28 Cdo 2464/2014

28 Cdo 2464/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a

soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) JUDr. V. H., a

b) Bc. M. H., zastoupené JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem v Plzni,

Perlová 69/9, proti žalovanému M. H., zastoupenému Mgr. Martinem Pechem,

advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o zaplacení 171.146,- Kč s příslušenstvím,

vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 218/2012, o dovolání

žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. února 2014, č. j. 10

Co 444/2013-342, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. února 2014, č. j. 10 Co

444/2013-342, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

171.146,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení

(výrok II.). Soud zjistil, že se žalobci se žalovaným ústně dohodli na

provedení díla spočívajícího ve výměně oken a dveří v domě žalobců. Po

provedení díla však žalobci od předmětné smlouvy odstoupili s poukazem na jeho

neodstranitelné vady a žalovaného vyzvali k zaplacení částky odpovídající

nákladům vynaloženým jimi na výměnu oken, jakož i na znalecký posudek

zpracovaný na zadání žalobců k vyhodnocení vad daného díla. Zaplacení předmětné

částky se žalobci dožadovali nejprve z titulu náhrady škody, po poučení soudem

pak uvedli, že se domáhají vydání částky 120.000,- Kč, již zaplatili žalovanému

jako odměnu za provedení díla, z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451

zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen „obč. zák.“), a zbytku požadovaného plnění coby náhrady škody. Soud však

dovodil, že žalobci práva z odpovědnosti za vady uplatnili až po uplynutí

zákonné záruční doby, pročež od smlouvy nemohli odstoupit platně. Nárok na

náhradu škody v daném případě rovněž být dán nemůže, poněvadž nelze

prostřednictvím institutu náhrady škody suplovat práva z odpovědnosti za vady,

jež nebyla řádně uplatněna. Žalobu proto bylo nutné v plném rozsahu zamítnout. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 10 Co 444/2013-342,

rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobců i žalovaného ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky

II. a III.). Odvolací soud po zopakování důkazu odstoupením od smlouvy shledal

skutková zjištění okresního soudu postačujícími. Po právní stránce odvolací

soud nicméně věc posoudil odlišně, neboť konstatoval, že k odstoupení žalobců

od smlouvy o dílo došlo před uplynutím osmnáctiměsíční záruční doby stanovené §

654 odst. 1 obč. zák. pro stavební práce, a bylo tedy včasné. Odvolací soud

však odstoupení žalobců od smlouvy pokládal za neplatné, jelikož podle jeho

názoru postrádalo konkrétní a jasné vymezení důvodu odstoupení, jež je

imanentní součástí každého odstoupení od právního úkonu ve smyslu § 48 obč. zák., namísto toho obsahovalo jen tvrzení o neodstranitelnosti vad, jejichž

charakter nebyl specifikován ani ve spojení se zmíněným znaleckým posudkem,

který byl vypracován za účelem zjištění výše škody a z nějž nijak nevyplývá, že

by se jednalo o vady neodstranitelné. Odvolací soud vyzdvihl skutečnost, že

žalobci v řízení požadovali náhradu škody a teprve po poučení ze strany soudu

změnili právní kvalifikaci na bezdůvodné obohacení s tím, že zaplacení žalované

sumy v rozsahu přesahujícím 120.000,- Kč se nadále domáhají z titulu náhrady

škody. Jelikož žalobci provedené odstoupení od smlouvy shledal odvolací soud

neplatným (byť z jiného důvodu než soud prvního stupně) a nárok na náhradu

škody rovněž být dán nemohl vzhledem ke vztahu nároků z odpovědnosti za vady a

z odpovědnosti za škodu, potvrdil odvolací soud rozhodnutí okresního soudu jako

věcně správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobci dovoláním, majíce předpoklady

přípustnosti za splněné tím, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou

dovolacího soudu posoudil jejich odstoupení od předmětné smlouvy o dílo jako

neplatné s odůvodněním, že v něm nebyl jasně vymezen důvod odstoupení, ačkoli

žalobci v odstoupení explicitně odkázali na znalecký posudek, v němž byly vady

popsány zcela jednoznačně. S tímto posudkem dovolatelé žalovaného seznámili,

čímž splnili svou povinnost notifikovat vady díla a umožnit zhotoviteli zpětnou

reakci. Dle judikatury Nejvyššího soudu na platnost odstoupení od smlouvy nemá

vliv skutečný důvod odstoupení, pročež se teze odvolacího soudu o důvodu jako

imanentní součásti každého odstoupení od právního úkonu protiví rozhodovací

praxi dovolacího soudu. Když odvolací soud konstatoval, že nedošlo k právně

účinnému vytknutí vad díla, neboť se dovolatelé spokojili s vysvětleními

žalovaného, dopustil se i v tomto nesprávného právního posouzení věci, poněvadž

dovolatelé žalovaného opakovaně upozorňovali na nedostatky v provedení oken,

přičemž je nutno pokládat za významné, že jim jako spotřebitelům žalovaný dodal

okna a dveře vyrobené z nekvalitního dřeva a poté je uváděl v omyl o skutečných

příčinách zjištěných vad díla. Již tím, že žalovaného opakovaně upozorňovali na

projevující se vady, dovolatelé implicitně uplatnili nárok na odstranění těchto

vad, pročež lze dovodit, že došlo ke stavení záruční doby až do odstoupení od

smlouvy. Z provedených důkazů podle dovolatelů jednoznačně vyplývá, že předmětné dílo

trpělo neodstranitelnými vadami, což ani žalovaný nezpochybňoval, pročež nebylo

v rozporu se zákonem, jestliže dovolatelé žalovanému odstranění vad neumožnili

a jeho pouhý vstup do svého domu podmínili předložením přislíbeného prohlášení

o shodě. Od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud rovněž

odchýlil, když dovolatelům vytkl, že při uplatnění svého práva nepostupovali v

souladu se zákonem, pakliže se zprvu domáhali po žalovaném náhrady škody. Povinností dovolatelů nebylo vyjadřovat právní názor, nýbrž pouze vylíčit

rozhodné skutečnosti, proto jim nemůže být přičítáno k tíži, pokud se ve svém

právním názoru zmýlili. Po skutkové stránce přitom dovolatelé od počátku

tvrdili a dokazovali stále jedno a totéž. Konečně v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu posoudil odvolací

soud věc právně odlišně od soudu prvního stupně, aniž by dovolatelům umožnil

vyjádřit se k tomuto novému právnímu hodnocení, pročež bylo rozhodnutí

odvolacího soudu pro dovolatele překvapivým. Z výše uvedených důvodů dovolatelé

navrhují Nejvyššímu soudu napadený rozsudek změnit, eventuálně zrušit a věc

vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon

č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání

bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §

241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud musí předeslat, že dovolatelé v některých částech svého dovolání

rozvíjejí argumentaci toliko v rovině skutkové, jíž však přípustnost dovolání

dle citovaného ustanovení založena být nemůže (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4077/2013). V tomto smyslu je otázkou

skutkové povahy zejména zjišťování průběhu reklamace tvrzených vad sporného

díla, jakož i posouzení odstranitelnosti těchto vad. Pokládají-li dovolatelé za nesprávné, pokud odvolací soud poukazuje na to, že

se původně domáhali žalovaného plnění z titulu náhrady škody, je třeba

vyzdvihnout, že podle judikatury dovolacího soudu nároky, kterých se lze

domáhat na základě odpovědnosti zhotovitele za vady díla, nelze uplatnit z

titulu odpovědnosti za škodu, pročež i v řešené kauze platí, že újma

spočívající v samotné vadnosti provedené úpravy nemovitosti je odčinitelná

právě toliko v rámci odpovědnosti za vady (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1050/2012). Přesné určení podstaty žalobou

uplatněného nároku bylo tudíž rozhodujícím pro úspěch žalobců v předmětném

sporu, neboť žalobcům náhradu škod vzniklých demontáží oken provedenou na

vlastní náklad nebylo možno přiznat (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 397/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 18. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 104/2009), na rozdíl například od škod, které

mohly v důsledku vadného provedení díla nastat na jiných věcech a hodnotách

dovolatelů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25

Cdo 1612/2004). Se zřetelem k tomu, že dovolatelé opírali i v pozdějších fázích

řízení své žalobní žádání alespoň zčásti o právní důvod odpovědnosti za škodu,

nejeví se úvaha odvolacího soudu o nemožnosti posoudit jimi uplatněný nárok

podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, jak je zachycena v

odůvodnění napadeného rozsudku, být nemístnou či rozpornou s rozhodovací praxí

dovolacího soudu, a námitka tuto úvahu zpochybňující proto přípustnost dovolání

nezakládá. Na projednávané dovolání je nicméně možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu

§ 237 o. s.

ř., jelikož se odvolací soud v dané věci odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe soudu dovolacího při posuzování otázky neplatnosti odstoupení

dovolatelů od smlouvy o dílo, již uzavřeli se žalovaným. V první řadě se ukazuje nezbytným podotknout, že samotný právní názor

odvolacího soudu, podle nějž je údaj o důvodu odstoupení imanentní součástí

každého jednostranného odstoupení od právního úkonu, má v judikatuře Nejvyššího

soudu oporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011). Současně však bezesporu platí, že i jednostranné právní

úkony podléhají pravidlům o výkladu projevů vůle zakotveným v § 35 odst. 2 obč. zák. (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo

4820/2008). Dané ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může

vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají

soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního

úkonu musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska

možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné

návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve

struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit

i podle vůle toho, kdo právní úkon činí, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k

vůli jednajícího je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového

vyjádření úkonu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007,

sp. zn. 26 Odo 928/2005). Tento přístup je nutno uplatnit rovněž ve vztahu k

odstoupení od smlouvy, a to i při zkoumání otázky, zda byl v daném právním

úkonu náležitě vymezen důvod odstoupení. O neplatnosti odstoupení je tak možné

hovořit teprve ve chvíli, kdy se nejednoznačnost vymezení jeho důvodu ukáže být

neodstranitelnou za použití výše popsaného interpretačního postupu (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 146/2013, nebo

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010),

přičemž požadavkům na určitost specifikace důvodu odstoupení od smlouvy lze

vyhovět i odkazem na jinou listinu, ve spojení s níž je vymezení tohoto důvodu

jednoznačně seznatelné (srov. přiměřeně kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3846/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012). S ohledem na právě uvedené však nelze shledat přiléhavým závěr odvolacího soudu

o neplatnosti odstoupení dovolatelů od předmětné smlouvy o dílo pro

nedostatečnou identifikaci důvodu odstoupení, neboť zaujetí tohoto stanoviska

nepředcházel pokus o překlenutí případných nejasností skutkového vymezení

důvodu odstoupení v intencích zmíněných výkladových pravidel. Zejména za

přihlédnutí ke znaleckému posudku, na nějž je v odstoupení od smlouvy

odkazováno a s nímž byl žalovaný podle obsahu spisu předem seznámen (srov. především dopis na č. l. 63), lze jen obtížně konstatovat jakýkoli deficit v

pojmenování důvodu odstoupení, protože obsahem posudku je mimo jiné detailní

popis vad díla.

Za daných okolností se přitom nemůže jevit rozhodujícím, k

jakému účelu byl tento posudek vypracován, ani to, zda jsou v něm vypočtené

vady jednoznačně kvalifikovány jako vady neodstranitelné. Odvolací soud zde

totiž nesprávně směšuje otázku dostatečného vymezení důvodu odstoupení coby

náležitosti tohoto právního úkonu s naplněním podmínek vzniku práva na

odstoupení od smlouvy o dílo jako práva z odpovědnosti za vady dle § 655 odst. 1 obč. zák. Pokud by odvolací soud na základě provedeného dokazování učinil

skutkové zjištění, že vytčené vady díla neměly povahu vad neodstranitelných

(což se ovšem z napadeného rozsudku zřetelně nepodává a ani soud prvního

stupně, jehož skutková zjištění odvolací soud v zásadě převzal, takový závěr

neartikuloval), mohl by dovodit, že žalobci, kteří žalovanému neumožnili

odstranění vad díla, nebyli k odstoupení od smlouvy oprávněni. Podobný úsudek

je však nezávislý na zjištění, zda žalobci v provedeném odstoupení adekvátně

skutkově postihli jeho důvod, poněvadž je myslitelné, aby dovolatelé své

odstoupení koncipovali obsahově korektně, aniž by pro uskutečnění tohoto

právního úkonu byly splněny zákonné podmínky, a naopak nelze vyloučit ani

situaci, kdy by dovolatelům vzniklo právo na odstoupení od smlouvy, přesto by

však nebylo lze jejich odstoupení přiznat předpokládané právní účinky s ohledem

na nedostatečné vymezení důvodu daného úkonu. Úvaha, na jejímž základě odvolací

soud dovodil neplatnost odstoupení dovolatelů od smlouvy o dílo, nemůže proto z

hlediska své právní správnosti obstát. Jelikož odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že

dovolatelé od smlouvy o dílo odstoupili včas, není na místě, aby se Nejvyšší

soud vyjadřoval k otázce stavení záruční doby, k němuž podle názoru dovolatelů

došlo v důsledku upozornění žalovaného na vady jím provedeného díla. Vycházel-

li odvolací soud z názoru, že prekluzivní doba k uplatnění práv z odpovědnosti

za vady v předmětné věci běžela kontinuálně, a přesto měl za to, že dovolatelé

od smlouvy odstoupili před jejím uplynutím, nelze se domnívat, že by řešení

této otázky mohlo mít dopad na výsledek současného sporu, a podávání toliko

teoretických rozborů otázek aplikace práva bez vlivu na rozhodnutí ve věci se s

účelem dovolacího řízení neslučuje (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 3. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2442/2008). Dovolatelům je dále třeba přisvědčit, že napadený rozsudek byl ve smyslu

předchozí judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu pro účastníky tzv. překvapivým rozhodnutím, pročež je řízení před odvolacím soudem zatíženo vadou,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru odvolacího soudu

účastníkům vyplývá z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému

skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního

stupně; odvolací odpůrce se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání.

Argumentace odvolatele i odvolacího odpůrce se tedy vztahuje k napadenému

prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či

vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní

názor, jakou bude mít tento právní názor podobu a jaké skutkové a právní důvody

by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní. Ze všech

těchto důvodů lze uzavřít, že postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí

soudu prvního stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§ 219 o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky

neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na

právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (viz např. nález Ústavního

soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, nález Ústavního soudu ze dne

15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2502/09, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Při aplikaci těchto úvah na projednávanou věc nelze přejít, že zatímco podle

soudu prvního stupně byla neplatnost odstoupení dovolatelů od smlouvy o dílo

důsledkem předchozího uplynutí záruční doby, soud odvolací shledal toto

odstoupení od smlouvy včasným, přece však neplatným, neboť v něm nebyl

dostatečně skutkově vymezen jeho důvod. Žalobci přitom učinili právě závěr o

nedodržení zákonné záruční doby předmětem své polemiky v odvolacím řízení. Za

situace, kdy soud prvního stupně ve svém rozsudku výslovně uvedl, že z obsahu

odstoupení žalobců od smlouvy se žalovaným důvod daného právního úkonu

jednoznačně vyplývá, a tento závěr nebyl v řízení před odvolacím soudem

nikterak zpochybňován, nelze pokládat za slučitelné s imperativem

předvídatelnosti rozhodnutí, pokud odvolací soud žalobcům přisvědčil, že svá

práva uplatnili včas, aby souběžně na základě odlišného právního názoru, o němž

účastníkům neposkytl poučení a jehož přijetí průběh dosavadního řízení

nenasvědčoval, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. I z tohoto důvodu

nezbylo dovolacímu soudu než podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupit ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k

dalšímu řízení. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v

tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém

rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.