétním případě proto nemůže založit otázku zásadního právního
významu. V daném směru dovolatelé ostatně ani žádnou právní otázku neformulují, neboť
výslovně zpochybňují výhradně skutkový závěr soudů o existenci rozporů mezi
účastníky týkající se výkonu spoluvlastnických práv a povinností. Takové
zpochybnění skutkového základu sporu u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. však nepřipadá do úvahy (k tomu dále srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo
3742/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz). Naznačují-li dovolatelé (bez jakékoliv formulace právní otázky) „rozdělení
navazujících pozemků a drobných staveb“ s ohledem na stávající faktický stav,
dovolací soud v této souvislosti vychází z ustálené judikatury potud, že
zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního
posouzení, jež nemá obecnější význam, a nemůže zakládat přípustnost dovolání k
řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo
2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183 nebo
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo
3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 184). Ustanovení § 142 odst. 1 věty druhé obč. zák. v části, v níž váže způsob
vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je dobře možný, patří
k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, t. j. normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza
právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se
zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo
přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za
podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o způsobu
vypořádání přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009,
sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu České republiky – www.nsoud.cz). Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly
posouzením, zda nemovitosti jsou dělitelné či nikoliv a závěry, ke kterým
dospěly, nejsou zjevně nepřiměřené.
Vyšly totiž ze zjištění opírajícího se o znalecké dokazování, že rozdělení domu
na samostatné poloviny není možné, stejně jako rozdělení vedlejších staveb a
stavebních pozemků, resp. že by jejich rozdělení bylo technicky proveditelné
při vynaložení rozsáhlých investic ve výši cca 500 000,- Kč (tj. v částce vyšší
než jedna pětina obvyklé ceny nemovitostí); ani tak by však nebyl řešen vjezd
ke každé části domu a nebyl by rozdělen sklep. Jestliže za této situace uzavřely, že rozdělení není dobře možné, je jejich
rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou vycházející z toho, že nákladné
stavební úpravy nezbytné k rozdělení věci představují překážku reálné
dělitelnosti (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna
1968, sp. zn. 4 Cz 3/68, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
1968, pod pořadovým č. 61 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3425,
3426). Okolnost, že soudy přiléhající zahradu přikázaly také do výlučného
vlastnictví žalobkyně, je taktéž v souladu s judikaturou respektující názor,
podle kterého pozemky přiléhající k obytným domům vytváří zpravidla s domem
jediný funkční celek, slouží k lepšímu využití domu a blízkost obytného domu,
ve kterém vlastník bydlí, zlepšuje využití zahrady. Není proto v rozporu se
zákonem, pokud soud, jenž rozhoduje o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, přikáže zahradu přilehlou k domu tomu, komu přikazuje dům,
aniž by provedl dělení zahrady (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 20. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 1181/2008, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Namítali-li dovolatelé, že vypořádání zrušeného spoluvlastnictví odporuje
dobrým mravům a jde tedy samo o sobě o nesprávné právní posouzení věci, také na
základě této námitky není možné dovodit přípustnost dovolání pro řešení otázky
zásadního právního významu, neboť rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví má konstitutivní charakter, přičemž na vydání
konstitutivního rozhodnutí nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod pořadovým č. C 5746). Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšné
žalobkyni v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo,
nevznikly, když vyjádření k dovolání nepodala prostřednictvím svého zástupce,
ale jako své vlastní vyjádření (§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. prosince 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu