21 Cdo 3766/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobců a) L. V. a b) J. A., obou zastoupených Dr. Mgr. Danielem
Mališem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1329/5, o zápis
vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 36 C 12/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 14. ledna 2010 č.j. 11 Cmo 322/2009-91, takto :
I. Řízení o dovolání žalobce a) se zastavuje.
II. Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
13.7.2009 č.j. 36 C 12/2009-56 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Žalobci se návrhem podaným dne 11.9.2008 u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, Katastrálního pracoviště B., domáhali povolení vkladu vlastnického práva
ve prospěch žalobce b) podle kupní smlouvy ze dne 11.9.2008, kterou žalobce a)
prodal žalobci b) "bytovou jednotku č. 1290/5, nacházející se v domě čp. 1290,
postaveném na pozemku parc.č. st. 2352," spolu se "spoluvlastnickým podílem ve
výši ideálních 52/616 ke společným částem domu čp. 1290 a k pozemku parc.č. st.
2352, to vše v katastrálním území B., část obce B. - město a obec B." za kupní
cenu 525.000,- Kč.
Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště B., rozhodnutím
ze dne 22.12.2008 č.j. V-4815/2008-202/36 návrh na vklad vlastnického práva do
katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 11.9.2008 zamítl. Zjistil, že
vlastnické právo žalobce a) bylo v katastru nemovitostí zapsáno na základě
smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 30.5.2008, kterou jako
věřitel uzavřel s dlužnicí J. L. a kterou byla zajištěna byla pohledávka "v
celkové výši 380.000,- Kč bez příslušenství a případných smluvních pokut" (v
tomto směru odmítl přihlédnout k dodatku č. 1 ke smlouvě, když "na jeho základě
nebyl ani nemohl být proveden vklad do katastru nemovitostí", protože "věcnou
smlouvu nelze poté, co bylo na jejím základě vloženo do katastru nemovitostí
vlastnické právo, měnit"), a že dlužnice J. L. touto smlouvou zajištěný závazek
uhradila a "úhradou zajištěného závazku zanikl zajišťovací převod práva".
Protože katastrální úřad v řízení o povolení vkladu práva do katastru
nemovitostí zkoumá také to, zda účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s
předmětem právního úkonu, a protože "smlouva o zajišťovacím převodu práva není
sama o sobě listinou, která prokazuje způsobilost zajištěného věřitele
disponovat s předmětem převodu, byť je zajištěný věřitel evidován v katastru
nemovitostí jako vlastník", je třeba - vzhledem k tomu, že věřitel se stává
"podmíněným vlastníkem nemovitosti" - doložit, že "převodce je oprávněn s
nemovitostí nakládat, neboť dlužnice je v prodlení se splněním zajištěného
závazku". I když dlužnice J. L. přes výzvu katastrálního úřadu nepodala u soudu
žalobu o určení svého vlastnického práva, katastrální úřad sám o této předběžné
otázce uzavřel, že "úhradou zajištěného závazku zanikl zajišťovací převod
práva". Návrhu na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 11.9.2008
nebylo možné vyhovět, neboť vlastnicí převáděné bytové jednotky je J. L. a
žalobce a) není oprávněn s bytovou jednotkou nakládat ve smyslu ustanovení § 5
odst.1 písm.e) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 20.2.2009 se žalobci domáhali,
aby jejich návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce b) do
katastru nemovitostí "k bytové jednotce 1290/5, nacházející se v domě čp. 1290,
postaveném na pozemku parc.č. st. 2352, spolu se spoluvlastnickým podílem ve
výši 52/616 z celku na společných částech domu a pozemku pro obec B.,
katastrální území B., část obce B. - město" (dále též jen "předmět převodu")
bylo vyhověno. Uvedli, že žalobce a) je v katastru nemovitostí zapsán jako
vlastník "označeného předmětu převodu" na základě smlouvy o zajišťovacím
převodu vlastnického práva ze dne 30.5.2008, kterou jako věřitel uzavřel s
dlužnicí J. L. a která zajišťovala nejen jistinu ve výši 380.000,- Kč, ale
veškeré jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 30.5.2008. Vytýkají
katastrálnímu úřadu, že se zabýval otázkou, zda všechny pohledávky ze smlouvy o
půjčce byly dlužnicí uhrazeny a zda tak došlo k "obnovení" vlastnického práva
dlužnice k předmětu převodu v důsledku splnění rozvazovací podmínky ze
zajišťovacího převodu vlastnického práva, ačkoliv řešení této otázky nelze
"rozumně podřadit pod žádnou z podmínek" uvedených v ustanovení § 5 odst. 1
písm. a) až g) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Navíc, i
kdyby bylo namístě tuto otázku zkoumat, jistina pohledávky nebyla dlužnicí ke
dni návrhu na vklad zcela splněna a dlužnice k tomuto dni žalobci a) neuhradila
též pohledávky na smluvní pokuty. Žalobce a) tedy byl ke dni 11.9.2008
"oprávněn svoji pohledávku za J. L. uspokojit prodejem předmětných nemovitostí".
Podáním ze dne 23.3.2009 dlužnice J. L. oznámila Krajskému soudu v Praze, že
vstupuje do řízení "jako vedlejší účastník na straně žalovaného", neboť má
právní zájem na jeho výsledku, když se žalobcem a) uzavřela, jako jeho dlužnice
ze smlouvy o půjčce ze dne 30.5.2008, téhož dne smlouvu o zajišťovacím převodu
vlastnického práva v jeho prospěch, ohledně předmětu převodu, a dodatek č. 1 k
této smlouvě.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.7.2009 č.j. 36 C 12/2009-56 zamítl
žalobu "s tím, že se povoluje vklad vlastnického práva ve prospěch J. A., k
bytové jednotce 1290/5, nacházející se v domě čp. 1290, postaveném na pozemku
parc.č. st. 2352, spolu se spoluvlastnickým podílem ve výši 52/616 z celku na
společných částech domu a pozemku pro obec B., katastrální území B., část obce
B. - město na základě smlouvy kupní ze dne 11.9.2008", a rozhodl, že žalobci
jsou povinni zaplatit J. L. na náhradě nákladů řízení 6.664,- Kč k rukám
advokátky JUDr. Aleny Drulákové. Dovodil nejprve, že J. L. jako "původní
majitelka bytu a bývalá dlužnice L. V. za normálních okolností není účastníkem
řízení", protože účastníky jsou pouze žalobci jako smluvní strany kupní smlouvy
ze dne 11.9.2008, že však "vstoupila do řízení jakožto vedlejší účastník, čemuž
zákon zřejmě nijak nebrání", a domáhala se "v tomto postavení" zamítnutí
žaloby. Ve věci samé soud prvního stupně uzavřel, že smyslem zajišťovacího
převodu vlastnického práva podle ustanovení § 553 občanského zákoníku je
"především zajistit závazek a zaručit jeho včasné splnění" a že, "pokud dlužník
závazek splní řádně a včas - což se v dané případě stalo - nemůže věřitel
zneužít tohoto institutu k získání nemovitého majetku dlužníka". Závazek
zajišťovaný smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva (bez jeho
dodatku č. 1 ze dne 30.5.2008) byl dlužnicí splněn "dne 30.8.2008" a tedy "k
prodeji nemovitosti nebyl žádný důvod". Dodatek ke smlouvě č. 1 nebyl
katastrálnímu úřadu předložen, a nebylo proto možné se zabývat jeho výkladem;
navíc je "v rozporu" jak s původní smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického
práva, tak se smlouvou o půjčce, a to "zejména v klíčové otázce, co je vlastně
předmětem zajištění", když činí předmětem zajištění "celou řadu vedlejších
plateb". Podle soudu prvního stupně věřitel tím "ztratil oprávnění disponovat
nemovitostí" a katastrální úřad byl oprávněn "a do jisté míry i povinen"
zkoumat "stav některých souvisejících závazků i třetích osob, na vkladu přímo
nezúčastněných, pokud mají jasný vliv na rozsah vlastnických oprávnění".
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14.1.2010 č.j. 11 Cmo
322/2009-91 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobci jsou
povinni zaplatit J. L. na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.720,- Kč k rukám
advokátky JUDr. Aleny Drulákové. I když katastrálnímu úřadu "nepřísluší zkoumat
platnost listiny, která je podkladem pro vznik právního vztahu, z hlediska
ustanovení občanského zákoníku", musí ji se podle názoru odvolacího soudu
posuzovat z hledisek taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č.
265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a to "zejména, zda navrhovaný vklad
je odůvodněn obsahem předložených listin, zda účastníci jsou oprávněni nakládat
s předmětem právního úkonu a zda účastník není omezen právními předpisy,
rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající
se věci, která je předmětem úkonu". Oprávnění nakládat s předmětem právního
úkonu "má pak logický dopad" v dané věci též na to, zda "byla splněna
rozvazovací podmínka". Zajišťovací převod vlastnického práva představuje převod
vlastnického práva dlužníka na věřitele s rozvazovací podmínkou, že zajištěný
závazek bude splněn, a dochází jím, byť jen podmíněně, ke změně v osobě
nositele práva (v osobě vlastníka). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci
"účinky rozvazovací podmínky (obnovy původního vlastnictví) nastaly včasným
zaplacením zajištěné pohledávky dne 29.8.2008", nebyl žalobce a) "k datu podání
návrhu na vklad vlastnického práva z kupní smlouvy ze dne 11.9.2008 ve prospěch
žalobce b) oprávněn s předmětem kupní smlouvy nakládat"; návrhu žalobců proto
nemohlo být vyhověno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že
katastrální úřad vůbec nebyl oprávněn zkoumat, zda došlo k zániku pohledávky ze
smlouvy o půjčce, zajištěné smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva
ve prospěch žalobce a), z důvodu jejího splnění dlužnicí J. L., a zda se tím v
důsledku splnění rozvazovací podmínky zajišťovacího převodu práva "obnovilo"
vlastnické právo J. L. k předmětu převodu, a že tedy katastrální úřad (a
následně soudy obou stupňů) svým postupem "vybočil" z rozhodných hledisek,
vyjmenovaných v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění
pozdějších předpisů. Postup katastrálního úřadu a soudů ve svých důsledcích
znamenal posouzení, zda "stav zápisů v katastru nemovitostí je v souladu se
skutečným stavem vlastnických práv", když dospěly k závěru určujícímu pro svá
rozhodnutí, že vlastnické právo J. L. se "obnovilo" a že žalobce a) tak (již)
není vlastníkem bytové jednotky. V řízení o vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí není přípustné zkoumat soulad mezi stavem zápisu v
katastru nemovitostí a skutečným právním stavem vlastnických práv, a proto není
přípustné ani dovozovat, zda "převodce, který je v katastru nemovitostí zapsán
jako vlastník převáděné nemovitosti, jejím vlastníkem skutečně je". Z hlediska
oprávnění účastníka vkladového řízení nakládat s předmětem právního úkonu [§ 5
odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů]
katastrální úřad nezkoumá platnost smlouvy, na jejímž základě se právo převádí,
nýbrž jen to, zda je tu nějaké omezení bránící účastníkům v dispozici s
nemovitostí v okamžiku podání návrhu na vklad tohoto práva do katastru
nemovitostí, jako je například inhibitorium v důsledku nařízené exekuce. Podle
názoru žalobců není správný rovněž závěr, že by pohledávky zajištěné smlouvou o
zajišťovacím převodu vlastnického práva ve prospěch žalobce a) byly "včas
zaplaceny". Platbou ze dne 29.8.2008 nebyly všechny zajištěné pohledávky
uhrazeny, když předmětem zajištění "nebyla pouze jistina pohledávky ze smlouvy
o půjčce, nýbrž i její příslušenství a smluvní pokuty sjednané jako další
prostředek jejího zajištění". Dodatek č. 1 ke smlouvě o zajišťovacím převodu
vlastnického práva byl "uzavřen týž den, jako tato smlouva, před podáním návrhu
na vklad", a pouze smlouvu "doplňoval o náležitosti, které byly z pohledu
vkladu (vlastnického) práva žalobce a) do katastru nemovitostí irelevantní". Do
uzavření kupní smlouvy mezi žalobci dne 11.9.2008 a do podání návrhu na vklad
vlastnického práva žalobce b) podle ní do katastru nemovitostí téhož dne nebyly
pohledávky zajištěné převodem vlastnického práva uhrazeny, v důsledku čehož
nemohlo dojít k "obnovení" vlastnického práva J. L. Rovněž sama okolnost, že
žalobce a) byl vlastníkem předmětu převodu na základě zajišťovacího převodu
vlastnického práva, neznamenala pro něj žádné omezení jeho vlastnického práva,
i když jde o převod "dočasný s rozvazovací podmínkou" úhrady zajištěných
pohledávek.
Jde zde totiž v případě, že dlužník své "pohledávky řádně a včas
neuhradí", o jeho uhrazovací funkci a "věřitel je, jako kterýkoliv jiný
vlastník, oprávněn právo k nemovitosti převést na třetí osobu". Při "absenci
omezení v zákoně má proto věřitel, na nějž bylo zajišťovacím převodem práva
převedeno vlastnické právo k nemovitosti, stejný rozsah práv jako jakýkoli jiný
vlastník, a to včetně práva s předmětem zajišťovacího převodu disponovat";
případné omezení v tomto směru ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva sjednané
by "proto bylo striktně obligačněprávního charakteru" a působilo by jen mezi
dlužníkem a věřitelem. Navíc, takové omezení ze smlouvy o zajišťovacím převodu
vlastnického práva ze dne 30.5.2008 ani nevyplývá, naopak je v ní sjednáno
právo věřitele, pro případ prodlení dlužníka, na uspokojení prodejem předmětu
převodu třetí osobě. Vadou řízení je podle názoru žalobců "připuštění vedlejší
účastnice do řízení" (J. L.), když v řízení nepodporovala žádného z jeho
účastníků, jimiž byli (v souladu se zákonem) toliko žalobci, a když J. L. v
řízení vystupovala proti všem jeho účastníkům (žalobcům); soudy s ní proto
"jako s vedlejším účastníkem neměly jednat". Vadu řízení spatřují žalobci
rovněž v tom, že soudy nezjišťovaly, jak se platba na pohledávku dne 29.8.2008
"započetla na pohledávky žalobce a)". Žalobci dále odvolacímu soudu vytýkají,
že jeho rozsudek není "adekvátně odůvodněn", když se řádně nevypořádal s
popsanou argumentací žalobců. Přípustnost dovolání žalobci dovozují z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhují, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Podáním ze dne 23.12.2010 vzal žalobce a) své dovolání v plném rozsahu zpět.
Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce a) podle ustanovení § 243b odst.5
věty druhé o.s.ř. zastavil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) poté věc
přezkoumal na základě dovolání žalobce b) a po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkami přípustnosti dovolání žalobce b) a vedlejšího
účastenství J. L. v (dovolacím) řízení.
Vedlejší účastenství podle ustanovení § 93 o.s.ř. je - jak vyplývá z ustanovení
§ 245 o.s.ř. - přípustné také v řízení podle části páté občanského soudního
řádu ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem. Vedlejším účastníkem je
osoba odlišná od účastníka samotného, včetně tzv. hlavního interventa (§ 91a
o.s.ř.), která se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila
své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků
řízení, neboť na jeho úspěchu ve věci má právní zájem. Smyslem vedlejšího
účastenství je tedy "pomoc ve sporu" některému z účastníků řízení.
Správní orgán, který rozhodl ve sporu nebo jiné právní věci vyplývající z
občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, není - jak vyplývá
z ustanovení § 250a o.s.ř. - účastníkem řízení podle části páté občanského
soudního řádu, neboť se v něm nejedná o přezkum rozhodnutí správního orgánu,
ale o řízení, ve kterém soudy v občanském soudním řízení projednávají a
meritorně (věcně) rozhodují spory a jiné právní věci, o nichž podle zákona již
dříve rozhodly správní orgány (srov. § 7 odst.2 a 3 o.s.ř. a § 244 o.s.ř.).
V projednávané věci J. L. podáním ze dne 23.3.2009 oznámila soudu prvního
stupně, že vstupuje do řízení "jako vedlejší účastník na straně žalovaného",
neboť má právní zájem na jeho výsledku, když se žalobcem a) uzavřela, jako jeho
dlužnice ze smlouvy o půjčce ze dne 30.5.2008, téhož dne smlouvu o zajišťovacím
převodu vlastnického práva v jeho prospěch, ohledně předmětu převodu, a dodatek
č. 1 k této smlouvě. Z obsahu podání je nepochybné, že J. L. nechtěla v řízení
poskytnout "pomoc ve sporu" účastníkům řízení (žalobcům), ale ve své podstatě
hodlala, s ohledem na své právní zájmy (tvrzené vlastnické právo k předmětu
převodu), toliko "podporovat věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu",
věcně nepříznivého vůči účastníkům. Nestala se tedy vedlejším účastníkem v
řízení, neboť v něm není takový účastník, na jehož straně by v řízení měla
vystupovat a jemuž by (s ohledem na své právní zájmy) měla (mohla) v
projednávané věci pomoci. Vzhledem k tomu, že J. L. nepodala dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu, není (nemůže být) ani účastníkem dovolacího řízení.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy -
jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního
řádu (§ 245 o.s.ř.) - v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce b) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobce b) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy řešily otázku, zda v řízení o vkladu vlastnického
práva do katastru nemovitostí lze v rámci hledisek uvedených v ustanovení § 5
odst.1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů zkoumat to, zda se
splnila rozvazovací podmínka ze zajišťovacího převodu práva ve vztahu k
právnímu titulu, na jehož základě bylo (již) do katastru nemovitostí vloženo
vlastnické právo převodce, tedy, řečeno jinak, posuzovat okolnost, zda
vlastnické právo v katastru nemovitostí jako vlastníka zapsaného převodce k
předmětu převodu z tohoto důvodu (nadále) trvá ke dni podání návrhu na vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch další (třetí osoby)
podle převodcem uzavřené smlouvy o převodu jeho vlastnictví. Uvedená právní
otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Vzhledem k
tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání žalobce b) proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné
podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V projednávané věci - jak vyplývá z obsahu spisu - žalobci podali dne 11.9.2008
u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště B., návrh
na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce b) k
předmětu převodu podle kupní smlouvy ze dne 11.9.2008, uzavřené mezi žalobcem
a) jako prodávajícím a žalobcem b) jako kupujícím. V té době byl žalobce a)
zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětu převodu, a to na základě
"smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva" k předmětu převodu ze dne
30.5.2008, uzavřené mezi ním jako nabyvatelem a J. L. jako převodcem, k
zajištění pohledávky žalobce a) vůči J. L. ze smlouvy o půjčce ze dne
30.5.2008; vklad vlastnického práva žalobce a) do katastru nemovitostí byl
povolen rozhodnutím katastrálního úřadu s právními účinky vkladu ke dni
4.6.2008. Podle této smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva byl
žalobce a) "v případě, že by převodce nesplnil vůči nabyvateli své závazky ze
smlouvy o půjčce ze dne 30.5.2008", oprávněn "svoji pohledávku uspokojit
prodejem nemovitostí třetí osobě".
K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje
vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a
předkupní právo s účinky věcného práva (§ 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve
znění pozdějších předpisů).
Práva uvedená v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění
pozdějších předpisů se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva
nebo výmazu vkladu práva, nestanoví-li tento zákon jinak (§ 2 odst. 1 zákona č.
265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů), a vznikají, mění se nebo zanikají
dnem vkladu do katastru, nestanoví-li občanský zákoník nebo jiný zákon jinak (§
2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Právní účinky
vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy
návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu (§ 2 odst. 3 věta první zákona
č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000 sp. zn. Cpjn 38/98,
které bylo uveřejněno pod č.44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2000. nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.1.2009 sp. zn. 21 Cdo
39/2008, které bylo uveřejněno pod č. 110 v časopise Soudní judikatura pod č.
110, roč. 2009) zkoumá katastrální úřad v řízení ve věci vkladu práva do
katastru nemovitostí právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru
zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona
č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Katastrální úřad se tedy nezabývá
všemi aspekty platnosti posuzovaného právního úkonu (srov. zejména § 37 a násl.
občanského zákoníku), ale jen těmi z nich, které jsou vyjmenovány v ustanovení
§ 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Podmínky
vymezené ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších
předpisů zkoumá katastrální úřad ke dni podání návrhu na vklad (§ 5 odst. 1
věta druhá zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Jsou-li
podmínky vkladu splněny, katastrální úřad rozhodne, že se vklad povoluje; v
opačném případě návrh zamítne (§ 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění
pozdějších předpisů).
Zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení § 553 občanského zákoníku,
jehož předmětem může být též vlastnické právo, se rozumí, i bez výslovného
zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě, ujednání o převodu práva na věřitele
s rozvazovací podmínkou splnění dluhu, jejímž splněním se vlastníkem věci bez
dalšího stává původní majitel (ten, kdo dal zajištění). Zajišťovací převod
práva plní kromě funkce zajišťovací také funkci uhrazovací; je proto též
právním prostředkem uspokojení věřitele, jehož pohledávku převodem práva na
věřitele zabezpečovalo. Zajišťovacím převodem vlastnického práva nabývá věřitel
vlastnické právo k předmětu převodu jen "podmíněně", a to do doby, než bude
zřejmé, zda se splní rozvazovací podmínka zániku zajištěného dluhu (srov. též
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2008 sp. zn. 31
Odo 495/2006, který byl uveřejněn pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2009).
Skutečnost, že vlastnické právo věřitel získal na základě zajišťovacího převodu
vlastnického práva (§ 553 občanského zákoníku) uskutečněného převodní smlouvou
(zpravidla smlouvou kupní) neznamená, že by vlastník (věřitel) nemohl takto
nabyté vlastnické právo převést na další (třetí) osobu. Kdyby ovšem převedl
vlastnictví, aniž by (dosud) nastoupila uhrazovací funkce zajišťovacího převodu
práva (zatím nenastal stav, že by zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas
splněna), je zřejmé, že nabývající třetí osoba přejímá spolu s vlastnictvím
také rozvazovací podmínku ze zajišťovacího převodu práva; znamená to mimo jiné,
že i v takovém případě (při převodu vlastnictví z věřitele na jiného) se při
splnění rozvazovací podmínky ze zajišťovacího převodu práva stává vlastníkem
věci bez dalšího původní vlastník (ten, kdo dal zajištění zajišťovacím převodem
práva).
Při zkoumání podmínky vkladu práva uvedené v ustanovení § 5 odst. 1 písm. e)
zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů katastrální úřad přihlédne
(podle stavu ke dni podání návrhu na vklad) k takovým právním skutečnostem,
které mají vliv na oprávnění účastníků řízení nakládat s předmětem právního
úkonu a které jsou současně "evidentní" a jejichž pominutí by představovalo
"jen vysoce formální postup". Zákon tu nepožaduje, aby katastrální úřad
prováděl dokazování za účelem objasnění všech v úvahu přicházejících právních
skutečností; naopak, ukládá mu vzít v úvahu jen to, co nemusí být dokazováno,
tedy jen takové právní skutečnosti, které lze zapsat do katastru nemovitostí
záznamem (§ 7 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Podmínku uvedenou v ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. ve
znění pozdějších předpisů lze pokládat za splněnou tehdy, svědčí-li tomu, kdo
nakládá s právem, právní důvod (titul) nabytí tohoto práva. V případě, že tímto
nabývacím titulem je právní úkon, postačuje zjištění, že podle něj bylo na
základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu vloženo právo do katastru
nemovitostí; platnost právního úkonu, na základě kterého již bylo v katastru
nemovitostí podle pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu zapsáno právo
subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad (znovu) nezkoumá, a to
ani v takovém rozsahu, v jakém se podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č.
265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů posuzuje právní úkon, na jehož
základě má být právo do katastru nemovitostí teprve zapsáno (srov. též
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28.6.2000 sp. zn. Cpjn 38/98, které bylo uveřejněno pod č. 44
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
To, zda došlo ke splnění rozvazovací podmínky ze sjednaného zajišťovacího
převodu vlastnického práva, vloženého do katastru nemovitostí, není katastrální
úřad povinen (a oprávněn) - jak vyplývá z výše uvedeného - ve smyslu ustanovení
§ 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů
dokazovat. V případě, že se rozvazovací podmínka opravdu splnila a že tedy
došlo k "obnovení" vlastnického práva, se původní vlastník (ten, kdo dal
zajištění) stává znovu vlastníkem věci ze zákona; jeho "obnovené" vlastnické
právo se do katastru nemovitostí zapíše záznamem, a to na základě listiny
vyhotovené státním orgánem či jiné listiny, která podle zvláštních předpisů
potvrzuje nebo osvědčuje právní vztahy (§ 7 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění
pozdějších předpisů), například podle pravomocného rozhodnutí soudu o určení
vlastnického práva nebo notářského zápisu osvědčujícího uvedenou skutečnost.
Katastrální úřad nesmí v řízení o povolení vkladu vlastnického práva, které
převodce získal na základě zajišťovacího převodu práva, sám předběžně řešit,
zda se splnila rozvazovací podmínka ze zajišťovacího převodu práva a zda se
tedy případně "obnovilo" vlastnické právo toho, kdo dal takové zajištění.
V případě, že vlastnické právo bylo nabyto věřitelem na základě zajišťovacího
převodu vlastnického práva (§ 553 občanského zákoníku), může katastrální úřad
dovodit, že se z důvodu splnění rozvazovací podmínky ze zajišťovacího převodu
práva "obnovilo" vlastnictví toho, kdo dal zajištění, jen jsou-li splněny
předpoklady pro zápis takového "obnoveného vlastnictví" do katastru nemovitostí
záznamem ve smyslu ustanovení § 7 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších
předpisů; nejsou-li tyto předpoklady splněny a probíhá-li před soudem řízení
podle části třetí občanského soudního řádu, v němž se "původní vlastník" (ten,
kdo dal zajištění) domáhá z důvodu splnění rozvazovací podmínky ze
zajišťovacího převodu práva určení svého vlastnického práva, katastrální úřad
řízení o povolení vkladu vlastnického práva přeruší (srov. § 57 odst. 2, § 64
odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a vyčká právní
moci rozhodnutí soudu. V ostatních případech se katastrální úřad při
rozhodování o návrhu na vklad vlastnického práva otázkou splnění rozvazovací
podmínky ze zajišťovacího převodu práva nezabývá.
Vzhledem k tomu, že katastrální úřad nebyl oprávněn samostatně (předběžně)
řešit, zda se z důvodu splnění rozvazovací podmínky ze zajišťovacího převodu
práva "obnovilo" vlastnictví J. L., dovolatel právem namítá, že tím došlo k
"vybočení" z rozhodných hledisek, vyjmenovaných v ustanovení § 5 odst. 1 zákona
č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Činnost soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu představuje
nové projednání a rozhodnutí téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla
pravomocně rozhodnuta v řízení před správním orgánem. Soud se proto v tomto
řízení může věcí z pohledu hmotného práva zabývat jen takovým způsobem, jímž k
tomu byl povinen (a oprávněn) katastrální úřad; soud tedy bere při "novém"
projednání a rozhodnutí věci v úvahu takové hmotné právo, jaké platilo pro
rozhodnutí věci katastrálním úřadem a ustanovení § 250b odst.3 o.s.ř.
předepisuje, že předmětem rozhodování soudu musí být to, co (již) bylo
předmětem rozhodování správního orgánu.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že soud, který na základě podané žaloby vede
řízení podle části páté občanského soudního řádu ve věci vkladu práva do
katastru nemovitostí, v níž byl rozhodnutím katastrálního úřadu návrh na vklad
zamítnut, se může (protože projednává a rozhoduje znovu právě takový návrh)
věcí zabývat jen v rámci stejných zákonných hmotněprávních limitů, jež jsou
stanoveny pro rozhodnutí o takové věci katastrálnímu úřadu. Jinými slovy,
omezení daná katastrálnímu úřadu pro posuzování právního úkonu, na jehož
podkladě má být právo do katastru nemovitostí zapsáno, jen z hledisek taxativně
vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, platí i pro (případné následné) občanské soudní řízení podle části
páté občanského soudního řádu. Zabýval-li se tedy v projednávané věci odvolací
soud tím, zda došlo ke dni návrhu na vklad vlastnického práva žalobce b) do
katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 11.9.2008 ke splnění
rozvazovací podmínky ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze
dne 30.5.2008, jež založila vlastnické právo žalobce a), a zda tedy byl žalobce
a) k uvedenému okamžiku nadále vlastníkem předmětu převodu, vzal v úvahu
skutečnost, kterou nebyl oprávněn ve smyslu ustanovení § 5 odst.1 zákona č.
265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů se zabývat. Ten, kdo tvrdí, že došlo
v důsledku splnění rozvazovací podmínky ze zajišťovacího převodu vlastnického
práva k "obnovení" jeho vlastnictví, se může vůči věřiteli domáhat ochrany
svého vlastnického práva jen v řízení podle části třetí občanského soudního
řádu, například žalobou o určení svého vlastnického práva ve smyslu ustanovení
§ 80 písm.c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího
zrušil, a to - s ohledem na ustanovení § 242 odst.2 písm.d) o.s.ř. - v celém
rozsahu [rovněž v části, v níž se týkal žalobce a)]. Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Praze) k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení soudy rovněž nepřehlédnou, že - jak vyplývá z obsahu spisu - je
(již) vedeno u Okresního soudu v Benešově řízení mezi dlužnicí J. L. a žalobcem
a) o určení vlastnického práva, které - týká-li se předmětu převodu a není-li
uplatnění této skutečnosti v rozporu s ustanovením § 250d o.s.ř. - nepochybně
může mít význam též pro závěr o oprávnění žalobce a) převést předmět převodu
kupní smlouvou ze dne 11.9.2008 na žalobce b).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu