22 Cdo 5252/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně JETI model s. r. o., se sídlem v Příboru, Lomená 1530, IČO: 268
25 147, proti žalovanému MUDr. P. T., zastoupenému JUDr. Jindřiškou Martinovou,
advokátkou se sídlem v Kolíně IV, Plynárenská 671, o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.
zn. 13 C 22/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 6. února 2014, č. j. 8 Co 756/2013-438, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. února
2014, č. j. 8 Co 756/2013-438, vyhověl návrhu původních žalobců a) až c), aby
na jejich místo do řízení vstoupila společnost JETI model s. r. o., se sídlem v
Příboru, Lomená 1530, IČO: 268 25 147 (dále jen „nová žalobkyně“). V odůvodnění
odvolací soud uvedl, že po vynesení rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně
(dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. května 2010, č. j. 13 C
22/2007-319, původní žalobci převedli na ně připadající podíly k nemovitosti na
novou žalobkyni a z tohoto důvodu navrhli, aby v souladu s § 107a občanského
soudního řádu bylo rozhodnuto, že na jejich místo vstoupila nová žalobkyně. Z
výpisu z katastru nemovitostí pro k. ú. K., obec P., odvolací soud zjistil, že
nová žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 307/8 v rozsahu ? podílu (dále
jen „předmětný pozemek“), a to na základě kupní smlouvy ze dne 29. 11. 2010,
přičemž právní účinky vkladu práva nastaly ke dni 30. 11. 2010. Jelikož
odvolací soud shledal podmínky uvedené v § 107a občanského soudního řádu za
splněné, návrhu na záměnu účastníků vyhověl.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání, neboť postupem odvolacího soudu
mělo být porušeno jeho právo zaručené čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dovolání je podle
dovolatele přípustné podle § 238a občanského soudního řádu. Nesprávné právní
posouzení věci spatřuje v tom, že původní žalobci převedli po vydání rozsudku
soudu prvního stupně na novou žalobkyni předmětný pozemek a naopak žalovaný
převedl svůj podíl na třetí osobu, přičemž následně zemřel původní žalobce c) a
na jeho místo nastoupila Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, neboť známí dědicové dědictví odmítli. Podle žalovaného však Česká
republika nemohla usnesením odvolacího soudu ze dne 24. října 2013, č. j. 8 Co
756/2013-408, nastoupit na místo zemřelého žalobce c), když neměla žádná práva
a povinnosti k předmětnému pozemku, a proto je usnesení odvolacího soudu od
prvopočátku neplatné, odůvodnění je nedostatečně zdůvodněné, neurčité a
nepřezkoumatelné. Taktéž označení České republiky je v rozporu se zákonem č. 120/2004 Sb., a proto Česká republika nemohla mít aktivní věcnou legitimaci,
neměla způsobilost mít procesní práva a povinnosti. Nesprávné označení České
republiky je přitom neodstranitelnou vadou, která je důvodem pro zastavení
řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu. Neměla-li Česká republika
být účastníkem řízení, nemohla dát ani souhlas k záměně účastníků podle § 107a
občanského soudního řádu. Stejnopisy usnesení odvolacího soudu nebyly dále
doručeny právoplatným účastníkům řízení, ale jiným osobám, které neměly ve
sporu legitimaci. Nesprávnost rozhodnutí dovolatel spatřuje i v tom, že v něm
figuruje žalovaný, který však od roku 2010 není pasivně věcně legitimován. Napadené usnesení bylo podle jeho názoru neočekávané a nepředvídatelné, trpí
neodstranitelnou vadou, pro kterou je od počátku neplatné. Dále argumentuje tím, že otázka věcné legitimace je předmětem dokazování i
právního posouzení věci a je předpokladem úspěšnosti žaloby, a proto zjistí-li
soud její nedostatek, je povinen žalobu zamítnout. Povaha odvolacího řízení
dále vylučuje, aby ke změnám účastníků řízení došlo až v odvolacím řízení,
neboť tím by byly zcela zmařeny výsledky řízení před soudem prvního stupně. Nesprávným postupem odvolacího soudu však vznikla nová kauza, která nebyla
projednána před soudem prvního stupně. Žalovanému byly napadeným usnesením
stanoveny práva a povinnosti v rozporu se zákonem, v rozporu se zápisem v
katastru nemovitostí, a proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení
odvolacího soudu. Původní žalobci ani nová žalobkyně nebyli s ohledem na § 210 odst. 1 věta druhá
občanského soudního řádu vyzváni, aby se k dovolání vyjádřili, neboť to s
ohledem na okolnosti případu nebylo potřebné ani účelné. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6.
února 2014,
projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu,
kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním
nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§
107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§
92 odst. 2). Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je
přípustné podle ustanovení § 238a o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné. V posuzovaném případě dovolatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který
rozhodl o změně v okruhu účastníků řízení podle § 107a o. s. ř., přičemž
předkládá námitky, které však správnost usnesení odvolacího soudu nemohou
zpochybnit. Nedůvodná je především námitka, že by v rámci odvolacího řízení nebylo možné
rozhodnout podle § 107a o. s. ř. Podle § 211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího
soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud
není stanoveno něco jiného. Ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř. omezuje uplatnění
některých dispozičních úkonů, návrh na postup podle § 107a o. s. ř. však zde
uveden není. Uplatnění § 107a o. s. ř. není vyloučeno ani z povahy věci, naopak
s možností postupu podle § 107a o. s. ř. v rámci odvolacího řízení občanský
soudní řád implicite počítá, když proti tomuto druhu usnesení umožňuje podle §
238a o. s. ř. podat dovolání. Dále není možné přisvědčit námitce dovolatele, že již přes 3 roky původní
žalobci nejsou vlastníky ? předmětného pozemku a žalovaný není vlastníkem
ideální ? předmětného pozemku, tudíž v řízení absentuje věcná legitimace, z
čehož žalovaný dovozuje, že napadené usnesení bylo neočekávané a
nepředvídatelné, trpí neodstranitelnou vadou, pro kterou je od prvopočátku
neplatné. Mezi soudem a účastníky řízení a mezi účastníky řízení navzájem vzniká tzv.
procesněprávní (taktéž civilněprocesní) vztah, který není závislý na původním
(případně jen tvrzeném) hmotněprávním vztahu (například na vlastnickém vztahu,
na nájemním vztahu). Z toho také vyplývá, že i když hmotněprávní vztah mezi
účastníky řízení neexistuje, nemá to na procesněprávní vztah a jeho existenci
vliv (srovnej např. Winterová, A.: Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha:
Linde, 2011, str. 87.). Důsledek neexistence hmotněprávního vztahu či
konkrétního hmotněprávního nároku mezi účastníky řízení se však projeví v tom,
že žaloba ve věci samé bude pro nedostatek tzv. věcné legitimace zamítnuta. Pro
nedostatek tzv. věcné legitimace bude žaloba zamítnuta i tehdy, když na straně
žalující či žalované nebudou vystupovat všichni nositelé práva či naopak
povinnosti (srovnej např. Stavinohová, J. – Hlavsa, P.: Civilní proces a
organizace soudnictví. 1. vydání, Brno: Doplněk, 2003, str. 230 a násl.). Dovolatel však nesprávně řadí nedostatek tzv. věcné legitimace mezi podmínky
řízení. Vedle výše uvedeného dovolací soud dodává, že například již Vrchní soud
v Praze v usnesení ze dne 29. listopadu 1994, sp. zn. 1 Co 227/94 (publikovaném
v časopise Právní rozhledy, 1995, č. 3, str. 111), uvedl: „K podmínkám řízení,
za nichž soud může ve věci jednat, patří zejména pravomoc a příslušnost soudu,
způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost, neexistence překážky
věci zahájeného řízení a věci rozsouzené. K podmínkám řízení na straně
účastníků patří způsobilost být účastníkem řízení podle ustanovení § 19 o. s. ř. a způsobilost před soudem jednat podle ustanovení § 20 o. s. ř. (…) Od
podmínek řízení, za kterých se někdo stává účastníkem řízení, je třeba
odlišovat tzv. věcnou legitimaci. Ta vyplývá z hmotného práva a jde o stav, kdy
fyzická osoba či právnická osoba jsou subjekty práva (povinnosti), jež je
předmětem řízení. V dvoustranném právním poměru, o který jde v této věci,
hovoříme o věcné aktivní legitimaci na straně žalobců a věcné pasivní
legitimaci na straně žalovaného. Nedostatek věcné pasivní legitimace znamená,
že žalovaný není nositelem hmotněprávní povinnosti, o kterou v řízení jde. Není-
li ten, kdo jinak má způsobilost být účastníkem řízení, osobou podle hmotného
práva povinnou a není tedy ve věci pasivně legitimován, jsou dány předpoklady
pro zamítnutí žaloby.“
Z uvedeného zřetelně vyplývá, že nedostatek tzv. věcné legitimace není
podmínkou řízení, tudíž soud nemůže z důvodu její absence řízení zastavit. Případný nedostatek věcné legitimace by mohl mít význam až v rámci rozhodnutí o
věci samé, kdy by tento nedostatek vedl k zamítnutí žaloby. Jelikož po zahájení řízení mohou nastat právní skutečnosti, s nimiž právní
předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o
něž v řízení jde, postup při řešení této situace upravuje § 107a o. s.
ř.,
podle něhož má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo
povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může žalobce dříve, než soud o
věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, případně ten,
kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil
do řízení na místo dosavadního účastníka. Tímto postupem je žalobce schopen
odstranit nedostatek tzv. věcné legitimace, pro nějž by jinak bylo nutné žalobu
zamítnout. V posuzovaném případě proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný
odvolání. Než však bylo odvolání odvolacím soudem projednáno, všichni tři
původní žalobci převedli své spoluvlastnické podíly na novou žalobkyni a naopak
žalovaný měl převést svůj spoluvlastnický podíl na třetí osobu. Po převodu
svého spoluvlastnického podílu zemřel původní žalobce c), přičemž návrh na
postup podle § 107a o. s. ř. byl podán původním žalobcem a) až po jeho smrti. Za dané situace se musel odvolací soud nejdříve vypořádat se skutečností, že
žalobce c) zemřel. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. 32 Cdo
1441/2010 (uveřejněného pod č. C 8857 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), při rozhodování o
tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, který ztratil
způsobilost být účastníkem řízení, soud nepřihlíží k právním skutečnostem, jež
nastaly do doby ztráty způsobilosti být účastníkem řízení, i když s nimi právní
předpisy spojují převod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení
jde; takové právní skutečnosti lze zohlednit pouze při postupu podle § 107a o. s. ř. [obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 21 Cdo
117/2008 (uveřejněné pod č. C 9286 v Souboru)]. V předmětném řízení odvolací soud nastalou procesní situaci vyřešil tak, že
nejdříve podle § 107 o. s. ř. rozhodl, že namísto původního žalobce c) bude v
řízení nadále pokračováno s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, neboť usnesením o
dědictví po původním žalobci c) bylo rozhodnuto, že dědictví připadá státu;
tímto pravomocným rozhodnutím je dovolací soud vázán. Následně odvolací soud
zcela správně ještě před věcným projednáním odvolání rozhodl o návrhu původního
žalobce a) na postup podle § 107a o. s. ř. K tomuto návrhu se připojili původní
žalobce b) a Česká republika, přičemž s tímto postupem vyjádřila souhlas i nová
žalobkyně, naopak souhlas žalovaného s postupem podle § 107a odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. se nevyžaduje. Jelikož odvolací soud shledal, že došlo k
naplnění předpokladů pro vydání navrhovaného usnesení, když zjistil, že nastaly
okolnosti, které měly za následek převod práva z původních žalobců na novou
žalobkyni (což ostatně dovolatel v dovolání žádným způsobem nerozporuje),
rozhodl o tom, že nadále bude na straně žalobce vystupovat nová žalobkyně. Namítá-li dále žalovaný, že již po tři roky sám není vlastníkem id. ?
předmětného pozemku, nehraje to v posuzovaném případě žádnou roli. Dovolací
soud opakuje, že procesněprávní vztahy jsou existenčně nezávislé na
hmotněprávních vztazích. Také vymezení okruhu účastníků civilního sporného
řízení je postaveno na formální koncepci, která nemusí nutně odpovídat
hmotněprávním vztahům (srovnej např. Stavinohová, J. – Hlavsa, P.: Civilní
proces a organizace soudnictví. 1. vydání, Brno: Doplněk, 2003, str. 218 a
násl.). Okruh účastníků řízení vymezuje strana žalující, přičemž žalovaný bez souhlasu
žalobců nemá v zásadě možnost z procesněprávního vztahu vystoupit, neboť tím by
jinak došlo k narušení práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1
Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Nelze přisvědčit ani dalším námitkám dovolatele směřujícím proti usnesení
odvolacího soudu. Pro vydání rozhodnutí jednoznačně byly naplněny všechny
předpoklady stanovené zejména v § 107a o. s. ř., rozhodnutí nemohlo být
neočekávané a nepředvídatelné, když původní žalobci podali návrh na vydání
tohoto rozhodnutí, a tak soud o něm musel rozhodnout. Rozhodnutí netrpí žádnou
neodstranitelnou vadou, když Česká republika na straně žalující zcela správně
vystupovala, a rozhodnutí není od počátku neplatné, přičemž zde je vhodné
zdůraznit, že procesní právo kategorii od počátku neplatných rozhodnutí nezná,
zná toliko rozhodnutí nicotná, případně vadná pro věcnou nesprávnost či
nezákonnost. Napadené usnesení bylo také řádně vydáno a všem účastníkům
doručeno. Neobstojí ani poslední argument dovolatele, že označení České republiky, která
je v rozhodnutí odvolacího soudu označena jako „České republika – Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží
42“, vystihuje absenci „způsobilosti mít procesní práva a povinnosti“. Označení
České republiky, které použil odvolací soud, je v judikatuře dovolacího soudu
používáno bez jakýchkoliv pochybností [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 4593/2010, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 33 Cdo 1694/2013, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2996/2012, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. 21 Nd 221/2012, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. srpna 2013 sp. zn. 29 Cdo 849/2012, vše dostupné na
www.nsoud.cz)]. Naznačuje-li dovolatel, že součástí označení má být také
označení příslušného územního pracoviště, nevyplývá tento požadavek z žádného
ustanovení občanského soudního řádu (§ 79 odst. 1 o. s. ř. a § 157 a
contrario), ani ze zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů. Ostatně Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 17. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 1823/2012 (dostupném na
www.nsoud.cz), uvedl, že i kdyby se mělo jednat o námitku důvodnou, nemohla by
představovat vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, neboť vzhledem k označení České republiky způsobem shora uvedeným
nemůže být o osobě žalobce žádná pochybnost.
S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné. Nejvyšší soud proto
dovolání žalovaného podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243c odst. 3, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo
zamítnuto, čímž straně žalující vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení. Jelikož však straně žalující žádné uznatelné náklady
v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly, rozhodl dovolací soud tak, že
žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu