22 Cdo 1181/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobce S. V., zastoupeného advokátem, proti žalované
Z. M., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.
zn. 19 C 189/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
- pobočka Olomouc ze dne 10. října 2007, č. j. 40 Co 115/2007-426, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 43.450,-
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing. Petra
Konečného.
Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
září 2006, č. j. 19 C 189/2004-370, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové
spoluvlastnictví žalobce S. V., a žalované Mgr. Z. M., k nemovitostem – objektu
bydlení domu č. p. 570 na pozemku parcela č. st. 640, pozemku parc. č. st. 640
– zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 447/60 – zahrada, vše v k. ú.
N., obec O., zapsáno v LV č. 7153 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
pro O., katastrální pracoviště O.“, výrokem pod bodem II. uvedené nemovitosti
přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, výrokem pod bodem III. žalobci
uložil povinnost zaplatit žalované „vypořádací podíl ze zrušeného podílového
spoluvlastnictví k nemovitostem a to částkou 2,300.000,- Kč do deseti dnů od
právní moci tohoto rozsudku“; výrokem pod body IV. a V. rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení jsou podílovými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí v tržní hodnotě 4.600.000,- Kč, každý s
podílem jedné ideální poloviny. Žalobce nabyl vlastnictví svého podílu kupní
smlouvou uzavřenou s žalovanou 1.3.2004 za ujednanou kupní cenu 2.040.000,- Kč.
Žalovaná v domě dlouhodobě bydlela, při užívání nemovitostí docházelo mezi
účastníky k neshodám. Ze znaleckého posudku soud zjistil tržní hodnotu
nemovitostí a skutečnost, že dům není reálně dělitelný. Vyšel z teze, že
spoluvlastník nemůže být nucen k tomu, aby v podílovém spoluvlastnictví, pokud
sám nechce, setrvával. Po zhodnocení věci z hlediska § 142 občanského zákoníku
(„obč. zák.“) za situace, kdy nemovitosti nelze reálně dělit, kdy do úvahy
nepřichází rozdělení domu na bytové jednotky, neboť s tím žalobce nesouhlasí a
jsou tu neshody mezi účastníky, soud prvního stupně uzavřel, že je namístě
zrušení spoluvlastnictví nemovitostí a vypořádání jejich přikázáním jednomu z
účastníků za náhradu. Vzhledem k rovnosti podílů, ke skutečnosti, že žalovaná
„v nemovitosti žije spoustu let“, s přihlédnutím k jejím citovým vazbám k
předmětnému domu, měl „v úmyslu označené nemovitosti přikázat do výlučného
vlastnictví žalované“, pokud by však prokázala svoji solventnost. Záměr
žalované vyplatit žalobci jeho vypořádací podíl poté, co jí soudem přikázanou
dosud žalobcovu polovinu nemovitostí prodá, shledal nepřijatelným. Po zjištění,
že žalobce částkou potřebnou k vyplacení vypořádacího podílu disponuje, zatímco
žalovaná nikoliv, přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví jemu, přičemž
vzal současně v úvahu jeho záměr nemovitosti užívat pro potřeby bydlení členů
své rodiny.
Krajský soud v Ostravě-pobočka Olomouc jako soud odvolací k odvolání
žalované rozsudkem ze dne 10. října 2007, č. j. 40 Co 115/2007-426, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku odstavce I.“ a změnil jej „v další
napadené části výroku, tj. v odstavci II., III., IV. a V.“ takto: „Nemovitosti,
zapsané na listu vlastnictví č. 7153 v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro O., Katastrální pracoviště O., a to objekt bydlení – dům č. p. 570 na
parcele č. st. 640, pozemek p. č. 640 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p.
č. 447/60 - zahrada, vše v k. ú. N., obec O., se přikazují do výlučného
vlastnictví žalované. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci vypořádací podíl ze
zrušeného podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, a to částku 2.450.000,-
Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně. Žalobce je povinen
zaplatit České republice, na účet Okresního soudu v Olomouci, na náhradě
nákladů řízení částku 3.709,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Žalovaná je povinna zaplatit České republice, na účet Okresního soudu
v Olomouci, na náhradě nákladů řízení částku 12.016,- Kč ve lhůtě tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku“; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v rámci doplnění dokazování znaleckým posudkem zjistil,
že aktuální tržní cena nemovitostí činí 4.900.000,- Kč, a že oba účastníci
disponují prostředky k úhradě vypořádacího podílu. V tomto směru žalobce
předložil odvolacímu soudu výpis ze svého účtu, z něhož bylo zřejmé, že k 24.
9. 2007 disponoval zůstatkem přes tři miliony korun. Žalovaná předložila
smlouvu o správě majetku z 25. 9. 2007, potvrzení vystavené jejím advokátem z
1. 10. 2007 a výpis z depozitního účtu s názvem Mgr. Ing. P. K., vedeného u
Komerční banky, a. s., na který byla 1. 10. 2007 složena částka 2.500.000,- Kč,
„kterou je advokát oprávněn a povinen použít na úhradu vypořádacího podílu S.
V.“ za situace, že bude rozhodnuto, že žalované připadne do jejího výlučného
vlastnictví „i druhý spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, a to ve
výši a termínu stanoveném rozsudkem soudu“. Žalovaná uvedla, že částka
2.500.000,- Kč byla na advokátův účet složena z účtu třetí osoby. Odvolací soud
konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud vypořádal
podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem jejich přikázáním
jednomu z nich za peněžní náhradu; při rovnosti podílů vzal za rozhodující
otázku jejich finanční připravenosti k výplatě vypořádacího podílu a jeho závěr
odpovídal zjištění, že žalovaná potřebnou hotovostí nedisponovala. Ve fázi
odvolacího řízení však již prokázala, že potřebnou sumou disponuje. Za této
situace uzavřel, že za určující hledisko pro rozhodnutí považuje délku užívání
nemovitostí žalovanou, tj. více než 50 let a její péči o ně; žalobce svůj
spoluvlastnický podíl nabyl až v roce 2004, v domě nikdy nebydlel a neužíval
jej. Proto rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil,
nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované a uložil jí povinnost
zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 2.450.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s.
ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.
s. ř. Odvolacímu soudu předně vytýká, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil
poté, co mu žalovaná předložila smlouvu o správě majetku s potvrzením, že na
depozitní účet jejího právního zástupce byla 1. 10. 2007 složena částka
2.500.000,- Kč. Žalovaná se však „netajila“ tím, že jde o peníze třetí osoby a
že nemá zájem na tom, aby se stala výlučnou vlastnicí nemovitostí; šlo jí pouze
o změnu osoby spoluvlastníka. V souvislosti s tím dovolatel poukazuje na to, že
žalovaná uzavřela 12. 11. 2007 ohledně předmětné poloviny nemovitostí kupní
smlouvu s J. P., na niž tuto část nemovitostí převedla za 2.450.000,- Kč; stalo
se tak v době, kdy rozsudek odvolacího soudu ještě nenabyl právní moci, takže v
době uzavírání této smlouvy byla žalovaná pouze podílovou spoluvlastnicí
nemovitostí. Šlo tedy o účelový postup; návrh na zahájení řízení o zápisu
vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí byl příslušnému katastrálnímu
úřadu doručen 19. 11. 2007.
Dále dovolatel namítá, že ač odvolací soud dospěl ke správnému závěru ohledně
zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, přehlédl, že šlo
o tři nemovitosti, a to jednak o samotný dům, jednak o tímto domem zastavěnou
plochu s nádvořím a konečně o zahradu o výměře 898 m2. Ta je však zcela
samostatným pozemkem, u něhož měl soud akceptovat první a přednostní způsob
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kterým je rozdělení věci,
zvláště, když znalec Ing. Ř. v posudku z 27. 3. 2005 uvedl, že reálné rozdělení
zahrady široké 15 metrů na dva díly o šíři 7,5 metrů je možné po vyřešení
odkanalizování domu vzhledem k existenci kanalizace a žumpy na zahradě, které
jsou však nefunkční. V této souvislosti dovolatel připomíná, že on a jeho
právní předchůdci levou část zahrady -užívali v části reálně oddělené chodníkem
již několik desítek let, kterýžto stav byl oběma stranami vždy akceptován.
Odvolací soud dále přehlédl, že žalobce je vlastníkem garáže na pozemku č.
1768, která fyzicky zasahuje do levé části zmíněné zahrady, a žalovaná je,
resp. bude povinna umožnit mu přístup k této garáži. V další části dovolání se
žalobce zabývá otázkami tržní ceny předmětných nemovitostí.
Uvádí, že odvolací soud akceptoval znalecký posudek znalce Ing. Ivo Řehoře z
27. 3. 2005 a jeho dodatek ze 17. 7. 2007, který však nesprávně nazývá revizním
znaleckým posudkem. Tento znalec však stanovení aktuální tržní ceny nemovitostí
nezvládl a posudek podal v rozporu se zásadami zjišťování tržní ceny
nemovitostí. Dovolatel zmíněný posudek podrobně analyzuje z hlediska metod
zjišťování obvyklé ceny nemovitostí, to je z hledisek metody nákladového
ohodnocení, metody výnosové a metody srovnávací a uzavírá, že znalec se těmito
metodami neřídil. Namítá, že „obvyklá cena – tržní předmětných nemovitostí byla
s ohledem na výše uvedená kritéria i s ohledem na dramatické zvyšování cenové
mapy pozemků v posledních dvou letech v dané lokalitě s přihlédnutím ke
stanovení tzv. vyhláškové ceny nejméně 6,500.000,- Kč“; v této souvislosti
odkazuje na sedm konkrétních kupních smluv z období od 13. 2. 2004 do 30.5.2006
z tamní oblasti s tím, že pokud by je měl uvedený znalec k dispozici jako
srovnávací materiál, nemohla by být obvyklá tržní cena sporných nemovitostí
nižší než šest a půl milionu korun. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odmítá dovolatelovu argumentaci; pokud
jde o úhradu vypořádacího podílu, je podle ní podstatné, že žalobci řádně a
podle rozhodnutí soudu spoluvlastnický podíl vyplatila. Skutečnost, jak dále
naložila s nemovitostmi, považuje za bezpředmětnou; v tomto smyslu uvádí, že
„spoluvlastnictví s paní P. je zcela bezproblémové“. Ohledně dovolatelových
výhrad ohledně zahrady namítá, že by bylo zcela nesmyslné, aby byla reálně
dělena a byla užívána cizí osobou, nehledě na její znehodnocení rozdělením na
dva pruhy šíře 7,5 metru. Přístup k jednotlivým dílům by se neobešel bez
složitých jednání, zřizování věcných břemen a konfliktů. Variantu dělení
zahrady ostatně žalobce v řízení nenavrhoval. Zahrada navíc řeší pro dům
odkanalizování a žumpu a skutkové námitky v tomto směru měl žalobce uplatnit
před soudem prvního, resp. druhého stupně. Zahrada nemá žádnou vazbu ani na
žalobcův přístup k jeho garáži. Žalobcovy výhrady ke znaleckým posudkům pokládá
za nepřípustné, když se při jednání u odvolacího soudu ke znaleckým závěrům
vyjádřil souhlasně; to plyne z protokolu o jednání odvolacího soudu z 3. 10.
2007. Žalobce koupil spoluvlastnický podíl na nemovitostech za částku
2.040.000,- Kč v březnu 2004; jeho poukazování na ceny nemovitostí, za něž byly
obchodovány v okolí, se jeví jako pouhá účelová manipulace. Žalovaná navrhuje,
aby dovolací soud žalobcovo dovolání jako nedůvodné zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm.
b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání
a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ),
napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Nedojde-li k dohodě spoluvlastníků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví,
zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka
soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li
rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo
více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně
využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a
výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší
a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a
rozdělením výtěžku (§ 142 odst. 1, 2 obč. zák.).
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou
účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti
(povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit
důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je
vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není
povinen po významných skutečnostech pátrat. To platí i o řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Ustanovení § 142 odst. 1 obč. zák. je právní normou s relativně neurčitou
hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července
2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor civilních rozhodnutí NS č. C 2058, sv.
26). Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve
věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další,
případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě
nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou
součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem. Dovolací
soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v
případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu č. C 4465).
Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s.
ř.). Proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že nepřihlédl ke skutečnostem
nastalým později (ostatně je to zjevně nemožné). Dovolací řízení je pak řízením
přezkumným, dovolací soud je vázán obsahem přezkoumávaného spisu a k
uplatněnému nároku nemůže provádět dokazování (viz § 243a odst. 2 o. s. ř.).
Proto dovolatelem uváděné skutečnosti, nastalé až po vyhlášení rozsudku
odvolacího soudu, jsou pro posouzení věci nevýznamné a dovolací soud k nim
nemůže přihlížet. Samotná okolnost, že žalovaná získala peníze na vyplacení
podílu od třetí osoby, není natolik významná, aby k ní bylo možno v řízení o
mimořádném opravném prostředku přihlížet; nešlo o peníze získané protiprávně a
v kontextu všech skutečností, které soudy braly v úvahu, nemohlo jít o
rozhodujícího činitele. Úvaha odvolacího soudu o tom, komu budou nemovitosti
přikázány, vycházející z okolností v rozsudku uvedených, není zjevně
nepřiměřená, a dovolací soud ji tak nemůže zpochybnit. Na tom nic nemění ani
skutečnost, že snad bude třeba sjednat přístup k žalobcově garáži na sousedním
pozemku (ostatně tuto skutečnost žalobce v řízení neuplatnil).
Dovolatel napadá i rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla žalované přikázána
celá zahrada přiléhající k domu; tvrdí, že jde o dělitelný pozemek, jehož část
již dlouhá léta užívá. Je skutečností, že pozemek je v zásadě vždy dělitelný;
to ovšem neznamená, že musí být rozdělen ve všech případech (viz též zákonný
obrat „dobře možné“ v § 142 odst. 1 obč. zák.). Zejména pozemky přiléhající k
obytným domům vytvářejí zpravidla s domem jediný funkční celek, slouží k
lepšímu využití domu a také blízkost obytného domu, ve kterém vlastník zahrady
bydlí, zlepšuje využití zahrady. Proto není v rozporu se zákonem postup, při
kterém soud, jenž rozhoduje o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
přikáže pozemek - zahradu přilehlou k domu tomu, komu připadá dům, aniž by
provedl jeho dělení.
V projednávané věci žalobce (dovolatel) v žalobě navrhoval, aby celá
zahrada byla přikázána jen jemu a tento postoj zastával v celém průběhu řízení;
účastníci, které tížilo břemeno tvrzení i důkazní břemeno, neuvedli nic, co by
soud muselo vést k úvaze o dělení zahrady. Z účastnické výpovědi žalobce se
rozhodně nepodává, že by dlouhodobě užíval část zahrady (č.l. 112 v.). Za této
situace nelze považovat za pochybení, že se soudy otázkou jejího dělení
nezabývaly.
Dovolatel též zpochybňuje určení ceny domu ke dni rozhodnutí odvolacího
soudu, provedené na základě znaleckého posudku.
Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných
znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce (§ 127 odst. 1 o. s. ř.).
Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně.
Znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo
jinou institucí (§ 127 odst. 2 o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro
nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze
soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména
tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého
posudku. Vždy bude záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda
(zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007,
Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 6293). V projednávané věci
právní zástupci účastníků u odvolacího soudu shodně uvedli, že se závěry
znaleckého posudku souhlasí a na výslechu znalce netrvají (č.l. 420 spisu). Za
této situace ovšem nelze odvolacímu soudu vytýkat, že o správnosti posudku
neměl pochybnost a nedal jej přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo
jinou institucí.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. tedy v
posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i
bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než
dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta
za právní zastoupení žalované v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k
dovolání a činí podle § 4 odst. 1 a 2, § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 43.150,-
Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 43.450,- Kč.
Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je
žalovaná oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu