21 Cdo 133/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. K. proti
žalované V. A. S., a.s., o neplatnost výpovědi a o určení, že pracovní poměr
trvá, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 744/97, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 1999
č.j. 15 Co 454/98-69, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 27.6.1997 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro
soustavné méně závažné porušování pracovní kázně. Důvod výpovědi spatřovala v
tom, že žalobce na poradách vedení opakovaně slovně osočoval a urážel ředitelku
divize žalované i další členy vedení, že se „obdobně choval\", nevyhýbaje se
přitom ani fyzickému kontaktu spočívajícím ve „cloumání a strkání\", i k
dalším zaměstnancům divize žalované a že i poté, co byl k nápravě svého chování
písemně vyzván a zároveň upozorněn na možnost výpovědi, dne 23.5.1997 odjel bez
cestovního příkazu služebním autem do B. a dne 27.5.1997 do B., přičemž ani
jedna z cest mu nebyla ředitelkou divize povolena.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná a že
pracovní poměr žalobce u žalované trvá „i po dni 31.8.1997\". Jako žalovanou v
žalobě označil „V. a. s., a.s., Divize Z.\". Žalobu odůvodnil zejména tím, že
jeho jednání „nebylo a není\" porušením pracovních povinností, ale kritikou „a
vlastně plněním pracovních povinností zaměstnance\". Důrazně odmítl, že by
„věcná, oprávněná a objektivní kritika\" ostatních spolupracovníků ve vedení
společnosti byla provázena fyzickým kontaktem a že použití služebního
automobilu bylo v obou vytýkaných případech služební cestou, která měla přímou
souvislost s plněním pracovních povinností. Za formální nedostatek výpovědi
považoval skutečnost, že upozornění na možnost výpovědi, které mu bylo předáno
formou zápisu z porady vedení divize ze dne 5.5.1997, nesplňuje náležitosti
písemného upozornění podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 9.9.1997 č.j. 12 C 744/97-24 žalobě na
určení neplatnosti výpovědi vyhověl, zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr
žalobce u žalované trvá i po 31.8.1997 a rozhodl, že žalovaná je povinna
„nahradit\" žalobci náklady řízení ve výši 3.150,- Kč „k rukám právního
zástupce žalobce\". Soud prvního stupně dovodil, že výpovědní důvod není
skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným a výpověď je z
tohoto důvodu neplatná; s ohledem na tento závěr „pracovní poměr automaticky
trvá nadále\", a proto nemůže být dán naléhavý právní zájem žalobce na určení,
že jeho pracovní poměr u žalované trvá i po 31.8.1997.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26.3.1998 č.j. 15 Co
421/97-41 rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích o určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru a o nákladech řízení\" zrušil a v tomto
rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud
poukázal na skutečnost, že „z označení žalovaného není zcela zřejmé, jakým
způsobem žalobce pro toto řízení vymezil okruh účastníků, zejména koho označil
jako žalovaného\", protože z dosavadního označení žalovaného není zřejmé, zda
žalobce hodlal jako žalovaného označit V. a. s., a.s. anebo její organizační
složku - divizi Z.; proto soudu prvního stupně uložil, aby postupem podle
ustanovení § 43 o.s.ř. vyzval žalobce k odstranění této vady žaloby.
Okresní soud ve Znojmě poté, co napravil uvedenou vadu žaloby v označení
žalovaného, rozsudkem ze dne 23.6.1998 č.j. 12 C 744/97-51 žalobě na určení
neplatnosti výpovědi vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit\"
žalobci náklady řízení ve výši 6.375,- Kč „k rukám právního zástupce žalobce\".
Dospěl k závěru, že žalovaná nevymezila důvod výpovědi po skutkové stránce tak,
aby byl nezaměnitelný s jiným, a že zápis z porady vedení divize ze dne
5.5.1997 nelze považovat za řádné upozornění na možnost výpovědi ve smyslu
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) věty za středníkem zák. práce, neboť „tento
zápis z porady není upozorněním, které by bylo směrováno a adresováno
výslovně pracovníku, který se porušení pracovní kázně dopustil\", kterým by byl
žalobce vyzván k odstranění „zcela konkrétních závad a nedostatků\". Jak soud
prvního stupně zdůraznil, „tento zápis není adresován výslovně žalobci, není
řádně podepsán, datován a má pouze informativní charakter sloužící pro
zachycení obsahu toto, co bylo ústně sděleno na poradě\".
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.9.1999 č.j. 15 Co
454/98-69 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žalované uložil povinnost
„nahradit\" žalobci na nákladech odvolacího řízení 2.150,- Kč k „rukám zástupce
žalobce\" a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud přisvědčil
odvolání v otázce skutkového vymezení výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení §
44 odst. 2 zák. práce, neboť „na základě dosud provedeného dokazování\" není
podle jeho názoru odůvodněn závěr soudu prvního stupně, že výpovědní důvody
nejsou dostatečně určitě skutkově vymezeny. Vyjádřil však souhlas se závěrem,
že „nebyl splněn další nezbytný hmotněprávní předpoklad platnosti výpovědi
uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) věta za středníkem zák. práce,
spočívající v existenci písemného upozornění na možnost výpovědi učiněného v
souvislosti s porušením pracovní kázně\". Odvolací soud zdůraznil, že uvedené
písemné upozornění je úkonem faktickým, který může být učiněn jakýmkoli
způsobem, tedy i doručením zápisu z porady vedení, pokud splňuje předepsané
obsahové náležitosti a náležitosti písemné formy. Aby listina, kterou je
zaměstnanec upozorňován na možnost výpovědi, splňovala náležitosti písemné
formy, musí podle názoru odvolacího soudu obsahovat také podpis zaměstnavatele
(jeho statutárního orgánu nebo jiné oprávněné osoby) umístěný na konci textu,
neboť teprve vlastnoručním podpisem potvrzuje zaměstnavatel jako subjekt
právního vztahu, že se ztotožňuje s písemným projevem vůle obsaženým v jeho
textu. Zápis z porady vedení divize ze dne 5.5.1997 však vlastnoruční podpis
ředitelky divize ani jiného oprávněného zaměstnance žalovaného neobsahuje (ke
jménu ředitelky napsanému strojopisem není vlastnoruční podpis připojen), a
„proto je třeba dovodit\", že podmínka písemného upozornění na možnost výpovědi
stanovená v ustanovení § 46 odst. 1 písm. f, větě za středníkem zák. práce
nebyla splněna. Rozhodnutí o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím,
že právní otázka konkretizace důvodů výpovědi nebyla pro rozhodnutí určující a
v otázce, zda písemné upozornění na možnost výpovědi může být učiněno formou
zápisu z porady vedení, je s právním názorem žalované ve shodě.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná „z důvodu podle § 241
odst. 3 písm. c), d) o.s.ř.\" dovolání, jehož přípustnost dovozovala z
ustanovení § 239 o.s.ř. Za zásadně právně významné považovala posouzení
otázky, zda za písemné upozornění na možnost výpovědi podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. f), věty za středníkem zák. práce je možno považovat doručení
písemného záznamu z porady vedení zaměstnavatele, na které je zaměstnanec
přítomen a zda „konkrétní a nezaměnitelný časový a skutkový popis porušení
pracovní kázně ve výpovědním projevu může být vyjádřen událostí\", která je
nezaměnitelná s jinou podobnou událostí. Dovolatelka namítala, že odvolací soud
na straně jedné připouští naprostou volnost zaměstnavatele při volbě písemné
podoby upozornění zaměstnance na možnost výpovědi a na straně druhé „nelogicky,
neodůvodněně a rigorosně stanovuje náležitosti takového faktického úkonu v
požadavku vlastnoručního podpisu statutárního zástupce, zákonem nikde
nepředepsané\". Za situace, kdy vlastní podoba písemného upozornění není
zákoníkem práce upravena, je v daném případě rozhodující, že zápis z porady
vedení divize obsahoval v převážné části upozornění žalobce (na poradě
přítomného) na různě konkrétní případy porušení pracovní kázně a výslovné
upozornění na možnost výpovědi. S přihlédnutím ke skutečnosti, že tento
zápis, opatřený strojopisným vyznačením titulu a příjmení ředitelky
divize jako jeho zhotovitelky, byl žalobci řádně doručen, byly zákonem
stanovené náležitosti písemného projevu vůle zaměstnavatele směřujícího k
řádnému upozornění žalobce na možnost výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. f) zák. práce podle názoru žalované zcela splněny. Žalovaná navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez
jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou
rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo
že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit
správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se
nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v
projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o
posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující).
Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy
obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí
nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení
judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí
odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní
otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která
byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být
dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu
na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně
musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková
právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o
splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.
I když žalovaná v dovolání uvedla, že kromě dovolacího důvodu uvedeného
v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. uplatňuje též dovolací důvod podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů
dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze právní posouzení věci odvolacím
soudem. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení
dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen
(srov. ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalované
uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d)
o.s.ř., ale jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3
písm. d) o.s.ř.
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího
soudu, kterým rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána;
i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem zrušen rozsudek soudu prvního
stupně, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak, než v dřívějším
rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně
stejně). Protože dovolání v této věci není přípustné ani podle ustanovení § 239
odst. 1 o.s.ř. a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka
netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci
založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena
již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku náležitostí upozornění na
možnost výpovědi pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně ve smyslu
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f), věty za středníkem zák. práce. Pro tento
projev vůle zaměstnavatele - jak vyplývá z uvedeného ustanovení - zákon
předepisuje písemnou formu. Výklad právní otázky náležitostí písemné formy
úkonů činěných v pracovněprávních vztazích se v judikatuře vyšších soudů již v
minulosti ustálil. Poznatky, jež byly získány v souvislosti se sledováním
pravomocných rozhodnutí soudů (srov. § 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb. o
soudech a soudcích ve znění pozdějších změn a doplňků), nasvědčují tomu, že při
řešení této otázky vycházejí soudy z názoru, který tam, kde je předepsána
písemná forma, lze mutatis mutandis vztáhnout na úkony právní (§ 240 odst. 1
zák. práce) i na úkony faktické (tj. skutečnosti, které jsou
hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví
a které nejsou samy o sobě způsobilé přivodit následky v právních vztazích
účastníkú pracovněprávních vztahů). Byl vysloven názor, že náležitosti
písemného projevu vůle spočívají v tom, že se obsah tohoto právního úkonu uvede
v příslušné listině. Přitom písemný projev vůle účastníků (účastníka)
pracovněprávního vztahu nemusí být učiněn vlastnoručně; je proto běžné, že se
tyto písemnosti zhotovují mechanickými prostředky. Další pojmovou náležitostí
písemné formy právního (popř. faktického) úkonu je však podpis umístěný na
konci textu listiny, neboť teprve vlastnoručním podpisem na takové listině
potvrzuje účastník jako subjekt právního vztahu, že se ztotožňuje s písemným
projevem vůle obsaženým v jejím textu. Vlastnoruční podpis příslušného
zaměstnance nelze nahrazovat mechanickými prostředky (např. podpisovým razítkem
statutárního orgánu). Uvedený názor byl vysloven již v rozsudku bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.6.1980 sp.zn. 5 Cz 56/79, uveřejněným ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, pod č. 25, který je v současné
době jako správný přijímán. Dovodil-li tedy odvolací soud v posuzované věci, že
písemná forma upozornění na možnost výpovědi pro soustavné méně závažné
porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f), části věty
za středníkem zák. práce (které je hmotněprávní podmínkou případné výpovědi) je
dovršena až vlastnoručním podpisem zaměstnavatele (jeho statutárního orgánu
nebo jiné oprávněné osoby), který upozornění činí, bylo ve věci rozhodnuto v
souladu s ustálenou judikaturou a dovolací soud neshledal žádné důvody k její
změně.
V projednávané věci - jak je uvedeno výše - řešil odvolací soud právní otázku
náležitostí písemné formy upozornění na možnost výpovědi pro soustavné méně
závažné porušení pracovní kázně, jako otázku určující z hlediska závěru, zda
byl splněn nezbytný hmotněprávní předpoklad platnosti výpovědi pro soustavné
méně závažné porušování pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm.
f), části věty za středníkem zák. práce. Spatřuje-li proto dovolatelka zásadní
právní význam rovněž v řešení otázky konkretizace výpovědi (přitom pomíjí, že
odvolací soud v podstatě sdílí její názor), dovolává se přípustnosti dovolání z
důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí. Není-li v
napadeném rozhodnutí řešena jako určující právní otázka, o kterou žalovaná své
dovolání rovněž opírá, nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska
právních otázek uplatněných dovolatelkou po právní stránce zásadní význam.
Dovolání žalované tedy není přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první
o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová