29 Odo 1069/2003

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 1069/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci

žalobkyně L., spol. s r. o., proti žalované D. s. r. o., o zaplacení částky

79.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.

zn. 37 Cm 13/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze

dne 5. března 2003, č. j. 4 Cmo 67/2001-98, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2003, č. j. 4 Cmo 67/2001-98,

a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. ledna 2001, č. j. 37 Cm

13/99-78, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Krajský soud v Hradci Králové ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu o

zaplacení částky 79.500,- Kč s osmnáctiprocentním úrokem z prodlení od 26.

listopadu 1997 do zaplacení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná

se nedostala do prodlení s úhradou ceny díla, jak o tom hovoří články 6.1 a 6.2

smlouvy o dílo, kterou právní předchůdkyně žalobkyně, obchodní společnost M.

Ch. s. r. o. jako zhotovitelka (dále též jen „zhotovitelka“), uzavřela dne 30.

října 1996 s dovolatelkou jako objednatelkou (dále též jen „smlouva o dílo“).

Za tohoto stavu pak zhotovitelka nebyla oprávněna vyúčtovat žalované majetkovou

sankci ve výši 79.500,- Kč.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil

rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Odvolací

soud uzavřel, že právní závěr soudu prvního stupně nemá oporu ve zjištěném

skutkovém stavu, s tím, že k pozdní úhradě ceny díla došlo. Přitom vyšel

především ze zjištění, že smlouva o dílo obsahuje v článku 6.2 ujednání o

smluvní sankci (smluvní pokutě) za opožděné platby ceny díla ve prospěch

zhotovitelky ve výši půl procenta z celkové ceny díla za každý den prodlení.

Odtud při nesporně stanovené ceně díla podle článku 5.1 smlouvy o dílo (částkou

3.180.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty) dovodil, že při tvrzeném prodlení

plateb vyúčtovaných fakturami č. 5/97 a 47/97 je výše smluvní sankce shodná s

výší sporné částky. Přitom vzal za prokázáno, že částka vyúčtovaná fakturou č.

5/97 byla zaplacena ve dnech 21. a 24. března 1997 a částka vyúčtovaná fakturou

č. 47/97 byla zaplacena 21. července 1997.

Podle odvolacího soudu v prvním případě byla vyúčtovaná částka splatná již 20.

března 1997, což vyplývá z obsahu faktury; proto při skutečném prodlení v počtu

4 dnů je vyúčtování smluvené sankce za opožděné placení důvodné. Skutečné, tedy

opožděné, datum placení je podle odvolacího soudu zcela prokázáno doklady o

placení v hotovosti, kdy takto bylo placeno po uplynutí dvacetidenní lhůty

splatnosti (podle článku 5.2 smlouvy). Ve druhém případě byla vyúčtovaná částka

splatná 20. července 1997, podle výpisu z účtu zhotovitelky však byla na tento

účet připsána teprve 21. července 1997, tj. (se zřetelem k ustanovení § 339

odst. 2 obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“) s jednodenním

prodlením.

K obraně žalované odvolací soud uvedl, že přes poučení dle § 119a odst. 1

občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ani před soudem prvního

stupně ani před odvolacím soudem nenavrhovala důkazy k prokázání svého

stanoviska ohledně nesprávné (nedůvodné) fakturace zhotovitelkou a takové

důkazy - listiny týkající se jiných než projednávaných faktur - soudu ani

nepředložila.

Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání „podle § 241

odst. 3 písm. d/ o. s. ř.“, namítajíc, že „je nesprávný v důsledku vadného

právního posouzení, přičemž se jedná o právní posouzení zásadního významu,

když je mimo jiné zapříčiněno i neúplností dokazování a zejména potom vadným

hodnocením provedených důkazů“. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že se

zabýval výlučně obsahem faktur vystavených právní předchůdkyní žalobkyně, zcela

však přehlédl ustanovení článku 5.2 (smlouvy o dílo) o tom, že fakturace bude

probíhat jedenkrát měsíčně na základě soupisu provedených prací odsouhlasených

stavbyvedoucím formou zálohových faktur, které budou obsahovat cenu bez daně z

přidané hodnoty a to do výše 95 % ceny díla, s tím, že konečná faktura bude

vystavena 30. června 1997 a splatnost faktur je 20 dnů od obdržení. Vrchní soud

- pokračuje dovolatelka - tedy apriori vycházel ze správnosti obsahu vydaných

faktur a nezabýval se již tím, že byl smluvně upraven proces vydávání faktur,

které musely být odsouhlaseny a vůbec vydány v režimu článku 5.2 smlouvy o

dílo. Tento proces právní předchůdkyně žalobkyně nedodržela a faktury vydávala

svévolně v rozporu se smlouvou, čímž mohl vzniknout dojem, že dovolatelka byla

v prodlení. V důkazním řízení také nemá oporu závěr odvolacího soudu, že

dovolatelka nenavrhla důkazy k prokázání tvrzení o nesprávnosti fakturace; tato

nesprávnost vyplývá z důkazní nouze žalobce, který je tím účastníkem, jenž

neunesl důkazní břemeno, protože neprokázal, že fakturace byla oprávněná (že

byla ve shodě s článkem 5.2. smlouvy o dílo). Proto dovolatelka požaduje, aby

Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc za to, že napadený

rozsudek je správný.

Dovolatelka zjevně přehlédla, že ačkoliv řízení o žalobě bylo zahájeno před 1.

lednem 2001, vzhledem k době vydání rozsudků soudů nižších stupňů a se zřetelem

k bodům 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, se její dovolání projednává a má o něm být

rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Toto dovolatelčino pochybení je patrno z toho, že se dovolává ustanovení § 241

odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od

1. ledna 2001 se však již na písmena nečlení. Ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/

o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 pak pro dobu od uvedeného data

odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., obsahující dovolací

důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci.

Se zřetelem k bodu 3., článku II., části první zákona č. 59/2005 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony, dále Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm

podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Dovolání je důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud

posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo

právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný

skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jinak řečeno, při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve

smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud

vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu; to platí i tehdy, jsou-li tyto

skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle

ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.

Vzhledem k době uzavření smlouvy o dílo (30. října 1996) je přitom pro další

úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 40/1964 Sb.,

občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č.

94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb.

č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995

Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb. a č. 94/1996 Sb. a zákona č. 513/1991 Sb.,

obchodního zákoníku, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb.,

č. 600/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996

Sb. a č. 142/1996 Sb.

Napadené rozhodnutí vychází z následujících skutkových zjištění soudů obou

stupňů:

1) Předmětem smlouvy o dílo byla dodávka a montáž platových prvků na akci

„rekonstrukce panelového domu, P., P.“, s tím, že cena díla byla v článku 5.2.

smlouvy o dílo dohodnuta částkou 3.180.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty.

2) Článek 5.2 smlouvy o dílo obsahuje ujednání o tom, že splatnost faktur je 20

dnů od obdržení.

3) Článek 6.2 smlouvy o dílo obsahuje ujednání o smluvní sankci za opožděné

platby ceny díla ve prospěch zhotovitelky ve výši půl procenta z celkové ceny

díla za každý den prodlení.

4) Fakturou č. 5/97 vyúčtovala zhotovitelka dovolatelce z titulu ceny díla

částku 1.821.000,- Kč a dovolatelka tuto fakturu převzala v den jejího

vystavení, tj. 28. února 1997.

5) Fakturou č. 47/97 vyúčtovala zhotovitelka dovolatelce z titulu ceny díla

částku 344.502,- Kč a dovolatelka tuto fakturu převzala v den jejího

vystavení, tj. 30. června 1997.

6) Částku 1.821.000,- Kč dovolatelka uhradila v hotovosti ve dnech 21. a 24.

března 1997 a částka 344.502,- Kč byla připsána na účet zhotovitelky dne 21.

července 1997.

7) Smlouvou ze dne 10. prosince 1997, účinnou ke stejnému datu, postoupila

zhotovitelka (jako postupitel) žalobkyni (jako postupníku) mimo jiné i

pohledávku, která je předmětem tohoto sporu.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že takto zjištěný skutkový stav je pro posouzení

opodstatněnosti uplatněného nároku po stránce právní zjevně nepostačující a

odvolací soud pochybil, vyšel-li z názoru opačného.

Především je nutno uvést, že jak pro rozhodnutí odvolacího soudu, tak pro

rozhodnutí soudu prvního stupně je charakteristický zjevný nedostatek jakékoli

právní kvalifikace věci prostřednictvím odkazů nebo citací hmotněprávních

ustanovení příslušných právních předpisů. V rozsudku soudu prvního stupně je

takový odkaz zmíněn pouze jednou, přičemž jde o odkaz na ustanovení § 524 a

násl. obč. zák., tedy o odkaz týkající se pouze smlouvy o postoupení

pohledávky. Odvolací soud zmiňuje ustanovení hmotněprávního předpisu rovněž

pouze jednou, a to prostřednictvím citace ustanovení § 339 odst. 2 obch. zák. o

tom, kdy je splněn peněžitý závazek placený prostřednictvím banky. Při absenci

jakýchkoli dalších úvah na uvedené téma pak ze žádného z těchto rozhodnutí

nelze dovodit, zda (a proč) je zkoumaná smlouva o dílo obchodním závazkovým

vztahem (posuzovaným podle ustanovení § 536 a násl. obch. zák.) nebo

občanskoprávním vztahem (posuzovaným podle ustanovení § 631 a násl. obč. zák.).

Činit závěr, že podle odvolacího soudu šlo o smlouvu o dílo uzavřenou podle

obchodního zákoníku, z pouhého odkazu na ustanovení obchodního zákoníku

zabývající se něčím jiným (§ 339 odst. 2), se Nejvyššímu soudu v daných

souvislostech nejeví únosným (úsudek odvolacího soudu by v takové podobě nebyl

ani přezkoumatelný). Kdyby totiž mělo jít o občanskoprávní vztah, pak by

částka, kterou dovolatelka uhradila zhotovitelce prostřednictvím peněžního

ústavu, byla zásadně považována za uhrazenou okamžikem, kdy byla poukázána (§

567 odst. 1 obč. zák.).

Podle ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li strany pro případ

porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost

poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením

povinnosti nevznikne škoda.

V daném případě odvolací soud uzavřel, že smluvní pokutou bylo zajištěno

splnění smluvní povinnosti objednatelky uhradit včas cenu díla. Závěr, že

objednatelka tuto povinnost porušila, však není možné přijmout (jak to udělal

odvolací soud) jen na základě skutkového závěru, že faktury č. 5/97 a 47/97

byly zaplaceny po uplynutí dvacetidenní lhůty splatnosti (podle článku 5.2

smlouvy). Úvaze, že si strany dohodly, že lhůta k úhradě příslušných

vyúčtování (faktur) činí 20 dnů od jejich obdržení objednatelkou, totiž musí

předcházet posouzení toho, zda byly splněny zákonné nebo smluvené podmínky, za

nichž měla zhotovitelka právo zaplacení ceny díla požadovat (fakturu vystavit)

a objednatelka povinnost cenu díla uhradit.

Podle ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák., je objednatel povinen zaplatit

zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto

zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.

Napadené rozhodnutí skutkový závěr o tom, zda si účastníci sjednali dobu úhrady

ceny díla odlišně od úpravy obsažené v § 548 odst. 1 větě druhé obch. zák.,

postrádá. Postrádá rovněž (právě ve vazbě na ustanovení § 548 odst. 1 větu

druhou obch. zák.) skutkový závěr o tom, zda a kdy bylo dílo provedeno.

Ostatně, součástí skutkových zjištění soudů nižších stupňů není ani údaj o tom,

kdy mělo být dílo podle smlouvy o dílo provedeno. Nadto nelze přehlédnout, že

již skutečnost, že je žalována smluvní pokuta za prodlení s úhradou dvou

faktur, dokládá, že minimálně v případě faktury č. 5/97 nemohlo jít o požadavek

na úhradu konečné ceny díla, nýbrž o sjednanou zálohu. To ostatně také tvrdí

sama žalobkyně, která u první faktury hovoří o „záloze na dílo“ a u druhé o

„doplatku díla“ (srov. její podání na č. l. 27). Soudy obou stupňů však při

svých úvahách rozdíl mezi „cenou díla“ a „zálohou na cenu díla“ (nesprávně)

nečiní.

Skutkový závěr o tom, zda a za jakých podmínek si účastníci smlouvy o dílo

sjednali placení záloh na úhrady ceny díla, v napadeném rozhodnutí rovněž není

obsažen. Bez skutkových a právních závěrů o podmínkách placení ceny díla nebo

záloh na ni, nelze ovšem učinit ani právní závěr o tom, že dovolatelka

(objednatelka) pozdní úhradou označených faktur porušila povinnost uhradit

včas cenu díla (nebo zálohu na ni).

Výše řečené platí obdobně i v případě, že by smlouva o dílo podléhala

režimu ustanovení § 631 a násl. obč. zák.

Ustanovení § 634 odst. 2 obč. zák., totiž určuje, že není-li dohodnuto jinak,

platí se cena až po skončení díla. Provádí-li se však dílo po částech nebo

vyžaduje-li provedení díla značných nákladů, je ten, komu bylo zadáno, oprávněn

požadovat již během provádění díla od objednatele přiměřené zálohy.

Jinak řečeno, také občanský zákoník (ve větě první posledně cit. ustanovení)

váže vznik nároku objednatele na úhradu ceny díla (při absenci jiné dohody) až

k době po skončení díla; o tom, že by měla být naplněna skutková podstata

uvedená ve větě druhé posledně cit. ustanovení, napadené rozhodnutí rovněž

mlčí.

Dovolatelce lze přisvědčit i v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku

břemene tvrzení a důkazního břemene, když povinnost tvrdit skutečnosti významné

pro závěr že její právní předchůdkyně vyúčtovala žalované cenu díla (nebo

zálohy na ni) v souladu se smlouvou o dílo nebo příslušným ustanovení zákona

(včetně konkrétního tvrzení o splnění smluvených nebo zákonných podmínek vzniku

nároku na úhradu ceny díla nebo záloh na ni), měla žalobkyně a nikoli

žalovaný.

Odvolací soud v této souvislosti přisuzuje chybný význam poučovací povinnosti

soudu prvního stupně podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. Poučení podle

tohoto ustanovení totiž nenahrazuje poučovací povinnost podle ustanovení § 118a

o. s. ř.

Dle ustanovení § 118a o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník

nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda

senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení

doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li

předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než

podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu

doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle

odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že

účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných

tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej

o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).

Poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu.

Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud

prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné

poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v

tomto případě k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. a řízení před soudem

prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy,

jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. Sám odvolací soud

je v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat nápravu v

uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně; skutečnost, že

účastník řízení nereagoval na poučení dle § 119a odst. 1 o. s. ř., však

odvolací soud v žádném případě nezbavuje povinnosti k této vadě přihlédnout

(shodně srov. v právní teorii např. B., J. – D., L. – K., Z. – M., M.: Občanský

soudní řád. Komentář. II. díl, 6. vydání, P., C. H. B. 2003, str. 962-963 a v

rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003,

sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12,

ročník 2003, pod číslem 209 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března

2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3,

ročník 2004, pod číslem 49).

Vadným způsobem ostatně ve vztahu k poučovací povinnosti postupoval (tentokráte

vůči žalobkyni) i soud prvního stupně, který žalobkyni vytýkal neunesení

důkazního břemene ohledně jejích tvrzení, aniž by jí ovšem předtím poskytl

poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Přitom soud prvního stupně může své

rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl

důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně

poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.

Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem.

Nejvyšší soud dále poznamenává, že v rozsahu, ve kterém dovolatelka odvolacímu

soudu vytýká, že nepřihlédl k obsahu článku 5.2 smlouvy o dílo co do

předpokladů dílčí fakturace, není její dovolání kritikou právního posouzení

věci. Dovolatelčiny námitky se potud vztahují k dovolacímu důvodu dle

ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., kterým lze odvolacímu soudu vytýkat, že

jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jak totiž Nejvyšší soud

vysvětlil již v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek (na nějž v podrobnostech odkazuje), námitkou,

že soud v řízení pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy

prokázány nebo vyšly za řízení najevo, uplatňuje dovolatel právě dovolací důvod

spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá

podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ačkoliv se

uvedené rozhodnutí týkalo výkladu ustanovení § 241 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. ve

znění účinném do 31. prosince 1995, k tomu, že závěry v něm obsažené se

vztahují i k ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna

2001, se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 24. února 2005, sp.

zn. 662/2003 (v právní teorii srov. shodně např. B., J. – D., L. – K., Z. – M.,

M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl., 6. vydání, P., C. H. B. 2003, str.

1067). Nejvyšší soud se proto věcí zabýval i v rovině tohoto dovolacího důvodu,

přičemž dospěl k závěru, že dovolání je i z tohoto pohledu důvodné.

Soud prvního stupně učinil součástí svých skutkových zjištění ze smlouvy o dílo

též zjištění, že podle článku 5.2 smlouvy o dílo fakturace (ceny díla) měla

probíhat jedenkrát měsíčně na základě soupisu provedených prací odsouhlasených

příslušným stavbyvedoucím prostřednictvím zálohových faktur, přičemž splatnost

těchto faktur byla dohodnuta na 20 dnů od jejich obdržení (srov. odůvodnění

jeho rozsudku).

Odvolací soud pak označenou klauzuli v části pojednávající o tom, že podkladem

pro vystavení zálohových faktur (pro vyúčtování záloh na cenu díla) je soupis

provedených prací odsouhlasených příslušným stavbyvedoucím, pominul, stejně

jako ujednání, že taková fakturace se měla dít jedenkráte měsíčně. Pro

rozhodnutí o tom, zda žalovaná porušila smluvní povinnost zajištěnou smluvní

pokutou, je totiž významné právě to, zda obě faktury byly vystaveny v čase a na

základě podkladů dohodnutých v článku 5.2 smlouvy o dílo. Námitku, že faktura

č. 5/97 byla v pořadí druhou zálohou fakturou vystavenou zhotovitelkou v

průběhu téhož měsíce, přitom žalovaná uplatnila výslovně při jednání před

soudem prvního stupně.

V části, týkající se přisouzeného příslušenství pohledávky (osmnáctiprocentního

úroku z prodlení od 26. listopadu 1997 do zaplacení) je nadto napadené

rozhodnutí z důvodů dále popsaných nepřezkoumatelné a tím i postiženo vadou

řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve

věci a ke které Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Soud prvního stupně – vycházeje z názoru, že žalovaná nebyla v prodlení

splacením ceny díla – se v důvodech svého rozhodnutí nevypořádal s důkazem

fakturou č. 3/9701 (kterou zhotovitelka žalované smluvní pokutu vyúčtovala),

ačkoli je zjevné, že ukládá-li ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. soudu, aby v

rozsudku uvedl, proč neprovedl i další důkazy - tedy, aby se vypořádal s

důkazními návrhy, jimž nevyhověl - pak tím více platí, že se soud musí výslovně

vypořádat i s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých

provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde. Odvolací soud sám pak z tohoto

důkazu žádná zjištění nečinil a otázkou počátku prodlení s úhradu smluvní

pokuty se ani jinak nezabýval, což činí jeho závěr, že žalovaná je v prodlení

od 26. listopadu 1997, nepřezkoumatelným. Výše přiznaných úroků není rovněž

odůvodněna.

Lze tedy uzavřít, že napadené rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích

důvodů neobstálo a že ohledně přiznaného příslušenství trpí vadou řízení, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci; proto je

Nejvyšší soud včetně závislého výroku o nákladech řízení zrušil. Jelikož

důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí (co do

nesprávnosti právního posouzení věci, včetně chybného posouzení poučovací

povinnosti) i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto

rozhodnutí (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) a vrátil věc soudu

prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)

závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně znovu i o náhradě

nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. července 2005

JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.

předseda senátu