20 Cdo 916/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Pavla Krbka a
JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci exekuce oprávněné S. G., a.s. „v likvidaci“,
zastoupené advokátem, proti povinné L. F., zastoupené advokátem, o nařízení
exekuce, pro 105.318,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku
- Místku pod sp.zn. SENc 100/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 30.4.2003, č.j. 10 Co 968/2002-26, takto:
Dovolání se odmítá.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil
exekuci a jejím provedením pověřil oprávněnou navrženého
exekutora, když měl za to, že podmínky stanovené v § 44 odst. 2 zákona č.
120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řádu“), byly v dané
věci splněny. Naopak neobstojí podle jeho názoru odvolací námitky povinné, že
oprávněná „není k podání návrhu na nařízení exekuce aktivně legitimována“ tím,
že již před zahájením exekučního řízení vymáhanou pohledávku postoupila
„obchodní firmě S. a.s.“, což jí i náležitě oznámila, a
neprokázala, že „došlo k zpětnému postoupení pohledávek z nynějšího věřitele“.
Odvolací soud poznamenal, že tyto výtky nemají na správnost rozhodnutí soudu
prvního stupně vliv, neboť by mohly být jen „předmětem řízení o zastavení
exekuce“.
V dovolání povinná opakuje námitky, jež vznesla v odvolání; z ustanovení § 526
odst. 1, 2 obč. zák. dovozuje, že byla povinná plnit postupníku, nikoli
oprávněné, a obšírně popisuje, jaké důsledky (podle jejího
názoru prakticky neřešitelné) jsou spojeny s tím, že oprávněná přesto zůstává v
původním postavení exekučně oprávněného účastníka, v jehož prospěch má být
nuceně plněno.
Dovolání není přípustné.
Podle § 130 exekučního řádu platí, že tam, kde se ve zvláštních právních
předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se
tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné
proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení
soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1, 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že
jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až
c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím dle § 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř. ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního
stupně bylo odvolacím soudem zrušeno, jak předpokládá § 237 odst. 1 písm. b/
o.s.ř., přichází k založení přípustnosti dovolání v úvahu pouze ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.,
musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé
po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje
tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným
důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.),
lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska
těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu
podřaditelné.
Dovolatelka se mýlí, jestliže hodnocení otázky, jaké jsou důsledky toho, že po
skončení nalézacího řízení v něm úspěšný žalobce postoupil jinému (před
zahájením exekučního řízení) pohledávku, jež mu byla přiznána vykonatelným
soudním rozhodnutím, má za „dovolacím soudem dosud nevyřešenou“, resp.
„rozhodovanou odvolacími soudy rozdílně“. Dovolací soud naopak vychází z toho,
že soudní praxe je zde jednotná, resp. že odvolací soud v dané věci vyjádřil
názor judikatorně standardní, jež nevzbuzuje pochybnosti.
Kupříkladu v usnesení ze dne 28.7.2004, sp. zn. 20 Cdo 1151/2004, vyjádřil
Nejvyšší soud - dovolatelce protichůdný - názor, že při nařízení výkonu
rozhodnutí (exekuce) se povinný nemůže bránit aktivní legitimaci oprávněného
jinak, nežli zpochybněním poměru oprávněného k uvedení nositele práva z titulu
nebo zpochybněním listin oprávněným ve smyslu § 256 odst. 2 o.s.ř. (§ 36 odst.
4 ex. řádu) předložených; okolnost, zda oprávněný vymáhanou pohledávku
postoupil před zahájením řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) třetí osobě,
zkoumá soud výkonu rozhodnutí, je-li povinným uplatněna (vyjde-li jinak najevo)
ve stadiu řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce).
O rozhodnutí zásadního právního významu - ve smyslu, jenž byl výše vyložen -
proto nejde.
Dovolání tím nemůže být přípustné ani se zřetelem k § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Není-li dovolání přípustné, nemůže se dovolací soud zabývat ani otázkou, zda
odvolací soud neměl rozhodnout o návrhu podle § 107a o.s.ř., jestliže byl dříve
učiněn. Režim ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. se zde neuplatní.
Jelikož dovolací přezkum je přezkumem - pravomocných - rozhodnutí odvolacího
soudu, nemůže dovolací soud zohlednit ani rozhodnutí, jež poté - ve smyslu
ustanovení § 107a o.s.ř. - vydal soud prvního stupně (srov. též § 243c
o.s.ř.).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, věty první, § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu
podle § 87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu