26 Cdo 420/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc. ve věci žalobce Stavebního bytového družstva v K., zastoupeného
advokátem, proti žalovaným 1) S. Ř. a 2) I. Ř., o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 111/2000, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2001, č. j. 10
Co 381/2001-38, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2001, č. j. 10 Co
381/2001-38, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12.
března 2001, č. j. 9 C 111/2000-21, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi „ze
společného nájmu bytu č. 3 ve druhém podlaží domu čp. 549/III v K.” (dále jen
„předmětný byt”, resp. „byt”) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 30. srpna 2001, č. j. 10 Co 381/2001-38, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soud prvního stupně dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění
(dále jen „obč. zák.”), naplněn není. Vzal totiž z provedených důkazů za
zjištěno, že sice „žalovaní v minulosti měli určitý dluh na nájemném, měli jej
také ke dni dání výpovědi“, avšak podle něj nebylo prokázáno, že „k tomuto dni
přesahoval dluh tříměsíční nájemné“. Naproti tomu odvolací soud se otázkou
naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu nezabýval, neboť uzavřel, že výpověď
z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon učinil (v žalobě) v zastoupení žalobce jeho
zástupce (advokát) přesto, že mu byla žalobcem udělena pouze procesní plná moc
a nebyl tak zmocněn k hmotněprávním úkonům. Za této situace výpověď z nájmu
bytu jakoby neexistovala. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, byť z jiných důvodů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho
obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. a/ a b/ o.s.ř., byť výslovně zmínil pouze dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř. namítl, že pokud odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně z jiných důvodů, „odňal žalobci jednu opravnou instanci, resp.
možnost domáhat se nápravy v odvolacím řízení“. Prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil správnost právního
závěru, že výpověď z nájmu bytu učinil za žalobce někdo (advokát), kdo k tomuto
hmotněprávnímu úkonu nebyl žalobcem zmocněn, a že proto výpověď z nájmu bytu
jakoby neexistovala. Namítl, že „plnou mocí ze dne 20.10.2000 zmocnil žalobce
svého právního zástupce současně k dání výpovědi z nájmu bytu, jakožto
hmotněprávnímu úkonu, i k podání žaloby na přivolení k této výpovědi, jakožto
procesněprávnímu úkonu …“. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné
proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost
svého dovolání opřel žalobce) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu
(popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní
význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává
ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané
dovolání stává přípustným.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že podle
plné moci, kterou žalobce udělil dne 20. října 2000 advokátu, byl zmíněný
advokát oprávněn činit v zastoupení žalobce pouze procesněprávní úkony a
nikoliv také hmotněprávní úkony, tj. v daném případě výpověď z nájmu bytu.
Protože uvedený právní závěr je ve srovnání s rozhodovací praxí dovolacího
soudu rozdílný, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
(ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se
nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dospěl k závěru, že
posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.
V nálezu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněném pod
č. 106 ve svazku 12, ročník 1998 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky, Ústavní soud České republiky mimo jiné
dovodil, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního
rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím
účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i
předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Obdobně
vyznívají i závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV.
ÚS 218/95, uveřejněného pod č. 160 ve svazku 9, ročník 1997 – III. díl Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, a ze dne 21. ledna 1999, sp.
zn. III. ÚS 257/98, uveřejněného pod č. 10 ve svazku 13, ročník 1999 – I. díl
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. K uvedenému právnímu
závěru se Ústavní soud opět přihlásil v nálezu ze dne 15. ledna 2002, sp.
zn. I. ÚS 336/99, v němž mimo jiné rovněž dovodil, že v případě potvrzujícího
rozsudku odvolacího soudu, který byl opřen o jiný důvod, než byl důvod
zamítnutí žaloby soudem prvého stupně, se v konkrétním případě jednalo o
překvapivé rozhodnutí, které vedlo k porušení stěžovatelova práva na
spravedlivý proces, zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2
Listiny. V této souvislosti lze poukázat rovněž na obdobnou judikaturu
dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.
října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněný pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku
1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /a rovněž pod č. 8 v sešitě č. 1 z
roku 1999 časopisu Soudní judikatura/, a ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo
1901/98, uveřejněný pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského
soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se
každý může domáhat svého práv u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu
ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením
předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního
pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., a významně tak
zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou.
V projednávané věci opřel soud prvního stupně své zamítavé
rozhodnutí o skutkové zjištění, že sice „žalovaní v minulosti měli
určitý dluh na nájemném, měli jej také ke dni dání výpovědi“, avšak podle něj
nebylo prokázáno, že „k tomuto dni přesahoval dluh tříměsíční nájemné“. V
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce především zdůraznil, že
žalovaní v období od ledna 2000 do září 2000 dluží na nájemném částku
7.945,50,- Kč, což představuje více než trojnásobek předepsaného měsíčního
nájemného. U odvolacího jednání dne 30. srpna 2001 byla nejprve v rámci postupu
podle § 215 o.s.ř. podána zpráva o dosavadním průběhu řízení a pak přítomný
žalovaný uvedl, že výše dluhu na nájemném mu není známa. Poté účastníci
přednesli své návrhy a advokátní koncipient Mgr. L. V., který u odvolacího
jednání zastoupil (§ 25 odst. 2 o.s.ř.) zástupce žalobce (advokáta), k
dotazu odvolacího soudu uvedl, že podle něj žalobce udělil JUDr. S. pouze plnou
moc založenou ve spisu (plnou moc ze dne 20. října 2000), opravňující jej podle
jeho názoru i k hmotněprávním úkonům jménem žalobce. Odvolací soud se však
oproti očekávání otázkou výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák. nezabýval; dospěl totiž k závěru, že výpověď z nájmu bytu učinil za
žalobce někdo (advokát), kdo k tomuto hmotněprávnímu úkonu nebyl oprávněn,
neboť k němu nebyl žalobcem zmocněn. Z řečeného vyplývá, že odvolací soud v
dané věci změnil „právní náhled“. Za této situace – právě v důsledku změny
právního náhledu odvolacího soudu – nebyly podmínky pro potvrzení a ani pro
změnu rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud měl proto tento rozsudek
zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení mimo jiné i
proto, že účastníci mají právo se k uvedenému právnímu názoru odvolacího soudu
vyjádřit a popřípadě navrhnout další důkazy. Odvolací soud však naznačeným
způsobem nepostupoval. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího
důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že výpověď z nájmu bytu
učinil za žalobce někdo (advokát), kdo k tomuto hmotněprávnímu úkonu nebyl
oprávněn, neboť k němu nebyl žalobcem zmocněn.
Otázka, kdy lze plnou moc pokládat za obecnou (generální), byla
řešena již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. září
1999, sp. zn. 25 Cdo 2144/98, uveřejněném pod č. 24 v sešitě č. 3 z
roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozsudku dovodil Nejvyšší
soud právní závěr, že byla-li písemně udělena zmocněnci plná moc k tomu, aby až
do odvolání zmocnění zmocnitelku jejím jménem zastupoval ve všech věcech, jde o
všeobecnou plnou moc. S uvedeným právním závěrem se dovolací soud ztotožnil
rovněž v rozsudku ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 356/2000.
V projednávané věci udělil žalobce (zmocnitel) advokátu (zmocněnci) dne
20. října 2000 písemnou plnou moc k tomu, aby jej mimo jiné „ve všech právních
věcech zastupoval, aby vykonával veškeré úkony“. Byla-li zmocněnci zmocnitelem
písemně udělena plná moc k zastupování ve všech právních věcech a k vykonávání
veškerých (tedy nikoli pouze procesních) úkonů, aniž zároveň určité věci či
právní úkony byly z oprávnění zastupovat vyloučeny, jde o obecnou (generální)
plnou moc, která zmocněnce opravňuje rovněž k tomu, aby jménem zmocnitele podal
výpověď z nájmu bytu, tedy učinil svou povahou hmotněprávní úkon. Právní závěr,
který přijal odvolací soud, tudíž nelze pokládat za správný; za této situace
byl rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit
opodstatněně.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle § 243b odst. 3 věty
první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2002
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu