20 Cdo 975/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a
soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci
oprávněného DIAMO, státní podnik, se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova 201,
identifikační číslo osoby 00002739, zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou,
advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova 394, proti povinnému Ing. J. K., N.
B., pro 43 320 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Igora
Ivanka, Exekutorský úřad Praha 10, pod sp. zn. 167 EX 445/15, o dovolání
povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
ze dne 22. 10. 2015, č. j. 36 Co 275/2015-86, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. 10. 2015,
č. j. 36 Co 275/2015-86, potvrdil usnesení ze dne 11. 5. 2015, č. j. 40 EXE
3559/2015-46, jímž Okresní soud v České Lípě zamítl návrh povinného na
zastavení a odklad exekuce k vymožení pravomocně uložené povinnosti k
peněžitému plnění ve výši 43 320 Kč s příslušenstvím. Povinný, aniž zastoupen advokátem, napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním,
jehož přípustnost vyvozoval z tvrzení, že předmětem nalézacího řízení byly
nároky z pracovněprávních vztahů (vrácení přeplatku zvláštního příspěvku
horníků) a že v dané exekuční věci nebylo „rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč“, nýbrž bylo rozhodováno o zastavení exekuce. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Již z dikce citovaného ustanovení plyne, že výluka – „ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2“ – se váže toliko s nalézacím řízením (srov. Drápal, L., Bureš, J. a
kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2061), neboť jen jeho předmětem mohou být právě takové vztahy. Řízení exekuční je vůči němu řízením nejen samostatným, nýbrž i zvláštním; z
obsahového hlediska představuje souhrn specifických procesně právních vztahů
mezi soudem výkonu na straně jedné a účastníky řízení (zejména oprávněným a
povinným) na straně druhé, v jejichž rámci rozhodnutími a faktickými opatřeními
soudu dochází k nucené realizaci kvalifikovaně uložených povinností (srov. V. Kurka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 9; případně viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 09 2013, sp. zn. 20 Cdo
2452/2013). Jinak řečeno, byť exekuční titul vychází ze vztahů spotřebitelských
či pracovněprávních, výluka z peněžního cenzu přípustnosti dovolání (50 000 Kč)
se v řízení, v němž dochází k jeho nucenému výkonu, neuplatní. Oproti tomu soudní praxe dále – výkladem z jeho účelu – dovodila, že dikce
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. („bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění“) se spojuje i s rozhodnutími o zastavení exekuce vymáhaného plnění, jež
nepřevyšuje peněžní částku 50 000 Kč. Konečně, co do rozhodnutí o odkladu exekuce, je nepřípustnost dovolání založena
expressis verbis ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., a to bez dalšího. Jakožto nepřípustné dovolací soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolání je nadto vadné tím, že neobsahuje vymezení předpokladů své
přípustnosti (§ 237, § 241a odst. 2 o. s. ř.), což zakládá další důvod, pro
který musí být podle téhož ustanovení odmítnuto.
Ve vztahu k věcné oponentuře, uplatňované dovolatelem před soudem prvního
stupně a soudem dovolacím, stojí za zaznamenání, že – kdyby dovolací přezkum
byl možný – by obstát nemohla. Navzdory jisté disproporci mezi označením
oprávněného v exekučním titulu a tím, jež ve svých rozhodnutích použil soudní
exekutor, není pochyb o identitě (a jednotě) oprávněného, což je i za takové
situace pro exekuční řízení dostatečným předpokladem k tomu, aby bylo nadále
vedeno; naopak důvod k zastavení exekuce, jak se domníval odvolatel, tím
založitelný není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2016
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu