26 Odo 928/2005

26 Odo 928/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.

JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava

Feráka ve věci žalobce B. s. s., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti

žalovanému J. R., zastoupenému advokátem, o zaplacení 856.210,- Kč s

příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C

25/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.

ledna 2005, č. j. 28 Co 510/2004-168, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.

ledna 2005, č.j. 28 Co 510/2004-168, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu

Praha – východ ze dne 11. srpna 2004, č.j. 7 C 25/200-143, ve věci samé tak, že

byla zamítnuta žaloba co do částky 556.210,- Kč s 12% úrokem z prodlení jdoucím

od 1. 7. 1999 do zaplacení, se zamítá.

II. Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna

2005, č.j. 28 Co 510/2004-168, jimiž bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen

zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 24.917,- Kč,

dále na nákladech odvolacího řízení 26.247,- Kč a že každý z účastníků je

povinen zaplatit České republice náklady řízení a to žalobce 22.532,- Kč a

žalovaný 11.266,- Kč, se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 23.800,- Kč, k rukám JUDr. V. V., advokáta.

Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 8. 2004,

č. j. 7 C 25/2000-143, uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní

moci rozsudku 856.210,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1999 do zaplacení

a dále zavázal žalovaného zaplatit žalobci a České republice náklady řízení.

Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 10.

8. 1998 uzavřena smlouva, kterou se žalobce zavázal provést pro žalovaného

opravu chaty A. v D. v O. horách (poškozené povodní) a žalovaný se zavázal

zaplatit žalobci cenu stavebních prací, jež podle rozpočtu činila 5.608.131,-

Kč. Zápisem o odevzdání a převzetí stavebního díla měl soud prvního stupně za

prokázané, že dne 30. 11. 1998 došlo k odevzdání opravené chaty žalovanému. Pro

výhrady k vyúčtovaným dodávkám stavebních prací, dále pro vady a nedodělky

žalovaný nezaplatil požadovanou cenu v plné výši. Žalobce poté dopisem ze dne

17. 2. 1999 od smlouvy odstoupil. Následně žalobce a žalovaný uzavřeli dne 24.

3. 1999 dohodu, v níž žalobce přistoupil na slevu z ceny za provedené stavební

práce a dodávky a žalovaný se zavázal zaplatit žalobci na uspokojení jeho

nároku 300.000,- Kč do 2. 4. 1999. Vzhledem k tomu, že žalovaný dohodnutou

částku nezaplatil, žalobce dopisem ze dne 27. 5. 1999 od uzavřené dohody

odstoupil. Žalovaný prostřednictvím svého zástupce přípisem ze dne 2. 8. 1999

oznámil, že jeho odstoupení bere na vědomí. Po právní stránce soud prvního

stupně dovodil, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o opravě a

úpravě věci podle § 652 obč. zák., která je zvláštním druhem smlouvy o dílo a

která se řídí, nestanoví-li zvláštní úprava jinak, ustanoveními upravujícími

smlouvu o dílo. Dále pak dovodil, že k odstoupení žalobce od smlouvy o opravě

věci došlo neplatným úkonem, protože jej žalobce provedl až po předání díla,

kdy již závazek ze smlouvy zanikl splněním. Žalovaný je tedy povinen poskytnout

žalobci plnění podle uzavřené smlouvy o opravě věci tj. zaplatit mu cenu v

požadované zbývající výši 856.210,- Kč. Překážku pro přiznání nároku na

zaplacení ceny ze smlouvy o opravě věci neshledal ani v následné dohodě ze dne

24. 3. 1999, neboť ji pokládal za zrušenou. K námitce žalovaného o nedostatku

jeho pasivní legitimace založené na argumentaci, že odstoupením žalobce od

smlouvy o opravě věci došlo k jejímu zrušení od samého počátku a nastupuje

právní režim bezdůvodného obohacení a že žalovaný není vlastníkem opravované

věci, tudíž mu nevzniklo bezdůvodné obohacení, které by mohl vydat, soud

prvního stupně uvedl, že jde o plnění ze smlouvy, kterou uzavřel s žalobcem

žalovaný a že provedením opravy či úpravy věci se nemohou měnit vlastnické

poměry opravované věci, tudíž ji může uzavřít i ten, kdo není vlastníkem

opravované věci.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25.

1. 2005, č. j. 28 Co 510/2004-168, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že

žalobu, co do částky 556.210,- Kč s 12 % úrokem z prodlení jdoucím od 1. 7.

1999 do zaplacení, zamítl. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé

potvrdil. Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení

před soudy obou stupňů a o povinnosti žalobce a žalovaného zaplatit státu

náklady řízení.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že předáním

opravené chaty žalovanému dne 30. 11. 1998 nedošlo ke splnění závazku ze

smlouvy o opravě věci, neboť dílo bylo předáno nedokončené. Žalobcem provedené

odstoupení od smlouvy o opravě věci je tedy platné a účinné a smlouva byla

podle § 48 odst. 2 obč. zák. od samého počátku zrušena. Následně žalobce a

žalovaný uzavřeli dne 24. 3. 1999 dohodu, kterou se žalovaný zavázal zaplatit

žalobci 300.000,- Kč do 2. 4. 1999. Dohodu ze dne 24. 3. 1999 odvolací soud

posoudil podle § 570 obč. zák. jako dohodu o privativní novaci, kterou byl

nahrazen dosavadní závazek závazkem novým a na základě které je žalovaný

povinen plnit žalobci namísto původního závazku ze smlouvy o opravě věci.

Písemné odstoupení žalobce od této dohody pro její neplnění ze strany

žalovaného, hodnotil odvolací soud jako neplatné, a nespojoval s ním zánik

dohody ze dne 24. 3. 1999. Poukázal na to, že z ustanovení občanského zákoníku

ani z dohody samé nelze dovodit, že tato dohoda mohla být zrušena jednostranným

odstoupením. Přípis právního zástupce žalovaného, v němž žalobci oznámil, že

bere na vědomí odstoupení od dohody, hodnotil tak, že jej rozhodně nelze

posuzovat jako akceptaci nabídky žalobce ke zrušení této dohody. Žalobce se

tedy v tomto řízení může domáhat pouze plnění z dohody uzavřené dne 24. 3.

1999, čemuž odpovídá i měnící výrok rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to výslovně do všech

výroků vyjma výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části

ukládající žalovanému zaplatit žalobci 300.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od

1. 7. 1999 do zaplacení. Otázkou přípustnosti dovolání se nezabýval a jako

dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/

o.s.ř.) V dovolání žalobce napadá jednak právní závěr odvolacího soudu, že

došlo k platnému odstoupení od smlouvy o opravě věci zhotovitelem a namítá, že

v době, kdy již byla opravená věc předána objednateli a závazek zhotovitele

zanikl splněním, nemohl zhotovitel platně odstoupit od smlouvy o opravě či

úpravě věci a nemohlo dojít ke zrušení smlouvy od samého počátku, jak dovodil

odvolací soud. Dále napadá za pomoci skutkových výhrad (§ 241a odst. 3 o.s.ř.)

závěr odvolacího soudu, že následná dohoda o privativní novaci ze dne 24. 3.

1999 nebyla zrušena dohodou účastníků. Přípis ze dne 27. 5. 1999, který žalobce

zaslal žalovanému, byl míněn jako návrh na uzavření smlouvy o zrušení dohody ze

dne 24. 3. 1999. Bylo na žalovaném, jak s tímto návrhem naloží. Pokud by

žalovaný mlčel či výslovně návrh odmítl, dohoda účastníků o tom, že bude

zrušena předchozí dohoda ze dne 24. 3. 1999, by nevznikla. Žalovaný však

dopisem ze dne 2. 8. 1999 žalobci oznámil, že bere na vědomí odstoupení žalobce

od dohody ze dne 24. 3. 1999. Takovýto přípis je třeba pokládat za akceptaci

návrhu na zrušení dohody ze dne 24. 3. 1999. Navrhl, aby dovolací soud zrušil

rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání vyslovil k oběma námitkám žalobce vzneseným

v dovolání. K námitce žalobce směřující k zániku smlouvy o dílo předáním díla

uvedl, že smlouva o dílo je dvoustranným právním vztahem, ze kterého vyplývá

pro zhotovitele povinnost sjednané dílo na své nebezpečí provést a pro

objednatele zaplatit cenu díla. Nelze proto dovodit, že by smlouva o dílo jako

celek, na rozdíl však od dílčí povinnosti zhotovitele z této smlouvy zhotovit

dílo podle smlouvy řádně a v dohodnuté době, zanikla ke dni jeho řádného

ukončení. K námitkám žalobce směřujícím k zániku dohody uzavřené dne 24. 3.

1999, uvedl, že je mimo jakoukoliv pochybnost, že by konstatováním, že bere na

vědomí jednostranný projev vůle žalobce, který si vyložil jako odstoupení a

jehož účinky jsou zcela mimo sféru ovlivnitelnou žalovaným, reálně akceptoval

nabídku žalobce na uzavření smlouvy o zrušení dohody ze dne 24. 3. 1999.

Závěrem navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,

dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. ledna 2005,

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm

rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou

provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu

oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné

podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že

proti měnícímu výroku o věci samé (jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný

zaplatil žalobci 556.210,- Kč s 12 % úrokem z prodlení jdoucím od 1. 7. 1999 do

zaplacení) je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dospěl k

závěru, že dovolání není důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení

§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout

k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229

odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v

dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady

nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Pokud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že učinil nesprávné závěry o obsahu

dohody, kterou byla zrušena předchozí dohoda o privativní novaci ze dne 24. 3.

1999, uplatňuje tím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze

namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které

nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba

považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu

vyplývajícímu z § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z

provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za

řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly

provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v

hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo

které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,

pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje

ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném

dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné

pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. odůvodnění rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000 pod č. 73, dále např.

odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo

1145/99, ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a dále ještě odůvodnění

rozsudku ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 204/2004).

Pro vyřešení hmotněprávní otázky, zda práva a povinnosti z dohody o privativní

novaci ze dne 24. 3. 1999 zanikly, bylo stěžejní zjištění, zda účastníci

posléze uzavřeli dohodu, kterou by předchozí dohodu ze dne 24. 3. 1999 zrušili.

Odvolací soud s odkazem na výkladová pravidla obsažená v § 35 odst. 2 obč. zák.

dospěl ke skutkovému závěru, že takováto dohoda uzavřena nebyla. S tímto

skutkovým závěrem se lze ztotožnit.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat

nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo

právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout

pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají

soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního

úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými

(z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z

hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska

řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na

základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku

uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to,

aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace

obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či

měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje

pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili

účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval

v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán

písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.

Odpověděl-li žalovaný na přípis žalobce ze dne 27. 5. 1999 deklarovaný

jako návrh na uzavření smlouvy o zrušení dohody ze dne 24. 3. 1999,

prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne 2. 8. 1999, jehož

obsahem bylo sdělení, že bere na vědomí, že žalobce od dohody ze dne 24. 3.

1999 odstoupil, nelze z textu této odpovědi seznat jiný projev vůle žalovaného

než ten, že žalovaný pokládá úkon žalobce za jednostranný projev vůle, jehož

účinky leží mimo dosah sféry žalovaného. Jazykový projev vůle žalovaného je

jednoznačný a nelze ho pokládat za přijetí nabídky na uzavření smlouvy o

zrušení dohody ze dne 24. 3. 1999. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 8.

2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C.H. Beck pod C 686, sv. 9, uvedl:

„Jsou-li pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik

jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka

smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního

ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem“. Stejně tak i v jiném rozsudku

ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí

a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C.H. Beck pod C 1627,

sv. 23, uvedl: „Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho

učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým

projevem, učiněným v písemné formě. Výkladem podle § 35 odst. 2 ObčZ nelze již

učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat“. Skutkový závěr

odvolacího soudu ohledně projevu vůle žalovaného v jeho přípisu ze dne 2. 8.

1999 tak odpovídá provedeným důkazům. Dovolací důvod založený na výtce, že

napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu

spisu v podstatné části oporu v provedem dokazování, proto neobstojí.

Neobstojí ani další dovolací důvod, jímž dovolatel namítá nesprávné právní

posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), jestliže odvolací soud shledal

odstoupení žalobce od smlouvy o opravě věci platným.

Právní posouzení odvolacího soudu, že žalobci nenáleží nárok na zaplacení

částky 556.210,- Kč, vychází z toho, že dohodou účastníků o privativní novaci

podle § 570 obč. zák. zanikl původní závazek a byl nahrazen závazkem novým,

podle něhož se žalobce spokojil jen s plněním ve výši 300.000,- Kč. Žalobce

sice zpochybnil existenci této dohody výhradou o jejím zrušení, ale učinil tak

neúspěšně. Pokud dalším dovolacím důvodem zpochybňuje právní posouzení

okolností týkajících se předchozího zrušeného závazku, na němž již přiznaný

nárok nestojí, aniž by současně úspěšně zpochybnil dohodu samotnou, pak vytýká

odvolacímu soudu právní posouzení, na němž jeho rozhodnutí nespočívá. Z tohoto

důvodu nemůže být ani další dovolací důvod naplněn (srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 154/2004).

Jelikož se žalobci prostřednictvím užitých dovolacích důvodů nepodařilo

zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí v měnícím výroku o věci samé,

Nejvyšší soud jeho dovolání v tomto ohledu – bez nařízení jednání (§ 243a odst.

1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst.

6 o.s.ř.).

Proti výrokům o nákladech řízení není dovolání přípustné.

Rozhodnutí o nákladech řízení (a to i v případě, že je součástí výrokové části

rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř. ve

spojení s § 211 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního

stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto,

že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí

zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř. nemůže být dovolání proti

napadeným nákladovým výrokům přípustné už proto, že výrok o nákladech řízení

není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní

praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede –

tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.

Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům však nelze opřít ani o další

ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti

usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.).

Z řečeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech

řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu

účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl

dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,

uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.

Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud – bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1

věta první o.s.ř.) – dovolání v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 věty

první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §

243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 věty první

o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému

vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.

Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 19.925- Kč (§ 2 odst. 1, § 3

odst. 1 bod 6. ve spojení § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000

Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů

ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3

vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z DPH ve výši 19

%, tj. 3.800,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný

podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 12. července 2007

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.

předsedkyně senátu