21 Cdo 1491/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. a n. P.,
spol. s r.o., zastoupenému advokátkou, o náhradu mzdy a náhradu škody a o
vzájemné žalobě žalovaného na náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
6 pod sp. zn. 19 C 288/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 12. září 2001 č.j. 19 Co 383/2001-144, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby co do částky 3.063,- Kč a co do
částky 5.448,- Kč, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního
soudu o zamítnutí žaloby co do částky 68.065,- Kč, rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 6. února 2001 č.j. 19 C 288/97-114 ve výroku, kterým byla
zamítnuta žaloba o zaplacení částky 68.065,- Kč s příslušenstvím, a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. ledna 2002 č.j. 19 C 288/97-174 ve znění
usnesení ze dne 20. května 2002 č.j. 19 C 288/97-181 ve výroku o náhradě
nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 6 k dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně a poté, co
žalobu vzal zčásti zpět) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil mzdu za dobu od 1.6.
do 21.7.1997 ve výši 4.768,- Kč s příslušenstvím, \"náhradu škody (náhradu
mzdy)\" za období od 22.7.1998 do 9.9.1998 ve výši 68.065,- Kč s příslušenství
a \"za žalobce Všeobecné zdravotní pojišťovně zdravotní pojištění\" za dobu od
22.7.1997 do 9.9.1998 ve výši 3.063,- Kč a \"Pražské správě sociálního
zabezpečení pojistné\" za dobu od 22.7.1997 do 9.9.1998 ve výši 5.448,- Kč.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný mu i přes písemný příslib nevyplatil
mzdu za dobu od 1.6. do 21.7.1997 a mzdu mu nadále odmítá vyplatit, neboť se
domnívá, že mu žalobce odcizil motorovou pilu H. a elektrickou vrtačku N.;
žalobce odcizení těchto předmětů \"rozhodně popírá\". Škoda ve výši 68.065,- Kč
vznikla žalobci tím, že mu žalovaný odmítal vydat potvrzení o zaměstnání (toto
potvrzení obdržel až po zahájení řízení dne 9.9.1998), čímž mu znemožnil
nastoupit po rozvázání pracovního poměru účastníků jinam do zaměstnání; žalobce
se i bez \"zápočtového listu\" pokoušel nastoupit do zaměstnání \"u podniku
I.\" a u \"podniku K.\", ale bez \"zápočtového listu\" jej odmítli přijmout.
Požadavek, aby žalovaný za něj zaplatil \"zdravotní pojištění\" a pojistné
\"Pražské správě sociálního zabezpečení\", žalobce odůvodnil tím, že žalovaný
je povinen uvedené pojištění za něj zaplatit po dobu, kdy mu odmítal vydat
potvrzení o zaměstnání.
Žalovaný uvedl, že má proti žalobci pohledávku z důvodu náhrady škody ve výši
7.682,- Kč, kterou mu žalobce způsobil odcizením motorové pily H., nevrácením
elektrické vrtačky zn. N. a bezdůvodným odmítnutím vydat klíče od vozidla Avia,
v důsledku kterého žalovaný musel vynaložit cestovní náklady za cestu L.P., jež
by mu jinak nevznikly. Z této pohledávky \"započetl\" částku 4.096,- Kč na
pohledávku žalobce na mzdě a zbývajících 3.586,- Kč požaduje zaplatit vzájemnou
žalobou.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6.2.2001 č.j. 19 C 288/97-114 zamítl
žalobu na zaplacení částek 672,- Kč s 26% úrokem od 22.7.1997 do zaplacení,
68.065,- Kč s příslušenstvím, 3.063,- Kč a 5.448,- Kč, žalobci uložil, aby
zaplatil žalovanému 3.586,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 23.11.1998 do
zaplacení, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal \"vydání
zápočtového listu\" a zaplacení částky 17.459,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl,
že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 30.100,- Kč
k rukám advokátky. Z provedených důkazů soud prvního stupně dovodil, že žalobci
náleží mzda za měsíce červen a červenec 1997 ve výši 4.096,- Kč čistého
(4.786,- Kč hrubého), avšak toto plnění žalobci nepřiznal s ohledem na
\"důvodně vznesenou námitku započtení\"; žalobu o zaplacení zbytku požadované
mzdy ve výši 672,- Kč s příslušenstvím zamítl. Nárok na zaplacení \"pojistného
za žalobce V. z. p. a pojistného Pražské správě sociálního zabezpečení\"
považoval za neopodstatněný, neboť \"nebyl doložen žádným důkazem\"; žalobce
tedy neprokázal \"vznik škody, porušení povinnosti žalovaného ani svůj dluh na
pojistném u V. z. p. a Pražské správy sociálního zabezpečení\". Náhrada škody
požadovaná ve výši 68.065,- Kč žalobci nenáleží, neboť potvrzení o zaměstnání
\"není nezbytnou podmínkou pro uzavření pracovního poměru u nového
zaměstnavatele\", žádosti žalobce o vydání potvrzení o zaměstnání nemohlo být
vyhověno až do 28.8.1997, kdy se žalovanému vrátila doručenka potvrzující
doručení okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobcem, a žalobce ani
neprokázal, že by u něj vznikla škoda proto, že \"neměl zápočtový list, a proto
s ním nebyl uzavřen nový pracovní poměr u společnosti I. a K.\". Žalobce podle
zjištění soudu prvního stupně způsobil žalovanému škodu v celkové výši 7.682,-
Kč, neboť převzal od žalovaného elektrickou vrtačku N. a motorovou pilu H.,
které mu nevrátil, a způsobil porušením své právní povinnosti, že žalovaný
musel vynaložit náklady, které by mu jinak nevznikly. Po započtení na nárok
žalobce na mzdu uložil žalobci, aby žalované zaplatil 3.586,- Kč s
příslušenstvím. K zastavení řízení přistoupil soud prvního stupně proto, že
žalobce vzal svou žalobu zčásti zpět.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.9.2001 č.j. 19 Co
383/2001-144 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí
žaloby \"co do částky 68.065,- Kč, co do částky 3.063,- Kč a co do částky
5.448,- Kč\" a v \"zamítavém výroku co do částky 672,- Kč a ve vyhovujícím
výroku co do částky 3.586,- Kč\" a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud dovodil, že při zamítnutí žaloby \"co do částky 68.065,- Kč, co
do částky 3.063,- Kč a co do částky 5.448,- Kč\" byl \"dostatečně zjištěn
skutkový stav věci\" a že soud prvního stupně dospěl ke správnému právnímu
závěru. Ve vztahu k nároku na náhradu škody, která měla být žalobci způsobena v
důsledku nevydání potvrzení o zaměstnání, odvolací soud dodal, že je správný
rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce neprokázal vznik \"tvrzené
škody\" a navíc podle ustanovení § 60 zákoníku práce (ve znění před \"novelou
provedenou zákonem č. 155/2000 Sb.\") bylo možné vydat potvrzení o zaměstnání
jinému zaměstnavateli na jeho žádost, která však \"v daném případě nebyla nikdy
žalovanému adresována\". Ve vztahu k nároku žalobce na mzdu a nároku žalovaného
na náhradu škody odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že na ně provedl
započtení, ačkoliv v pracovněprávních vztazích není důvodem k zániku práv a
povinností, a že mzdu žalobce uvažoval v \"čisté výši\", ačkoliv se jí žalobce
domáhá v souladu se zákonem v \"hrubé výši\".
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 10.1.2002 č.j. 19 C 288/97-174
ve znění usnesení ze dne 20.5.2002 č.j. 19 C 288/97-181 žalovanému uložil, aby
zaplatil žalobci 4.096,- Kč s 26% úrokem od 16.10.1997 do zaplacení, žalobci
uložil, aby zaplatil žalovanému 7.682,- Kč s 26% úrokem od 23.11.1998 do
zaplacení, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 672,- Kč
s 26% úrokem od 22.7.1997 do zaplacení, v níž se žalobce domáhal zaplacení
úroků ve výši 26% z částky 4.096,- za dobu od 22.7. do 15.10.1997, a v části, v
níž se žalovaný domáhal zaplacení úroků ve výši 26% z částky za dobu od
5.10.1997 do 22.11.1998, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení 42.910,- Kč k rukám advokátky JUDr. B. B. a že
žalovaný je povinen zaplatit \"čs. státu\" soudní poplatek ve výši 500,- Kč
\"na účet Obvodního soudu pro Prahu 6\".
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání. Namítá, že není správný
názor soudů obou stupňů, že by potvrzení o zaměstnání nebylo nezbytnou
podmínkou pro uzavření pracovního poměru u nového zaměstnavatele. Bez potvrzení
o zaměstnání totiž není zaměstnavatel povinen přijmout uchazeče do zaměstnání a
uchazeč o zaměstnání se bez něj nedostane ani do evidence u úřadu práce.
Žalobce má za to, že žalovaný nesplněním své povinnosti vydat potvrzení o
zaměstnání mu způsobil škodu (ušlý výdělek). Tvrzení, že žalobci byl zaslán
zápočtový list již dne 2.10.1997, žalovaný podle názoru žalobce neprokázal.
Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.,
neboť \"je otázkou zásadního významu, zda má být zaměstnavatel, který svévolně
porušuje ustanovení zákoníku práce o povinnosti vydat zápočtový list při
skončení pracovního poměru, sankcionován či nikoli\", a navrhl, aby dovolací
soud rozsudky soudů obou stupňů v napadeném rozsahu zrušil a aby věc vrátil v
tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že rozsudky soudů obou stupňů jsou v dovoláním napadené části
správné; pro případ, shledá-li dovolací soud, že rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Žalovaný
zdůraznil, že splnil svou povinnost vydat žalobci potvrzení o zaměstnání
\"způsobem a v čase, odpovídajícím způsobu skončení pracovního poměru žalobce\"
okamžitým zrušením pracovního poměru, a proto nemůže být dána jeho odpovědnost
za škodu podle ustanovení § 187 odst.2 zák. práce. Žalobce navíc neprokázal své
tvrzení o vzniku škody (ušlé mzdy), kterou měl utrpět v důsledku nepřijetí do
zaměstnání \"pro nedostatek potvrzení\" o zaměstnání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen \"v zamítavém výroku o věci samé co do částky
68.065,- Kč, co do částky 3.063,- Kč a co do částky 5.448,- Kč\". Podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není ve vztahu k těmto
žalobcovým nárokům přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v napadené části tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Ve vztahu k nárokům na zaplacení částek 3.063,- Kč a 5.448,- Kč (požadavkům
žalobce, aby žalovaný za něj zaplatil pojistné V. z. p. a \"Pražské správě
sociálního zabezpečení\") žalobce neuvedl v dovolání žádné údaje, kterými by
zpochybnil závěry odvolacího soudu o jejich neopodstatněnosti (dovolání
neobsahuje ve vztahu k těmto nárokům žádné důvody). Protože dovolatel v
dovolání neoznačil žádné právní otázky týkající se těchto nároků, nemohl
dovolací soud ve vztahu k nim dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo
mít po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce
proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního
soudu o zamítnutí žaloby co do částky 3.063,- Kč a co do částky 5.448,- Kč,
podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. - aniž by se
mohl věcí dále zabývat - odmítl.
Při rozhodování o požadavku žalobce na náhradu škody, která mu měla (podle jeho
tvrzení) vzniknout v důsledku toho, že mu žalovaný nevydal potvrzení o
zaměstnání, odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, zda porušení takové
povinnosti zakládá nárok na náhradu škody. Protože řešení této právní otázky se
v judikatuře soudů dosud neustálilo a protože její posouzení bylo pro
rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby \"co do částky 68.065,- Kč\", rozhodnutí, které má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této části je přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán podle zjištění soudů
dnem 28.7.1997, je třeba projednávanou věc i nyní posuzovat podle v té době
platných právních předpisů, a to zejména zákona č. 65/1965 Sb. ve znění zákonů
č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982
Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č.
188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb.,
č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995
Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999
(dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení § 187 odst.1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za
škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům
slušnosti a občanského soužití.
Podle ustanovení § 187 odst.2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též
za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění
úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 9 a 10 zák. práce).
Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za
škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za
škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení § 187 odst.1 zák. práce je
zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody
bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti pravidlům
slušnosti a občanského soužití. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo
úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití zaměstnavatel,
zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k
zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení § 187 odst.2
zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla jinak
než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za
předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci
plnění úkolů zaměstnavatele.
V posuzovaném případě žalovaný nemůže žalobci odpovídat za škodu - jak se
domnívají soudy obou stupňů - podle ustanovení § 187 odst.1 zák. práce. Podle
tohoto ustanovení je - jak vyplývá z výše uvedeného - dána odpovědnost jen za
takovou škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v
přímé souvislosti s ním. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá náhrady škody,
která mu měla vzniknout až po skončení pracovního poměru účastníků, nemůže se
jednat o škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s
ním.
Odpovědnost za škodu v této věci však může být založena podle ustanovení § 187
odst.2 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou
zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou - jak vyplývá z výše uvedeného -
porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci
jednajícími jeho jménem, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným
porušením právních povinností a vznikem škody. V řízení o náhradu škody podle
ustanovení § 187 odst.2 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní
povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm.a) o.s.ř.] a posléze i prokázat
[srov. § 101 odst.1 písm.b) a 120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady
potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
První z uvedených předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu je naplněn
tehdy, jestliže zaměstnanec jednající jménem zaměstnavatele (srov. ustanovení §
9 a 10 zák. práce) v rámci plnění jeho úkolů poruší některou z právních
povinností, které zaměstnavateli ukládají pracovněprávní předpisy nebo které
pro něj vyplývají z pracovního řádu (§ 82 zák. práce), smlouvy (dohody)
uzavřené s pracovníkem podle ustanovení § 244 zák. práce či z kolektivní
smlouvy (§ 20 zák. práce, zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve
znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení § 60 odst.2 zák. práce je zaměstnavatel povinen při skončení
pracovního poměru vydat zaměstnanci, popřípadě jinému zaměstnavateli na jeho
žádost potvrzení o zaměstnání a uvést v něm zejména dobu jeho trvání,
skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho nároku na dovolenou na zotavenou a
závazky zaměstnance vůči zaměstnavateli, a zda, v jaké výši, v jakém pořadí a v
čí prospěch jsou prováděny ze mzdy zaměstnance srážky, jakož i další
skutečnosti stanovené právními předpisy.
Nesplní-li zaměstnavatel povinnost uloženou mu ustanovením § 60 odst.2 zák.
práce vydat zaměstnanci při skončení pracovního poměru potvrzení o zaměstnání,
je odůvodněn závěr, že porušili právní povinnost v rámci plnění úkolů
zaměstnavatele ti zaměstnanci, kteří ve smyslu ustanovení § 9 a 10 zák. práce
jednali jeho jménem. Vznikne-li zaměstnanci následkem porušení této právní
povinnosti škoda, je zaměstnavatel povinen ji nahradit. Škoda může zaměstnanci
v tomto případě vzniknout rovněž tím, že nebyl přijat do pracovního poměru u
jiného zaměstnavatele a že proto nedosáhl výdělku, který by mu jinak - nebýt
porušení povinnosti uložené zaměstnavateli ustanovením § 60 odst.2 zák. práce -
náležel.
Se soudy je třeba souhlasit v tom, že zákoník práce a ani jiné pracovněprávní
předpisy nezakazují zaměstnavateli přijmout do pracovního poměru fyzickou
osobu, která mu nepředloží potvrzení o zaměstnání vystavené jejím předchozím
zaměstnavatelem. Na druhé straně je však třeba vzít v úvahu, že údaje uvedené v
potvrzení o zaměstnání se zpravidla týkají nejen zaměstnance a jeho dosavadního
zaměstnavatele, ale že mají právní význam především pro zaměstnavatele, s nímž
zaměstnanec nově sjednává pracovní poměr. Podle údajů obsažených v potvrzení o
zaměstnání nový zaměstnavatel například stanoví výměru dovolené na zotavenou,
která zaměstnanci náleží (srov. § 102 a § 103 zák. práce), plní povinnosti
nového plátce mzdy při nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy zaměstnance
(§ 294 odst. 1 a 2 o.s.ř.), provádí nemocenské pojištění zaměstnance, zejména
mu poskytuje dávky nemocenského pojištění a eviduje skutečnosti významné pro
posouzení nároků na dávky nemocenského pojištění (srov. § 18 a násl. zákona č.
582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů). Pro právní poměry nového zaměstnavatele má rovněž význam
sdělení obsažené v potvrzení o zaměstnání, zda zaměstnanec uzavřel (podle
právní úpravy účinné do 31.5.1994) dohodu o setrvání v pracovním poměru po
určitou dobu po vykonání závěrečné zkoušky nebo maturitní zkoušky, popřípadě po
uplynutí doby studia (přípravy), včetně údajů o tom, kdy tato doba skončí
(srov. § 227a zákoníku práce ve znění účinném do 31.5.1994 a Čl. VI bod 7
zákona č. 74/1994 Sb.). Zaměstnavatel je tedy oprávněn požadovat, aby mu
zaměstnanec, s nímž jedná o uzavření pracovní smlouvy, předložil potvrzení o
zaměstnání u předchozího zaměstnavatele; kdyby tak neučinil, může mít opomenutí
v tomto směru pro něj nepříznivé následky (srov. například § 296 o.s.ř. a §
227a zákoníku práce ve znění účinném do 31.5.1994). Vzhledem k tomu, že
zaměstnavatel nemá právní povinnost sjednat se zaměstnancem pracovní poměr
(podle § 7 odst.1 zák. práce pracovněprávní vztahy podle zákoníku práce mohou
vzniknout jen se souhlasem fyzické osoby a zaměstnavatele), může důvodně
předložením potvrzení o zaměstnání podmiňovat vznik pracovního poměru. Za
těchto okolností je nesplnění povinnosti vydat zaměstnanci při skončení
pracovního poměru potvrzení o zaměstnání způsobilé zabránit zaměstnanci v jeho
zaměstnávání a dosahování výdělku u nového zaměstnavatele, nebyl-li nový
zaměstnavatel s ním ochoten bez předložení potvrzení sjednat pracovní poměr;
postup zaměstnavatele, který odmítne uchazeče o zaměstnání zaměstnat v případě,
že mu nepředloží potvrzení o zaměstnání, je v souladu se zákonem.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že dosavadní zaměstnavatel může - jak
vyplývá z ustanovení § 60 odst.2 zák. práce - vydat potvrzení o zaměstnání též
přímo jinému zaměstnavateli na jeho žádost. Zaměstnavatel - jak uvedeno výše -
nemá právní povinnost sjednat s uchazečem o zaměstnání pracovní poměr a
možnosti požádat předchozího zaměstnavatele o vydání potvrzení o zaměstnání
může, ale nemusí využít. Vyžaduje-li, aby mu potvrzení o zaměstnání předložil
uchazeč o zaměstnání, a nehodlá-li sám o vydání potvrzení požádat, nemůže to
být na újmu zaměstnanci, kterému jeho dosavadní zaměstnavatel nevydal potvrzení
o zaměstnání, ačkoliv k tomu byl podle ustanovení § 60 odst.2 zák. práce
povinen.
Dovolací soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že zaměstnanci, kterému jeho
dosavadní zaměstnavatel nevydal v rozporu s ustanovením § 60 odst.2 zák. práce
potvrzení o zaměstnání a jehož zaměstnanci jednající jménem zaměstnavatele tedy
v tomto směru porušili právní povinnosti v rámci plnění úkolů zaměstnavatele,
nelze odmítat nahradit škodu tím vzniklou jen proto, že předložení potvrzení o
zaměstnání není \"nezbytnou podmínkou\" pro uzavření pracovního poměru u nového
zaměstnavatele nebo že nový zaměstnavatel měl možnost sám požádat dosavadního
zaměstnavatele o vydání potvrzení o zaměstnání fyzické osoby, kterou hodlá
přijmout do pracovního poměru. Za škodu, která tím byla zaměstnanci způsobena
tím, že s ním jiný zaměstnavatel odmítl bez předložení potvrzení o zaměstnání
uzavřít pracovní smlouvu, zaměstnavatel odpovídá podle ustanovení § 187 odst.2
zák. práce.
Soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud jako správné převzal, zamítl
žalobu nejen proto, že při svém rozhodování byl veden nesprávným právním
názorem, ale i z důvodu, že žalobce neprokázal vznik škody a příčinnou
souvislost mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti. Skutečnosti, že
\"ke škodě došlo proto, že žalobce neměl k dispozici zápočtový list, a proto s
ním nebyl uzavřen nový pracovní poměr u společnosti I. a K.\", totiž \"zůstaly
\" podle soudů \"pouze v rovině jeho tvrzení, bez jakéhokoliv dalšího důkazního
návrhu\".
S tímto hodnocením lze souhlasit. Žalobce, ačkoliv byl v průběhu celého řízení
před soudem zastoupen advokátem, netvrdil všechny rozhodné skutečnosti o vzniku
škody a příčinné souvislosti mezi škodou a porušením právních povinností a
neoznačil důkazy, kterými by mohla být jeho tvrzení prokázána. Soudu prvního
stupně je však třeba vytknout, že za řízení, které dokončoval podle Občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod
1. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neposkytl žalobci
(při jednání dne 6.2.2001, kterého se zúčastnil rovněž žalobce a jeho zástupce)
ve smyslu ustanovení § 118a odst.1 a 3 o.s.ř. potřebná poučení o jeho
povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní; odvolací soud pak způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 221 o.s.ř. nezjednal nápravu.
Poučovací povinnost soudu podle ustanovení § 118a odst.1 a 3 o.s.ř. je
směřována - na rozdíl od poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst.4
o.s.ř. - i vůči účastníku, který je zastoupen advokátem. Povinnost soudu
poskytnout účastníku potřebná poučení lze splnit i tím, že bude poskytnuto jeho
zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst.3
o.s.ř.). Zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl za řízení břemeno
tvrzení nebo důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ustanovení
§ 118a odst.1 a 3 o.s.ř. (jak tomu bylo v projednávané věci), zatížil tím
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud k této vadě řízení přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna
(srov. § 242 odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Žalobce v dovolání rovněž zpochybňuje závěr soudů o tom, že žalovaný zaslal
žalobci potvrzení o zaměstnání poštou dne 2.10.1997. Uvedený závěr představuje
skutkové zjištění, které lze v dovolacím řízení napadnout jen dovolacím důvodem
podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř., tedy že jde o skutkové zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Je-li dovolání přípustné - jako je tomu v projednávané věci - podle ustanovení
§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., z ustanovení § 241a o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí
odvolacího soudu lze napadnout pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 241a
odst.2 písm.) a b) o.s.ř. a nikoliv také dovolacím důvodem podle ustanovení §
241a odst.3 o.s.ř. Protože dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř.
není v posuzovaném případě způsobilým důvodem, nemohl se dovolací soud
správností uvedeného skutkového zjištění zabývat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 68.065,-
Kč, není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku zrušil
(§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí ve výroku, kterým bylo
rozhodnuto o dotčeném nároku žalobce, jakož i akcesorický výrok rozsudku soudu
prvního stupně ze dne 10.1.2002 č.j. 19 C 288/97-174 ve znění usnesení ze dne
20.5.2002 č.j. 19 C 288/97-181 o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu