26 Cdo 2317/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobců a) J. T. a b) J. K., zastoupených advokátkou proti
žalované Y. T., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu
Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 195/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2006, č. j. 11 Co 111/2006-116, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2006, č.j. 11 Co 111/2006
116, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, kterou učinili
součástí žaloby a kterou dali žalované pro hrubé porušování práv nájemce bytu
(§ 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 30. 3. 2006 – dále jen „obč. zák.“), dále z důvodu, že žalovaná má
dva byty (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) a dále proto, že žalovaná byt bez
vážných důvodů neužívá (§ 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.). V žalobě uvedli, že
žalovaná je na základě dohody se žalobcem a) nájemkyní bytu označeného v žalobě
(žalovaná se přestěhovala o jedno poschodí výše v domě žalobců). Žalovaná však
vlastní rodinný dům, byt bez vážných důvodů neužívá a pronajímá ho třetím
osobám.
Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. listopadu
2005, č.j. 30 C 195/2004-93, výrokem I. zamítl žalobu o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu o velikosti 3 + 1, I. kategorie, ve III. nadzemním podlaží (v
podkroví) v domě sestávajícího ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za zjištěné, že žalobci jsou
podílovými spoluvlastníky domu, v němž se nachází předmětný byt, že žalovaná
původně žila v bytě v I. patře domu ve společné domácnosti se svojí matkou M.
K., její matka zemřela, že po jejím úmrtí žalovaná uzavřela s žalobcem a)
dohodu, na základě které se přestěhovala do předmětného bytu, že následně
uzavřela manželství (opětovně) J. T., že se její manžel do předmětného bytu
nenastěhoval ze zdravotních důvodů a že žaloba ze dne 24. 6. 2004 podepsaná
pouze advokátkou žalobců v záhlaví žaloby, obsahovala výpověď z nájmu bytu
pouze vůči žalované.
Na základě takto zjištěného stavu soud prvního stupně po právní stránce
uzavřel, že výpověď z nájmu bytu, která byla součástí žaloby, je neplatným
hmotněprávním úkonem, neboť nebyla podepsána žalobci pod textem, ale pouze
právní zástupkyní žalobců na titulní stránce. Vedle toho dovodil, že uzavřením
manželství vzniklo J. T. k předmětnému bytu právo společného nájmu ve smyslu §
704 odst. 1 obč. zák. (nebylo prokázáno, že by manželé nežili ve společné
domácnosti) a že výpověď z nájmu bytu měla být správně dána též manželu
žalované, což se nestalo. Nakonec ještě uzavřel, že nebyly ani naplněny
jednotlivé výpovědní důvody. Proto žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu
předmětného bytu zamítl.
K odvolání obou žalobců Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne
31. března 2006, č.j. 11 Co 111/2006-116, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že výpověď z nájmu
bytu je neplatným hmotněprávním úkonem, i s jeho dalším názorem, že výpověď
měla být správně dána i manželu žalované. Uzavřel, že vznik práva společného
nájmu k předmětnému bytu bylo zapotřebí posoudit podle § 703 obč. zák., přičemž
v dané věci nebylo prokázáno, že by spolu manželé nežili (srov. § 703 odst. 3
obč. zák.). Současně uvedl, že v úvahu nepřichází analogické použití ustanovení
§ 708 obč. zák., neboť manželé jako společní nájemci bytu „tvoří nerozlučné
společenství“. Odvolací soud pak pokládal za nadbytečné zabývat se uplatněnými
výpovědními důvody podle § 711 odst. 1 písm. d), g) a h) obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opřeli „o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 241a
odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění“. Jako
dovolací důvody uplatnili nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.), dále, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a dále, že
napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítali, že soudy obou
stupňů nesprávně posoudily výpověď z nájmu bytu vtělenou do žaloby jako
neplatnou. Poukazovali na to, že podle ustálené judikatury není důvodem
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, jestliže podpis zástupce pronajímatele není
umístěn za textem výpovědi obsažené v žalobě, nýbrž v záhlaví žaloby.
Zpochybňovali i závěr, že výpověď z nájmu bytu bylo třeba dát oběma manželům.
Vyslovili přesvědčení, že žalované a jejímu manželu nesvědčí společný nájem
bytu, neboť nevznikl v důsledku analogického použití ustanovení o trvalém
opuštění společné domácnosti (§ 708 obč. zák.). Poukazovali na to, že manžel
žalované se po sňatku s ní do předmětného bytu nikdy nenastěhoval a nikdy v něm
nebydlel a oni ani nemohli vědět, že žalovaná uzavřela manželství. Vyslovili
názor, že ustanovení § 704 obč. zák. je v rozporu s Ústavou a vytýkali
odvolacímu soudu, že měl ze své iniciativy přerušit řízení a obrátit se na
Ústavní soud s žádostí o posouzení, zda § 704 obč. zák. je či není v rozporu s
ústavním pořádkem. Dále v dovolání rozebírali otázku výpovědních důvodů podle §
711 odst. odst. 1 písm. d), g) a h) obč. zák. a dovozovali, že výpovědní důvody
byly naplněny. Závěrem navrhli zrušit rozsudky obou stupňů a věc vrátit soudu
prvního stupně.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání obšírně rozebrala vztahy mezi ní a žalobcem
a), vyvracela námitky o tom, že dům v L., jehož je vlastnicí, je obyvatelný,
zabývala se nepříznivým zdravotním stavem svého manžela a zpochybňovala, že by
předmětný byt neužívala bez závažného důvodu. Závěrem navrhla, aby dovolací
soud dovolání žalobců odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnili.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen především na právním závěru, že
ustanovení § 708 obč. zák. nelze ani analogicky aplikovat na opuštění společné
domácnosti jedním z manželů jako společných nájemců bytu, a dále na právním
závěru že k platnosti výpovědi z nájmu bytu obsažené v žalobě nepostačuje,
byl-li podpis zmocněnce, který dává výpověď jménem pronajímatelů, uveden jen v
záhlaví žaloby. Dovolatelé správnost obou závěrů zpochybnili. Dovolací soud
dospěl k závěru, že pro řešení obou těchto otázek lze napadenému potvrzujícímu
rozhodnutí odvolacího soudu přisoudit zásadní právní význam. Je-li podle závěru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím
dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatelé mimo jiné v dovolání namítali, že v projednávané věci byly naplněny
výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d), g) a h) obč. zák.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V projednávané
věci se však odvolací soud – s ohledem na přijaté právní závěry – z důvodů
procesní ekonomie naplněním výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d), g)
a h) obč. zák. nezabýval. Protože jeho rozhodnutí na uvedeném právním posouzení
nespočívá, nelze v dovolání přezkoumávat neexistující právní závěry.
Dovolatelé pak prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. odvolacímu soudu vytýkali nesprávnost jeho závěru, že ustanovení § 708
obč. zák. nelze ani analogicky aplikovat na opuštění společné domácnosti jedním
z manželů jako společných nájemců bytu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 708 obč. zák. platí ustanovení § 706 odst. 1 a § 707 odst. 1 i v
případě, jestliže nájemce opustí společnou domácnost.
V rozhodovací praxi soudů není pochyb o tom, že ustanovení § 708 obč. zák.
týkající se opuštění společné domácnosti lze použít i pro opuštění společné
domácnosti jedním z manželů, kteří jsou společnými nájemci. Již ve zobecňujícím
materiálu: „Zo správy a zhodnotenia rozhodovania súdov v Slovenskej
socialistickej republike, prejednaných a schválených občianskoprávnym kolégiom
Najvyššieho súdu SSR, z 15. 6. 1977, Cpj 11/77, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod 14, ročník 1978, byl vysloven závěr, že v případě
opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§ 181 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. –
nyní § 708 obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání (nyní
nájmu) bytu manžely. Také ve Zprávě o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve
věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod
č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku
1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část) v oddílu
III. bylo uvedeno: „Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit
jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění
společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání
manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se
již nevrátit a neobnovit manželské soužití“. V soudní praxi nebyl do současné
doby od těchto závěrů zaznamenán odklon (srov. nyní např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2494/2004, a ze dne 12. ledna 2006,
sp. zn. 26 Cdo 1399/2005). Opačný závěr odvolacího soudu, je tak v rozporu s
lety ustálenou rozhodovací praxí.
Dovolatelé prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. napadli též správnost právního posouzení, že k platnosti výpovědi z
nájmu bytu obsažené v žalobě nepostačuje, aby byl podpis zmocněnce, který dává
výpověď jménem pronajímatelů, uveden v záhlaví žaloby, ale že je zapotřebí, aby
se nacházel za textem žaloby a tedy i za samotnou výpovědí z nájmu bytu.
Podle § 40 odst. 3 obč. zák. písemný právní úkon je platný, je-li podepsán
jednající osobou.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. května 2006, sp. zn. 26
Cdo 1789/2005 (ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. I.
ÚS 535/06), a dále v rozsudku ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 492/2006,
dovodil, že výpověď z nájmu bytu není neplatná jen proto, že podpis zástupce
žalobce (pronajímatele) je uveden v záhlaví žaloby, do níž je výpověď zahrnuta.
K odůvodnění uvedeného právního názoru Nejvyšší soud uvedl, že písemná forma
právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu
(srov. Občanský zákoník, Komentář, 8. vydání, Praha: C.H.Beck, 2003, str. 206).
Žádný právní předpis však nestanoví, kde má být podpis na listině zachycující
písemný projev vůle umístěn. Jestliže soudní praxe připustila, aby výpověď z
nájmu bytu byla zahrnuta do žaloby, a zároveň běžně akceptuje, že podpis
zástupce účastníka je obsažen v záhlaví podání, není důvodu zpochybňovat
platnost výpovědi jen proto, že podpis zástupce pronajímatele není umístěn za
textem výpovědi obsažené v žalobě, nýbrž v záhlaví žaloby. Princip, že text
psaný pod podpisem nereprezentuje relevantní projev vůle osoby, která se
podepsala, se podle soudní praxe (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, sešit 3, pod č. 25) i odborné literatury
(srov. Eliáš, K.: Právní úkony na soukromých listinách se zvláštním zřetelem k
jejich podepisování, Ad Notam 1996, č. 3, s. 58) vztahuje bezvýjimečně pouze k
některým úkonům – typicky k závěti. Ohledně jiných soukromých listin nevládnou
požadavky tak rigorózní, neboť je třeba dát přednost vážně míněnému a obsahově
nezávadnému projevu vůle před bezúčelnými formalitami; např. součástí písemně
uzavřené smlouvy se stávají i ty listiny, označené v rámci smluvních ujednání
za součást smluvního textu, ačkoli nebyly podepsány (srov. Eliáš, K: op. cit.
s. 59). Rovněž dle judikatury Ústavního soudu základním principem výkladu smluv
(právních úkonů) je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před
takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady;
je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran a povaha
soukromého práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn.
I.ÚS 625/03). Od uvedeného názoru se dovolací soud neodklonil ani v rozsudku ze
dne 15. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 492/2006, a nemá důvod se od něj odklonit ani v
projednávané věci.
Je-li dovolání přípustné, vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.
pro dovolací soud povinnost přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady podle § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebyly namítány a z
obsahu spisu nevyplynuly. Dovolatelé však námitkou, že odvolací soud měl řízení
podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přerušit a obrátit se na Ústavní soud s
žádostí, aby posoudil, zda ustanovení § 704 obč. zák. není v rozporu s Ústavou
a Listinou základních práv a svobod uplatnili dovolací důvod, že řízení bylo
postiženo tzv. jinou vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., která
mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.
Podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. soud řízení přeruší, jestliže dospěl k
závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito,
nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem nebo s
mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, a podal-li u Ústavního
soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.
Tento postup v řízení je třeba dodržet v případě, že soud dospěl k závěru, že
ustanovení zákona, které má být aplikováno, je v rozporu s ústavním zákonem
nebo s mezinárodní smlouvou (nyní s ústavním pořádkem). V dané věci však
odvolací soud ustanovení § 704 obč. zák. na projednávaný případ neaplikoval.
Namítaná vada byla tedy bez významu pro rozhodnutí odvolacího soudu a není tak
založen důvod k jejímu přezkumu.
Protože však oba výše uvedené dovolací důvody podřaditelné pod § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. byly uplatněny opodstatněně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2
věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 243b odst. 3
věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názory dovolacího soudu jsou pro odvolací soud závazné. V novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Nad rámec přezkumu v dovolacím řízení dovolací soud dodává, že posouzení, zda
manželu (manželce) nájemkyně (nájemce) bytu vzniklo právo společného nájmu
podle § 704 obč. zák. (jak v dané věci dovodil soud prvního stupně) anebo podle
§ 703 obč. zák. (jak dovozuje odvolací soud), se odvíjí od toho, zda uzavření
manželství časově následovalo po skutečnosti, jež založila nájemní poměr k
určitému bytu a nebo zda této skutečnosti předcházelo. I v případě použití
ustanovení § 704 odst. 1 obč. zák. však platí, že společný nájem bytu manžely
podle § 704 odst. 1 obč. zák. nevznikne, jestliže manželé, kteří nezaložili
společnou domácnost, prokazatelně vstoupili do manželství s úmyslem trvale žít
odděleně nebo jestliže jejich záměr (zákonem předpokládaný) trvale žít spolu
nebyl nikdy uskutečněn v důsledku toho, že – aniž by spolu vůbec někdy začali
trvale žít – došlo v jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a
manželství přestalo plnit svoji společenskou funkci; v takovýchto případech,
tedy jestliže manželé spolu trvale nežijí, je možné analogickým užitím (ve
smyslu § 853 obč. zák.) ustanovení § 703 odst. 3 obč. zák. dovodit, že právo
společného nájmu manžely podle § 704 odst. 1 obč. zák. nevznikne (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 969/2002,
uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura a pod
C 2255 ve svazku 27 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, popřípadě rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1962/2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu