33 Cdo 1694/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně P. Š., zastoupené Mgr. Stanislavem Králíkem, advokátem se sídlem v
Hodoníně, Masarykovo náměstí 22, proti žalované České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
42, o žalobě Josefa Šichty na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v
Hodoníně pod sp. zn. 6 C 232/2005, o dovolání žalované proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 14. ledna 2011, č. j. 38 Co 117/2006-41, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2011, č. j. 38 Co 117/2006-41,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13.
prosince 2005, č. j. 6 C 232/2005-21, zamítl žalobu J. Š., o obnovu řízení
vedeného před Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 693/2003, a rozhodl o
nákladech řízení.
Poté, co podal odvolání proti uvedenému usnesení (27. 12. 2005), J. Š. dne 23.
1. 2007 zemřel.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. ledna 2011, č. j. 38 Co 117/2006-41,
rozhodl, že v řízení bude pokračováno s Českou republikou-Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
42, neboť z usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. února 2010, vydaného
pod sp. zn. 31 D 367/2007, se podává, že všichni dědicové dědictví odmítli, a
tak podle § 462 obč. zák. dědictví připadne státu.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) obsahově
dovozuje z ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odvolacímu soudu vytýká, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy uplatňuje
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má zato, že stát
nepřevzal žádné právo ani povinnost, o nichž by se vedlo řízení. Ze samotného
zjištění, že všichni dědicové dědictví odmítli, nelze bez dalšího dovozovat, že
dědictví připadne státu jako odúmrť. Dědictví po J. Š. je předluženo a
nedojde-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví věřitelům, stát navrhne
likvidaci dědictví. Bude-li nařízena likvidace dědictví, nemůže již být
rozhodnuto, že dědictví připadne státu. Za těchto okolností nebyl důvod
postupovat podle § 107 odst. 2 o. s. ř. a řízení mělo být přerušeno až do
skončení dědického řízení. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 30 Cdo 2817/2004, které se týkalo obdobné věci, navrhla
usnesení krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalobkyně P. Š. se ztotožnila s dovolací argumentací žalované. Dovolání přípustné podle § 239 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen
„o. s. ř.“), je důvodné. Podle § 107 odst. 1 o. s. ř. Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení
způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno,
posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v
řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení
pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle § 107 odst. 2 o. s. ř., ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení
fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním
nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří
podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení
jde. Podle § 462 obč. zák. dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 441/2007,
uveřejněném pod číslem 15/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zaujal
názor, že ztratí-li po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení
fyzická osoba, která nezanechala žádné dědice, jejíž dědici jsou nezpůsobilí
dědit nebo jejíž dědictví nenabude (nemůže nabýt) z jiných důvodů žádný dědic,
soud rozhodne (§ 107 o. s. ř.) o tom, že v řízení bude na jejím místě
pokračováno se státem jen tehdy, bylo-li pravomocným usnesením o dědictví
potvrzeno, že dědictví připadlo státu podle ustanovení § 462 obč. zák. Je tomu
tak proto, že dědické řízení může být skončeno také schválením dohody o
přenechání dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, je-li dědictví
předluženo, nebo že soud může nařídit likvidaci dědictví, je-li dědictví
předluženo nebo navrhne-li to stát, kterému má dědictví připadnout podle
ustanovení § 462 obč.
zák., jestliže není možné uhradit peněžitý dluh
zůstavitele zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl přijmout na
úhradu své pohledávky věc z dědictví, i když dědictví není předluženo. Za tím
účelem právě může soud v řízení o dědictví rozhodnout podle § 107 o. s. ř. o
tom, že v řízení bude pokračováno se státem, aby ten mohl uzavřít dohodu o
přenechání předluženého dědictví věřitelům či navrhnout likvidaci dědictví
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo
3233/2008, uveřejněné pod číslem 96/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V posuzovaném případu z obsahu spisu a z podaného dovolání vyplývá, že dosud
nelze učinit jednoznačný závěr, zda dědictví po zůstaviteli připadne státu ve
smyslu § 462 obč. zák., nebo zda dojde k likvidaci dědictví (srov. § 175t a
násl. o. s. ř.), tedy zda zůstavitel bude či nebude mít právního nástupce, se
kterým bude možno pokračovat v řízení. Za těchto okolností je proto na místě,
aby řízení bylo přerušeno do skončení dědického řízení po J. Š. (viz usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2008, č. j. 38 Co 117/2006-34). Protože právní názor odvolacího soudu, podle něhož lze o procesním nástupnictví
rozhodnout, aniž by bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o tom, že dědictví
připadlo státu, není správný (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 20 Cdo 1053/2006, usnesení ze dne 24. října 2007, sp. zn. 20 Cdo 3126/2006, usnesení ze dne 20. října 2008, sp. zn. 20 Cdo
1741/2007), Nejvyšší soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.