26 Cdo 1789/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka
ve věci žalobce Stavebního bytového družstva P., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným 1) T. L., zastoupené advokátem a 2) J. L., o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 6 C 83/2002, o
dovolání 1. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna
2005, č. j. 14 Co 597/2004-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň – jih jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27.
5. 2004, č.j. 6 C 83/2002-90 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze
dne 5. 11. 2002, č.j. 6 C 83/2002-18, byl zrušen usnesením Krajského soudu v
Plzni ze dne 18. 3. 2004, č.j. 14 Co 10/2004-58), přivolil k výpovědi z nájmu
bytu č. 10 o velikosti 3+1 ve třetím podlaží domu č.p. 922 v P., ulici P. (dále
jen „předmětný byt“), dané žalobcem žalovaným, určil, že nájem bytu skončí
uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem
kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovaným
povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od zajištění náhradního
ubytování a rozhodl o nákladech řízení. Pokud šlo o naplnění výpovědního
důvodu, bylo podle soudu prvního stupně v řízení prokázáno, že ke dni podání
žaloby a vydání jeho rozhodnutí ze dne 5. 11. 2002 dluh na nájemném za období
leden až srpen 2002 a z vyúčtování služeb za rok 2001 v celkové výši 31.721,-
Kč trval a uhrazen byl až v průběhu odvolacího řízení. Soud prvního stupně dále
vyšel z toho, že výjimečné zamítnutí žaloby s poukazem na dobré mravy by
vyžadovalo objektivní existenci tíživé sociální situace a příčinnou souvislost
s neplacením nájemného. Protože se však v případě žalovaných jednalo již o
opakované a dlouhodobé porušení povinností vyplývajících z nájmu, jehož
příčinou byla hráčská závislost 2. žalovaného, přestože finanční situace
žalovaných jim jinak dovolovala řádné placení nájemného a služeb spojených s
užíváním bytu, nepřihlédl soud prvního stupně k argumentaci 1. žalované, že se
spoléhala na to, že 2. žalovaný za užívání bytu platil, neboť žalovaní byli v
době vzniku dluhu manželé, kteří za své závazky odpovídali společně a
nerozdílně. Hráčskou závislost 2. žalovaného zohlednil soud prvního stupně jako
okolnost hodnou zvláštního zřetele ve smyslu § 712 odst. 5 obč. zák., pro
kterou vázal vyklizovací povinnost žalovaných na zajištění náhradního ubytování
a nikoli jen přístřeší.
K odvolání 1. žalované Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem
ze dne 11. 1. 2005, č.j. 14 Co 597/2004-136, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku, pokud jim bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu a určeno, ke
kterému datu nájemní poměr skončí. Změnil však výrok soudu prvního stupně o
formě bytové náhrady tak, že žalovaným přiznal právo na náhradní byt a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud v případě námitky neplatnosti
výpovědi z nájmu odkázal na odůvodnění svého předcházejícího zrušovacího
usnesení s tím, že svůj právní názor nezměnil. Jestliže je podle odvolacího
soudu výpověď součástí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, postačí, že
je žaloba jako procesní úkon zmocněncem podepsána, byť na titulní stránce, a
tím je podepsána i výpověď jako hmotně právní úkon. V otázce výkonu práva
žalobce se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyl v rozporu s
dobrými mravy, a odkázal na pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. K
jinému závěru však dospěl v otázce formy bytové náhrady, neboť přihlédl ke
skutečnosti, že 1. žalovaná byla v době jeho rozhodování samoživitelkou a
starala se o dvě děti útlého věku, rovněž vzal v úvahu, že 1. žalovaná dále
plnila svoje platební povinnosti řádně.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá v jeho potvrzujícím výroku
1. žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. a v něm uplatněný dovolací důvod podřazuje ustanovení § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením platnosti výpovědi
z nájmu bytu odvolacím soudem, neboť podle jejího názoru nestačí, že je žaloba
jako procesní úkon podepsána zmocněncem na titulní straně, pokud má odvolací
soud za to, že je tím řádně podepsán i hmotněprávní úkon výpovědi. Dále
dovolatelka zpochybňuje i závěr odvolacího soudu, že hmotněprávní úkon výpovědi
byl učiněn řádně k tomu zmocněnou osobou. Podle dovolatelky je pojmovou
náležitostí písemné formy právního úkonu podpis jednající osoby (§ 40 odst. 3
obč. zák.) umístěný na konci textu, kterým se účastník právního vztahu
ztotožňuje s písemným projevem vůle. Nevyhovuje-li listina tomuto požadavku je
právní úkon v ní obsažený absolutně neplatný, jak vyplývá i z rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu (např. 21 Cdo 133/2000 nebo 21 Cdo 2708/2000). Proto je
dovolatelka toho názoru, že jí jako nájemci dosud nebyla doručena řádná
výpověď. Žalobce totiž udělil svému zástupci dne 26. 9. 2002 pouze tzv.
procesní plnou moc, která jej neopravňuje k podání výpovědi z nájmu bytu za
žalobce. Navíc odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje, jakými úvahami byl
odvolací soud při hodnocení důkazů ohledně platnosti výpovědi z nájmu bytu
veden, a to s ohledem na absenci podpisu na konci textu žaloby, což činí jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelným. Dovolatelka dále poukazuje i na odlišnou soudní
praxi odvolacího soudu právě v otázce umístění podpisu na titulní straně
žaloby, jejíž součástí je i výpověď z nájmu bytu. Dovolatelka je současně
přesvědčena, že okolnosti, které odvolací soud shledal pouze jako důvody hodné
zvláštního zřetele pro přiznání vyšší formy bytové náhrady, jsou z hlediska
dobrých mravů způsobilé odepřít žalobci výkon práva spočívající v podání
výpovědi z nájmu bytu. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240
odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo sice
jeho druhým rozhodnutím ve věci, kterým však rozhodl stejně jako ve svém
dřívějším rozhodnutí, zrušeném usnesením odvolacího soudu.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc
posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně
aplikoval.
Dovolatelka především namítá, že plná moc, kterou udělil žalobce svému
zástupci k zastupování v řízení, neopravňovala zástupce dát jménem žalobce
žalovaným výpověď z nájmu bytu.
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 14. 9.
1999, sp. zn. 25 Cdo 2144/98, uveřejněný pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 2000
časopisu Soudní judikatura nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2002,
sp. zn. 26 Cdo 420/2002) byla-li zmocněnci udělena zmocnitelem písemně plná moc
k zastupování ve všech právních věcech a k vykonávání veškerých (tedy nikoli
pouze procesních) úkonů, aniž zároveň určité věci či právní úkony byly z
oprávnění vyloučeny, jde o obecnou (generální) plnou moc, která zmocněnce
opravňuje rovněž k tomu, aby jménem zmocnitele podal výpověď z nájmu bytu, tedy
učinil svou povahou hmotně právní úkon. Byl-li tedy zástupce žalobce dle plné
moci ze dne 26. 9. 2002 zmocněn, aby žalobce „ve všech právních věcech
zastupoval“ a „aby vykonával veškeré úkony“, pak pokud odvolací soud dovodil,
že byl zmocněn i k dání výpovědi žalovaným, rozhodl v souladu s ustálenou
judikaturou a jím přijaté řešení dovolatelkou namítané právní otázky nečiní z
napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu.
K námitce dovolatelky, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu je výkonem
práva žalobce v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud konstatuje, že podle
jeho ustálené judikatury (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26
Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) nelze rovněž
otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností
významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat
za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Dovolatelka dále zpochybňuje správnost závěru, že k platnosti výpovědi
z nájmu obsažené v žalobě postačuje, aby podpis zmocněnce, který výpověď
jménem pronajímatele dává, byl uveden v záhlaví žaloby. Tato otázka dosud
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a proto jí lze přiznat
zásadní právní význam. Dovolání je tak pro řešení této právní otázky přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 40 odst. 3 občanského zákoníku písemný právní úkon je platný,
je-li podepsán jednající osobou.
Písemná forma právního úkonu tedy předpokládá existenci dvou náležitostí:
písemnosti a podpisu (srov. Občanský zákoník, Komentář, 8. vydání, Praha:
C.H.Beck, 2003, str. 206). Žádný právní předpis však nestanoví, kde má být
podpis na listině zachycující písemný projev vůle umístěn. Jestliže soudní
praxe připustila, aby výpověď z nájmu bytu byla zahrnuta do žaloby, a zároveň
běžně akceptuje, že podpis zástupce účastníka je obsažen v záhlaví podání, není
důvodu zpochybňovat platnost výpovědi jen proto, že podpis zástupce
pronajímatele není umístěn za textem výpovědi obsažené v žalobě, nýbrž v
záhlaví žaloby. Princip, že text psaný pod podpisem nereprezentuje relevantní
projev vůle osoby, která se podepsala, se podle soudní praxe (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, sešit 3,
pod č. 25) i odborné literatury (srov. Eliáš, K.: Právní úkony na soukromých
listinách se zvláštním zřetelem k jejich podepisování, Ad Notam 1996, č. 3, s.
58) vztahuje bezvýjimečně pouze k některým úkonům – typicky k závěti. Ohledně
jiných soukromých listin nevládnou požadavky tak rigorózní, neboť je třeba dát
přednost vážně míněnému a obsahově nezávadnému projevu vůle před bezúčelnými
formalitami; např. součástí písemně uzavřené smlouvy se stávají i ty listiny,
označené v rámci smluvních ujednání za součást smluvního textu, ačkoli nebyly
podepsány (srov. Eliáš, K: op. cit. s. 59). Rovněž dle judikatury Ústavního
soudu základním principem výkladu smluv (právních úkonů) je priorita výkladu,
který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost
smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován
princip autonomie smluvních stran a povaha soukromého práva (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I.ÚS 625/03). Neobstojí ani poukaz
dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 133/2000 a 21 Cdo
2708/2000. Především se citovaná rozhodnutí týkají náležitostí pracovněprávních
úkonů, které jsou upraveny zákoníkem práce speciálně (a jak se v těchto
rozhodnutích výslovně uvádí, občanský zákoník není na tyto vztahy použitelný
ani analogicky). Nadto uvádí-li se v těchto judikátech, že náležitostí písemné
formy právního úkonu je podpis umístěný na konci textu listiny, je tím pouze
vyjádřeno, že takové umístění podpisu je obvyklé, nelze však dovozovat, že
umístění podpisu na jiném místě listiny způsobuje neplatnost právního úkonu.
Nedůvodná je též námitka vady řízení, jež má spočívat v
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatečné odůvodnění. Odvolací
soud srozumitelně vyložil, proč považuje výpověď za platnou i z hlediska
umístění podpisu. Je-li žaloba i plná moc součástí spisu a o jejich obsahu není
jakýchkoli pochyb, není zřejmé, jaké „úvahy, jimiž byl soud při hodnocení
důkazů veden“ dovolatelka v odůvodnění rozsudku postrádá. Požadavky kladené na
odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř., jež se vzhledem k
přezkumné povaze odvolacího řízení uplatní ve vztahu k rozhodnutí odvolacího
soudu pouze přiměřeně (§ 211 o.s.ř.), tak byly v dané věci zachovány.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitých dovolacích důvodů
správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo a vzhledem k tomu, že
napadený rozsudek není postižen ani vadami řízení, k nimž přihlíží dovolací
soud i bez návrhu, bylo dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem
o.s.ř. zamítnuto.
Žalovaná 1/ neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalobci nevznikly v
dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti 1.
žalované právo. Žalovaný 2/ dovolání nepodal, přesto je vzhledem k nedílnosti
práva společného nájmu bytu manžely účastníkem dovolacího řízení a vztahují se
na něj závěry ohledně nákladů řízení mezi žalobcem a 1. žalovanou. Této
procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu