20 Cdo 952/2025
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné MAJA v. o. s., se sídlem v Brně, Jana Uhra 162/4, identifikační číslo osoby 46904638, zastoupené Mgr. Alicjí Kellerberg Klimeš, LL.M., advokátkou se sídlem v Havířově, Tajovského 1660/2c, proti povinnému T. Š., pro 81 438,5 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 Ex 01483/18, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2024, č. j. 23 Co 332/2024-34, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2024, č. j. 23 Co 332/2024-34, a usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 30. července 2024, č. j. 203 Ex 01483/18-28, se ruší a věc se vrací soudnímu exekutorovi JUDr. Lukáši Jíchovi k dalšímu řízení.
1/ Ve shora specifikované věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 10. 2024, č. j. 23 Co 332/2024-34, k odvolání oprávněné společnosti potvrdil výrokem I usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov (dále „soudní exekutor“ či „exekutor“), ze dne 30. 7. 2024, č. j. 203 Ex 01483/18-28, jímž soudní exekutor zastavil exekuci nařízenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 1. 2005, č.
j. 73 Nc 6/2005-4 (výrok I), určil náklady exekuce (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů exekuce a nákladů řízení (výroky III a IV). Odvolací soud současně výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 2/ V důvodech usnesení odvolací soud citoval § 55 odst. 7 až 13 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), ve spojení s § 10 odst. 1 zákona č. 214/2022 Sb., o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce a o změně souvisejících zákonů (dále „zákon č. 214/2022 Sb.“), a uzavřel, že posuzovaná exekuce byla pravomocně nařízena dne 11.
3. 2008, takže trvá více než 12 let (lhůta podle § 55 odst. 11 ex. řádu uplynula dne 11. 3. 2020), přičemž v průběhu exekuce nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané pohledávky a nebyly postiženy nemovité věci. Za uvedeného stavu byl exekutor povinen exekuci zastavit, aniž by oprávněnou vyzýval ke sdělení, zda se zastavením exekuce souhlasí či zda zaplatí zálohu na další vedení exekuce. Námitka oprávněné, že zastavením exekuce byla porušena její základní práva, a to právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu, se jednak míjí s platnou právní úpravou, jež předepisuje bezvýsledné exekuce po dvanácti letech marného trvání „definitivně“ zastavit, a současně je nepřípadná, jelikož oprávněná vstoupila dne 28.
5. 2016 do exekuce podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) jako procesní nástupce (postupník) na základě smlouvy o postoupení pohledávky, tedy již v době, kdy s ohledem na datum nařízení exekuce mohla důvodně očekávat, že se pravděpodobnost vymožení pohledávky blíží k nule.
3/ Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, v němž dovolacímu soudu předložila podle jejího názoru dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou otázku, zda „lze exekuci zastavit bez dalšího toliko na základě prostého uplynutí zákonem stanovené maximální doby, po kterou nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti za situace, kdy tento stav způsobil povinný tím, že se exekuci zcela zjevně dlouhodobě a účelově vyhýbá a kdy je zastavením exekuce porušeno základní právo oprávněného vlastnit majetek a právo na soudní ochranu.“
4/ V podrobnostech dovolatelka uvedla, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami ohledně zásahu do práv vlastnit majetek a práva na soudní ochranu. Spokojil se toliko s konstatováním ohledně naplnění formálních zákonných podmínek pro zastavení exekuce po uplynutí doby 12 let. Praxe, kdy by soudní exekutoři a soudy automatizovaně hleděli na naplnění formálních znaků (doba vedení exekuce, bezvýslednost, nepostižení nemovité věci, zohlednění tzv. vyloučených dob, udělení souhlasů oprávněného k výzvě exekutora či složení zálohy) bez posuzování toho, zda uplatněním zákona nedochází k porušení ústavně garantovaných základních práv oprávněného, je neslučitelná se zásadami demokratického právního státu.
Z obsahu exekučního spisu jasně vyplývá, že se povinný dlouhodobě vyhýbal a vyhýbá plnění svých povinností, jestliže opakovaně a často měnil místa svého pobytu a v rozporu s dobrými mravy si neopatřoval pracovní příjmy, z nichž mohl splácet závazky z celé řady proti němu vedených exekucí (jak vyplývá z náhledu do Centrální evidence exekucí). Povinný se přitom zjevně musel nějak živit, přičemž z exekučního spisu není patrné, že by
trpěl objektivní překážou, pro kterou by nebyl schopen výdělečné činnosti. Takové zjevně nemravné počínání nemá požívat žádné právní ochrany. 5/ Povinný se k podanému dovolání nevyjádřil. 6/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o
dovolání oprávněné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex.
řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v otázce korektivu dobrých mravů v případě bezvýsledně vedené exekuce přípustné (§ 237 o. s. ř.), zároveň je i opodstatněné. 7/ Pro posuzovanou věc je nutno vycházet z nikým nerozporovaného zjištění, že po nepřetržitou dobu 12 let nebyla pohledávka oprávněné ani zčásti uspokojena (vymožena), tedy že exekuce je od okamžiku jejího nařízení (od 11. 3. 2008) dlouhodobě bezvýsledná a nebyla přerušována (stavena) po doby uvedené v ustanovení § 55 odst. 12 písm. b) a c) ex.
řádu, přičemž pro její řešení je
namístě plně využít Nejvyšším soudem již přijaté rozhodovací praxe. 8/ V usnesení ze dne 26. června 2024, sp. zn. 20 Cdo 598/2024, Nejvyšší soud uzavřel, že novela ex. řádu provedená zákonem č. 286/2021 Sb. komplexně upravuje problematiku bezvýslednosti exekucí (jde o odstavce 7 až 13 ustanovení § 55 ex. řádu) a konkrétně odstavce 7 a 11 ustanovení § 55 ex. řádu lze ve znění přechodných ustanovení uvedené novely aplikovat od 1. 1. 2023 i na řízení zahájená před účinností uvedené novely při započítání dosavadního běhu dob, s dovětkem, že pro účely postupu podle novelizované úpravy v oblasti bezvýsledných exekucí se za vyznačenou doložku provedení exekuce považuje rovněž právní moc usnesení o nařízení exekuce.
Jednoznačným záměrem novelizované normy přitom bylo stanovit časový rozsah marně vedených exekucí. 9/ Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 11. února 2025, sp. zn. 20 Cdo 2176/2024, zdůraznil s odkazem na ustanovení § 55 odst. 9 in fine ex. řádu, že namítá-li oprávněný, že by v jeho případě bylo zastavení exekuce, byť doposud bezvýsledné a trváním přesahující 12 let, v rozporu s dobrými mravy, a uvádí-li k témuž konkrétní důvody, je třeba tato tvrzení přezkoumat (podle potřeby provést dokazování) a vyhodnotit, protože v kladném případě by se oprávněný stal osobou ex lege zproštěnou povinnosti složit zálohu na další vedení exekuce (tzv. osobou exekučně privilegovanou), na kterou se nepoužije limitace trvání bezvýsledné exekuce v režimu věty druhé až čtvrté § 55 odst. 11 ex.
řádu (viz věta poslední téhož ustanovení), tedy pro níž neplatí běh dvanáctileté lhůty bezvýsledné exekuce (případně zákonných lhůt jí předcházejících) s následkem v podobě zastavení exekuce. Uplynutí jakékoli lhůty, s níž zákon spojuje bezvýslednost exekuce (§ 55 odst. 7 a 11 ex. řádu), totiž nemůže vést k zastavení exekuce v těch - byť zcela výjimečných - případech, kdy by zastavení exekuce odporovalo dobrým mravům; exekuce bude za těchto okolností vedena bez omezení uvedenými zákonnými lhůtami.
10/ K závěru, že zastavení exekuce odporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 55 odst. 9 ex. řádu, lze však dospět jen ve zcela výjimečných případech, za něž se může považovat např. okolnost, kdy hmotněprávní závazek, pro který se exekuce vede, je svou povahou téměř srovnatelný se zbývajícími výslovně uvedenými právními tituly, kdy existuje nějaký významný důvod pro ochranu přímo osoby oprávněného anebo jsou přítomné takové okolnosti, pro které by se zastavení exekuce zjevně příčilo dobrým mravům (např. právní jednání povinného, který se v průběhu exekuce prokazatelně snažil tzv. odklánět svůj majetek).
Pouze skutečnost, že oprávněný obezřetně hájil svá práva a povinný
zůstal po celou dobu vedení exekuce pasivní, takové intenzity nedosahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2025, sp. zn. 20 Cdo 398/2025). 11/ Osobou privilegovanou podle § 55 odst. 9 ex. řádu může být v pozici oprávněného i postupník (osoba odlišná od původního „majitele“ exekvované pohledávky - zde právě dovolatelka), tudíž i v jeho prospěch lze korektivu dobrých mravů užít (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2025, sp. zn. 20 Cdo 911/2025). 12/ Úsudek odvolacího soudu, že dosažení doby 12 let nepřerušeného trvání bezvýsledné exekuce vede k bezprostřednímu (nevyhnutelnému) zastavení exekuce, tudíž není v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která vyžaduje, aby rozhodnutí o zastavení exekuce předcházelo řádné a úplné zhodnocení, zda se exekvovaná pohledávka či osoba oprávněného nenachází v privilegovaném režimu podle § 55 odst. 9 ex. řádu, což krom dalšího předpokládá posouzení, zda zastavení exekuce není v rozporu s dobrými mravy.
Vzhledem k tomu, že se v dané věci odvolací soud námitkami dovolatelky (vycházejícími z principu dobrých mravů, který v konkrétních případech může zastavení bezvýsledné exekuce korigovat) nezabýval, je napadené usnesení odvolacího soudu nepřezkoumatelné, a tudíž nesprávné. 13/ Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. usnesení odvolacího soudu ruší, nemaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu. Zároveň zrušuje v odvolacím řízení potvrzené usnesení soudního exekutora, pro něž platí stejné kasační důvody, a věc vrací jmenovanému exekutorovi k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.
s. ř.), v němž bude nezbytné vypořádat se s obrannými tvrzeními oprávněné (a s důkazy k těmto tvrzením), která zastavení posuzované exekuce kladou do rozporu s dobrými mravy a základními lidskými právy (při důrazu na vázanost soudního exekutora či odvolacího soudu právním názorem Nejvyššího soudu - § 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). 14/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud (exekutor) v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.
s. ř.), případně o těchto nákladech bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.