32 Cdo 4255/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně ČSAD Hodonín a. s., se sídlem v Hodoníně, Brněnská ul. 48, PSČ 695
01, identifikační číslo osoby 60747536, zastoupené Mgr. Miroslavem Fotrem,
advokátem, se sídlem v Hodoníně, Na Pískách 3275/3, PSČ 695 01, proti
žalované MP – Sped s. r. o., se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Na Václavce
1263/5, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27396711, zastoupené JUDr.
Zdeňkem Boučkem, advokátem, se sídlem v Brně, Šumavská 524/31, PSČ 602 00, o
zaplacení částky 1,600.755,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 41 Cm 73/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 9. června 2011, č. j. 11 Cmo 261/2010-81, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2011, č. j. 11 Cmo
261/2010-81, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. 41
Cm 73/2009-41, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se v souzené věci po žalované domáhala zaplacení částky 1,600.755,90
s úrokem z prodlení jako ceny za skladové a přepravní služby poskytnuté
žalované do konce října 2008. Žalovaná nezpochybňovala, že žalobkyni uplatněné
pohledávky vznikly; svou procesní obranu založila na argumentu, že tyto
pohledávky částečně zanikly započtením vzájemných pohledávek, k němuž
přistoupila dopisem ze dne 13. listopadu 2008. Mělo se jednat o náklady na
deratizaci skladu, v němž bylo skladované zboží napadeno hmyzem, o náklady
spojené s rozvozem zboží, vráceného ze skladu žalované, do M., a o pohledávku
postoupenou žalované společností Wetra ČR. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. června 2010, č. j. 41 Cm 73/2009-41,
žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního
stupně konstatoval, že žalovanou při prvním jednání ve věci konaném dne 30. dubna 2010 vyzval ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního
řádu k doplnění její obrany v otázce existence započtených pohledávek a podle
ustanovení § 118b odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. července 2009, jí poskytl lhůtu k řádné specifikaci obrany. Protože však
žalovaná doplnila svá tvrzení a „důkazy“ až po „koncentraci řízení“, soud k
jejímu podání doručenému až dne 24. května 2010 nepřihlížel a dovodil, že
žalovaná započtené pohledávky řádně nespecifikovala a nedoložila, v důsledku
čehož neprokázala, že na základě zápočtu došlo k částečnému zániku pohledávek
žalobkyně. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Zdůraznil, že žalovaná byla k jednání konanému dne 30. dubna 2010
předvolána s použitím vzoru č. 018NN, jímž byla podrobně poučena o tom, že
rozhodné skutečnosti o věci samé a důkazy k jejich prokázání může uvést jen do
skončení tohoto jednání a za jakých okolností soud smí přihlédnout k později
uvedeným skutečnostem a důkazům. Na koncentraci řízení pak byli účastníci
upozorněni při uvedeném jednání, při kterém soud vydal usnesení, jímž s odkazem
na koncentraci řízení poskytl žalované lhůtu 10 dnů ke specifikaci její obrany. Odvolací soud uzavřel, že v situaci, kdy žalovaná tuto lhůtu nedodržela, soud
prvního stupně se zřetelem na koncentraci řízení, o jejíchž důsledcích byli
účastníci řádně poučeni, správně nepřihlížel k pozdě uplatněným námitkám a
předloženým důkazům. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalovaná dovoláním,
shledávajíc je přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“) a
důvodným podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; řízení před soudy
nižších stupňů je dle jejího mínění zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí o věci. Otázku zásadního právního významu podmiňující přípustnost dovolání dovolatelka
spatřuje v posouzení, zda odvolací soud správně interpretoval ustanovení § 118b
o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 118a o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že koncentrace řízení k okamžiku skončení prvního jednání
se neuplatní, byl-li některý z účastníků soudem vyzván k doplnění rozhodujících
skutečností podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Zdůrazňuje, že soud
prvního stupně jí – oproti tomu, z čeho vycházel odvolací soud - na jednání dne
30. dubna 2010 neposkytl náhradní lhůtu pro uvedení rozhodných skutečností a
označení důkazů ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř., nýbrž jí s
výslovným odkazem na ustanovení § 118a o. s. ř. uložil doplnit konkrétní
skutečnosti, a své rozhodnutí založil právě jen na nesplnění této výzvy. Dovolatelka argumentuje, že tato skutečnost vyplývá nejen z protokolu o
jednání, nýbrž též z rozhodnutí soudu prvního stupně, a prosazuje názor, že
soud prvního stupně uvedeným postupem zákonnou koncentraci řízení podle
ustanovení § 118b o. s. ř. prolomil. Podle přesvědčení dovolatelky by se zásada koncentrace řízení podle ustanovení
§ 118b odst. 1 o. s. ř. prosadila marným uplynutím náhradní lhůty, pokud by jí
soud prvního stupně na jednání dne 30. dubna 2010 náhradní lhůtu k doplnění
její obrany poskytl; při tom by nebyl povinen ji o následku nesplnění takovéto
lhůty poučit, neboť ten je dán tímto ustanovením. Soud ji však vyzýval podle
ustanovení § 118a o. s. ř., u něhož poučovací povinnost má, a jestliže ji
nesplnil, výzva nebyla perfektní a nemohla vyvolat ten účinek, že soud nebyl
povinen přihlížet k jejímu podání ze dne 24. května 2010 (správně ze dne 20. května 2010).
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného
zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve
otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je v
dovoláním napadeném výroku o věci samé rozsudkem potvrzujícím a protože
rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud
rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání
přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o jehož zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012 rozhodl Ústavní soud v
nálezu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), tj. jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Dovolatelka otázku zásadního právního významu výslovně neformulovala. Samotná
výtka, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s procesním právem,
zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemůže. Dovolatelka zřejmě přehlédla, že novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. bylo
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. s účinností od 1. července 2009 změněno na
shora citované znění, které již v demonstrativním výčtu kritérií, z nichž lze
usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, neuvádí rozpor s
hmotným právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významným mimo
jiné tehdy, řeší-li právní otázku odchylně od ustálené judikatury dovolacího
soudu. Nejvyšší soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že soud
prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při
soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku
předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2003, pod číslem 59, a rozsudek
ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, jenž je, stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho
webových stránkách). Takové poučení zahrnuje též informaci o procesních
následcích, jež stihnou účastníka, jestliže svou povinnost tvrzení a důkazní
povinnost nesplní, tj. neunesení důkazního břemene a neúspěch ve sporu (srov. např. rozsudek ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 4240/2009). Řešením otázky vztahu koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. (ve
znění účinném do 31. srpna 2012) a poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a
odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněném pod číslem 59/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Vyložil, že poté, kdy novela občanského
soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. zavedla koncentraci řízení jako
universální zásadu pro projednávání věcí ve sporném řízení, je nutné, aby soud
splnil poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. do
skončení přípravného jednání, a nekonalo-li se, do skončení prvního jednání ve
věci. Jestliže tak neučiní (lhostejno z jakých důvodů), poruší uvedenou
povinnost a v takovém případě musí být poučení poskytnuto odvolacím soudem v
odvolacím řízení, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. Nebylo-li proto účastníku řízení poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a
odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak
objektivně mělo stát), nebrání ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby
tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých
skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 4. září
2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr,
že poučení o koncentraci řízení podle ustanovení § 118b odst. 1 a 2 o. s. ř. se
musí dostat účastníkům vždy jak předem (v předvolání k přípravnému jednání, k
jednání nebo k dalšímu jednání), tak také při samotnému úkonu (roku) soudu (při
přípravném jednání, při jednání nebo při dalším jednání), jehož skončením tzv. koncentrace řízení nastane. Koncentrace řízení tudíž nenastává nejen (jak
uvedeno v § 118b odst. 3 o. s. ř.) tehdy, jestliže účastníci nebyli poučeni v
případech uvedených v ustanoveních § 118b odst. 2 části věty za středníkem a §
114c odst. 5 o. s. ř., ale vždy, jestliže účastníci nebyli o tzv.
koncentraci
řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k
jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání,
jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat koncentrace řízení. Vztah ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a ustanovení § 118b odst. 1
o. s. ř. (jejich korelaci) lze v tom aspektu, v němž se projevil v procesních
poměrech souzené věci, popsat tak, že ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. míří na případy, kdy se v průběhu jednání ukáže, že účastník dosud nesplnil
svou povinnost tvrzení, popřípadě povinnost důkazní, a ukládá pro takový případ
soudu, aby účastníka vyzval k doplnění jeho tvrzení, popřípadě k označení
důkazů, a poučil jej o následcích nesplnění této výzvy (tj. o neunesení
příslušného procesního břemene). Z ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. pak pro
takovou procesní situaci vyplývá, že soud smí – též v tomto ohledu - přihlížet
jen k těm tvrzením a důkazním návrhům, které účastník na základě poučení podle
ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. učinil do skončení příslušného
roku (přípravného jednání či jednání), popřípadě do uplynutí lhůty, která byla
účastníku soudem pro tento účel poskytnuta (nejedná-li se o výjimku stanovenou
zákonem). Jinými slovy řečeno činí-li soud výzvu podle ustanovení § 118a o. s. ř. v
řízení, v němž se uplatní koncentrace podle ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř.,
pak k tvrzením a důkazním návrhům předloženým na základě takové výzvy po
uplynutí stanovené lhůty nepřihlíží (ledaže jimi má být zpochybněna věrohodnost
provedených důkazních prostředků, které nastaly po příslušném roku, nebo které
účastník nemohl bez své viny uvést včas). Soudy nižších stupňů tedy postupovaly v souladu s judikatorními závěry
Nejvyššího soudu, jestliže soud prvního stupně lhůtu ke splnění výzvy podle
ustanovení § 118a o. s. ř. stanovil s odkazem na koncentraci řízení podle
ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. a odvolací soud shledal v tomto ohledu jeho
procesní postup korektním. Nemůže proto přivodit závěr o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí námitka založená na argumentu, že soud prvního
stupně neposkytl dovolatelce lhůtu podle ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř.,
nýbrž podle ustanovení § 118a o. s. ř. Koncentrace řízení má sice širší dosah,
neboť se vztahuje i na případná jiná tvrzení a jiné důkazní návrhy, než které
má účastník učinit na výzvu soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř., v souzené
věci se však jedná právě jen o tvrzení a důkazní návrhy, k jejichž dodatečnému
předložení byl účastník vyzván. Otázku zásadního právního významu nezahrnuje ani námitka vytýkající soudu
prvního stupně, že učinil výzvu „hromadným odkazem“ na ustanovení § 118a o. s. ř., které zahrnuje čtyři odlišné procesní situace. Poučení soudu prvního stupně
zachycené v protokolu o jednání je v otázce, v jakém ohledu je třeba procesní
obranu doplnit, dostatečně konkrétní a není rozumných pochyb, že se vztahuje
jednak k doplnění tvrzení o právně významných skutečnostech (§ 118a odst. 1 o. s. ř.), jednak k příslušným důkazním návrhům (§ 118a odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud však shledává napadené rozhodnutí právně významným ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., a potud má dovolání za přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v dovoláním otevřené otázce splnění
poučovací povinnosti o procesních následcích, které nastanou, nebude-li výzvě
soudu k doplnění tvrzení a důkazních návrhů vyhověno ve stanovené lhůtě; tuto
otázku odvolací soud řešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud přitom nepřehlédl, že judikaturu řešící vztah ustanovení § 118a a
§ 118b o. s. ř. odvolací soud vzhledem k době, kdy rozhodoval, znát nemohl. Ze shora citovaných judikatorních závěrů vyplývá, že poučení obsažené v
předvolání k prvnímu jednání samo o sobě ke splnění poučovací povinnosti o
koncentraci řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. nepostačí. Z pouhého odkazu
na koncentraci řízení, jenž byl podle protokolu učiněn při jednání, pak nelze
dospět k poznatku o tom, že dovolatelka byla ještě též při jednání poučena o
tom, že k tvrzením a důkazním návrhům učiněným po uplynutí stanovené lhůty soud
nepřihlédne. Stejně tak ani z protokolovaného odkazu na ustanovení § 118a o. s. ř. a poučení o tom, že důkazní břemeno v otázce existence vzájemných
pohledávek se „přenáší“ na dovolatelku, nelze seznat, že dovolatelka byla
poučena též o důsledcích neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Poučení, které je neúplné, je poučením nedostatečným. Poskytnutí nedostatečného
poučení je z hlediska procesních důsledků třeba klást naroveň situaci, kdy
poučení nebylo dáno vůbec. I v takovém případě se proto uplatní závěr, podle
něhož nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a
odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení, nebrání
ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby účastník tyto skutečnosti vylíčil,
resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté,
kdy koncentrace nastala. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl od shora uvedených
judikatorních závěrů odchýlit, pojí se v souzené věci s posouzením dovolání
jako přípustného též závěr o jeho důvodnosti, neboť právní posouzení odvolacího
soudu v otázce, zda soud prvního stupně splnil poučovací povinnost a zda tedy
důvodně nepřihlédl k tvrzením dovolatelky a jejím důkazním návrhům učiněným po
uplynutí stanovené lhůty, není správné a dovolací důvod stanovený v § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., jenž byl oproti očekávání dovolatelky (podle obsahu,
srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatněn, je opodstatněný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242
odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
zrušil podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu