25 Cdo 1050/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní
věci žalobce E. G., zastoupeného JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se
sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 13, proti žalované LAUREA, spol. s r. o.,
se sídlem v Brně, Bulharská 29, IČO: 60701595, zastoupené JUDr. Milanem
Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, o 34.471,61 EUR s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 127/2003, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu
2011, č. j. 44 Co 219/2010-250, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 14.955,60 Kč k rukám JUDr. Milana Vašíčka, MBA, advokáta se
sídlem v Brně, Lidická 57, do tří dnů od právní moci rozsudku.
zamítl žalobu na zaplacení částky 34.471,61 EUR s úrokem z prodlení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce na základě smlouvy
podstoupil dne 3. 5. 2001 a 30. 5. 2001 plastické operace u žalované, a to
korekci očních víček, pozdvihnutí obočí, liposukci ramen a hrudníku, laserové
ošetření a rhinoplastiku nosu a zaplatil za ně 12.752,99 DM, tj. 6.520,50 EUR.
Zákroky byly provedeny lege artis, jejich výsledek však nebyl pro žalobce
uspokojivý, zejména mu zůstaly rozsáhlé jizvy nad obočím, lipomatóza pravého
prsu a další změny v oblasti horních víček a hřbetu nosu. Žalobce uplatnil
nárok na vrácení částky zaplacené za obě operace (6.520,50 EUR), cestovného z
místa svého bydliště k žalované (767,61 EUR), nákladů na vyšetření ze dne 26.
11. 2011 (81,60 EUR) a na lékařská potvrzení (10,95 EUR a 10,95 EUR),
předpokládaných nákladů na operace k odstranění následků provedených operací
(15.050,- EUR) a náhradu bolestného za prodělané operace u žalované ve výši
12.000,- EUR. Soud dovodil, že vzhledem k tomu, že smlouva o provedení operace,
která je smlouvou nepojmenovanou podle § 51 obč. zák., nebyla žalobcem zrušena,
nemá žalobce nárok na vrácení částky zaplacené za provedení operací. Tento
nárok je nárokem z titulu odpovědnosti za vady, žalobce sice vady ve lhůtě
žalované vytkl, od smlouvy však neodstoupil, takže se nemůže ve smyslu § 457
obč. zák. domáhat vrácení ceny, a reoperaci nabízenou žalovanou za účelem
korekce výsledku operací odmítl. Ostatní uplatněné nároky, které soud posoudil
jako náhradu škody, nejsou důvodné, neboť žádné protiprávní jednání žalované,
jímž by bylo poškozeno zdraví žalobce, nebylo zjištěno. Na základě znaleckého
dokazování bylo prokázáno, že všechny lékařské zákroky byly provedeny lege
artis, odškodnění bolesti při podstoupených zákrocích žalobci nenáleží, a to i
z toho důvodu, že sám se rozhodl pro lékařský zásah do svého těla. Předpoklad
odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. spočívající v protiprávnosti
jednání žalované není dán, zákrok se souhlasem žalobce byl proveden lege artis
a před zákrokem byl žalobce o možných rizicích poučen. Neuspokojivý výsledek
estetických operací nelze přičítat žalované, podle znaleckých posudků byl
způsoben reakcí těla žalobce na provedené zákroky, přičemž reakce je vždy
individuální a nelze ji předem předvídat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. listopadu 2011, č.
j. 44 Co 219/2010-250, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním názorem, že
smlouva uzavřená mezi účastníky je smlouva inominátní dle § 51 obč. zák.,
nejblíže svým účelem ji lze přirovnat ke smlouvě o opravě a úpravě věci podle §
652 obč. zák. Všechny uplatněné nároky odvolací soud posoudil jako nároky z
odpovědnosti za vady. Estetická plastická operace, není-li zákrok indikován
zdravotně, není lékařským zákrokem prováděným v rámci péče o zdraví, ale jedná
se o závazkový smluvní vztah mezi klientem a klinikou. Výsledkem operace v
daném případě není vznik škody na zdraví, žalobce své nároky dovozuje ze
skutečnosti, že výsledek operací neodpovídal výsledku přislíbenému žalovanou.
Žalobce 17. 10. 2001 vytkl vady estetických zákroků žalované, smlouvu však
nezrušil a neučinil žádný úkon, jímž by uplatnil nároky z vad vůči žalované ve
smyslu § 507 odst. 1 obč. zák. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud
uzavřel, že porušení právní povinnosti ve vztahu k žalobci nebylo prokázáno a
ani tvrzeno, podle závěrů znaleckého posudku byl postup žalované lege artis a
práva z odpovědnosti za vady řádně neuplatnil.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud jeho nároky po právní
stránce posoudil jinak než soud prvního stupně, nicméně se jedná o věc
zásadního právního významu (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), neboť
otázka aplikace § 652 a § 499 a násl. obč. zák. na lékařské zákroky v oblasti
plastické chirurgie nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena. Namítá, že odvolací
soud neposoudil jeho nároky správně, když na lidské tělo aplikoval ustanovení
vztahující se k věci a smlouvu účastníků posoudil jako smlouvu o opravě a
úpravě věci podle § 652 obč. zák. Na lidské tělo však ustanovení vztahující se
k věci nelze použít, a nelze tedy aplikovat ani ustanovení § 499 a násl. a §
507 odst. 1 obč. zák obč. zák. o vadách plnění. Uvádí, že zrušení smlouvy již
není fakticky možné, neboť on již má zřetelné negativní následky chybně
provedených operací a po nezdařených operacích ztratil důvěru ve zdravotnické
zařízení žalovaného. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v případě
plastické chirurgie se jedná o závazkový smluvní vztah mezi klientem a klinikou
plastické chirurgie. Namítá, že i v případě plastické chirurgie se jedná o
lékařský zákrok v rámci péče o zdraví a že i zde jsou lékaři povinni postupovat
lege artis. Uvádí, že se v řízení domáhal odškodnění škody na zdraví, v žalobě
uvedl, že za škodu považuje „rozsáhlé zjizvení, přetrvávající
dermatochalasis...“, nešlo přitom jen o odchylku od zamýšleného výsledku
operací, nýbrž o škodu na zdraví. Podle jeho názoru skutečným důvodem zamítnutí
žaloby byla okolnost, že všechny znalecké ústavy v oboru plastické chirurgie v
České republice jsou ve vztahu k žalovanému podjaté. Dovolatel rozepisuje
rozdíly mezi znaleckým posudkem MUDr. Talábové a doc. Duškové a namítá, že
neprovedení důkazu navrhovaným superrevizním znaleckým posudkem je vadou
řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť oba soudy posoudily věc stejně, a ztotožnila
se s jejich závěry. Neexistuje-li výslovná úprava, je soud povinen aplikovat
analogickou úpravu, soudy nepochybily, když analogicky aplikovaly ust. § 499 a
násl. § 652 a násl. obč. zák. Oba znalecké posudky se v podstatné části
shodovaly, zejména v tom, že postup žalované byl lege artis, nebylo tedy důvodu
k vypracování jiného znaleckého posudku. Povinnosti lékaře jsou stejné ve
vztahu k pacientovi, který se podrobil plastické operaci, i k jiným pacientům.
Nárok na vrácení ceny za operaci není nárokem z titulu náhrady škody, může být
pouze nárokem ze závazkového vztahu, pro nárok žalobce na náhradu škody chybí
jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a to porušení právní
povinnosti, žalovaná postupovala lege artis, jizvy a dermatochalasis jsou
individuální a nepředvídatelnou reakcí těla na zákroky. Navrhla, aby dovolací
soud dovolání odmítl, popř. zamítl a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů
dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího
soudu byl vydán dne 2. listopadu 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov.
čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé (písm. a/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je rozhodující, jak odvolací
soud ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného
právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil
oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (obdobně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nesouhlasná rozhodnutí se jedná,
jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí byly posouzeny oběma soudy rozdílně,
takže práva a povinnosti účastníků jsou podle závěrů rozhodnutí odlišná.
Odlišností ovšem není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr,
který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března
1998, sp. zn. 25 Cdo 94/98).
V daném případě oba soudy dospěly k závěru, že nárok žalobce není dán, a
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání je
tedy třeba posoudit podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel jako zásadně významnou vymezuje otázku, zda lze smlouvu o provedení
plastické operace posoudit (byť jen analogicky) podle ustanovení upravujících
smlouvu o opravě a úpravě věci, a namítá, že lidské tělo není věcí. Z tohoto
hlediska má rozhodnutí odvolacího zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř.
Závěr, že lidské tělo není věcí, vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího
soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo
2914/2005, příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo
2773/2004, oba dostupné na www.nsoud.cz). Je poměrně běžné, že člověk uzavírá
smlouvy, jejichž předmětem je úprava částí lidského těla či provedení
lékařského zákroku spojeného s výraznějším zásahem do tělesné integrity, a to
převážně nebo výhradně z estetických důvodů za účelem změny zevnějšku, typicky
jde o plastickou chirurgickou operaci. V občanském zákoníku však není upraven
smluvní typ, který by přímo vymezoval práva a povinnosti smluvních stran; proto
právní vztahy, které vznikají z inominátních smluv podle § 51 obč. zák., se
posuzují analogicky podle právní úpravy jim nejbližší (srov. § 491 obč. zák.).
Takovou je v těchto případech zpravidla smlouva o opravě a úpravě věci podle §
652 a násl. obč. zák., která je svým obsahem a účelem relativně srovnatelná se
smlouvou o zásahu do lidského organizmu (srov. § 853 obč. zák. upravující
přípustnost analogie v občanskoprávních vztazích). Z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu i soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že uvedená
ustanovení občanského zákoníku soudy aplikovaly nikoli přímo, ale pouze
analogicky s respektováním veškerých specifik, která vyplývají z toho, že se
jedná o úpravu části lidského těla, tedy o zásah do tělesné integrity člověka.
Ostatně i v soudní judikatuře se prosadil právní názor na posouzení smlouvy o
provedení plastické operace jako smlouvy nepojmenované dle § 51 obč. zák.
(např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3129/2011).
Pokud dovolatel namítá, že se v řízení nedomáhal plnění z titulu odpovědnosti
za vady, nýbrž z titulu náhrady škody na zdraví, je jednoznačné, že pro
přiznání nároku na náhradu škody chybí v dané věci základní předpoklad, a to
buď porušení povinnosti žalované při poskytnutí objednané služby (§ 420 obč.
zák.) nebo tzv. kvalifikovaná škodná událost (§ 421a obč. zák.) jakožto
příčina vzniku újmy, jejíž náhrada je požadována, a navíc následkem smluveného
zákroku v tomto případě není poškození zdraví žalobce, nýbrž neuspokojivý
estetický vzhled.
Ovšem právní posouzení uplatněného nároku není věcí žalobce, ale soudu, který i
bez návrhu posoudí, kterou normu je třeba na zjištěný skutkový stav věci
aplikovat. Porušení závazkové povinnosti provést řádně objednanou službu je
předpokladem jak odpovědnosti za vady, tak odpovědnosti za škodu. Tyto právní
instituty jsou však odlišné, mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných
zásadách a předpokladech vzniku. Odpovědnost za vady postihuje nedostatky
vlastního provedení služby, náhradou škody se sleduje nahrazení újmy vzniklé
následkem porušení právní povinnosti nebo v důsledku jiné právem uznané
skutečnosti. Nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady, se
nelze domáhat z titulu náhrady škody a újma spočívající v samotné vadnosti
provedené služby je odčinitelná toliko v rámci odpovědnosti za vady (obdobně
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004,
uveřejněný pod č. 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, příp. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 397/2008).
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů k pochybení pracovníků žalované
nedošlo, plastická operace byla provedena lege artis, její výsledek však nebyl
uspokojivý a žalobce dne 17. 10. 2001 vytkl žalované vady provedené služby, od
smlouvy neodstoupil a na nabídku žalované ze dne 23. 11. 2001, že mu zdarma
provede vstříknutí vlastního tuku pod obočí, korekci levého oka a korekci
vrásek mezi obočím, nereflektoval. Případných nároků z odpovědnosti za vady
provedené služby tedy nevyužil.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud nepochybil, pokud se uplatněným
nárokem zabýval z hlediska odpovědnosti za vady a nárok posoudil analogicky
podle právní úpravy smlouvy o opravě a opravě věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správné, dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a je odůvodněn
tím, že žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, je povinen nahradit náklady
dovolacího řízení žalované.
Náhrada nákladů dovolacího řízení žalované sestává z odměny zástupce (advokáta)
za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle § 1 odst. 2, § 7 bodu 6, § 8 odst.
1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12.
2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., vyjádření k dovolání bylo sepsáno
dne 23. 2. 2012) z punkta ve výši 937.811,14 Kč (na základě přepočtu EUR na Kč
dle kurzu ČNB platného ke dni rozhodnutí) v částce 12.060,- Kč, paušální
náhrady výdajů podle § 13 odst. 3 téhož předpisu v částce 300,- Kč a s
připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3
o. s. ř. (tj. 2.595,60 Kč) celkem činí 14.955,60 Kč. Odměna advokáta byla
určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, ačkoli
ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta
podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním
předpisem, avšak vyhláška č. 484/2000 Sb., jež byla k tomuto účelu vydána, byla
nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s
ústavním pořádkem zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013),
a jiný předpis, podle něhož by náhrada jednotným způsobem ve srovnatelných
případech mohla být stanovena, k dispozici není.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2013
JUDr. Marta Š k á r o v á
předsedkyně senátu