33 Cdo 2850/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve
věci žalobce JUDr. D. W., Ph.D., proti žalovanému JUDr. J. O., zastoupenému
JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220a, o
997.900,- Kč s příslušenstvím a o 214.940,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 149/2009, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, č.j. 12 Co
512/2014-462, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, č.j. 12 Co
512/2014-462, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, č.j. 12 Co
512/2014-462, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel z toho, že
smlouvou z 3. 11. 2006 se žalovaný zavázal vyvíjet činnost směřující k tomu,
aby zájemci (žalobce a PhDr. L. W.) uzavřeli kupní smlouvu týkající se pozemku
parc. č. 2703/14 v katastrálním území Č. a nabyli k tomuto pozemku vlastnictví. Účastníci se dohodli, že závazek žalovaného „je splněn registrací kupní smlouvy
při splnění předpokladů podle článku 7.3 této smlouvy“ a že za činnost „dle
ustanovení čl. 5.1 a ostatních této smlouvy“ zaplatí žalobce žalovanému odměnu
(provizi) ve výši 997.900,- Kč. Článek 7.3 smlouvy vázal nárok na provizi na
„registraci“ kupní smlouvy „za předpokladu splnění závazku prodávajících a
podmínek pro uvolnění 97% kupní ceny sjednaných v kupní smlouvě“ a na dokončení
přivedení veřejných sítí: a/ voda, kanalizace-možnost připojení v ulici
Žatecká, b/ plyn-rozvodná skříň včetně kolaudace, na něž bude možné připojit
stavbu, a to nejpozději do 31. 12. 2006, c/ elektřina-rozvodná skříň včetně
kolaudace, na niž bude možné připojit stavbu, a to výstavba rozvaděče
nejpozději do 31. 12. 2006, funkční zapojení včetně kolaudace nejpozději do 30. 6. 2007, d/ elektřina-stavební odběr (220/380 V), na niž bude možné připojit
stavbu mezi 1. 1. 2007 a 30. 6. 2007 nejpozději do tří týdnů od výzvy zájemců
ke zřízení stavebního odběru. V článku 9.2 smlouvy účastníci sjednali, že
nesplní-li „zprostředkovatel své povinnosti z této smlouvy nebo účel smlouvy
nebude naplněn nebo kupní smlouva bude zrušena, platně nevznikne či zanikne
jinak než splněním, nemá zprostředkovatel nárok na provizi nebo je povinen
provizi vrátit.“ Žalobce zaplatil žalovanému provizi 997.900,- Kč převodem na
jeho účet 10. 10. 2006. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že
zprostředkovatelská smlouva je „dostatečně určitá s jasně stanovenými
podmínkami, které si neodporovaly“. Přivedení veřejných sítí k předmětnému
pozemku do 31. 12. 2006 bylo předpokladem pro vznik nároku na odměnu za
zprostředkování uzavření kupní smlouvy, přičemž povinnost žalovaného vykonat
pro žalobce také činnosti související se zasíťováním pozemku ze smlouvy
nevyplývá. Nebyl-li dodržen u položek a/ až c/ sjednaný termín, nevznikl
žalovanému nárok na provizi, kterou mu žalobce předem zaplatil zálohově (§ 451
odst. 2, § 498 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do
31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Částka
214.940,- Kč představuje náklady řízení, které žalobce zaplatil žalovanému na
základě rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 6. 2011, č.j. 19 C
149/2009-249, a Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, č.j. 12 Co
474/2011-301, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2014, č.j. 33 Cdo
3256/2012-339, zrušil. Odvolací soud neshledal žalobcovo jednání v rozporu s
dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
a zdůraznil, že se na straně
žalovaného jednalo o činnost v rámci jeho podnikání, respektive o podnikatelské
riziko. K námitce započtení, kterou žalovaný převzal z odvolání z 26. 3. 2010,
odvolací soud jednak odkázal na – v pořadí druhý – rozsudek ze dne 17. 6. 2011,
č.j. 19 C 149/2009-249, kterým se soud prvního stupně s touto námitkou
vypořádal, jednak se jí odmítl zabývat s tím, že není novou skutečností, která
by byla způsobilým odvolacím důvodem. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že při řešení právních otázek týkajících se výkladu
smlouvy, posouzení její platnosti a vypořádání námitky započtení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zjištění, že vůlí
účastníků bylo nárok na provizi vázat na kumulativní splnění předpokladů
uvedených v článku 7.3 smlouvy (tj. obstarání uzavření smlouvy a přivedení
veřejných sítí a/, b/, c/ do stanoveného termínu), neodpovídá úmyslu smluvních
stran „ani spravedlivému uspořádání vztahů mezi smluvními stranami“. Z
provedených důkazů vyplynulo, že dovolatel nezavinil přivedení veřejných sítí
po sjednaném termínu, neboť k vydání kolaudačního rozhodnutí byla nezbytná
žalobcova součinnost. Žalovaný vynaložil vysoké náklady na zasíťování pozemku,
přičemž jeho výdaje jako zprostředkovatele měly být podle smlouvy hrazeny
výlučně provizí. Ústavně konformní výklad – argumentuje dovolatel – vychází z
článku 7.4 smlouvy: „Provize je splatná po předložení registrované kupní
smlouvy spolu s výpisem z katastru nemovitostí, v němž nebude vyznačeno žádné
omezení vlastnického práva v části C listu vlastnictví, a to vždy jednou
třetinou po prokázání splnění každého z předpokladů uvedených v čl. 7.3 pod
body a/, b/ a c/“. Nárok na odměnu nebyl podmíněn kumulativním splněním všech
předpokladů uvedených v článku 7.3 pod písmeny a/ až c/, ale vždy třetinu
provize měl obdržet na základě splnění každého z nich; nárok na (celou) provizi
jen při kumulativním splnění všech předpokladů – jak dovodil odvolací soud – z
článku 9.2 nevyplývá. Jelikož smlouva zakládá extrémní rozpor mezi právy a
povinnostmi smluvních stran, prosazuje dovolatel její neplatnost, popř. neplatnost pouze článku 7.3, a to pro rozpor s dobrými mravy (§ 39, § 41 obč. zák.). O podnikatelském riziku nelze hovořit, protože žalovaný nevystupoval ve
vztahu jako podnikatel; navíc odkazem (jen) na podnikatelské riziko nelze
odůvodnit extrémní nesoulad mezi právy a povinnostmi smluvních stran. K tomu,
jak se odvolací soud vypořádal s námitkou započtení, dovolatel uvedl, že z
kompenzačního projevu v odvolání z 26. 3. 2010 je zřejmá existence jeho
pohledávky za žalobcem, její výše i požadavek na uhrazení pohledávky proti
pohledávce žalobce. Kompenzační námitka v rámci odvolání z 26. 3. 2010 je tedy
výzvou k plnění, jíž se stal tvrzený nárok splatným; žalovaný byl tedy oprávněn
v odvolání z 25. 9. 2014 započíst své pohledávky proti pohledávce žalobce a
soud se měl započtením zabývat. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl zamítnutí,
popř. odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona
č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva (viz bod 3/),
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu (§ 237, § 239 o.s.ř.); kompenzační námitku, kterou žalovaný
uplatnil v odvolacím řízení, posoudil odvolací soud v rozporu s tím, co je
uvedeno níže. Právní otázky týkající se výkladu smlouvy a posouzení její platnosti
přípustnost dovolání nezakládají. 1) K výkladu smlouvy, resp. jednotlivých smluvních ujednání. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož zjišťuje-
li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo
jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35
odst. 2 obč. zák., dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z
právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Právní
závěry odvolacího soudu žalovaný napadl procesně neregulérním způsobem, tedy na
podkladě vlastní verze skutku. Platí však, že uplatnění způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového závěru (zde ohledně vůle smluvních stran
projevené v článcích 7.3 a 9.2 smlouvy z 3. 11. 2006), než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.s.ř.)
nelze – ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 – úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.s.ř. Podle názoru dovolacího soudu se v souzené věci nejedná ani o
výjimečný případ, kdy dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její
průmět do základních práv a svobod je s to založit přípustnost dovolání podle §
237 o.s.ř. (srov. nález Ústavního soudu z 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13,
usnesení Ústavního soudu z 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). 2) K námitce neplatnosti smlouvy z 3. 11. 2006. Podle judikatury Ústavního soudu (srov. nálezy z 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, z 1. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2108/14), která se promítla též v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 27. 3. 2008,
sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, a ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008),
základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nevede k závěru o
neplatnosti smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá,
jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie
smluvních stran (respekt projevené vůle), povaha soukromého práva a s tím
spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy.
Ustálená soudní praxe vychází
z teze, podle níž se právní úkon bez ohledu na přesvědčení jeho účastníků příčí
dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným
míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah
jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu
demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém,
nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím
obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Znamená to, že i
smluvní volnost účastníků právního vztahu může být omezena korektivem dobrých
mravů, tedy i jednání, jež neporušuje zákon, může být nemravné. Rozpor s
dobrými mravy se zásadně posuzuje v každém jednotlivém případě individuálně s
přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem na stranách všech účastníků sporu. Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, nýbrž jsou
spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně
uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání (srov. odůvodnění rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013). Není pochyb o tom, že „hrubý nepoměr plnění
jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá smluvní strana, může ve spojitosti s
dalšími okolnostmi daného případu – nikoliv však sama o sobě – naplňovat znaky
jednání kolidujícího s dobrými mravy“ (viz nález Ústavního soudu z 1. 9. 2015,
sp. zn. II. ÚS 2108/14). Odvolací soud, který další okolnosti pro závěr o
rozporu smluvních ujednání s dobrými mravy neshledal, postupoval v intencích
toho, co je uvedeno výše. Lze jen doplnit, že odkaz dovolatele na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004, a ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 534/2005, není případný. Pojem dobrých mravů činí z
ustanovení § 39 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností
je věcí zhodnocení konkrétní situace, která ve výše uvedených případech byla
odlišná. 3) K započtení. Ze spisu se podává, že žalovaný v odvolání z 26. 3. 2010, kterým napadl
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2010, č.j. 19 C 149/2009-86, učinil
kompenzační úkon, tj. proti žalobcově pohledávce započetl své pohledávky v
celkové výši 2.075.707,- Kč, které specifikoval takto: Za zprostředkování koupě
pozemku parc. č. 2703/14 v katastrálním území Č. 997.000,- Kč, za vybudování
kanalizačního řadu k žalobcově parcele 135.774,- Kč, za vyhotovení projektové
dokumentace 49.985,- Kč, za vybudování plynovodní, vodní a kanalizační přípojky
k žalobcově parcele 201.230,- Kč, za vybudování komunikace k parcele žalobce
619.718,- Kč a za „činnost inženýrinku“ 72.000,- Kč. V odvolání z 25. 9. 2014
proti v pořadí třetímu rozsudku soudu prvního stupně žalovaný vznesl stejně
formulovanou námitku započtení jako tu, kterou učinil v odvolání z 26. 3. 2010.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky,
jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemných pohledávek věřitele
a dlužníka, které se vzájemně kryjí. Jeho základní předpoklady, které upravuje
hmotné právo (§ 580, § 581 obč. zák., § 358 až § 364 obch. zák.), jsou
vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel
jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění (u
peněžitých pohledávek vždy) s tím, že rozdílný právní důvod vzniku obou
pohledávek nebrání započtení (s výjimkou podle § 581 odst. 1 obč. zák.),
způsobilost pohledávek k započtení a existence právního jednání směřujícího k
započtení, jímž může být jednostranný právní úkon (compensatio necessaria) nebo
dvoustranný právní úkon (compensatio voluntaria). Kompenzační projev ve smyslu § 580 obč. zák. je (neformální)
jednostranný právní úkon adresovaný druhému účastníkovi, z jehož obsahu je
zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce
věřitele; k započtení může dojít i proti vůli druhého účastníka. Kompenzační
úkon lze učinit poté, co se pohledávky setkaly (střetly), tj. od okamžiku
splatnosti té z nich, která se stala splatnou později. Nelze proto jednostranně
započíst vlastní nesplatnou pohledávku proti splatné pohledávce (§ 581 odst. 2,
věta druhá, obč. zák.); jinak řečeno, platí zákaz započtu vlastní nesplatné
pohledávky proti splatné protipohledávce, nejde-li o započtení dohodou (§ 581
odst. 3 obč. zák.). I když byl učiněn až po splatnosti obou pohledávek, má
kompenzační úkon účinky zpětně k okamžiku setkání (střetu) pohledávek (ex
tunc). V tomto okamžiku, kdy došlo ke splatnosti obou započítávaných
pohledávek, zanikají pohledávky, a to v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí
(je-li jedna z nich vyšší, zaniká jen do výše protipohledávky, ve zbytku trvá
dále). Zánik vzájemných pohledávek nepřivodí kompenzační projev věřitele
nesplatné pohledávky, který učinil před střetem se splatnou protipohledávkou;
takový právní úkon nemá kompenzační účinky. Splatnou pohledávku lze v občanskoprávních i v obchodních vztazích
jednostranně započítat proti pohledávce, která ještě není splatná; v takovém
případě zánik pohledávek nastane okamžikem, kdy projev vůle směřující k
započtení dojde věřiteli pohledávky, která ještě není splatná, tedy okamžik
účinnosti úkonu směřujícího k započtení se pokládá za střet pohledávek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2006, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn.
29 Odo 204/2003,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2006, dále jen
„R 64/2006“). Kompenzační úkon (námitku započtení) lze uplatnit i v průběhu řízení
před soudem jako obranu proti žalobě. Na rozdíl od vzájemné žaloby, jíž
žalovaný uplatňuje svá práva proti žalobci (srov. § 97 odst. 1 o.s.ř.), řeší
ustanovení § 98 o.s.ř. procesní dopad kompenzační námitky, kterou žalovaný za
řízení – a popřípadě (také) vůči soudu (§ 41 odst. 3 o.s.ř.) – započetl proti
žalobcem uplatněné pohledávce svou pohledávku. Žalovaný může započítat
pohledávku, která byla přisouzena pravomocným rozhodnutím soudu nebo která je
kryta jiným exekučním titulem, na pohledávku, o níž dosud probíhá jiné řízení,
jakož každou jinou pohledávku, včetně těch, které žalobce popírá i co do jejich
základu. Jestliže žalovaný kompenzačním úkonem uplatní k započtení vzájemnou
pohledávku ve výši nepřesahující pohledávku žalobce, jedná se o jeho obranu v
řízení (§ 98 věta druhá o.s.ř.). Shledá-li soud pohledávku žalobce po právu,
zjišťuje, zda jsou splněny základní předpoklady započtení a zda pohledávka
uplatněná žalovaným je – nejde-li o pohledávku judikátní – po právu; v kladném
případě žalobu v rozsahu, v němž došlo k započtení, zamítne. Pohledávku, jež
zanikla započtením, nemůže soud přiznat bez ohledu na to, kdy žalovaný učinil
kompenzační úkon a zda ke střetu pohledávek došlo před či po zahájení řízení. Neshledá-li pohledávku žalobce po právu, vzájemnou pohledávkou, kterou žalovaný
namítl k započtení, se nezabývá (nerozhoduje o ní). Z pohledu § 98 o.s.ř. je
nerozhodné, zda k započtení došlo jednostranným právním úkonem žalovaného nebo
dohodou účastníků, kdy žalovaný učinil kompenzační úkon, zda ke střetu
pohledávek došlo před či po zahájení řízení a zda žalovaný učinil kompenzační
projev před nebo po zahájení řízení; započtení své pohledávky proti pohledávce
uplatněné v žalobě, které bylo učiněno mimo řízení, se však žalovaný musí v
průběhu řízení dovolat. Pokud žalovaný kompenzačním úkonem uplatní k započtení
vzájemnou pohledávku a žádá, aby mu bylo přisouzeno více, než činí pohledávka
žalobce, považuje se projev, kterým svou pohledávku započetl do výše pohledávky
uplatněné žalobou, za obranu v řízení; v přesahujícím rozsahu jde o žalobu
navzájem (vzájemný návrh, § 97 o.s.ř.). Uvedené následky nastávají přímo ze
zákona, tedy i tehdy, kdyby žalovaný svým kompenzačním projevem uplatnění
vzájemné žaloby nezamýšlel nebo s takovým procesním následkem nesouhlasil. Soudy obou stupňů neměly pochybnost o tom, že doba splnění pohledávek,
které žalovaný učinil předmětem svého kompenzačního úkonu, nebyla dohodnuta,
stanovena právním předpisem nebo určena rozhodnutím; splatnost dluhů jim
odpovídajících vyplývá z § 563 obč. zák. (první den poté, kdy byl dlužník o
plnění věřitelem požádán). Výzva ke splnění dluhu – obdobně jako kompenzační
projev – je neformální jednostranný právní úkon, jímž musí být dluh vyčíslen a
identifikován rozhodnými skutkovými okolnostmi; lhůta, v níž má dlužník splnit
dluh, není podstatnou náležitostí výzvy. Kompenzační úkon vtělený do odvolání z
26. 3.
2010 shora uvedené náležitosti splňoval, z jeho obsahu je zřejmé, že
žalovaný požaduje po žalobci zaplacení dluhů, které specifikoval jak co do výše
tak i skutkově. Protože se žalovaný nedovolával započtení svých pohledávek
proti pohledávce uplatněné žalobou učiněného mimo rámec řízení (netvrdil
existenci kompenzačního úkonu nebo dohody o započtení), staly se jeho
pohledávky – pokud by byly po právu – splatnými v okamžiku, kdy se o tomto
úkonu v řízení žalobce dozvěděl (§ 41 odst. 3 o.s.ř.). Z toho plyne, že
kompenzační projev žalovaného neměl kompenzační účinky, neboť nesplatnou
pohledávku nelze započíst proti splatné pohledávce; ovšem účinky spjaté s
výzvou ke splnění dluhu nastaly (srov. R 64/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1373/2015). Pro úplnost je nezbytné zdůraznit,
že v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, Nejvyšší soud
posuzoval účinky jediného podání, jímž žalovaný projevil pouze vůli směřující k
započtení své pohledávky, přičemž obsah jeho podání – na rozdíl od nyní souzené
věci – nebylo možno vyložit jako výzvu k plnění adresovanou žalobci. S námitkou započtení z 25. 9. 2014, kterou žalovaný obsahově formuloval
stejně jako v odvolání z 26. 3. 2010 a která při splnění ostatních zákonných
předpokladů mohla účinky započtení vyvolat, je třeba se vypořádat následujícím
způsobem. Námitku započtení – s následky uvedenými v § 98 o.s.ř. – může vznést
žalovaný nejen za řízení před soudem prvního stupně poté, co nastala
koncentrace řízení, ale i v odvolacím řízení, které je založeno na systému
neúplné apelace; jde o institut hmotného práva, jehož uplatnění zákon
nekoncentruje do určitého stadia řízení. To, že ustanovení § 216 odst. 1 o.s.ř. vylučuje (mimo jiné) užití § 98 o.s.ř. v odvolacím řízení, znamená dvojí: 1)
námitku započtení může odvolací soud považovat jen za obranu proti žalobě
(nikoliv za vzájemnou žalobu) s tím, že při posouzení její důvodnosti nesmí
přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům, a 2) k žalobě
navzájem uplatněné v rámci námitky započtení (tedy v rozsahu jdoucím nad rámec
zažalované pohledávky) odvolací soud nepřihlíží (§ 41a odst. 3, § 211 o.s.ř.). V rozsudcích ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 371/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že zánik žalobou
uplatněné pohledávky v důsledku kompenzačního úkonu učiněného po vyhlášení
(vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a též samotný kompenzační projev, jsou
novými skutečnostmi ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f/ o.s.ř., k nimž odvolací
soud – byly-li uplatněny v odvolání – přihlédne (srov. § 212a odst. 3 o.s.ř.). Jak bylo již výše zdůrazněno, skutečnosti, z nichž je zánik zažalované
pohledávky započtením vzájemné pohledávky dovozován, jakož i důkazy je
prokazující, smějí být uplatněny jen způsobem a za podmínek uvedených v § 118b
o.s.ř. Tvrzení obsažená v odvolání žalovaného z 26. 3. 2010 nebude možné
zohlednit jen tehdy, nastaly-li (nejpozději) vyhlášením (vydáním) rozsudku
soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2010, č.j. 19 C 149/2009-86, účinky
koncentrace řízení (srov.
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2013, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011). Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené procesní
otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o.s.ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.