22 Cdo 1290/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně V. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. P.,
o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 47 C 63/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 5. září 2006, č. j. 17 Co 164, 165/2006-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobkyně se domáhala, aby soud provedl vypořádání společného jmění manželů –
účastníků řízení, na němž se po rozvodu jejich manželství, k němuž došlo k 23.
6. 2001, nedohodli.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.
prosince 2005, č. j. 47 C 63/2004-88, ve znění opravného usnesení ze dne 15.
února 2006, č. j. 47 C 63/2004-98, vypořádal společné jmění účastníků po té, co
o movitých věcech uzavřeli účastníci mimosoudní dohodu, tak, že ze společného
jmění do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal částku ve výši 56 531,20 Kč
jako zůstatek stavebního spoření u Modré pyramidy, stavební spořitelny. Do
výlučného vlastnictví žalovaného přikázal majetková práva k členskému podílu v
bytovém družstvu Správní bytové družstvo N. d. ve výši 1 310 000,- Kč. Společné
závazky účastníků soud vypořádal tak, že výlučně žalovanému přikázal nedoplatek
půjčky ve výši 318 000,- Kč od Z. a J. P., kterou je těmto povinen uhradit.
Konečně soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího
podílu částku 424 297,- Kč. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky navzájem a o náhradě nákladů vůči státu.
Soud prvního stupně při vypořádání majetkových práv k členskému podílu k
družstevnímu bytu č. 12 v domě čp. 1368 v P. 4, Chalupkova 8, jejichž výše
zůstala mezi účastníky sporná, přihlédl k tomu, že se žalovaný stal po rozvodu
manželství výlučným členem družstva a výlučným nájemcem družstevního bytu na
základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 z 25. 6. 2002, č. j. 30 C
159/2001-14, kterým byl schválen smír mezi účastníky. Ze znaleckého posudku a
výpovědi soudního znalce Ing. arch. M. Č., kterého ustanovil k ocenění hodnoty
členského podílu v bytovém družstvu soud zjistil, že znalec ocenil majetková
práva vážící se k uvedenému družstevnímu bytu ke dni rozvodu manželství
účastníků, tj. k 15. 7. 2002, částkou 1 310 000,- Kč. S námitkou žalobkyně, že
ocenění není správné a je nižší o částku 400 000,- Kč oproti ocenění, které si
nechala vypracovat sama znalkyní Ing. I. Ch., se soud vypořádal tak, že
poukázal na skutečnost, že posudek předložený žalobkyní je vypracován podle
stavu k datu 10. 1. 2005, nikoliv k datu rozvodu manželství a je zkreslený
později provedenými úpravami v bytě, dále zhodnotil jako správnou jinou
metodiku výpočtu použitou soudem ustanoveným znalcem a přihlédl k tomu, že ceny
bytů v dané lokalitě klesají a dále k tomu, že ceny, za které nabízejí byty
jednotlivé realitní kanceláře, nemusí být cenami, za které jsou byty posléze
prodány a je v nich započtena i provize pro zprostředkovatele. Soud z výše
uvedených důvodů zamítl návrh žalobkyně na vypracování revizního znaleckého
posudku. Při vypořádání společného jmění manželů soud postupoval podle § 143, §
149 a § 150 občanského zákoníku („ObčZ“) a zohlednil i nedoplatek investičního
úvěru ve výši 13 560,78 Kč, který zaplatil žalovaný po rozvodu manželství, vnos
žalovaného do manželství ve výši 36 607,- Kč a půjčku ve výši 318 000,- Kč od
rodičů žalovaného na pořízení družstevního bytu.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5.
září 2006, č. j. 17 Co 164, 165/2006-112, změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku
424 297,- Kč tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 442
651,- Kč, a jinak rozsudek potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový
stav, že správně vycházel ze znaleckého posudku soudního znalce přibraného k
posouzení odborné otázky tržní ceny členského podílu k družstevnímu bytu.
Uvedl, že ve znaleckém posudku soudem ustanoveného znalce neshledal takové
nedostatky, které by mohly vést k nařízení revizního posudku, když znalec v
posudku zjistil administrativní cenu bytu v osobním vlastnictví podle příslušné
vyhlášky, věcnou hodnotu bytu zjištěnou nákladovým způsobem a tržní cenu
členského podílu zjištěnou porovnávacím způsobem ke dni rozvodu manželství a
přihlédl i k tomu, že byt je v panelovém domě bez rekonstruovaného bytového
jádra. Posudek předložený žalobkyní nemohl vyvrátit věcnou správnost posudku
znalce přibraného soudem. Posudek neobsahuje zjištění administrativní ceny ani
ceny podle příslušné vyhlášky, není dostatečně podložen, protože znalkyně
provedla pouze porovnání tří bytů, které neměly stejnou velikost, stejné
vybavení a stejný technický stav, byly postaveny později, než posuzovaný byt,
měly zděné bytové jádro a především se jednalo o byty v osobním vlastnictví a
nikoliv o byty družstevní. Odvolací soud shledal, že se soud prvního stupně při
výpočtu výše částky, kterou uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vyrovnání
podílů, dopustil chyby, když uvažoval, že se žalovanému musí dostat celého
jeho vnosu do manželství ve výši 36 607,- Kč, ačkoliv správně bylo třeba od
povinnosti k vyplacení podílu odečíst pouze polovinu této částky, protože druhá
polovina se mu dostává v hodnotě bytu. V tomto směru odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně.
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost se opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského
soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2
písm. b) OSŘ. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, když soud aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej právně
vyložil. V dané věci nesprávně použil § 127 odst. 2 OSŘ, když nepřipustil
revizní znalecký posudek za situace, kdy v průběhu řízení byl proveden
znalecký posudek soudem ustanoveným znalcem a dále byl proveden důkaz podle §
129 OSŘ znaleckým posudkem, který si nechala vypracovat žalobkyně mimo řízení a
oba posudky se ve svých závěrech zásadně liší. Žalobkyně poukazuje na soudní
praxi, kdy soudy i v takových případech nařizují revizní znalecký posudek.
Soud se mohl pokusit odstranit nesrovnalosti i tak, že mohl ustanovit znalcem i
toho, kdo vypracoval posudek na žádost účastníka a v řízení ho jako znalce
vyslechnout k obsahu posudku. Postup soudu je v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu (Rc 45/1984), podle které je nezbytné vždy odstranit rozpory v
závěrech znaleckých posudků. Poukazuje na skutečnost, že soudem ustanovený
znalec v jednom ze svých výpočtů připouští vyšší cenu. Dále žalobkyně
upozorňuje na posudek znalkyně Ing. Ch., která shledala ve znaleckém posudku
soudem ustanoveného znalce závažné nedostatky jako například nezohlednění
lodžie 7 m2, nevhodné použití koeficientu úpravy ceny, dále upozornila na to,
že ve výpočtu porovnávací metody nebyly použity skutečně realizované prodeje
srovnatelných bytů, zpochybnila závěr znalce, že ceny panelových bytů stagnují
a nelze srovnávat kupní cenu u oceňovaného majetku z roku 2000 a
administrativní cenu nezohledňovat. Žalobkyně poukazuje na velký rozdíl v ceně
mezi oběma znaleckými posudky. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací
soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí
řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O otázku zásadního právního významu
nejde, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi
žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001,
sp. zn.
22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení,
toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze
uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací
soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke
tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci dovolatelka zpochybňuje určení hodnoty členského podílu v bytovém
družstvu; zjištění této hodnoty představuje skutkové zjištění, jehož případnou
nesprávnost by bylo možno napadnout jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3
OSŘ, který v tomto řízení nelze uplatnit. Neobstojí ani odkaz na § 127 odst. 2
OSŘ ve spojení s R 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo
jinou institucí (§ 127 odst. 2 OSŘ). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení
vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu;
vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam,
kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého
posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného
důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení, nicméně bude vždy záležet
na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného
znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné. Nelze tedy stanovit pravidlo pro
postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem –
posudkem jiného znalce, vypracovaným mimo řízení.
V případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání
těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že
soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní (viz R 45/1984 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže znalec podal posudek mimo řízení na
základě žádosti účastníka, nejedná se podle konstantní judikatury o provedení
důkazu znaleckým posudkem ve smyslu § 127 OSŘ, nýbrž o důkaz listinou podle §
129 OSŘ;
v takovém případě nejde o rozpor ve znaleckých posudcích (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1186). V dané věci tak nešlo (na rozdíl od
věci uvedené v R 45/1984)
o rozpor ve dvou znaleckých posudcích, a soudy se nesouladem obou uvedených
důkazů (tj. znaleckého posudku a listiny) věnovaly a vysvětlily, proč i nadále
považovaly za správný znalecký posudek vypracovaný ustanoveným znalcem.
Postupovaly tak zcela v souladu s R 45/1984. Pokud dovolání odkazuje na zmíněný
judikát, opomíjí, že v něm šlo o rozpor posudků vypracovaných soudem
ustanovenými znalci a také přehlíží, že v dané věci soudy jednaly zcela v duchu
tohoto judikátu, když se rozporem v důkazech řádně zabývaly. Také proto
napadené rozhodnutí nemůže být v rozporu s R 45/1984; jde tedy o otázku
hodnocení důkazů, přičemž úvahy soudů nejsou zjevně nepřiměřené. Není tu tak
nic, co by z napadeného rozsudku činilo zásadní rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím
řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu