23 Cdo 4972/2017-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně EXMONT-Energo a. s., se sídlem v Brně, Bohunická 652/1, identifikační
číslo osoby 60751517, zastoupené JUDr. Pavlem Škvrnou, advokátem se sídlem v
Brně, Pellicova 20/2, proti žalované ČKD Blansko Holding, a. s., se sídlem v
Blansku, Gellhornova 2228/1, identifikační číslo osoby 27704271, zastoupené
JUDr. Oktaviánem Kociánem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 838/6, o
zaplacení částky 371.167,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Blansku pod sp. zn. 77 C 281/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 26. 5. 2017, č. j. 28 Co 198/2016-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.245,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalobkyně.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 77 C 281/2014-116,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 371.167,50 Kč s
příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), žalobu zamítl v
části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí úrok
z prodlení ve výroku konkretizovaný (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku). K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně v bodě I. výroku potvrdil (první výrok), v bodě III. výroku jej
změnil ve výši náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (třetí výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podala žalovaná
(dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a dále také otázky procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu
je zcela po právu a navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní
náležitosti dovolání a zda je přípustné. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadá v plném rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech
řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud se měl odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když nepřipustil námitku započtení v
odvolacím řízení. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2783/2016), dle kterých
námitku započtení je možno vznést nejen v řízení před soudem prvního stupně,
ale i v odvolacím řízení. V rozsudku ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015 (srov. rovněž usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2783/2016), na který
odkázal též odvolací soud, Nejvyšší soud vyložil, že námitku započtení – s
následky uvedenými v § 98 o. s. ř. – může vznést žalovaný nejen za řízení před
soudem prvního stupně poté, co nastala koncentrace řízení, ale i v odvolacím
řízení, které je založeno na systému neúplné apelace; jde o institut hmotného
práva, jehož uplatnění zákon nekoncentruje do určitého stadia řízení. To, že
ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř. vylučuje (mimo jiné) užití § 98 o. s. ř. v
odvolacím řízení, znamená dvojí: 1) námitku započtení může odvolací soud
považovat jen za obranu proti žalobě (nikoliv za vzájemnou žalobu) s tím, že
při posouzení její důvodnosti nesmí přihlížet k nepřípustně uplatněným novým
skutečnostem a důkazům, a 2) k žalobě navzájem uplatněné v rámci námitky
započtení (tedy v rozsahu jdoucím nad rámec zažalované pohledávky) odvolací
soud nepřihlíží (§ 41a odst. 3, § 211 o. s. ř.). V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo
2850/2015 pak Nejvyšší soud též uvedl, že zánik žalobou uplatněné pohledávky v
důsledku kompenzačního úkonu učiněného po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu
prvního stupně a též samotný kompenzační projev jsou novými skutečnostmi ve
smyslu § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., k nimž odvolací soud – byly-li
uplatněny v odvolání – přihlédne (srov. § 212a odst. 3 o. s. ř.). Jak bylo již
výše zdůrazněno, skutečnosti, z nichž je zánik zažalované pohledávky započtením
vzájemné pohledávky dovozován, jakož i důkazy je prokazující, smějí být
uplatněny jen způsobem a za podmínek uvedených v § 118b o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že námitce započtení bez dalšího
zdůvodnění nevyhověl s poukazem na to, že mělo dojít k nepřípustnému uvádění
nových skutečností. Namítá, že žádné nové skutečnosti neuváděla, pouze zápočet
upřesnila co do určení, která pohledávka je započítávána na kterou fakturu. Žádné jiné, ani nové skutečnosti dle dovolatelky uvedeny a uplatněny nebyly, a
to ani jinde v průběhu odvolacího řízení. Dovolatelka dodává, že všechny důkazy
označila již na prvním jednání, které se ve věci konalo před soudem prvního
stupně, a vytýká soudu odvolacímu, že se předmětnými listinami nezabýval.
Při formulaci svých námitek však dovolatelka pomíjí, že určující pro závěr
odvolacího soudu nebylo nesplnění výše uvedených podmínek pro uplatnění námitky
započtení v odvolacím řízení, kdy dovolatelka v této souvislosti uvádí, že
předpoklady vymezené předmětnou judikaturou Nejvyššího soudu naplnila, když
námitku započtení vznesla jako obranu proti žalobě a nepožadovala plnění jdoucí
nad rámec zažalované pohledávky, nýbrž to, že žalovanou tvrzená pohledávka je
nejistá a neurčitá. Odvolací soud totiž k uvedenému vyslovil, že ani v dopise
ze dne 10. 5. 2016 žalovaná nic konkrétního ke své tvrzené vzájemné pohledávce
z titulu náhrady škody ve výši 415.829 EUR uplatněné odběratelem žalované
neuvedla a pouze odkázala na vyúčtování ze dne 28. 5. 2014. V tomto dopise
pouze zmínila, že žalované vznikla škoda z titulu uplatnění majetkových sankcí
a vícenákladů od jejího odběratele ve výši 415.829 EUR. Z tohoto hlediska tak
dle odvolacího soudu zůstala situace stran této tvrzené pohledávky žalované
nezměněna a na tuto žalovanou tvrzenou pohledávku odvolací soud nadále nahlíží
jako na pohledávku nejistou i neurčitou, jež podle § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není k započtení způsobilá. Ve vztahu k
tomuto závěru odvolacího soudu dovolatelka žádnou otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. neformuluje. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání
podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Dovolatelka dále dovolacímu soudu předkládá k posouzení otázku dle jejího
názoru dosud dovolacím soudem neřešenou, a to otázku posouzení aktivní
legitimace žalobkyně co do části pohledávky ve výši 234.135 Kč za situace, kdy
tato v průběhu řízení (v důsledku opakovaného postupování žalovaných
pohledávek) aktivní legitimaci po určitou dobu ztratila. Dle názoru dovolatelky
tak mělo být v řízení před soudem prvního stupně dvakrát rozhodnuto o procesním
nástupnictví. K ustanovení § 107a o. s. ř. upravujícímu procesní nástupnictví se
Nejvyšší soud již vyslovil. V usnesení ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1105/2004, tak např. Nejvyšší soud uvedl, že „nastane-li po zahájení řízení
právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo
povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde (v důsledku universální nebo
singulární sukcese), nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení, tak
jak byl vymezen podle ustanovení § 90 o. s. ř. K procesnímu nástupnictví může
dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s
níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v
řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na
místo dosavadního účastníka (jeho právního předchůdce), a jestliže soud tuto
změnu v okruhu účastníků připustí.
Z uvedeného vyplývá, že k návrhu, aby
nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního
účastníka, jestliže po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní
předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o
něž v řízení jde, je legitimován výlučně žalobce. Právní úprava obsažená v
ustanovení § 107a o. s. ř. navazuje na ustanovení § 90 o. s. ř., z něhož
vyplývá, že je to žalobce, který určuje okruh účastníků tzv. sporného řízení
(tím, že podal u soudu žalobu a vyjádřil v ní vůli vystupovat jako žalující
strana ve sporu, a tím, koho v žalobě označil za žalovaného); je to proto
toliko žalobce, který může s okruhem účastníků řízení - s výjimkou případu, kdy
účastník řízení ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení a
kdy soud postupuje podle ustanovení § 107 o. s. ř. – v průběhu řízení
disponovat. Žalovaný a ani ten, kdo za řízení nabyl (podle tvrzené právní
skutečnosti měl nabýt) právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, nemohou svými
úkony ovlivnit okolnost, kdo je nebo se má stát účastníkem řízení, a to jak na
straně žalující, tak i žalované. Nenáleží jim proto ani právo navrhnout soudu,
aby připustil vstup nabyvatele práva nebo povinnosti do řízení na místo
dosavadního účastníka z důvodu, že po zahájení řízení nastala právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo
povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde; soud proto jejich případný
návrh musí zamítnout, neboť byl podán někým, kdo k němu nebyl oprávněn“. V
usnesení sp. zn. 21 Cdo 1105/2014 Nejvyšší soud též dodal, že „vzhledem k tomu,
že ustanovení § 107a o. s. ř. soudu umožňuje připustit, aby do řízení na místo
dosavadního účastníka řízení vstoupil nabyvatel práva nebo povinnosti, o něž v
řízení jde, jen na návrh žalobce, nemůže soud k takovému rozhodnutí přistoupit
z vlastní iniciativy (i bez návrhu)“. V usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5252/2014, Nejvyšší soud
připomněl, že postupem dle § 107a o. s. ř. je žalobce schopen odstranit
nedostatek tzv. věcné legitimace, pro nějž by jinak bylo nutné žalobu
zamítnout. K otázce věcné legitimace pak Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne
11. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1651/2009, vyložil, že věcná legitimace účastníka
řízení (na straně žalobce i žalovaného) je otázkou hmotněprávní, soud ji
zpravidla může řešit až na základě výsledků dokazování a v souvislosti s
rozhodováním ve věci samé (v rozhodnutí, kterým se řízení končí) a nedostatek
věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale
pro zamítnutí žaloby. Odvolací soud k uzavřeným smlouvám o postoupení pohledávek uvedl, že na základě
první ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 23. 5. 2014, tj. před zahájením
soudního řízení, se společnost EXMONT – Energy s. r. o. nabyvatelem pohledávky
nestala vzhledem k dodatku ke smlouvě ze dne 16. 6. 2014; jejím nositelem
nadále zůstala žalobkyně. K předmětné druhé smlouvě o postoupení pohledávek ze
dne 16. 7. 2014, tj. po zahájení soudního řízení, odvolací soud vyslovil, že
smluvními stranami bylo v dopise ze dne 14. 10.
2014 určeném žalobkyni
konstatováno naplnění rozvazovací podmínky dle čl. IV. bodu 6. smlouvy o
postoupení pohledávek, dle níž pokud úplata nebude zaplacena do 31. 8. 2014,
smlouva zaniká. Jestliže tedy odvolací soud námitku žalované ohledně nedostatku aktivní věcné
legitimace žalobkyně považoval za nedůvodnou, když měl za správný závěr soudu
prvního stupně, že jak ke dni podání žaloby, tak ke dni jeho rozhodnutí byla
žalobkyně nositelem pohledávky ve výši 234.135 Kč dle faktury ze dne 5. 5. 2014, a tudíž i věcně legitimována k jejímu uplatnění v soudním řízení, není
jeho rozhodnutí s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v rozporu. Konečně co se dovolatelkou tvrzených vad řízení týče, k těmto by dovolací soud
mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá
o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení těchto vad nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu