26 Cdo 2858/2000

26 Cdo 2858/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Hany Müllerové a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Miroslava Feráka

v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. K.,

zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu,

vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 89/98, o dovolání žalobkyně

proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2000, č.j. 37 Co

292/2000 – 101, ve znění opravného usnesení ze dne 16. srpna 2000, č.j. 37 Co

292/2000 – 108, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 2. 2000, č. j. 20 C 89/98 – 40, zrušil

právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 3 v 1. podlaží domu č.

9 v B., sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále též jen

„předmětný byt” nebo „byt”), určil, že do budoucna bude výlučnou nájemkyní bytu

jako členka družstva žalobkyně, vyslovil, že „právo žalovaného užívat byt

zanikne zajištěním náhradního bytu”, žalovaného zavázal byt vyklidit do

patnácti dnů poté, „kdy získá náhradní byt”, a rozhodl, že žádný z účastníků

nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal kromě jiného za

prokázáno, že účastníci řízení získali předmětný byt za trvání manželství

výměnou za jiný družstevní byt, jehož uživatelem byl žalovaný jako individuální

člen Stavebního bytového družstva M. (dále jen „družstvo”), že jejich

manželství uzavřené 22. 12. 1984 bylo pravomocně rozvedeno ke dni 9. 9. 1995 a

nezletilé děti účastníků H. a J. byly na dobu po rozvodu svěřeny do výchovy

žalobkyně, že žalobkyně odešla z bytu ještě před rozvodem manželství, a že po

rozvodu nedošlo mezi účastníky k dohodě o dalším užívání bytu. Při rozhodování

o určení dalšího nájemce bytu vzal městský soud v úvahu zejména skutečnost, že

po rozvodu byly nezletilé děti účastníků svěřeny do výchovy žalobkyně, že tyto

děti potřebují klidné prostředí, a že žalobkyně nemá žádný jiný byt

(nedisponuje žádným titulem, který by jí umožňoval trvalé bydlení). Zájmu

nezletilých dětí dal soud prvního stupně přednost před stanoviskem

pronajímatele (družstva), které vyznělo ve prospěch žalovaného, i před

zásluhami žalovaného o získání předmětného družstevního bytu, a – jak dále v

odůvodnění svého rozsudku uvedl – „nevzal v úvahu”, že v bytě je hlášen syn

žalovaného z prvního manželství, neboť za prvotní označil potřebu vyřešit

vztahy nájemců bytu a jejich dětí.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2000, č. j. 37 Co 292/2000 – 101, ve znění usnesení ze dne 16. 10. 2000, č. j. 37 Co

292/2000 – 108 (jímž byla opravena chyba ve výrokové části písemného vyhotovení

rozsudku), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil právo společného

nájmu účastníků k předmětnému bytu, rozhodl, že jako člen družstva bude nadále

nájemcem bytu žalovaný, žalobkyni zavázal vyklidit předmětný byt do patnácti

dnů po zajištění náhradního bytu a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení

před soudy obou stupňů. Odvolací soud, který podstatnou měrou doplnil

dokazování, učinil zjištění, že žalovaný se stal v únoru 1984 (před uzavřením

manželství se žalobkyní) uživatelem družstevního bytu v B., dovodil, že k

tomuto bytu vzniklo účastníkům uzavřením manželství právo společného užívání,

nevzniklo však jejich společné členství v družstvu, že v roce 1989 byla

uzavřena a realizována dohoda o výměně bytů, na jejímž základě se účastníci

stali společnými uživateli předmětného družstevního bytu a vzniklo jim i

společné členství v družstvu, a že ke dni 1. 1. 1992 se právo společného

užívání přeměnilo na společný nájem družstevního bytu (při společném členství v

družstvu). Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud shledal, že jsou dány

zákonné podmínky pro zrušení práva společného nájmu tohoto družstevního bytu

podle § 705 odst. 2 obč. zák., při rozhodování o určení budoucího nájemce bytu

však – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného v době, kdy rozsudek vyhlásil –

dospěl k odlišným závěrům, než soud prvního stupně. Krajský soud vzal za

prokázáno, že spolu se žalovaným bydlí v bytě jeho zletilý syn J. K., i to, že

po odchodu žalobkyně z bytu vyměnil žalovaný vložky zámku, současně ale

dovodil, že žalobkyně vylučuje možnost současného užívání bytu jak jí, tak

žalovaným, že dala najevo záměr vyřešit bytovou potřebu obou účastníků výměnou

předmětného bytu za dva jiné byty, a že nebylo prokázáno, že by od

závěru roku 1993 do dne rozhodnutí soudu měla zájem užívat předmětný byt (tento

zájem totiž v uvedeném období „kvalifikovaným způsobem” – s výjimkou podání

návrhu na zahájení řízení v této věci – neprojevila). Při rozhodování o tom,

kdo z účastníků bude určen výlučným nájemcem předmětného bytu, vzal odvolací

soud v úvahu zásluhy žalovaného o získání práv účastníků k předmětnému bytu,

stanovisko pronajímatele (družstva), který navrhl, aby nájemcem byl nadále

žalovaný, a skutečnost, že je to žalovaný, kdo má o užívání právě tohoto bytu

zájem a od počátku roku 1994 byt užíval, zatímco žalobkyně v téže době bydlela

i s dětmi v N. Ve vztahu k hledisku zájmu nezletilých dětí (které bylo

rozhodující pro výsledek řízení před soudem prvního stupně) označil odvolací

soud za nepochybné, že je zapotřebí dbát toho, aby i po rozvodu manželství

rodičů byly vytvořeny podmínky pro uspokojování bytové potřeby dětí, tyto

potřeby však jsou v době jeho rozhodování uspokojovány užíváním nemovitosti v

N., přičemž „nelze dovozovat, že by na straně nezletilých dětí účastníků byl

dán zájem na tom, aby užívaly právě předmětný byt”.

Pokud žalobkyně

odůvodňovala potřebu dětí užívat předmětný byt tím, že bydlení v něm by dalo

lepší možnosti vzdělávání a uspokojování zájmů dětí ve větším městě, odvolací

soud k tomu uvedl, že v současné době nebyla prokázána aktuálnost těchto

potřeb, a že jejich uspokojení lze dosáhnout i prostřednictvím „jiné možnosti

bydlení, než právě v předmětném bytě”. Po obšírném dokazování, které se

vztahovalo k majetkovým poměrům žalobkyně a k právnímu podkladu jejího bydlení

domě čp. 96 v N., odvolací soud dále dovodil, že zjištění o povaze práv

žalobkyně k těmto prostorám neodůvodňuje z hlediska právní jistoty její i

nezletilých dětí odepření práva na bytovou náhradu (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), ani takové rozhodnutí, podle něhož by byla žalobkyně povinna vyklidit

předmětný byt po zajištění (pouze) náhradního ubytování. S ohledem na zájmy

nezletilých dětí tak krajský soud vázal povinnost žalobkyně vyklidit předmětný

byt na zajištění náhradního bytu, tedy bytu, který „podle velikosti a vybavení

zajišťuje lidsky důstojné ubytování žalobkyně a členů její domácnosti”.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a v němž podřadila

uplatněné dovolací důvody ustanovením § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze

namítat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v

provedeném dokazování), konkretizovala dovolatelka námitkou, že zjištění, podle

něhož jsou bytové potřeby žalobkyně a jejích nezletilých dětí uspokojovány

bydlením v N., a že nebyla prokázána potřeba zajistit bydlení dětí právě v

předmětném bytě, nemají oporu v důkazech, které odvolací soud opakoval a

doplnil. Z dokazování sice vyplývá, že v době vyhlašování rozsudku dovolatelka

skutečně bydlela v N., avšak vyplynulo z něho i to, že toto bydlení není

zajištěno žádným právním institutem a odvolací soud svým rozhodnutím postavil

dovolatelku a nezletilé děti účastníků do situace, kdy „reálně hrozí ohrožení

další výchovy a výživy nezl. dětí”. Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytkla, že

nesprávně zhodnotil otázku nutnosti dalšího vzdělávání nezletilých dětí a

zajištění jejich kulturní a sportovní úrovně, jestliže konstatoval, že

aktuálnost jejich potřeb nebyla prokázána. Podle dovolatelky je taková potřeba

dána u všech dětí od narození a aktuálnost je dána „přístupností takovýchto

institutů”. Proti závěru odvolacího soudu, že nebyla prokázána potřeba zajistit

bydlení dětí právě v předmětném bytě, namítla, že děti si předmětný byt, v němž

mají svůj zařízený pokojíček, pamatují z dětství. Z provedených důkazů rovněž

nevyplynulo, že by dovolatelka neprojevovala zájem užívat předmětný byt

(domnívala se, že kvalifikovaným způsobem, jak se domoci svého práva, je právě

tato žaloba), ani to, že by žalovaný užíval předmětný byt se svým zletilým

synem. Oporu v provedených důkazech nemá podle dovolatelky ani „konstatování”

odvolacího soudu o jejím vztahu k O. D. Naopak krajský soud ponechal stranou

chování žalovaného k dětem a k žalobkyni, které mělo být posouzeno jako chování

v rozporu s dobrými mravy a mělo se odrazit právě v rozhodnutí o určení nájemce

bytu ve prospěch žalobkyně. Rozhodoval tak na základě skutečností, které z

obsahu spisu nevyplývají a na straně druhé nepovažoval za právně významnou

jinou skutečnost, která se z obsahu spisu podává. Pochybení při právním

posouzení věci (tj. dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) pak

dovolatelka spatřuje v tom, že při rozhodování o určení nájemce bytu krajský

soud nezvažoval – ve shora zmíněném smyslu – aplikaci ustanovení § 3 odst. 1

obč. zák.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před

1. 1. 2001 – dále opět jen „o. s. ř.”).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že

dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za

splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle §

241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst.

2 o. s. ř. a označuje také způsobilé dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3

písm. c/ a d/ o. s. ř. (tj. tvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkového

zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že

spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Napaden je rozsudek odvolacího

soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a

přípustnost dovolání tak vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.;

omezuje se ovšem pouze na ten výrok napadeného rozsudku, jímž byl nájemcem bytu

a členem družstva určen žalovaný, a na výrok o povinnosti žalobkyně předmětný

byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Výrok o samotném zrušení práva

společného nájmu družstevního bytu není výrokem podřaditelným § 238 odst. 1

písm. a/ o. s. ř., neboť zde se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové

stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení byla v

této části oběma soudy posouzena stejně). Je proto právně irelevantní, že

odvolací soud formálně zahrnul rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu bytu

do měnícího výroku. Výtky dovolatelky ostatně proti této části odvolacího

rozsudku nesměřují a z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), lze dovodit, že

výrok o zrušení práva společného nájmu bytu dovoláním napaden není. Dovolací

soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat jeho věcnou správnost, i když z pohledu

ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob

vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku

rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který

není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodnutí

o dovolání může projevit pouze v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro

zrušení přezkoumávaných výroků, zruší současně i výrok, jehož sepětí se

zkoumanými výroky vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. (srov.

rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon

117/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999,

pod pořadovým číslem 27 – dále jen „R 27/1999”).

Napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno ve výše uvedeném rozsahu, přičemž dovolací

soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i tím, jak byly dovolatelkou

obsahově vymezeny. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přitom

vyplynula jeho povinnost přihlédnout k vadám řízení uvedeným § 237 o. s. ř.,

popř. k vadám, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§

241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Takové vady ovšem dovolatelka nenamítla a z

obsahu spisu se jejich existence nepodává.

Většina výtek, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost napadeného rozhodnutí,

je v dovolání podřazena ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., tedy

dovolacímu důvodu, který se vztahuje k pochybením při zjišťování skutkového

stavu věci. Takové pochybení musí spočívat v tom, že skutkové zjištění, jež

bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, nemá v podstatné části oporu v

provedeném dokazování a je proto vadné (zároveň musí jít o zjištění týkající se

skutečnosti významné pro právní posouzení věci odvolacím soudem, které se z

tohoto hlediska stalo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá

oporu v provedeném dokazování tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů

soudem ustanovení § 132 o. s. ř. (podle něhož důkazy hodnotí soud podle své

úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné

souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo,

včetně toho, co uvedli účastníci), kromě jiného proto, že soud vzal v úvahu

skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani

jinak nevyšly za řízení najevo, pominul rozhodné skutečnosti, které byly

provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo je-li v

hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo

které vyšly najevo jinak, logický rozpor z hlediska závažnosti, zákonnosti,

pravdivosti, event. věrohodnosti. Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při

hodnocení důkazů je možno usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení

důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru

vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry

(např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného

důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý

apod.). Z jiných než z výše uvedených důvodů nelze hodnocení důkazů, a tedy

ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, dovoláním úspěšně napadnout.

Dovolatelka především vytýká odvolacímu soudu nesprávnost zjištění o bydlení v

N., přitom ale nikterak nezpochybňuje skutečnost, že v této obci spolu s oběma

nezletilými dětmi bydlela a bydlí. Namítá-li, že se toto faktické bydlení

neopírá o žádný právní důvod („není zajištěno žádným právním institutem“), je z

odůvodnění napadeného rozsudku patrno, že odvolací soud z důkazů, které

provedl, učinil shodné zjištění (jež posléze doznalo výrazu v právním

posouzení věci). Stejně tak nelze dovolatelce přisvědčit v jejím názoru, že

oporu v důkazech provedených odvolacím soudem nemá skutkové zjištění, že

neprojevovala zájem předmětný byt užívat. Žalovaný, kterého odvolací soud

vyslechl k důkazu dne 12. 6. 2000, uvedl, že poté, kdy si žalobkyně v polovině

ledna 1994 z předmětného bytu odvezla své věci a vrátila mu klíče, již zájem o

přístup do bytu neprojevila a jednání iniciované jejím právním zástupcem v roce

1995 se mělo týkat jen případné výměny bytu (viz protokol na č.l. 95 spisu).

Výpověď žalobkyně, učiněná u odvolacího jednání dne 29. 5. 2000, není s výše

citovaným důkazem v rozporu: žalovaná tehdy uvedla, že nepřicházelo v úvahu,

aby se žalovaným bydleli spolu, že z tohoto důvodu neprojevovala snahu byt

užívat, opakovaně ho žádala, aby vyměnil byt za dva menší byty, a že právě

toto řešení – totiž výměnu předmětného bytu za dva byty – považovala za

řešení od počátku řízení jakož i v době, kdy citovanou výpověď učinila (viz

protokol na č.l. 85 – 87 spisu). V této souvislosti je nutno poznamenat, že

pokud své počínání zdůvodňovala tvrzením o fyzickém násilí ze strany žalovaného

a z toho vyplývajícím strachu ze soužití s ním, rozvodový soud – jak se ve

skutkových zjištěních odvolacího soudu uvádí – spatřoval příčiny rozvratu

manželství „v neshodě povah, nesouladu životních postojů účastníků, v

nedostatku vzájemné důvěry a tolerance“ (a nikoli v agresivním chování

žalovaného). Skutkové zjištění odvolacího soudu o vztahu dětí k nynějšímu

bydlišti má oporu v účastnické výpovědi žalobkyně u již zmíněného jednání

odvolacího soudu dne 29. 5. 2000, z téhož důkazu zjevně odvolací soud čerpá

svůj závěr, že potřeby, které mohou být lépe uspokojeny, budou-li děti bydlet

ve větším městě, se vztahují k době budoucí. Také dovolatelkou zpochybňovaný

závěr krajského soudu, že nebyla prokázána potřeba zajistit bydlení dětí právě

v předmětném bytě, má oporu ve stejném důkazu – v její výpovědi, v níž

dovolatelka mj. uvedla, že dětem se v N. líbí, že je na bydlení v Brně

připravuje, a také – jak již bylo zmíněno – že chce usilovat o výměnu

předmětného bytu za dva jiné.

Skutkové zjištění, že v předmětném bytě bydlí také zletilý syn žalovaného J.

K., je opřeno o výpověď žalovaného. Konečně i skutkové závěry o povaze vztahu

mezi žalobkyní a O. D. nejsou bez opory v provedeném listinném důkazu; navíc –

podle obsahu odůvodnění napadeného rozsudku – obě posledně uvedené okolnosti

nebyly odvolacím soudem zahrnuty mezi hlediska, na nichž posléze založil své

právní posouzení věci z podle ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. Lze tedy

uzavřít, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. z pohledu

jeho obsahového vymezení vyjádřeného v dovolání naplněn nebyl.

Druhým dovolacím důvodem, který dovolatelka uplatnila, je nesprávné právní

posouzení věci odvolacím soudem (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Vada

právního posouzení věci má spočívat v tom, že odvolací soud při rozhodování o

určení budoucího výlučného nájemce předmětného bytu neaplikoval v neprospěch

žalovaného ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/

o. s. ř. je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tj.

případ, kdy soud podřadil zjištěný skutkový stav pod nesprávnou hmotněprávní

normu, nebo tento skutkový stav neposoudil podle všech hmotněprávních norem,

které měly být aplikovány, nebo při podřazování skutkových zjištění (souhrnu

všech poznatků o skutečnostech podstatných pro rozhodování) pod správně určenou

právní normu nesprávně vyložil podmínky vyjádřené obecně v její hypotéze a v

důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní

normy.

V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k družstevnímu

bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák.

vyplývá, že v těch případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu

nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh

jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen

družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených

manželů v družstvu. Podle § 705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším

nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko

pronajímatele.

Podle § 3 odst. l obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z

občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a

oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy

se v ustálené rozhodovací praxi soudů rozumí souhrn společenských, kulturních a

mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují

podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a

mají povahu norem základních.

Soudní rozhodnutí vydané v řízení podle § 705 odst. 2 a 3 obč. zák. má

konstitutivní povahu – je svou podstatou nejen skutečností procesní, ale i

hmotněprávní, neboť je ve smyslu ustanovení hmotného práva samo teprve důvodem

vzniku nového, předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popř. důvodem jeho

změny nebo zániku. Jsou s ním proto spojeny nutně účinky ex nunc a pouze zákon

by mohl stanovit něco jiného (srov. Občanský soudní řád. Komentář, I. díl,

Panorama Praha 1985, str. 671). Na vydávání konstitutivních rozhodnutí soudu

ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. aplikovat nelze, neboť občanskoprávní vztah

vzniká teprve právní mocí takového rozhodnutí; aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.

je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností vyplývajících až z

tohoto nově vzniklého právního vztahu. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.

d/ o. s. ř. vymezený tak, jak to v dovolání výslovně dovolatelka učinila,

proto nebyl uplatněn opodstatněně.

Ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu

určující, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,

to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním

předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém

jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem

neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu

z tohoto okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za

podstatná, vyloží kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho

postupu, založená na výtce, že soud do svých úvah některé z hledisek pro věc

významných nezahrnul, případně, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci

zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci, nikoli

nedostatečnosti (nepodloženosti) skutkových závěrů (srov. R 27/1999). V

dovolacím řízení je tedy takováto námitka uplatnitelná prostřednictvím

dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. K citovaným závěrům se

Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 26 Cdo

866/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým

číslem 36, jakož i v rozsudku ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 224/2000,

uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod pořadovým číslem

145, v usnesení ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1346/2000, či v

rozsudcích ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. 12.

2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000.

Vedle hledisek výslovně uvedených v § 705 odst. 3 obč. zák. (zájmy nezletilých

dětí a stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi

se vypořádat vždy, přitom – ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní

praxí – přihlédne soud podle okolností konkrétního případu k dalším hlediskům

(zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich

bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který

z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod.). Soudní

praxe se neodklání ani od závěru, že hledisko zájmu nezletilých dětí může

převážit nad stanoviskem pronajímatele a stejně tak mohou další hlediska (v

zákoně výslovně neuvedená) převážit nad hledisky zákonnými. Hodnocení těchto

dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o dalším nájmu

bytu za situace, kdy účastníci mají nezletilé dítě, je však nutno činit ve

spojitosti s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu

nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé

(srov. právní názory vyjádřené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 2. 1997,

sp. zn. 2 Cdon 278/96, dále např.v rozsudku ze dne 27. 3. 1998, sp. zn. 2

Cdon 1064/97, v usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99,

uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, ročník 2001, pod pořadovým číslem 6,

či v rozsudku ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 26 Cdo 914/2001). Hledisko zájmu

nezletilých dětí se přitom ale nemusí nutně projevit tak, že dalším nájemcem

bytu bude určen ten z rozvedených manželů, který je má ve výchově.

V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí o určení dalšího

nájemce bytu především na zásluhách žalovaného o získání předmětného bytu, na

stanovisku pronajímatele (družstva), které vyznělo ve prospěch žalovaného, a na

skutečnosti, že je to žalovaný, kdo od počátku roku 1994 byt užívá a má zájem o

užívání právě tohoto bytu, zatímco žalobkyně neprojevila o užívání bytu zájem a

dává přednost jeho výměně za dva jiné byty. Odvolací soud neopominul hledisko

zájmu nezletilých dětí, svědčící žalobkyni, jíž byly svěřeny do výchovy,

vyjádřil však názor, že nelze dovozovat, že by na straně nezletilých dětí

účastníků byl dán zájem na tom, aby užívaly právě předmětný byt, a že žalobkyní

zdůrazněné lepší možnosti vzdělávání a uspokojování zájmů dětí ve větším městě

lze zajistit prostřednictvím „jiné možnosti bydlení, než právě v předmětném

bytě”. Dovolací soud neshledává, že by vymezení jednotlivých hledisek, jež

krajský soud považoval pro své rozhodnutí za podstatná, bylo nesprávné, a za

chybný nepovažuje ani závěr, v jehož rámci odvolací soud dovodil, že nad

zákonným hlediskem zájmu nezletilých dětí, vyznívajícím ve prospěch žalobkyně,

převážila v tomto konkrétním případě další výše uvedená hlediska, jež svědčila

ve prospěch žalovaného. Z důvodů, které uvedl již ve výkladu o nepoužitelnosti

ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. při rozhodování soudu podle § 705 obč. zák,

považuje za irelevantní námitku, jež je podle obsahu rovněž kritikou právního

posouzení věci (ač je v dovolání formálně podřazena dovolacímu důvodu

podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), že odvolací soud měl v chování

žalovaného shledat rozpor s dobrými mravy, což se mělo odrazit právě v

rozhodnutí o určení nájemce bytu ve prospěch žalobkyně.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že se dovolatelce nepodařilo z pohledu

uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí

odvolacího soudu, zároveň pak – jak již dovolací soud uvedl na jiném místě

tohoto rozsudku – zde nebyly ani vady řízení, k nimž soud přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Za tohoto stavu Nejvyšší soud

– bez toho, že by nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) –

dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a

§ 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému v tomto stádiu řízení

nevzešly prokazatelné výlohy, k jejichž náhradě by jinak byla dovolatelka

povinna.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. září 2002

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu