28 Cdo 2795/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně ADF, společnosti s ručením omezeným v likvidaci se sídlem
v Brně, Nové Sady 592/27, IČ 634 69 928, zastoupené Mgr. Ing. Martinem
Dohnalem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalovanému Ing. V.
D., zastoupenému Mgr. Miroslavem Penkou, advokátem se sídlem v Brně,
Zahradnická 223/6, o zaplacení částky 225.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 233 C 252/2011, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. ledna 2017, č. j. 70 Co 238/2016-149,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 233 C 252/2011-111,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 225.000,- Kč se
specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 103.404,- Kč k
rukám zástupce žalobkyně (výrok II.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru,
že žalovaný tím, že mu dne 7. 1. 2011 byla vyplacena částka 225.000,- Kč na
jeho soukromý bankovní účet z bankovního účtu žalobkyně, získal na její úkor
bez právního důvodu bezdůvodné obohacení, které je povinen jí vydat [§ 451 a §
517 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále jen „obč. zák.“), § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném od 1. 1. 2014].
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 1. 2017, č. j. 70
Co 238/2016-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl,
že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 23.038,40 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.). Odvolací soud vyšel
ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a k námitce započtení
pohledávek žalovaného v celkové výši 519.252,- Kč proti pohledávce žalobkyně,
vznesené žalovaným v doplnění odvolání ze dne 4. 1. 2017, které bylo předloženo
při jednání téhož dne, odvolací soud uvedl, že tato námitka je v odvolacím
řízení novou skutečností ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), nelze ji však
pokládat za vzájemný návrh ve smyslu § 98 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009) s tím, že při posouzení
její důvodnosti nesmí soud přihlížet k nepřípustně uplatněným novým
skutečnostem a důkazům (tamtéž, shodně rovněž Drápal, L., Bureš, J. a kol.,
Občanský soudní řád II., § 201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, s. 1738). Podle jeho názoru „se zde uplatní judikatura vztahující se k
námitce promlčení vznesené v odvolacím řízení“, přičemž však závěr o promlčení
práva musí vyplývat ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před
soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených
před soudem prvního stupně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008,
sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, R 101/2008). „Bylo-li tedy žalovaným uplatněno
započtení proti pohledávce žalobkyně, závisí rozhodnutí soudu ve věci samé jak
na posouzení opodstatněnosti pohledávky žalobkyně, tak i na objasnění, zda
žalovaný má vůči žalobkyni vzájemnou pohledávku, která je započitatelná, a zda
byly splněny i ostatní předpoklady pro zánik uplatněné pohledávky započtením“. Námitku započtení vznesenou žalovaným neshledal odvolací soud v dané věci
důvodnou, neboť nemohl přihlížet k pohledávkám žalovaného za žalobkyní (resp. k
důvodu, na jehož základě měl žalovaný pohledávky vůči žalobkyni získat), které
nebyly v řízení před soudem prvního stupně tvrzeny (tím méně prokazovány), ač
tvrzeny být mohly, když k postoupení pohledávek na žalovaného mělo dojít dne
31. 8. 2012 a oznámení o postoupení mělo být žalobkyni doručeno dne 12. 11. 2012, přičemž nejde o žádnou z výjimek podle § 205a o. s. ř. Odvolací soud
proto zamítl návrh žalovaného na provedení dokazování smlouvou o postoupení
pohledávky ze dne 31. 8. 2012, oznámením o postoupení pohledávky s výzvou k
úhradě dluhu a dodejkou, výpisem z bankovního účtu společnosti ADAPO Brno,
spol. s r. o., jelikož tyto důkazy nebyly uplatněny před soudem prvního stupně
a nejsou odvolacím důvodem podle § 205a o. s. ř. Shodně se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že žaloba o zaplacení částky 225.000,- Kč s
příslušenstvím je důvodná, neboť žalovaný neprokázal existenci právního důvodu
plnění této částky, a na úkor žalobkyně se tak bez právního důvodu bezdůvodně
obohatil (§ 451 obč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že napadené rozhodnutí závisí zčásti na
vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která je v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešena rozdílně“, a důvodnost v nesprávném právním posouzení
námitky započtení. Dovolatel odkázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, na nějž pak navazuje
„aktuální“ rozsudek tohoto soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015,
v němž dovolací soud dále vysvětlil, že „zánik žalobou uplatněné pohledávky v
důsledku kompenzačního úkonu učiněného po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu
prvního stupně a též samotný kompenzační projev, jsou novými skutečnostmi ve
smyslu § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., k nimž odvolací soud - byly-li
uplatněny v odvolání - přihlédne (srov. § 212a odst. 3 o. s. ř.)“, a že
„námitku započtení - s následky uvedenými v § 98 o. s. ř. - může vznést
žalovaný nejen za řízení před soudem prvního stupně poté, co nastala
koncentrace řízení, ale i v odvolacím řízení, které je založeno na systému
neúplné apelace; jde o institut hmotného práva, jehož uplatnění zákon
nekoncentruje do určitého stadia řízení“. Dále se v citovaném rozsudku uvádí,
že skutečnost, že pohledávky zanikly na základě započtení, nebude možné
zohlednit pouze v případě, že nastaly účinky koncentrace řízení, a že v
ostatních případech (pokud účinky koncentrace řízení nenastaly) bude naopak
třeba skutečnost (i důkazy směřující k prokázání tvrzené skutečnosti), že
pohledávky zanikly započtením, v odvolacím řízení zohlednit, ačkoliv je
žalovaný uplatnil až v odvolacím řízení. V posuzované věci ovšem dovolatel
nebyl v průběhu řízení před soudem prvního stupně poučen ve smyslu § 118b o. s.
ř. (jak plyne i z protokolů z jednotlivých jednání) a proto v souladu s § 118b
odst. 3 o. s. ř. nedošlo v průběhu tohoto řízení ke koncentraci. Z toho
dovozuje, že odvolací soud o jím vznesené námitce započtení nerozhodl správně,
neboť se jí bez dalšího odmítl zabývat a pokládal ji za nedůvodnou. Přitom
samotná námitka započtení (kompenzační úkon), která působí zánik pohledávek,
představuje novou skutečnost, která nastala (vznikla) až po vyhlášení (vydání)
rozhodnutí soudu prvního stupně (a nemohla být tedy v průběhu řízení před
soudem prvního stupně uplatněna). Žalovaný proto mohl námitku započtení v
odvolacím řízení uplatnit, z čehož vyplývá, že odvolací soud se jí zabývat měl
bez ohledu na to, že byla vznesena až během odvolacího řízení, neboť ji zákon
nekoncentruje pouze do určitého stadia řízení. Uvedené lze proto chápat tak, že
námitka započtení (protože jde o hmotněprávní úkon) žádné koncentraci řízení
nepodléhá. Pokud odvolací soud tuto okolnost ve svém rozhodnutí nezohlednil,
rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné podle
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb.
a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť rozsudek odvolacího soudu je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se
odchylovat.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost
dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239
o. s. ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovoláním napadeném výroku I. je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
založeno na závěru, že námitka započtení vznesená žalovaným sice představuje
novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., a tedy
i způsobilý odvolací důvod, při posouzení její důvodnosti však soud nesmí
přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009; shodně rovněž
Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II., § 201 až 376. Komentář.
I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1738). Z toho důvodu vyhodnotil odvolací
soud kompenzační námitku žalovaného jako nedůvodnou, neboť nemohl přihlížet k
pohledávkám žalovaného za žalobkyní (resp. k důvodu, na jehož základě měl
žalovaný pohledávky vůči žalobkyni získat), které nebyly v řízení před soudem
prvního stupně tvrzeny (tím méně prokazovány), ač tvrzeny být mohly, když k
postoupení pohledávek na žalovaného mělo dojít dne 31. 8. 2012, oznámení o
postoupení mělo být žalobkyni doručeno dne 12. 11. 2012 a nejde ani o žádnou z
výjimek dle ustanovení § 205a o. s. ř.
Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, že námitku započtení - s
následky uvedenými v § 98 o. s. ř. - může vznést žalovaný nejen za řízení před
soudem prvního stupně poté, co nastala koncentrace řízení, ale i v odvolacím
řízení, které je založeno na systému neúplné apelace; jde o institut hmotného
práva, jehož uplatnění zákon nekoncentruje do určitého stadia řízení. To, že
ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř. vylučuje (mimo jiné) užití § 98 o. s. ř. v
odvolacím řízení, znamená dvojí: 1) námitku započtení může odvolací soud
považovat jen za obranu proti žalobě (nikoliv za vzájemnou žalobu) s tím, že
při posouzení její důvodnosti nesmí přihlížet k nepřípustně uplatněným novým
skutečnostem a důkazům, a 2) k žalobě navzájem uplatněné v rámci námitky
započtení (tedy v rozsahu jdoucím nad rámec zažalované pohledávky) odvolací
soud nepřihlíží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp.
zn. 23 Cdo 2942/2009, či ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2783/2016). Skutečnosti, z
nichž je zánik zažalované pohledávky započtením vzájemné pohledávky dovozován,
jakož i důkazy je prokazující, smějí být uplatněny jen způsobem a za podmínek
uvedených v § 118b o. s. ř. Tvrzení obsažená v odvolání nebude možné zohlednit
jen tehdy, nastaly-li (nejpozději) vyhlášením (vydáním) rozsudku soudu prvního
stupně účinky koncentrace řízení (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015).
Nejvyšší soud již dříve dovodil, že poučení o tzv. koncentraci řízení se musí
účastníkům řízení dostat vždy jak předem (v předvolání k přípravnému jednání, k
jednání nebo k dalšímu jednání), neboť účastníkům je třeba dát s potřebným
předstihem vědět o tom, do kdy mohou v řízení splnit svou povinnost tvrzení a
důkazní povinnost, aby se i z tohoto hlediska mohli na jednání připravit, tak
také při samotném úkonu (roku) soudu (při přípravném jednání, při jednání nebo
při dalším jednání), jehož skončením tzv. koncentrace řízení nastane, neboť je
(v zájmu právní jistoty a dalšího "předvídatelného" postupu řízení) nezbytné,
aby účastníci vždy - i s přihlédnutím k tomu, že doba, kdy nastane koncentrace
řízení, nemusí být vždy snadno stanovitelná - bez pochybností věděli o tom, že
řízení bude zkoncentrováno a kdy k tomu dojde, a aby tomu mohli přizpůsobit
svůj další postup v řízení. Jinými slovy, účinky tzv. koncentrace řízení podle
ustanovení § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv.
koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k
přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením
přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat
tzv. koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp.
zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Z obsahu spisu plyne, že účastníci byli k prvnímu jednání ve věci, které se
mělo konat dne 2. 6. 2014, předvoláni vzorem č. 17 (žalobce) a vzorem č. 19
(žalovaný), přičemž oba tyto vzory obsahují poučení o tom, že rozhodné
skutečnosti o věci samé lze uvést a důkazy k jejich prokázání označit pouze do
skončení tohoto jednání, jakož i o tom, za jakých podmínek bude možné
přihlédnout ke skutečnostem a důkazům později uvedeným. Nařízené jednání bylo
následně k žádosti žalovaného odročeno na den 15. 9. 2014, a to za použití
vzoru č. 50, v němž bylo výslovně uvedeno, že „v ostatním“, tj. ve všem vyjma
termínu konání jednání, zůstává původní předvolání v platnosti. Z protokolu na
č. l. 78 spisu dále vyplývá, že před skončením jednání, které se konalo dne 30.
11. 2015 a které bylo současně prvním jednáním ve věci, byť předtím několikrát
přerušeným, bylo účastníkům soudem poskytnuto poučení ve smyslu § 118b odst. 1
o. s. ř. o koncentraci řízení. Z protokolu na č. l. 108 spisu pak plyne, že
účastníci byli soudem prvního stupně poučeni rovněž ve smyslu § 119a o. s. ř. Z
toho vyplývá, že účastníkům, oběma zastoupeným advokáty, bylo soudem prvního
stupně poskytnuto řádné a dostatečné poučení o tom, do kdy mohou v řízení
splnit svou povinnost tvrzení a důkazní, a to jednak s potřebným předstihem v
rámci předvolání k prvnímu jednání, tak také následně při tomto jednání, jehož
skončením měla tzv. koncentrace řízení nastat. Lze tedy uzavřít, že v řízení
nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, a to k okamžiku skončení prvního
jednání ve věci dne 30. 11. 2015, což ve svém důsledku vede rovněž k závěru, že
navazující odvolací řízení podléhalo systému tzv. neúplné apelace.
Ve světle výše uvedeného, s ohledem na skutečnost, že v řízení nastala tzv.
koncentrace řízení, a odvolací řízení se řídilo zásadou tzv. neúplné apelace,
pak rozsudek odvolacího soudu, pokud dovodil, že žalovaným vznesená kompenzační
námitka není důvodná, neboť při jejím posuzování nelze přihlédnout ke
specifikovaným nepřípustně nově uplatňovaným skutečnostem a důkazům, je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž nemá dovolací
soud důvod se v této věci odchylovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, či ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo
2850/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo
2783/2016).
Pokud dovolatel namítá, že se odvolací soud kompenzační námitkou nezabýval, ač
tak měl učinit, neboť představuje novou skutečnost, která nastala až po
vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, a že ji tedy žalovaný mohl uplatnit
rovněž v odvolacím řízení, shledává Nejvyšší soud tuto námitku neopodstatněnou.
Z napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že odvolací soud kompenzační námitku
žalovaného výslovně označil za přípustnou novou skutečnost ve smyslu ustanovení
§ 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. (a tedy i způsobilý odvolací důvod), pouze ji
v souladu s výše uvedenými ustálenými závěry dovolacího soudu vyhodnotil jako
nedůvodnou.
Napadá-li (snad) dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě
nákladů odvolacího řízení, potažmo i v části výroku I., pokud jím byl potvrzen
výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pak ve vztahu k
těmto akcesorickým výrokům neuplatnil žádnou dovolací argumentaci, ani
nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu
k těmto výrokům.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f
odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu