28 Cdo 4077/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J.
M., zastoupené JUDr. Martinou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Praze 8,
Zenklova 230/66, proti žalovaným 1. V. Š., 2. B. Š., 3. D. Š., a 4. P. Š., všem
zastoupeným JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
21, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Praha - východ pod sp. zn. 11 C 77/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2013, č. j. 32 Co 341/2012-110, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 13. 12. 2011, č. j. 11 C
77/2011-60, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2012, č. j. 11 C
77/2011-90, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni předmětnou částku s
příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud
žalobkyni přiznal žalovanou sumu coby bezdůvodné obohacení dle § 451 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“), které na straně žalovaných vzniklo užíváním nemovitostí ve
vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu. Soud vzal za zjištěné, že žalobkyně
tyto nemovitosti nabyla ve veřejné dražbě, přičemž soudu nepřísluší
přezkoumávat platnost dražby v jiném řízení než v řízení podle § 24 odst. 3
zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o veřejných dražbách“), a to ani jako předběžnou otázku. Žalovaní
přitom platnost dražby žalobou podle zákona o veřejných dražbách nenapadli. Jelikož žalovaní zpochybňovali nabytí vlastnictví navrhovatelem dražby, uvedl
soud, že v případě, že při dokládání vlastnictví navrhovatele dobrovolné
veřejné dražby byla zachována běžná opatrnost, je třeba pokládat vlastnictví za
doložené, i kdyby později vyšlo najevo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému. Za splnění této podmínky může vydražitel nabýt vlastnické právo k nemovitosti
bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby vlastníkem byl. Navrhovatel dražby v
dané věci své vlastnictví doložil výpisem z katastru nemovitostí, v němž nebylo
vyznačeno žádné probíhající řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, a kupní
smlouvou. Na žalobkyni proto udělením příklepu přešlo vlastnictví předmětných
nemovitostí a žalovaní jsou povinni vydat jí bezdůvodné obohacení v žalované
výši. K odvolání všech žalovaných rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2013, č. j. 32 Co 341/2012-110. Odvolací soud výrokem I. změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil plnit žalovanou částku v
měsíčních splátkách po 10.000,- Kč, a ve zbývající části jej potvrdil s tím, že
žalovaní jsou povinni plnit žalobkyni společně a nerozdílně. Odvolací soud
rovněž výrokem I. změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení
a výrokem II. uložil žalovaným nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně prokázala, že jednání dražebníka naplnilo
všechny požadavky kladené na dobrovolné veřejné dražby s tím, že vlastnictví
navrhovatele dražby bylo doloženo nejen výpisem z katastru nemovitostí, ale i
kupní smlouvou ze dne 3. 12. 2008. Dražebníkovi nelze vytýkat, že si nevyžádal
i předložení smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, na jejímž
základě nabyl vlastnictví prodávající, neboť takové zjišťování by přesahovalo
rámec běžné opatrnosti. Dle soudu se proto jednalo o veřejnou dražbu, jejíž
platnost nebyla zpochybněna v řízení podle § 24 odst. 3 zákona o veřejných
dražbách.
Žalobkyně na základě příklepu licitátora nabyla vlastnictví k
předmětným nemovitostem originárně, takže ani námitky žalovaných ohledně
neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva nejsou relevantní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), mají za danou tím, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010. Dovolání zdůvodňují tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Odvolací soud zaujal dle dovolatelů nesprávný názor,
podle nějž žalobkyně prokázala vlastnictví navrhovatele dražby k předmětným
nemovitostem. Dovolatelé však tvrdí, že žalobkyně před soudy navrhovatelovo
vlastnictví prokazovala pouze výpisem z katastru nemovitostí, který nesplňuje
požadavky kladené citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu na doložení
vlastnictví navrhovatele dražby. Podle dovolatelů nadto veřejná dražba, od níž žalobkyně odvozuje své vlastnické
právo, vůbec nebyla dražbou, ale jen jednáním dražbu fingujícím. Dle žalovaných
při veřejné dražbě nebyla splněna podmínka běžné opatrnosti, jelikož na základě
pouhého předložení výpisu z katastru nemovitostí a kupní smlouvy nebylo
dostatečně doloženo vlastnictví navrhovatele. Z kupní smlouvy jednoznačně
vyplývalo, že prodávající nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na
základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřené se
žalovanými 1. a 2., přičemž z písemností předložených navrhovatelem dražby
nebylo zřejmé, zda již nebyla splněna rozvazovací podmínka, a nedošlo tedy k
obnovení vlastnického práva žalovaných 1. a 2. Navíc dovolatelé namítají, že
smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva byla absolutně neplatnou,
jelikož nesplňovala požadavky stanovené judikaturou dovolacího soudu. Z těchto
důvodů dovolatelé navrhli Nejvyššímu soudu, aby rozhodnutí odvolacího soudu
změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá, eventuálně aby napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil, přičemž s ohledem na to, že se důvody pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, navrhují zrušit rozsudky soudů obou stupňů. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými (§
241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Námitka, kterou dovolatelé zpochybňují názor odvolacího soudu, že žalobkyně
prokázala vlastnictví navrhovatele dražby k draženým nemovitostem, nemůže
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
již proto, že se v zásadě
jedná o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, a nikoli o řešení
otázky hmotného či procesního práva. Nadto z napadeného rozsudku jednoznačně
plyne, že odvolací soud postavil svůj závěr o tom, že vlastnictví navrhovatele
dražby k nemovitostem bylo prokázáno, nikoli pouze na výpisu z katastru
nemovitostí, jak tvrdí dovolatelé, ale též na důkazu kupní smlouvou. Dovolateli
rozporovaný názor, podle nějž by k průkazu vlastnictví navrhovatele dražby
postačoval výpis z katastru nemovitostí, tak odvolací soud v napadeném rozsudku
(ba ani soud prvního stupně) nezaujal, a daná námitka je i z tohoto důvodu
zcela bezpředmětná. Dovolání lze přesto považovat za přípustné s ohledem na druhou námitku
dovolatelů, podle níž ke splnění podmínky běžné opatrnosti při veřejné dražbě
bylo nutné předložit jako doklad vlastnictví navrhovatele dražby k draženým
nemovitostem nejen výpis z katastru nemovitostí a kupní smlouvu, na jejímž
základě navrhovatel dražby vlastnické právo k těmto nemovitostem nabyl, ale též
smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, na kterou se daná kupní
smlouva odvolává. Tato otázka výkladu pojmu běžné opatrnosti při veřejné dražbě
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách je veřejné
jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu
dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na
předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě (nebo v prostředí
veřejné datové sítě na určené adrese) s výzvou k podávání nabídek a při němž na
osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem
licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, nebo totéž veřejné
jednání, které bylo licitátorem ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani
nejnižší podání. Veřejnou dražbou dobrovolnou je dražba prováděná na návrh
vlastníka, resp. též osoby, která je oprávněna s předmětem dražby hospodařit a
je vlastníkem zmocněna nebo na základě zvláštního právního předpisu oprávněna
předmět dražby zcizit, likvidátora a insolvenčního správce (§ 17 odst. 1 a 4
zákona o veřejných dražbách). Na vydražitele, který zaplatil cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě,
přechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby příklepem licitátora. Z
pohledu ustanovení § 132 odst. 1 obč. zák. jde při veřejné dobrovolné dražbě o
nabytí vlastnictví na základě jiné skutečnosti stanovené zákonem, která má
povahu originární. Přestože vydražitel cenu zaplatí ve stanovené lhůtě,
vlastnictví na něj nepřechází, jde-li o neplatnou dražbu s tím, že dražba je
neplatná pouze tehdy, pokud její neplatnost vyslovil soud ve zvláštním řízení
podle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Nejvyšší soud nicméně rovněž
dovodil, že ne každé jednání prováděné dražebníkem lze pokládat za veřejnou
dražbu. Jde-li o veřejnou dobrovolnou dražbu, musí být řádně doloženo
navrhovatelovo vlastnictví, popřípadě legitimace osob, které se ve smyslu
ustanovení § 17 odst.
4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka;
jinak by totiž smyslem jednání prováděného dražebníkem nemohl být přechod
vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele, ale jiný cíl, který by přechod
vlastnictví na základě dražby jen předstíral. Jednání, které by neodpovídalo
uvedeným požadavkům, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu; i kdyby
nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení
§ 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí nebylo pravomocným
soudním rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany. Pokud byla při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby
zachována běžná opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu
požadovat při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat
vlastnictví pro účely navrhované veřejné dobrovolné dražby vždy za řádně
doložené, i kdyby se později ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému;
jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k
nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby byl jejím vlastníkem
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo
1032/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo
358/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo
1770/2011). Je nutno předeslat, že pro řešení otázky, jakou míru zkoumání požaduje běžná
opatrnost v případě, v němž navrhovatel dražby vlastnictví k předmětu dražby
odvozuje od zajišťovacího převodu práva, nemají relevanci dovolateli uváděné
důvody tvrzené absolutní neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva. I
kdyby snad v daném případě smlouva skutečně neplatnou byla, což dovolací soud
ani v nejmenším nepředjímá, nemělo by to vliv na otázku, zda si dražebník
počínal s obvyklou opatrností, když předložení této smlouvy nevyžadoval,
protože míru opatrnosti při zkoumání titulu nabytí vlastnictví k předmětu
dražby jejím navrhovatelem nelze činit závislou na hypotetickém výsledku tohoto
zkoumání. Podle předchozí judikatury Nejvyššího soudu má být institut zajišťovacího
převodu práva obsažený v § 553 obč. zák. vnímán i bez výslovného zakotvení
rozvazovací podmínky ve smlouvě jako ujednání s rozvazovací podmínkou, jejímž
splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel. Zajišťovací
převod práva plní i funkci uhrazovací, slouží tedy rovněž k uspokojení
věřitele, jehož pohledávka byla takto zajištěna; tato funkce však nastupuje až
ve chvíli, kdy zajištěný dluh nebyl k datu splatnosti splněn. Vlastnictví
převáděné v rámci zajišťovacího převodu práva je proto „podmíněné“, dokud
nenastane splatnost zajištěné pohledávky, a stává se nepodmíněným teprve tehdy,
když rozvazovací podmínka splnění zajištěné pohledávky nenastane (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006).
V minulosti Nejvyšší soud dále judikoval, že věřitel, který vlastnické právo
nabyl na základě zajišťovacího převodu práva, může takto nabyté vlastnické
právo převést na třetí osobu s tím, že další nabyvatel přejímá spolu s
vlastnictvím také rozvazovací podmínku ze zajišťovacího převodu práva; při
splnění této rozvazovací podmínky se pak stává vlastníkem věci bez dalšího
původní vlastník, který zajištění poskytl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3766/2010). Nabytí vlastnického práva příklepem
licitátora ve veřejné dražbě má však originární charakter. I s vědomím výše uvedených argumentů Nejvyšší soud konstatuje, že předložení
kupní smlouvy a výpisu z katastru nemovitostí při podání návrhu na provedení
veřejné dražby dobrovolné představovalo za daných okolností dostatečný doklad
vlastnictví navrhovatele dražby k draženým nemovitostem ve smyslu rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010. Dovolatelům
nelze dát za pravdu v tom, že by při podání návrhu na provedení dražby nebylo
zřejmé, zda již došlo ke splnění rozvazovací podmínky ze smlouvy o zajišťovacím
převodu vlastnického práva, a tedy k obnovení vlastnictví žalovaných 1. a 2. k
předmětným nemovitostem. Pokud by taková podmínka byla splněna, bylo by věcí
obezřetnosti žalovaných, aby zahájili řízení vedoucí k nastolení souladu
katastrálního zápisu s novým právním stavem. Předložený výpis z katastru
nemovitostí, v němž žádné řízení dotýkající se dražených nemovitostí vyznačeno
nebylo, proto představoval dostatečný podklad pro závěr o trvání vlastnického
práva navrhovatele dražby. Naopak předložení a provedení k důkazu samotné
smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva by v tomto směru ničeho
prokázat nemohlo, jelikož pozdější splnění rozvazovací podmínky by z ní nebylo
možno zjistit. Dovolací soud nevylučuje, že za určitých okolností by mohl být takový požadavek
coby součást běžné opatrnosti namístě. Nicméně i s ohledem na to, že ani
dovolatelé sami nenamítali, že by k dražbě došlo před splatností zajištěné
pohledávky, nepovažuje Nejvyšší soud v přezkoumávaném případě za splněné
podmínky, pro něž by bylo možné dospět k závěru, že se vůbec nejednalo o
veřejnou dobrovolnou dražbu, ale toliko o jednání, které dražbu fingovalo. Konstatoval-li tudíž odvolací soud, že dražitel postupoval s obvyklou
opatrností, a byly tedy naplněny pojmové znaky dražby podle zákona o veřejných
dražbách, je jeho právní posouzení správné.
Jelikož je rozsudek odvolacího soudu věcně správný a dovolání důvodnost přiznat
nelze, přikročil podle § 243d písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud k zamítnutí
dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodl dle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1. o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu
měla právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu