ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Panství Bechyně SE, se sídlem v Lichtenštejnsku, Vaduz,
Landstrasse 33, rejstříkové č. FL-0002.270.341-0, zastoupeného Janem Kalvodou,
advokátem se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Bělohorská 35, proti žalované České
republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábř. 42, o vyklizení nemovitosti, vedené Okresním soudem v
Prachaticích pod sp. zn. 6 C 25/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2012, č. j. 5 Co
72/2012 -370, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2011, č. j. 6 C 25/2008-332, ve znění opravného usnesení ze dne 12. prosince 2011, č. j. 6 C 25/2008-357, rozhodl, že žalovaná je povinna vyklidit
v k. ú. L. a) kontaminované oleje ve venkovních zásobnících ze stavby žalobce
na stavební parcele č. 484/2 a stavební parcele 484/3, b) kontaminované vody ve
venkovních bazénech ze stavby žalobce na stavební parcele č. 483, c) ostatní
odpady ze stavby žalobce na stavební parcele č. 488/3, stavební parcele č. 488/1 a stavební parcele č. 488/2, to vše do 9 měsíců od právní moci rozsudku
(výrok I.). Zamítl žalobu na vyklizení kontaminované zeminy ze zpevněné plochy
žalobce na parcelách č. 908/38, 908/37 a 908/40 v k. ú. L. (výrok II.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 25
095,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok
III.) s tím, že je žalobce povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v
Prachaticích doplatek soudního poplatku v částce 9 000,- Kč do 30 dnů od právní
moci rozsudku (výrok IV.). Soud I. stupně v odůvodnění uvedl, že žalobce podal žalobu na vyklizení výše
uvedených nemovitostí od nebezpečných odpadů, které mají být ve vlastnictví
žalované. Právní předchůdce žalobce pronajal dne 1. 8. 1998 společnosti Enviro
Technology Today, spol. s r. o. (dále jen „ETT“) výše uvedené nemovitosti, na
nichž ETT následně podnikala v oblasti odpadového hospodářství. Dne 8. 1. 2002
byl na majetek ETT prohlášen konkurs, který byl následně zrušen dne 27. 4. 2004
z důvodu, že majetek konkursní podstaty nepostačoval na krytí nákladů konkursu. Usnesení o zrušení konkursu nabylo právní moci dne 4. 6. 2004. Nájem mezi
žalobcem a ETT následně skončil výpovědí ke dni 15. 7. 2004. Dne 6. 8. 2004
nabylo právní moci usnesení, kterým byla ETT vymazána z obchodního rejstříku. Soud I. stupně se v rámci svého právního posouzení ztotožnil s argumentací
žalobce, že vlastnictví k odpadu nepřešlo na žalobce coby vlastníka pozemku,
nýbrž na stát z titulu nabytí věci opuštěné podle § 135 obč. zák. ve znění před
novelou č. 359/2005 Sb. (tj. ve znění účinném ke dni 6. 8. 2004). Vzhledem k
tomu soud I. stupně přikázal žalované, aby vyklidila nemovitosti uvedené ve
výroku I. rozsudku. Na základě odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. února 2012, č. j. 5 Co 72/2012-370,
změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna
vyklidit v k. ú. L. a) kontaminované oleje ve venkovních zásobnících ze stavby
žalobce na stavební parcele č. 484/2 a stavební parcele 484/3, b) kontaminované
vody ve venkovních bazénech ze stavby žalobce na stavební parcele č. 483, c)
ostatní odpady ze stavby žalobce na stavební parcele č. 488/3, stavební parcele
č. 488/1 a stavební parcele č. 488/2, zamítl (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok
II.). Odpady jsou movitou věcí a vztahuje se na ně kromě zákona č.
185/2001
Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), i úprava občanského zákoníku. Občanský zákoník umožňuje opustit věc, a to prostřednictvím právního úkonu
jejího vlastníka, nicméně v posuzovaném případě odvolací soud nezjistil, že by
ETT, která vlastnila odpady až do svého zániku, právní úkon derelikce skutečně
učinila. Dále se neztotožnil s tvrzením žalobce, že k přechodu vlastnictví
opuštěním odpadů došlo výmazem ETT z obchodního rejstříku. Zánik společnosti
nelze považovat ani za konkludentní právní úkon, od něhož by následně bylo
možno odvozovat přechod vlastnického práva na stát. Odvolací soud tak shledal,
že posledním úkonem ETT byl návrh na prohlášení konkursu, z něhož však
derelikci není možno dovozovat, a proto žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které shledává
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Dovolatel
uplatňuje dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu] a že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241a odst. 3 občanského
soudního řádu]. Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatel v tom, že
odvolací soud založil své rozhodnutí na předpokladu, že český právní řád zná
kategorii věcí ničích a za takovou považuje odpad, jehož odstranění (vyklizení)
se dovolatel domáhá. Podle dovolatele vlastnické právo k odpadu přešlo na stát
dne 8. 1. 2002, kdy byl prohlášen konkurs na ETT, případně zánikem ETT, tj. výmazem z obchodního rejstříku dne 6. 8. 2004. Navíc dle žalobce se ode dne
výmazu ETT z obchodního rejstříku uplatní na odpad úprava věci ztracené a
vzhledem k tomu po uplynutí roční lhůty (tj. dne 6. 8. 2005) nabude vlastnictví
k odpadu Česká republika. Dovolatel se přitom domnívá, že derelikce odpadu není
přitom v rozporu ani s právními předpisy (zejména občanským zákoníkem či
zákonem o odpadech). Dále považuje skutková zjištění o nedostatku projevu vůle ETT k opuštění věci
za zjevně nesprávná a v rozporu s provedenými důkazy. Odvolací soud zaměňuje
právní argumentaci a procesní tvrzení dovolatele, když soud argumentaci
odmítnout může, ale nemůže opominout jeho skutková tvrzení. Konkrétně namítá,
že soud opominul návrh na prohlášení konkursu, který je sice primárně procesním
úkonem, jsou s ním však spjaty i hmotněprávní následky. Navrhne-li sám dlužník
prohlášení konkursu na svůj majetek, činí tak s vědomím, že okamžikem
prohlášení konkursu je úpadce prakticky zbaven výkonu svého vlastnického práva
k majetku zapsanému do konkursní podstaty. Navíc na konkursního správce
přechází oprávnění disponovat s majetkem úpadce. Z toho následně dovozuje, že
ETT svým návrhem na prohlášení konkursu vyjádřila vůli vzdát se vlastnictví k
předmětnému odpadu, neboť právě to má být podstatou dlužnického návrhu na
prohlášení konkursu. Odvolacímu soudu vytýká, že z výmazu společnosti ETT z
obchodního rejstříku vyvodil nesprávné závěry, že odpad je ve vlastnictví
nikoho. V neposlední řadě polemizuje se závěry obecných soudů ohledně pasivní
věcné legitimace a správného označení žalované a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto
datem také bylo o nároku žalobce odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto,
postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. února 2012,
dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen
„o. s. ř.“).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné. Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Žaloba a dovolání jsou založeny na argumentaci opírající se o tvrzení, že
žalovaná je vlastníkem předmětného odpadu, přičemž vlastnicí se měla stát v
důsledku opuštění tohoto odpadu jeho vlastníkem, případně na základě aplikace §
135 obč. zák. vztahující se k odpadu jakožto věci, jejíž vlastník není znám. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je naproti tomu založeno na závěru, že v
daném případě k opuštění věci nedošlo (vlastnické právo tudíž na žalovanou
nepřešlo tzv. derelikcí), nebyly splněny předpoklady aplikace ustanovení § 135
obč. zák., a žalovaná proto do vlastnického práva žalobce žádným způsobem
nezasahuje. Podle § 135 odst. 1 – 4 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 359/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, a některé související zákony, kdo najde ztracenou věc, je
povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen
odevzdat ji obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nepřihlásí-li se o ni
vlastník do 6 měsíců od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví této obce. Nálezce má právo na náhradu nutných výdajů a na nálezné, které tvoří deset
procent ceny nálezu. Zvláštní právní předpis může jinak upravit oprávnění toho,
kdo věc našel nebo ohlásil. Přihlásí-li se vlastník věci, která byla odevzdána
obci podle odstavce 1, před uplynutím lhůty 6 měsíců od jejího odevzdání obci,
je vlastník věci povinen nahradit obci náklady, které jí v souvislosti s
opatrováním věci vznikly. Ustanovení odstavců 1 až 3 platí přiměřeně i na věci
skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné.
Opuštění věci (derelikce) je právní úkon vyjadřující vůli dosavadního vlastníka
nebýt již nadále vlastníkem věci [k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze
dne 26. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 696/02 (nalus.usoud.cz)], a to na rozdíl od
ztráty věci, která je událostí. Je-li opuštění věci právním úkonem (nikoli
událostí), potom musí mít také náležitosti stanovené zákonem pro platnost
právního úkonu, tedy zejména náležitosti, které jsou uvedeny v ustanovení § 37
občanského zákoníku. Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a
srozumitelně; jinak je neplatný. Opuštění věci jejím vlastníkem zahrnuje tedy
nepochybně volní stránku tohoto jednostranného právního úkonu, která musí být
bezpečně doložena, přičemž projev vůle tu musí být vykládán ve smyslu
ustanovení § 35 občanského zákoníku s uvážením i individuálních zvláštností
případu opuštění věci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. března 2004, sp. zn. 28 Cdo 1254/2003 – www.nsoud.cz). Vedle obecných
náležitostí musí derelikce naplňovat také vůli vzdát se vlastnictví věci a její
fyzické opuštění [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března
2009, sp. zn. 28 Cdo 3563/2008, uveřejněný pod pořadovým č. C 7260 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. Byla-li věc platně opuštěna, nabýval k ní podle § 135 obč. zák., ve znění před
novelou č. 359/2005 Sb., vlastnické právo stát, a to k okamžiku derelikce. Po
uvedené novele nabývala vlastnické právo k opuštěné věci obec [k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 3563/2008
(uveřejněný pod pořadovým č. C 7262 a C 7263 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu)]. Dovolání je založeno především na námitce, že společnost ETT učinila derelikci
odpadu, přičemž dovolatel spatřuje derelikci „v procesu zániku společnosti ETT,
a to od podání návrhu na prohlášení konkursu až po výmaz z obchodního
rejstříku“. K této dovolací námitce pak dovolatel zjevně směřuje uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., když tvrdí, že „skutkové zjištění o
nedostatku projevu vůle společnosti ETT k opuštění věci, se považují za zjevně
nesprávná a v rozporu s provedenými důkazy“. Podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a)
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného
užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže
odvolací soud vzal úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly
nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo
jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001,
sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C 44 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4682/2009, uveřejněný na
internetových stránkách – www.nsoud.cz). Přestože zde dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
jde především o kritiku právních závěrů odvolacího soudu. Dovolatel totiž namítal, že k opuštění věci (odpadů) došlo již samotným podáním
návrhu na prohlášení konkurzu, neboť „vůle vzdát se vlastnictví je podstatou
dlužnického návrhu na prohlášení konkurzu“. Naproti tomu odvolací soud zaujal
právní názor, že samotný návrh na prohlášení konkurzu bez dalšího nelze
považovat za projev vůle směřující k opuštění věci. Námitky dovolatele v daném směru nejsou důvodné. Odvolací soud především zcela správně a logicky dovodil, že výmaz společnosti z
obchodního rejstříku není právním úkonem společnosti ETT, nýbrž skutečností,
která nastala rozhodnutím rejstříkového soudu. Vzhledem k tomu, aby ETT pozbyla
svého vlastnického práva, musela by učinit derelikci před okamžikem výmazu z
obchodního rejstříku. Odvolací soud však v rozmezí mezi podáním návrhu na
prohlášení konkursu a výmazem společnosti z obchodního rejstříku derelikci
odpadu nezjistil a ani sám dovolatel konkrétní okamžik, kdy mělo k derelikci
dojít, netvrdí. Obecné a ničím neprokázané tvrzení, že došlo k zániku
vlastnictví v procesu rušení společnosti, je ve věci zjevně nedostačující. Vzhledem k tomu bylo třeba se zabývat pouze námitkou, že samotný návrh na
prohlášení konkursu je již svou povahou derelikcí. Návrh na prohlášení konkursu podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále jen „ZKV“), jakož i insolvenční návrh podle zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „IZ“), jsou procesními úkony. Pro procesní úkony je charakteristické, že vyvolávají účinky zpravidla pouze v
oblasti práva procesního a jen zcela výjimečně i v oblasti práva hmotného
(například vliv žaloby na běh promlčecí lhůty). Hmotněprávní účinky však není
možno z procesního úkonu bez dalšího dovozovat, nýbrž vzhledem k rozdílům mezi
právními odvětvími soukromého práva a civilního práva procesního je třeba, aby
takové hmotněprávní účinky byly stanoveny přímo v zákoně, případně bez
jakýchkoliv pochybností vyplývaly přímo z příslušného procesního úkonu.
V
případě návrhu na prohlášení konkursu a v případě insolvenčního návrhu však
účinky derelikce zákon nestanoví a nelze takové účinky dovozovat ani
prostřednictvím výkladu dovolatele, kterým pojímá konkursní řízení jako
nástroj, jímž se úpadce vzdává části či veškerého svého majetku. Dovolatel
zjevně zaměňuje účel a podstatu konkursního řízení jakožto způsobu řešení
úpadku úpadce s faktickými důsledky, k nimž úpadek vede. V této souvislosti je
vhodné připomenout, že dlužník je podle § 4a odst. 1 písm. a) ZKV povinen
zdržet se veškerých jednání směřujících ke zmenšení svého majetku (obdobné
platí pro insolvenční řízení – srovnej § 111 odst. 1 IZ) a že prohlášením
konkursu přechází na správce konkursní podstaty (insolvenčního správce)
dispoziční právo k majetku úpadce [srovnej § 14 odst. 1 písm. a) ZKV a § 229
odst. 3 písm. c) IZ]. Úpadci tak zůstává toliko tzv. titulární či „holé“
vlastnictví (nuda proprietas) [srovnej usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
16. 11. 2005, sp. zn. 24 K 15/2004 (uveřejněné pod č. 94/2006 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Nad rámec argumentace, že samotným návrhem na prohlášení konkursu coby
procesním úkonem došlo k derelikci odpadu, je možno k námitce dovolatele ještě
dodat, že současná odborná literatura i judikatura akceptuje, aby určité právní
ujednání splňovalo a obsahovalo jak náležitosti procesního úkonu, tak
náležitosti soukromoprávního hmotněprávního jednání. Jedna listina tak např. může obsahovat kupní smlouvu jakožto soukromoprávní jednání a zároveň
prorogační doložku jakožto procesní úkon. Tyto účinky však není možno bez
dalšího vzájemně zaměňovat a je vždy třeba zkoumat, zdali je skutečně právní
ujednání z hlediska konkrétního právního odvětví, v němž má vyvolat právní
účinky, platné či nikoliv (k tomu srovnej např. : LAVICKÝ, Petr. § 41. In:
DAVID, Ludvík et al. Občanský soudní řád: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters
Kluwer ČR, 2009, str. 212.). Obdobně soudní praxe např. připouští, aby žaloba
jakožto procesní úkon obsahovala současně hmotněprávní úkon výpovědi z nájmu
bytu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný na www.nsud.cz). Pro jednostranný procesní úkon (například žaloba či insolvenční návrh) se
přitom, jak správně uvádí dovolatel, uplatní tzv. teorie projevu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3657/2007
(uveřejněné pod C 6813 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu)]. Při aplikaci na posuzovaný případ tak není vyloučeno, aby v rámci návrhu na
prohlášení konkursu byla obsažena derelikce, nicméně tato skutečnost nebyla v
řízení před soudy nižších stupňů prokázána a z návrhu na prohlášení konkursu ji
oproti dovolateli nedovodil ani sám Nejvyšší soud. Samotný návrh na prohlášení
konkursu projevem derelikce není. Vzhledem k tomu je námitka žalobce ohledně
derelikce obsažené v návrhu na prohlášení konkursu nepřiléhavá.
Jelikož v řízení před soudy nižších stupňů nebylo prokázáno, že by ETT učinila
prohlášení, kterým by opustila své vlastnické právo k odpadu, nebylo třeba se
zabývat otázkou, zdali je v obecné rovině možno derelikvovat odpad a zdali
případné derelikční prohlášení není v rozporu s dobrými mravy či neobchází
ustanovení občanského zákoníku či zákona o odpadech. Vzhledem k tomu, že ETT byla podle zjištění nižších soudů k okamžiku výmazu z
obchodního rejstříku vlastníkem odpadu nacházejícího se na nemovitostech ve
vlastnictví žalobce, zabýval se dovolací soud uplatněnou námitkou, zdali přejde
výmazem společnosti z obchodního rejstříku vlastnické právo k odpadu na stát. Dovolatel v první řadě namítá, že zánikem ETT se stal odpad věcí, jejíž
vlastník není znám, a proto po uplynutí jednoho roku podle § 135 obč. zák., ve
znění před novelou č. 359/2005 Sb., se stal vlastníkem věci (odpadu) stát. Ustanovení § 135 obč. zák. z pohledu tvrzené argumentace na daný případ zjevně
nedopadá. Dovolací soud především dodává, že z pohledu uplatněné dovolací námitky § 135
obč. zák. neřeší v obecné rovině právní a vlastnický režim majetku, jehož
vlastník není znám, ale toliko režim ztracené věci, jejíž vlastník není znám. Ztráta věci je událost (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března
2004, sp. zn. 28 Cdo 1254/2003 – www.nsoud.cz), kdy vlastník ztratí povědomí o
tom, kde se jeho věc nachází, nicméně samotné vlastnické právo ztrátou věci
nezaniká. Od toho se také odvíjí následný režim zacházení s nalezenou věcí. Nálezce je povinen odevzdat nalezenou věc vlastníkovi a není-li vlastník znám,
je nálezce povinen podle § 135 odst. 1 věty druhé obč. zák., před novelou č. 359/2005 Sb., odevzdat věc příslušnému státnímu orgánu (po novele č. 359/2005
Sb. obci, na jejímž území k nálezu došlo) a pokud se vlastník do jednoho roku
(po novele č. 359/2005 Sb. do 6 měsíců) o vlastnictví věci nepřihlásí, připadá
do vlastnictví státu (po novele č. 359/2005 Sb. obce, na jejímž území k nálezu
došlo). Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je zjevné, že odpad
ztracenou věcí být nemůže, neboť ETT, která odpad k okamžiku výmazu z
obchodního rejstříku vlastnila, nikdy své vlastnické právo k odpadu
nezpochybňovala a nikdy neztratila povědomí o tom, kde se její odpad nachází. Vyplývá to například ze žalobcem zmiňovaného návrhu na prohlášení konkursu ze
dne 3. 9. 2001. Uvedení či naopak neuvedení věci do soupisu konkursní podstaty
však nemá vliv na vlastnické právo k věci. Majetek tak měl následně být vyřešen
v likvidaci před výmazem společnosti z obchodního rejstříku. Ustanovení § 135
obč. zák. o ztracené věci se tak v souzené věci neuplatní. Nad rámec dovolací argumentace a pro úplnost dovolací soud dodává, že
vlastnické právo na stát nemohlo přejít ani podle ustanovení obchodního
zákoníku o likvidaci obchodních společností. Právní úprava obsažená v obchodním zákoníku pamatovala na situace (§ 75b), kdy
se objeví majetek, který doposud nebyl zlikvidován. V takovém případě se výmaz
společnosti z obchodního rejstříku zrušil, společnost se dočasně obnovila a
provedla se dodatečná likvidace objeveného majetku.
Obdobně bude proces
probíhat i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) s tou výjimkou, že se na znovu obnovenou společnost hledí jako na nikdy
nezaniklou (§ 209 odst. 1 in fine o. z.). V rámci likvidace se aplikoval § 75 odst. 5 obch. zák., podle něhož „ustanovení
odstavců 1 až 4 se nepoužije v případě, že došlo ke zrušení společnosti podle §
68 odst. 3 písm. f) a společnost má pouze majetek, který nepostačuje k úhradě
všech závazků. V takovém případě zpeněží likvidátor majetek společnosti a z
výtěžku prodeje uhradí nejprve náklady likvidace, dále uspokojí mzdové nároky
zaměstnanců a poté pohledávky ostatních věřitelů podle pořadí jejich
splatnosti. Není-li možné uspokojit pohledávky stejného pořadí v plné výši,
uhradí se poměrně. Nepodaří-li se likvidátorovi v přiměřené době majetek
zpeněžit, nabídne jej věřitelům k úhradě dluhů podle pořadí jejich pohledávek. Pokud věřitelé odmítnou převzít majetek k úhradě dluhu, přechází tento majetek
dnem výmazu společnosti z obchodního rejstříku na stát.“ K uvedenému je vhodné
dodat, že na stát nepřechází pouze majetek s reálnou kladnou hodnotou, nýbrž i
takový majetek, který má ve skutečnosti hodnotu zápornou. O tento způsob přechodu majetku na stát však v daném případě nešlo a žalobce
ani okolnosti týkající se možné aplikace § 75 odst. 5 obch. zák. netvrdil a
jejich existence ani nevyšlo v průběhu řízení najevo. Vzhledem ke znění § 75 odst. 5 obch. zák. je zřejmé, že námitku, že zánikem ETT
došlo k přechodu vlastnického práva na stát, by bylo možné zohlednit pouze
tehdy, pokud by byly naplněny veškeré předpoklady uvedené v daném ustanovení. Mezi základní podmínky přitom patří skutečnost, že společnost se ruší poté, co
je konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení, nebo z důvodu, že majetek
dlužníka je zcela nepostačující a že má společnost majetek, který nepostačuje k
úhradě všech závazků. Následně se má likvidátor pokusit majetek prodat a až
tehdy, když se majetek nepodaří prodat a neprojeví o něj zájem věřitelé
společnosti, přechází majetek na stát. Z přiloženého spisu Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 80 Cm
286/2008, který byl veden ve věci zrušení zápisu o výmazu ETT z obchodního
rejstříku, je zřejmé, že v rámci původní likvidace, která výmazu ETT v roce
2004 měla předcházet, nebyl odpad vyřešen. Vzhledem k tomu bylo třeba provést
dodatečnou likvidaci, která byla vedena pod uvedenou spisovou značkou. Nicméně
v rámci obnovené likvidace soudem ustanovený likvidátor neshledal, že by ETT
vlastnila jakýkoliv majetek, který by bylo třeba dodatečně likvidovat. Likvidátor ve svém sdělení ze dne 8. října 2009 Městskému soudu v Praze sdělil,
že v účetnictví ETT jsou založeny smlouvy o dílo, na jejichž základě měla ETT
nabýt vlastnické právo k odpadu, nicméně podle stanoviska likvidátora se podle
obsahu listin o smlouvy o dílo ve skutečnosti nejedná. Podle likvidátora
předmětem smluv bylo zneškodnění převzatého odpadu a nikoliv koupě věci, a
proto se nemohla ETT stát vlastníkem odpadu. Likvidátor své stanovisko podpořil
skutečností, že odpad nebyl zahrnut do konkursní podstaty.
Následně byla ETT
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2009, č. j. F 128482/2009,
opětovně vymazána z obchodního rejstříku, neboť po ukončení konkursu nebyl
zjištěn žádný majetek, který by podléhal likvidaci. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že případné právní nástupnictví žalované
nemůže být založeno ani v režimu speciálních právních úprav týkajících se
nakládání s odpady. Ani zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech, ani zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, neobsahují žádnou úpravu vlastnického práva k odpadům
vztahujících se k majetku zaniklé obchodní společnosti. To ostatně vyplývá již
ze samotného vymezení působnosti obou zákonů; podle § 1 odst. 1 zákona č. 238/1991 Sb. zákon stanoví práva a povinnosti orgánů státní správy a povinnosti
právnických a fyzických osob při nakládání s odpady, resp. § 1 odst. 1 zákona
č. 125/1997 Sb., podle kterého zákon stanoví povinnosti právnických a fyzických
osob při nakládání s odpady a podmínky pro předcházení vzniku odpadů. Dále
stanoví pravomoc a působnost ministerstev a jiných správních úřadů a obcí při
výkonu státní správy v oblasti nakládání s odpady. Na základě uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za zjištěného skutkového
stavu v řízení před soudy nižších stupňů nemůže být žaloba vůči žalované České
republice úspěšná. Nebylo totiž zjištěno, že by žalovaná nabyla vlastnické
právo na základě derelikce odpadu společností ETT, že by je nabyla na základě
nalezení ztracené věci (odpadu), případně že by je nabyla na základě § 75 odst. 5 in fine obch. zák. Žalobce v této souvislosti nedůvodně odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí
založil na „předpokladu, že dotyčný odpad je věcí ničí, což je v rámci českého
právního řádu vyloučeno“. Takový závěr však odvolací soud neučinil. Odvolací soud totiž výslovně uzavřel, že žalovaná se nestala vlastnicí
předmětného odpadu na základě aplikace § 135 obč. zák., o který žalobce svůj
nárok opíral, a tudíž do vlastnického práva žalobce nezasahuje. Tím odvolací
soud nevyjádřil nic jiného, než že v řízení nebyl učiněn závěr o vlastnickém
právu žalované, a proto vlastnická žaloba nemohla obstát pro nedostatek věcné
legitimace na straně České republiky. Povahu odpadu pak odvolací soud vzhledem
k předmětu řízení nebyl povinen řešit nad rámec okolností rozhodných pro závěr
o věcné legitimaci žalované, resp. absenci věcné legitimace. Dovolatel v úvodu dovolání naznačuje, že žalovaná je nesprávně označena. Uvedenou výhradu však nepojí s žádným uplatněným dovolacím důvodem a dovolacímu
soudu není zřejmé, k čemu uvedená námitka má směřovat, neboť dovolatel ji uvádí
před tou částí dovolání, v níž se zabývá přípustností dovolání a dovolacími
důvody. Žalovaná je v rozhodnutí odvolacího soudu označena jako „České
republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží
42, 128 00 Praha 2“. Označení žalované, které použil odvolací soud, je ostatně
v judikatuře dovolacího soudu používáno bez jakýchkoliv pochybností (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. května 2011,
sp. zn.
30 Cdo 4593/2010, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2013, sp. zn. 33 Cdo 1694/2013, usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 18. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2996/2012, usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. 21 Nd 221/2012, nebo usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2013 sp. zn. 29 Cdo 849/2012,
vše uveřejněno na internetových stránkách www.nsoud.cz). Naznačuje-li snad
dovolatel, že součástí označení má být také označení příslušného územního
pracoviště, je podle názoru dovolacího soudu zřejmé, že i kdyby se mělo jednat
o námitku důvodnou, nemohla by představovat vadu řízení, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k zamítnutí žaloby a označení
žalované způsobem uvedeným shora v rozsudku odvolacího soudu nemůže být žádná
pochybnost, vůči komu byla žaloba zamítnuta. Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem
uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu
je tedy správné, a proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť procesně úspěšné žalované v
dovolacím řízení náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu