22 Cdo 2335/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně L. N., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) M. O.
a 2) L. O., zastoupeným advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C
171/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. března 2006, č. j. 55 Co 18/2006-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 29. června 2005, č. j. 18 C 171/2002-148, pod bodem I. výroku zrušil
podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního
úřadu P. na LV pro kat. území H., a to pozemku parc. č. 2069 o výměře 255 m2 –
zastavěná plocha, objektu bydlení č. p. 31 na pozemku parc. č. 2069 a pozemku
parc. č. 2070 o výměře 384 m2. Pod bodem II. označené nemovitosti přikázal do
výlučného vlastnictví žalobkyně, které pod bodem III. uložil, aby žalovaným
zaplatila částku 1 300 000,- Kč. Pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobkyně v rozsahu jedné ideální
poloviny, žalovaní v rozsahu druhé ideální poloviny (společné jmění manželů).
Žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl darovací smlouvou z 26. 11. 1982,
žalovaní kupní smlouvou z 26. 6. 2000. Ohledně užívání nemovitostí dochází mezi
účastníky k vážným neshodám. Se zrušením podílového spoluvlastnictví žalovaní
vyslovili souhlas. Reálné rozdělení nemovitostí není vhodné. Zde soud prvního
stupně vyšel ze znaleckého posudku Ing. J. K., podle kterého by za určitých
podmínek bylo možné nemovitosti rozdělit, toto rozdělení by si však vyžádalo
náklady, navíc by bylo třeba řadu závislostí řešit věcnými břemeny, která by
byla zdrojem dalších sporů. Obvyklá cena nemovitostí činí 2 600 000,- Kč. Soud
prvního stupně proto zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků a poté, co se
postavil na stanovisko, že reálné rozdělení nemovitostí není možné, nemovitosti
přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. Zohlednil, že žalobkyně
nemovitosti užívá téměř 25 let, její citový vztah k nim, dále věk žalobkyně,
kdy by zajišťování nového bydlení a stěhování bylo pro žalobkyni podstatně
větší zátěží než pro žalované, jakož skutečnost, že žalobkyně je výlučnou
vlastnicí pozemku parc. č. 2068/9 – zahrada o výměře 55 m2, který představuje
„předzahrádku“ k předmětným nemovitostem. Žalobkyně prohlášením své vnučky
doložila, že má finanční prostředky k zaplacení náhrady žalovaným. Na
rozhodnutí soudu by nic nezměnilo, i kdyby žalovaní včas před rozhodnutím soudu
doložili, že jsou schopni žalobkyni zaplatit příslušnou finanční náhradu. Soud
prvního stupně se nezabýval námitkami žalovaných, že nemovitosti zhodnotili,
neboť přes opakované poučení soudem předložili soudu pouze faktury, resp.
paragony o nákupu určitého zboží, neučinili však žádná skutková tvrzení, z
nichž by bylo zřejmé, jaké práce provedli, kdy byly provedeny, kým, jaká byla
hodnota těchto prací apod.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem
ze dne 30. března 2006, č. j. 55 Co 18/2006-201, rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích pod body I. a II. potvrdil s tím, že objekt bydlení – domek na
parcele č. 2069 má číslo evidenční 31, a ve výroku pod bodem III. jej změnil
jen ve lhůtě plnění a jinak potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací
soud po částečném zopakování dokazování a jeho doplnění se zcela ztotožnil s
právním posouzením věci. Při rozhodování o přikázání nemovitostí do výlučného
vlastnictví toho kterého z účastníků odvolací soud vycházel ze stejných
skutečností jako soud prvního stupně, nadto uvedl, že žalobkyně v odvolacím
řízení prokázala, že má sama dostatek finančních prostředků k vyplacení náhrady
žalovaným a že splňuje hledisko účelného využití nemovitostí, neboť v domě
nebydlí sama, jak tvrdili žalovaní, ale již od roku 1982 se svým druhem B. V. a
se svou retardovanou sestrou R. Š., která je na pomoc žalobkyně odkázána.
Přisvědčil žalovaným, že přístup do domu je přes pozemek parc. č. 2070, nikoliv
přes „předzahrádku“, tedy pozemek ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Za
situace, kdy žalobkyně ani žalovaní nemají jinou možnost bydlení, shodně jako
soud prvního stupně vzal v úvahu vyšší věk žalobkyně, kdy ve srovnání se
žalovanými by obstarání jiného bydlení a stěhování bylo pro žalobkyni
obtížnější.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že rozhodnutí v části spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v tom, „jak je
řešena otázka zrušení spoluvlastnictví u věcí (zejména nemovitostí) a způsob
vypořádání spoluvlastníků, event. otázka, kterému ze spoluvlastníků přikázat
nemovitosti za náhradu v případě, že na přikázání nemovitostí mají zájem
všichni spoluvlastníci, přičemž jediné zákonné hledisko účelnosti využití
svědčí všem spoluvlastníkům a nadto jsou spoluvlastnické podíly všech stejné a
všichni prokáží, že jsou stejně solventní, aby zaplatili přiměřenou náhradu na
vypořádání podílů“. Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaní nesouhlasí s tím, že
nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně. Účelnost využití
nemovitostí nebyla podle žalovaných hodnověrně prokázána. Namítli, že stejně
jako žalobkyně i oni užívají dům v počtu tří osob, a vznesli pochybnost o
citovém vztahu žalobkyně k nemovitostem s ohledem na skutečnost, že žalobkyně
nevyužila předkupního práva – nabídky právní předchůdkyně žalovaných M. K. z 8.
12. 1999 na odkup jejího spoluvlastnického podílu, a na odkoupení nemovitostí
neměla zájem ani v průběhu tohoto sporu. Zájem žalobkyně o nemovitosti považují
za účelový, kdy o nemovitosti mají spíše zájem potomci žalobkyně, zejména její
vnučka, kteří jí měli také poskytnout finanční prostředky na zaplacení náhrady
žalovaným. Soudu vytkli, že se nezabýval otázkou, která ze stran svým chováním
přispěla ke vzniku napjatých vztahů a která ze stran se o nemovitosti doposud
řádně starala. Poukázali na to, že jako budoucí podíloví spoluvlastníci
uzavřeli se žalovanou dohodu o způsobu užívání nemovitostí, kterou se na rozdíl
od žalobkyně snažili plnit. Žalobkyně si nezbudovala samostatný přístup do
patra domu, jak se k tomu zavázala v dohodě, takže nadále při vstupu do patra
prochází přes prostor užívaný žalovanými a tím vyvolává konflikty ohledně
užívání domu. Žalovaní dům zhodnotili provedením opravy elektrického vedení,
rozvodů vody, odpadů, opravením vnitřních omítek, podlah, stropů a trámů,
topení, což si vyžádalo náklady ve výši několika stovek tisíc, přičemž
žalobkyně se na těchto nákladech ničím nepodílela. Jsou toho názoru, že za
stavu, kdy obě strany trvají na přikázání nemovitostí do svého výlučného
vlastnictví, jsou schopny uhradit vypořádací podíl a účelné využití nemovitostí
je na obou stranách v zásadě stejné, je třeba věc posoudit „z hlediska dobrých
mravů dle § 3 obč. zák“.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že předkupní nabídku
učiněnou M. K. neodmítla, ale protože nemohla cenu zaplatit ihned, byl
spoluvlastnický podíl prodán žalovaným. K provedeným úpravám domu žalovanými
neměli žalovaní její souhlas. Částku 1 300 000,- žalovaným zaplatila 20. 10.
2006.
Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po
zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze
dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští.
Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních §
237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a
nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu
takovým rozhodnutím činila.
Podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) nedojde-li k
dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého
spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílu a k účelnému využití
věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou
náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc
mohla být účelně využita.
Ustanovení § 142 odst. 1 ObčZ, zejména dovětek „přihlédne přitom k
tomu, aby věc mohla být účelně využita“, patří k normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť
takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v
souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Pouze v
případě, kdyby hypotéza právní normy (§ 142 odst. 1 ObčZ) nebyla soudem
vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) OSŘ, neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně
vymezené, resp. použité právní normy [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, publikovaný pod C 2058 v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen
„Soubor“)]. Tak tomu však v tomto případě není, neboť soudy obou stupňů na
zjištěný skutkový stav aplikovaly správné ustanovení a jeho relativně neurčitou
hypotézu vymezily okolnostmi, které v daném případě považovaly za relevantní
pro přikázání věci do vlastnictví žalobkyně. Rozhodnutí soudů obou stupňů tak
je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu a
otázka, kterou žalovaní v dovolání vymezili, není otázkou, která by činila
rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadně právně významným.
Námitkou žalovaných, že soudy měly při přikázání věci do vlastnictví
některého z účastníků aplikovat § 3 ObčZ, se dovolací soud již v minulosti také
zabýval a konstatoval, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví má konstitutivní povahu. Teprve na jeho základě se mění
dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo
1326/2006, dostupné na www.nsoud.cz), přičemž na vydání konstitutivního
rozhodnutí soudu nelze aplikovat § 3 odst. 1 ObčZ; aplikace tohoto ustanovení
je možná teprve na výkon jednotlivých práv a povinností z nově založeného
právního vztahu vyplývajících (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září
2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, publikovaný pod C 1415 Souboru).
S ohledem na uvedené nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny a dovolací soud proto podle §
243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že
dovolání žalovaných bylo odmítnuto a náklady žalobkyně nelze považovat za
účelně vynaložené, neboť navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, ač postačilo
namítnout pouze jeho nepřípustnost (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst.
1 a § 142 odst. 3 OSŘ a contrario).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu