22 Cdo 1326/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobce m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. R.
B., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 283/2002, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 2005, č.
j. 18 Co 554/2005, 18 Co 559/2005-557, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 51 498,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. L. R.
Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
13. května 2005, č. j. 28 C 283/2002-478, ve znění opravného usnesení téhož
soudu ze dne 17. června 2005, č. j. 28 C 283/2002-518, zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků „k nemovitostem, a to k objektu bydlení na A. t., na
J. p. v P., postavenému na pozemku parc. – zastavěná plocha a nádvoří, jakož i
k tomuto pozemku parc., to vše v katastrálním území P.“, s tím, že výlučným
vlastníkem těchto nemovitostí se stává m. P., kterému uložil, aby žalovanému
zaplatil částku 1 830 000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobce v rozsahu dvou třetin,
žalovaný jedné třetiny. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Mezi účastníky existují neshody
ohledně způsobu využívání nemovitostí a oprav, které by měly být provedeny.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je namístě podílové spoluvlastnictví
účastníků zrušit. Vypořádání rozdělením domu na jednotky nepřicházelo v úvahu,
neboť několik bytů a nebytových prostor bylo v době rozhodování pronajato.
Protože nemovitosti nelze reálně rozdělit, přikázal nemovitosti žalobci jako
většinovému spoluvlastníku. Zohlednil také, že žádný z účastníků dosud nebyl
ochoten do oprav domu investovat více, než kolik bylo získáno z jeho výnosů, že
oba účastníci připustili možnost větších investic do domu, pokud jim budou
nemovitosti přikázány, ale neuvedli, z jakých zdrojů by je činili, a že v
případě přikázání nemovitostí žalobci či žalovanému většina prostor v domě by
zůstala pronajata třetím osobám. Podle soudu prvního stupně žádný z účastníků
nepředložil jasný důkaz o tom, že by nemovitosti využíval lépe než druhý
účastník. Při výpočtu přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaného
soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. J. B., který stanovil cenu nemovitostí
částkou 5 490 180,- Kč, za níž by byly reálně prodejné.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání obou účastníků
rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 18 Co 554/2005, 18 Co 559/2005-557,
pod body I. až III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil
podílové spoluvlastnictví účastníků „k objektu bydlení, na A. t., na J.
předměstí v P., postavenému na pozemku parcelní – zastavěné ploše a nádvoří,
jakož i k tomuto pozemku parcelní č. 5729, nemovitosti vedené Katastrálním
úřadem pro P. k., Katastrální pracoviště P.,“ pro obec a kat. území P., s tím,
že výlučným vlastníkem nemovitostí se stává žalobce. Žalobci uložil, aby
žalovanému zaplatil na vypořádání jeho podílu částku 1 830 000,- Kč. Pod bodem
IV. potvrdil usnesení soudu prvního stupně z 30. 8. 2005 ve výroku v odstavci
II. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci.
Uvedl, že soud prvního stupně se řídil pokyny, vyslovenými v usnesení
odvolacího soudu z 31. 8. 2004, jímž odvolací soud zrušil dřívější rozsudek
soudu prvního stupně, a při rozhodování respektoval právní názor odvolacího
soudu, „že je nepřípadný závěr, že použitím ustanovení § 142 obč. zák. (tedy
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem) přichází v
úvahu pouze za situace, pokud na zrušení podílového spoluvlastnictví je veřejný
zájem“. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko s ohledem na
nepřesnosti v označení účastníků a nemovitostí ve výroku rozsudku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Namítl, že jednou ze základních otázek pro řádné
posouzení věci je otázka reálných a rovných možností využívání předmětných
nemovitostí oběma účastníky. Poté, co se stal podílovým spoluvlastníkem
nemovitostí, jednal se žalobcem o společném využití domu s pozemkem, avšak
bezvýsledně. Oba soudy v rozporu se zjištěným skutkovým stavem dospěly k
závěru, že „ani jeden z účastníků však dosud nepodnikl žádné kroky k tomu, aby
využil jiné části svého majetku …“. Další zásadní otázku spatřuje v tom, „zda
vůbec a proč bylo na místě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví“. Dovolatel je toho názoru, že zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
je de iure vyvlastnění, které podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod je možné jen ve veřejném zájmu na základě zákona a za náhradu. Je třeba
také přihlížet k tomu, „zda nebylo cíle vyvlastnění dosáhnout dohodou nebo
jiným způsobem“. Návrh, aby podílové spoluvlastnictví bylo zrušeno a
nemovitosti přikázány do jeho vlastnictví, byl nucen vznést v rámci obrany za
stavu řízení po zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně usnesením
odvolacího soudu z 31. 8. 2004. Dále uvedl, že pokud se připustí nutnost a
možnost zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, pak v daném případě
přichází v úvahu pouze postup podle § 142 odst. 1 věta třetí ObčZ. Zákonodárce
v § 142 odst. 1 věta druhá ObčZ stanovil „dvě formálně rovnocenná kritéria, a
to velikost spoluvlastnických podílů a účelné využití věci“, ke kterým soud
přihlédne při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Preferování výše spoluvlastnického podílu žalobce oběma soudy při rozhodování
je „ničím nepodložené preferování jednoho kritéria a neodpovídá ani pozitivnímu
ani přirozenému právu a logice věci“. Podle názoru dovolatele „větší obsahovou
váhu má kritérium účelného využití věci“. Právě při zjišťování skutkových
okolností a hodnocení důkazů pro rozhodnutí o účelném využití věci dovolatel
spatřuje největší pochybení obou soudů. Ze znaleckého posudku, z výpovědí
znalce i svědků a fotodokumentace vyplynulo, že až do roku 2000, kdy žalobce
byl výlučným vlastníkem nemovitostí, byla péče žalobce o dům špatná a že i po
vzniku podílového spoluvlastnictví, ještě i v průběhu tohoto sporu, nebylo
hospodaření žalobce s nemovitosti dobré. Žalobce hrubým způsobem porušoval své
povinnosti při správě a údržbě nemovitostí, neumožňoval dovolateli, aby se
vyjadřoval k hospodaření se společnou věcí a mnohdy o ní rozhodl sám. Chování
žalobce vůči dovolateli mělo šikanózní charakter. Opakovaně tvrdil a
prokazoval, „že má zájem uspokojovat svoje bytové i nebytové potřeby na území
města P., a to v zásadě přímo, nebo svými rodinnými příslušníky, popř. pro
firmu, kterou provozuje … , event.
jejímž je společníkem“ a „ že má on resp. jeho rodina dostatečné finanční zdroje nejen ke koupi, ale i k opravě a
rekonstrukci domu, a tedy i k účelnému využití domu“. Žalobce je na svém území
vlastníkem „řady obytných domů i neobytných domů“, které i v poslední době
prodává. V této souvislosti odkázal na blíže uvedenou judikaturu, z níž
vyplývá, „že věc v podílovém spoluvlastnictví by měla být zásadně přikázána
tomu ze spoluvlastníků, který ji nechce prodat“. Namítl, že soud prvního stupně
řadu jím navržených důkazů neprovedl a důkazy provedené nebyly správně
zhodnoceny. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Uvedl, že podle stávající judikatury
o užívání nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví je rozhodováno na principu
majority. Pokud žalovaný nebyl spokojen s rozhodnutím žalobce jako majoritního
o užívání předmětných nemovitostí, není to dokladem toho, že by žalobce upíral
žalovanému právo na dispozici s jeho majetkem, ale naopak svědčí o tom, že
podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem nebylo
bezproblémové a že bylo třeba přistoupit k jeho zrušení. I když žalovaný
poukazoval na špatný stav nemovitostí, sám ale žádné stavební práce a úpravy,
které by vedly ke zlepšení stavu nemovitosti, neprováděl a ani se nepodílel na
úklidu prostor v domě a na pozemku. Dovodil, že „zrušení podílového
spoluvlastnictví a jeho vypořádání je v daném případě naprosto jednoznačně plně
v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod, zákonem a je s
ohledem na stanoviska obou účastníků v jejich zájmu“. Zcela se ztotožnil s tím,
jak soudy podílové spoluvlastnictví účastníků vypořádaly. Podle žalobce
žalovaný neprokázal, že by nemovitosti užíval jinak než žalobce a že by v
předmětném domě uspokojil své bytové a nebytové potřeby. Soudy obou stupňů také
právně zhodnotily i možnosti účastníků do předmětných nemovitostí investovat.
Žalovaný v replice k vyjádření žalobce, že je v rozporu s platnou
právní úpravou a konstantní judikaturou, pokud žalobce obsah § 139 odst. 2 ObčZ
vykládá tak, že majoritní spoluvlastník rozhoduje o hospodaření se společnou
věcí bez dalšího sám. Z textu § 142 odst. 2 věta druhá ObčZ “… přihlédne přitom
k velikosti podílů a účelnému využití věci …“ je třeba dovodit, že soud při
vypořádání není vázán jen těmito dvěma kriterii, neboť v opačném případě by
zákonodárce zvolil jinou formulaci. Podle názoru žalovaného by větší váhu mělo
mít kriterium uvedené na druhém místě, tj. účelné využití věci, kdy je třeba
položit váhu tomu, jak se který ze spoluvlastníků dosud o společnou věc s
přihlédnutím ke svému postavení, schopnostem a možnostem staral. Pokud žalobce
se společnou věcí hospodařil nevhodně a nehospodárně a současně znemožnil
žalovanému výkon jeho spoluvlastnického práva, pak nelze argumentovat tím, že
to bude žalobce, který společnou věc lépe využije.
Nejvyšší soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění,
že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ z důvodů uplatněných v dovolání a dospěl k
závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ je dán, jestliže rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení je závěr, že
zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem rozhodnutí
tohoto soudu, je vadné. Skutkovým zjištěním se přitom rozumí souhrn
skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o
výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v § 132 OSŘ o
volném hodnocení důkazů. Pod pojmem provedené důkazy nutno zahrnout dokazování
soudy obou stupňů a je třeba pod ně zahrnout i další poznatky, které vyšly
během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před soudem
odvolacím tvoří jeden celek.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly
nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení důkazů logický
rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v
ustanoveních § 132 až 134 OSŘ. Nelze -li soudu vytýkat žádnou z těchto vad při
hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného
hodnocení důkazů - lze usuzovat jen způsobem, jak k němu dospěl, pak není možné
ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení a tedy ani jeho výsledek
(skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním
úspěšně napadat.
Protože odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jsou
skutková zjištění či závěry tohoto soudu i zjištěními odvolacího soudu.
Nesouhlas dovolatele s hodnocením důkazů odvolacím soudem není v dovolacím
řízení relevantní, podstatné je, zda skutková zjištění mají podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, či zda soudy při provádění
dokazování postupovaly v souladu s procesními předpisy upravujícími dokazování
(§ 120 a násl. OSŘ).
Námitka dovolatele, že závěr, že „ani jeden z účastníků však dosud nepodnikl
žádné kroky k tomu, aby využil jiné části svého majetku k tomu, aby vylepšil
stav nemovitostí“, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, neobstojí. Z výpovědi svědkyně M. M., techničky bytových domů S. i.
m. P., jednoznačně vyplývá, že žádný z účastníků nenavrhl, aby do oprav a
údržby předmětného domu byly vloženy částky vyšší, než kolik činily výnosy
domu, čili žádný z účastníků neprojevil ochotu investovat do domu za stávají
situace nevyřešených majetkových vztahů účastníků k předmětným nemovitostem
finanční prostředky ze svých dalších majetků.
Stejně tak neopodstatněná je námitka, že nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování ani závěr, že „nebylo prokázáno, že by
některý z účastníků vypořádávané věci využíval pro případ, že mu budou
přikázány, účelněji než druhý účastník“. Předmětný dům sestává z bytů a
nebytových prostor. Z vyjádření účastníků vyplývá, že oba i nadále hodlají
předmětný dům užívat k bytovým účelům a využívat i nebytové prostory. S ohledem
na špatný stav domu oba účastníci uvažují o jeho rekonstrukci. Za účelnější
využití nemovitostí žalovaným nelze považovat skutečnost, že zčásti hodlá
nemovitost užívat k podnikatelským účelům svým a své dcery, jestliže i žalobce
v rámci plnění svých povinností uvažuje i nadále s využitím nemovitosti k
uspokojování bytových i nebytových potřeb svých občanů. Pro posouzení, který z
účastníků účelněji využije nemovitosti, nemůže být rozhodující, že žalovaný
hodlá po stavebních úpravách v domě za účelem získání vyššího výnosu bytové a
nebytové prostory pronajímat za tržní nájemné.
Okolnost, že soud nevyhoví návrhu účastníka na provedení důkazu, nepředstavuje
sama o sobě vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Soud totiž není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen
provést všechny nabízené důkazy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 4.
1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 8. Pokud žalovaný, ale i
žalobce, předložili listinné důkazy soudu prvního stupně při jednáních, byl
důkaz těmito listinami soudem prvního stupně proveden. Žalobce spolu s
vyjádřením z 27. 4. 2005 předložil k důkazu rozpis nákladů na předmětný dům
vynaložených v letech 2000 až 2005 a výhled nákladů nutných investic do tohoto
domu na pět let a soud prvního stupně těmito listinami provedl důkaz při
jednání 13. 5. 2005. Žalobce nepopíral, že původně uvažoval o prodeji svého
podílu na předmětných nemovitostech a že usnesením Zastupitelstva města P. č.
311 ze 17. 6. 2004 bylo rozhodnuto o převedení předmětných nemovitostí do
skupiny A 1, tj. skupiny nemovitostí, které si chce město ponechat ve svém
vlastnictví. Zda šlo o postup účelový, jak tvrdí žalovaný, bylo na posouzení
soudu. Za této situace důkazy navrhované žalovaným k prokázání nakládání
žalobce s předmětnými nemovitostmi a účelovosti jednání žalobce se jeví již
jako nadbytečné. Pokud nebyly nalézacími soudy jako takové provedeny, nelze
neprovedení takových důkazů považovat podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ za vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací důvody, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
tak nejsou dány.
Podle § 142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede
vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti
podílu a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže
soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne
přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita.
Jestliže zákon jednoznačně v § 142 odst. 1 ObčZ ukládá soudu, aby v souladu se
zásadou, že nikoho nelze nutit, aby setrvával ve spoluvlastnictví s jinou
osobou, zrušil podílové spoluvlastnictví a vypořádal je, nelze mít za to, že
takováto samozřejmá aplikace zákona by mohla odporovat čl. 11 odst. 4 Listiny
základní práv a svobod. Při aplikaci uvedeného ustanovení, kdy celá věc se
přikazuje jednomu ze spoluvlastníků, jde sice o zbavení ostatních
spoluvlastníků vlastnického práva k věci, ale jde o zbavení podle zákona a za
náhradu.
Ustanovení § 142 odst. 1 ObčZ, zejména dovětek „přihlédne přitom k tomu, aby
věc mohla být účelně využita“, patří k normám s relativně neurčitou hypotézou,
tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které
tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být
rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti
další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném
případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou
součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž
soud při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní
normy (§ 142 odst. 1 ObčZ) nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být
naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, neboť by soud při
aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy. K
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 2058.
Pokud odvolací soud shodně jako soud prvního stupně z hlediska naplnění zásady
účelného využití předmětných nemovitostí se postavil na stanovisko, že žádný z
účastníků by nemovitosti nevyužíval lépe než druhý účastník, a za této situace
při rozhodování zohlednil velikost podílů účastníků, nemůže být jeho rozhodnutí
nesprávným výkladem právního předpisu. Pak ovšem z hlediska § 142 odst. 1 ObčZ
není dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ naplněn.
Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má
konstitutivní povahu. Teprve na jeho základě se mění dosavadní právní vztahy
mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti. Na vydání
konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat § 3 odst. 1 ObčZ. Aplikace
tohoto ustanovení je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností
účastníků vyplývajících z občanskoprávních vztahů. Takovýmto účastníkem nemůže
být soud, který tyto účastníky rozsuzuje. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu z 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí
pod C 1415.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ,
jakož i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
dovolací soud nezjistil (§ 242 odst. 3 OSŘ).
Z uvedených důvodů dovolací soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2
OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalobci vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu za
jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 3 odst. 1, § 4
odst. 2 písm. a), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č.
276/2006 Sb. po zaokrouhlení částku 43 201,- Kč, dále paušální náhradu
hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a
čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb. a daň z přidané hodnoty po zaokrouhlení v
částce 8 222,- Kč. Při výpočtu odměny advokáta dovolací soud vycházel z částky
3 660 180,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a §
160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může
žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu