32 Odo 1022/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobkyně E. P. a.s., proti žalované N. s p. U. H., příspěvkové
organizaci, o zaplacení částky 800 796,92 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 C 111/99, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2004, č.j.
27 Co 39/2004 - 130, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalované úhrady majetkové sankce za
pozdní úhradu faktur za dodané výrobky (soupravy pro separaci plazmy), přičemž
nárok na její zaplacení opřela o „penále“ ve výši 1 % z fakturované částky za
každý den prodlení, které si účastníci sjednali v kupní smlouvě ze dne 12.
května 1998.
Krajský soud v Brně shora označeným v pořadí druhým rozsudkem změnil rozsudek
Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. května 2001, č.j. 11 C
111/99-68, ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 769 421,92 Kč tak,
že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), dále rozhodl, že na náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně nemá právo žádný z účastníků (výrok
II.) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok
III.). Odvolací soud tak rozhodl poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze
dne 9. ledna 2003, č.j. 27 Co 230/2001 – 90, v zamítavém výroku ve věci
samé co do částky 769 421,92 Kč a v obou výrocích o nákladech řízení zrušil k
dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“)
rozsudkem ze dne 27. listopadu 2003, č.j. 32 Odo 468/2003 – 115, a věc mu
vrátil v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení s tím, že k závěru o neplatnosti
ujednání o smluvním úroku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy nelze vyjít jen
ze sjednané úrokové sazby, ale je třeba se vypořádat ve vztahu k dohodnuté
výši úroku z prodlení se všemi rozhodnými okolnostmi případu.
Odvolací soud, po doplnění dále uvedených skutkových tvrzení účastníků, kteří
však provedení dalších důkazů nenavrhli, vyšel i při novém projednání odvolání
žalované ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, dospěl však k
odlišnému právnímu posouzení věci. Podle odůvodnění rozhodnutí žalobkyně
doplnila tvrzení o tom, že v roce 1998 soubory pro separaci plazmy dodávala
vedle ní i společnost E. M. a jiné subjekty, které blíže neoznačila, v
důsledku pozdní úhrady faktur ze strany žalované vznikla žalobkyni škoda, která
již není vyčíslitelná. Dále uvedla, že byla ochotna upustit od vymáhání
penále, pokud by se s žalovanou dohodla na dalších dodávkách, k čemuž však
nedošlo, že byla ochotna jít do tohoto dalšího obchodu, jelikož žalovaná
obnovila spolupráci se svým původním dodavatelem E. M., z čehož dovodila, že má
finanční prostředky na zaplacení dodávek. Žalovaná doplnila, že dodané
přístroje, jejichž kupní cena byla hrazena z příjmů od zdravotních pojišťoven,
neslouží k ošetření pacientů, ale k výdělečné činnosti nemocnice, přičemž
prostředky takto získané jsou vkládány zpět do provozu žalované na nákup léků a
realizaci léčebných postupů.
Odvolací soud posoudil dohodu účastníků o penále jako dohodu o smluvním úroku z
prodlení podle § 369 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), která je
však pro jeho dohodnutou výši 1 % z dlužné částky denně neplatná podle § 39
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pro rozpor s dobrými mravy, když
25x přesahuje zákonnou úrokovou míru (která v době uzavření předmětné kupní
smlouvy činila přibližně 14,3 % ročně). Při své úvaze o neplatnosti uvedené
dohody vycházel odvolací soud podle odůvodnění rozhodnutí z okolností jejího
uzavření. Odvolací soud poukázal na obecně známou špatnou finanční situaci
zdravotnických zařízení, která jsou závislá svými příjmy na platbách od
zdravotních pojišťoven, které však dochází nepravidelně a se značným zpožděním.
Žalobkyně, které byla tato žalovanou nezaviněná situace v době uzavření
předmětné smlouvy známa, ji přesto se žalovanou uzavřela a šla tak do možného
rizika nezaplacení svých dodávek ve lhůtě splatnosti. Sjednaná sankce, jíž se
žalobkyně snažila riziko eliminovat, však podle názoru odvolacího soudu neplní
svou funkci v okamžiku, kdy dlužník nemůže splnit svůj závazek pro nedostatek
peněžních prostředků způsobených třetí osobou (v souzené věci zpožděnými
platbami od zdravotních pojišťoven). Tvrzeno, ani prokázáno nebylo případné
znevýhodnění žalobkyně vůči jiným věřitelům žalované, opoždění plateb nebylo
způsobeno nedbalostí žalované, která si byla svého dluhu vědoma, dluh vůči
žalobkyni uznala a alespoň částečně hradila. Odvolací soud zvažoval i možnost
případné škody žalobkyně vzniklé v důsledku pozdní úhrady faktur žalovanou. Za
stavu, kdy žalobkyně připustila vznik pouze nepřímé škody, jelikož v důsledku
nezaplacení faktur nemohla plánované finanční prostředky použít na nákup
dalšího zboží a tím zvýšit svůj obchodní obrat, kterou však nebyla schopna
vyčíslit, není podle odvolacího soudu možné jednoznačně konstatovat, že by
porušením povinnosti žalované zaplatit včas splatnou fakturu vznikla žalobkyni
škoda.
Při posuzování zákonnosti míry sjednané majetkové sankce odvolací soud
zvažoval i možnost dominantního postavení žalobkyně s předmětnými přístroji na
trhu; její tvrzení nasvědčují dle jeho názoru tomu, že na území České
republiky dodávaly předmětné přístroje pouze dvě firmy. Žalobkyní uváděnou
snahu kompenzovat část úroku z prodlení dodávkou dalších souprav přístrojů na
výrobu krevní plazmy vyhodnotil jako úsilí o zajištění odběru zboží. Důvod pro
neplatnost dohody o úroku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy shledal soud i
ve skutečnosti, že žalovaná je příspěvkovou organizací, jejímž hlavním
předmětem činnosti je poskytování ambulantní a lůžkové, základní a
specializované, diagnostické, léčebné, preventivní a lékárenské péče. Za
situace, kdy se nemocnice neustále potýkají s nedostatkem finančních
prostředků, lze podle odvolacího soudu hodnotit jejich omezenou podnikatelskou
činnost kladně, neboť z ní získané výtěžky jsou používány k zabezpečování
poskytování léčebné péče občanům jako hlavního předmětu jejich činnosti. Z
hlediska účelnosti vložení prostředků – zda pro zdraví občanů či jako sankce
pro podnikatelskou firmu, odvolací soud konstatoval, že z hlediska
celospolečenského a z hlediska dobrých mravů je prioritní záležitostí
zachování zdraví občanů a poskytování lékařské péče, které je zcela v souladu s
dobrými mravy.
Odvolací soud, vycházeje ze zjištěných okolností při uzavírání dohody o výši
majetkové sankce, z chování žalobkyně, která prominutí části vyúčtovaného úroku
z prodlení podmiňovala uzavřením další smlouvy na dodávku přístrojů se
žalovanou, jakož i z preference použití finančních prostředků ve prospěch
zdraví občanů, dospěl k závěru, že mezi účastníky uzavřená dohoda o úroku z
prodlení ve výši 1% z dlužné částky denně se příčí dobrým mravům, a proto je
podle § 39 obč. zák. neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkla
nesprávné právní posouzení věci, a dále o ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.,
kdy namítla, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konkrétního
právního pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud aplikací § 39
obč. zák. na ujednání účastníků o sjednané majetkové sankci a posledně uvedený
důvod shledala dovolatelka v závěru odvolacího soudu o obecně známé špatné
finanční situaci nemocničních a zdravotnických zařízení namítaje, že takové
skutkové zjištění ve vztahu k žalované z provedených důkazů nevyplynulo, a
proto ho bylo nutné dokazovat.
Dovolatelka zdůraznila, že žalovaná vystupovala v předmětném obchodním
závazkovém vztahu jako podnikatel, kdy plazmu separovanou na přístrojích
dodávaných dovolatelkou prodávala s příjmem z této činnosti ve výši asi 8
miliónů Kč za rok 1998. Za tohoto stavu proto brojí proti právnímu názoru
odvolacího soudu, pokud důvod pro vyslovení neplatnosti dohody o smluveném
úroku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy staví na postavení žalované jako
příspěvkové organizace, jejímž hlavním předmětem činnosti je poskytování
léčebné péče občanům. Jako zásadní označila okolnost, že separaci a následný
prodej plazmy žalovaná realizovala mimo rámec svého hlavního předmětu činnosti,
tj. poskytování léčebné péče, jako podnikatelskou aktivitu s cílem dosažení
zisku, který vytvářela mimo rámec plateb od zdravotních pojišťoven. Za tohoto
stavu podle dovolatelky nelze tok finančních prostředků jakkoli vztahovat, jak
činí odvolací soud, na špatnou finanční situaci žalované v důsledku zpožděných
plateb od zdravotních pojišťoven a žalovaná, nebýt jejího liknavého a
benevolentního přístupu, mohla svého závazku zaplatit kupní cenu včas dostát;
proto podle mínění dovolatelky nemůže obstát ani úvaha o prioritním finančním
zabezpečení léčebné péče.
Dovolatelka oponuje i závěru odvolacího soudu o jejím dominantním postavení na
trhu se zařízením pro separaci plazmy, tvrdíc, že v řízení byl prokázán opak a
že otázka případné její dominantnosti je v dané věci v důsledku standardní výše
kupní ceny irelevantní. Poukazuje na to, že předmětné zboží distribuovaly v
inkriminované době minimálně dvě společnosti. Tvrdí, že k její tíži nemůže být
přičítáno, pokud sama žalovaná vyřadila z konkurence svého původního
dlouhodobého dodavatele E. M., který jí s ohledem na výši dluhu, který žalovaná
u něj měla, odmítl dále předmětný spotřební materiál dodávat. Za tohoto stavu
se žalobkyně snažila zajistit platební kázeň žalované zvýšenou sankcí, přičemž
žalovaná, aniž se pokusila o její snížení, s ní podpisem smlouvy
souhlasila. O zodpovědném přístupu žalované k uzavření smlouvy podle
dovolatelky nesvědčí, pokud tuto vysokou sankci podepisovala při nepodloženém
předpokladu zlepšení svého finančního hospodaření a očekávání benevolence
žalobkyně. Dovolatelka uzavřela, že odvolací soud nezohlednil konkrétní
okolnosti vážící se k jednání smluvních stran, když žalobkyně za situace, kdy
se žalovanou odmítly spolupracovat jiné subjekty, jí umožnila dosáhnout
lukrativního zisku a naopak žalovaná porušila veškerá pravidla slušnosti a
zásady poctivého jednání, a proto jejímu chování nelze přiznat soudní ochranu.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalované k dovolání bylo v řízení prokázáno, že žalobkyni byla
známa jak finanční situace v resortu zdravotnictví, finanční situace žalované,
tak i příčiny její platební neschopnosti způsobené nepravidelností plateb od
zdravotních pojišťoven. Dále uvedla, že předmětný obchodní závazkový vztah –
separace plazmy a její následný prodej – byl realizován jako zřizovatelem
povolená vedlejší hospodářská činnost, z níž případný výnos lze použít pouze k
zajištění její hlavní činnosti jako příspěvkové organizace, tj. k poskytování
léčebně preventivní péče, které je pro žalovanou prioritou. Proto i prostředky
získané prodejem plazmy nešly mimo rámec jejího hlavního předmětu činnosti, jak
tvrdí dovolatelka, ale byly využity k nákupu léků a zdravotního materiálu, to
za situace, kdy se jí opožděnými platbami od zdravotních pojišťoven přechodně
nedostávalo finančních prostředků k zajištění provozu zdravotnického zařízení.
Za tohoto stavu, kdy vzhledem ke složité finanční situaci nemohla dostát všem
povinnostem vůči svým dodavatelům, nešlo z její strany vůči žalobkyni o
benevolentnost či liknavost, ale o objektivní stav, kdy jejím prvořadým úkolem
bylo garantovat život a zdraví občanů. O dominantním postavení žalobkyně, které
se projevilo i při uzavírání smlouvy stanovením specifických podmínek ohledně
majetkových sankcí, kdy si žalobkyně byla vědoma, že žalovaná nemá jinou
možnost volby, pokud chce předmětné zboží obdržet, svědčí podle žalované i to,
že se žalobkyně eventuálním odpuštěním části sankce snažila zajistit další
odběr svého zboží za cenu řádově o jednu třetinu vyšší než byla cena běžná.
Žalovaná, podle jejíhož názoru odvolací soud přihlédl ke všem rozhodným
skutečnostem a zohlednil při svém rozhodování individuálnost případu, se s jeho
závěrem, že ujednání o majetkové sankci sjednané mezi účastníky svým obsahem a
účelem odporuje dobrým mravům, a proto je neplatné, ztotožnila a navrhla
dovolání zamítnout.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací
řízení –v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a
dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.).
Dovolatelka opřela důvodnost dovolání o nesprávné právní posouzení věci,
kterého se podle jejího názoru odvolací soud dopustil aplikací § 39 obč. zák.,
a o výtku, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů lze napadnout dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. za podmínky, že na nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět
výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z
ustanovení § 132 o. s. ř., protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Musí tedy jít
o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní
(z tohoto hlediska byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových
zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí), a který nemá oporu v provedeném
dokazování. Není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru
dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a
skutkový závěr soudu prvního stupně. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování mimo jiné tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem
neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak
nevyšly za řízení najevo.
Podle § 39 obč. zák. je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje
zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, neplatný.
Podle tohoto ustanovení je neplatnost právního úkonu zakládána jeho
nedovoleností, která může vyplývat z rozporu právního úkonu, buď se zákonem
(nejenom s občanským zákoníkem), který je součástí platného právního
řádu v okamžiku projevu vůle, anebo s dobrými mravy. Právní úkon, jímž
se činí to, co zákon zakazuje, odporuje zákonu buď svým výslovným vyjádřením
(obsahem), anebo svým charakterem a důsledky, k nimž směřuje (účelem). Zákon je
pak obcházen tehdy, směřuje-li právní úkon k důsledkům, které sice výslovně
zakázány nejsou, ale jejich nepřípustnost lze dovodit ze smyslu a účelu zákonné
úpravy. Aby se právní úkon příčil dobrým mravům, musí nerespektovat některou ze
souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji
osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou
sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod číslem 62,
dále rozsudky téhož soudu uveřejněné pod čísly 16/1998 a 5/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), což je konformní se závěrem Ústavního soudu v jeho
nálezu ze dne 26. února. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod číslem
14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje
souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je
mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s
obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše
měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně
uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s
dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím
ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich
tehdejšímu postavení.
Nejvyšší soud již v této věci v předchozím rozsudku ze dne 27. listopadu
2003, č.j. 32 Odo 468/2003-115, uvedl, že podle ustálené judikatury soudů
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn.
21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod
číslem 53) ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (o tom, že výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy)
patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj.
k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v
rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nebo § 39 obč. zák., je vždy třeba učinit vždy
po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti
případu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000,
vysvětlil, že soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě obsah
ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení v předmětné kupní smlouvě) s
dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem
svobodného ujednání mezi účastníky jako v daném případě a také bez ohledu na
to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla
při uzavírání smlouvy v dobré víře.
Je nepochybné, že dovolací námitky žalobkyně jsou zčásti oprávněné. Dovolatelka
důvodně odvolacímu soudu vytýká, že některá jeho zjištění o okolnostech
provázejících sjednání předmětného úroku z prodlení a prodlení žalované nemají
oporu v provedeném dokazování (špatná finanční situace žalované jako obecně
známá skutečnost či dominantní postavení žalobkyně na trhu jako dodavatele
zařízení na separaci krevní plazmy), nebo že jsou založeny na nesprávné úvaze
(celospolečenský zájem na tom, aby finanční prostředky žalované byly použity na
léčebnou péči jako prioritu její činnosti, nikoli na sankce ve prospěch
podnikatelské firmy). I za této situace však, s přihlédnutím ke všem v
nalézacím řízení zjištěným okolnostem a skutečnostem, závěr odvolacího soudu o
tom, že sjednání úroku z prodlení v sazbě 1 % denně z dlužné částky, což v
roční sazbě představuje 365 %, tj. ročně více než tříapůlnásobek jistiny, tedy
25x více než činila zákonná úroková míra v době uzavření předmětné smlouvy, je
v rozporu s dobrými mravy, je správný. Dovolací soud přihlédl i k tomu, že
žalobkyně, jíž svědčila povinnost tvrdit a dokazovat skutečnosti, které by
odůvodnily sjednání tak vysokého úroku z prodlení mezi účastníky, žádné další
důkazy, jak uvádí odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí, v tomto směru
nenavrhla.
Úvahy o tom, že by byl odůvodněn vyšší úrok než obvyklý a že by sjednání úroku
z prodlení bylo neplatné jen ve zbývající části, jsou bezpředmětné s ohledem na
judikaturu, dle níž v daném případě stíhá neplatnost dle § 39 obč. zák. pro
rozpor s dobrými mravy celý úkon, nikoli pouze jeho část (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11.8.2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005).
Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu o tom, že za zjištěných okolností
se v předmětné kupní smlouvě účastníky sjednaná výše úroku z prodlení příčí
dobrým mravům, je správný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 2,
část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 142 odst.
1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř., když dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení
nějaké prokazatelné náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. listopadu 2005
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu