20 Cdo
977/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr.Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněného Palivového kombinátu Ústí, státního podniku, se
sídlem v Ústí nad Labem, proti povinnému F. D., zastoupenému JUDr. Miroslavem
Koláčným, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dvořákova 2044/3, pro 56.692,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42
Nc 9025/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem z 21. 8. 2007, č. j. 10 Co 665/2007-47, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora citovaným usnesením okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., odůvodněný promlčením práva
podle § 408 obchodního zákoníku (dále „obch. zák.“). Uzavřel, že vymáhaná
částka s příslušenstvím byla sice exekučním titulem přisouzena jako pohledávka
z nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatné (podle § 3 odst.
3 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a pronájmu nebytových prostor) smlouvy mezi
dvěma podnikateli, že však promlčení přesto nelze posuzovat podle § 408
obchodního zákoníku, nýbrž podle ustanovení § 110 zákoníku občanského (dále
„obč. zák.“), jelikož „nájem nebytových prostor nebyl činností, která by byla
předmětem podnikání oprávněného podle § 4 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb., o
státním podniku“, protože nešlo o činnost, pro kterou byl státní podnik
založen.“
K odvolání povinného krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdil s odůvodněním, že právo bylo v nalézacím řízení přiznáno „na
podkladě aplikovaného občanskoprávního pravidla chování, konkrétně ustanovení §
451 a § 458 obč. zák. Skutečnost, že nalézací soud rozhodl na podkladě
zjištění, že v daném případě se jedná o občanskoprávní vztah (viz též označení
účastníků v záhlaví rozsudku), je pro exekuční soud limitující, a okresní soud
správně dospěl k závěru, že v daném případě vymáhaná pohledávka promlčena není.
O jinou situaci by se jednalo, shledal-li by nalézací soud, že v daném případě
šlo o vztah obchodněprávní, na nějž by bylo nutno aplikovat úpravu promlčení
podle obchodního zákoníku.“ Podle odvolacího soudu „je tedy zjevné, že okresní
soud – vycházeje z rozsudku nalézacího soudu, z nějž nevyplývá, že by o
bezdůvodném obohacení bylo rozhodováno při zjištění, že mezi účastníky šlo o
obchodněprávní vztah mezi podnikateli – nepochybil, dospěl-li k závěru, že
občanskoprávní úpravu nutno na danou věc aplikovat i při řešení otázky
promlčení.“
V dovolání, jehož přípustnost s poukazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. dovozuje z rozporu napadeného rozhodnutí s hmotným právem i s „bohatou
judikaturou Nejvyššího soudu sjednocenou v tom, že mezi podnikateli platí
úprava promlčení podle obchodního zákoníku, tedy i jeho ustanovení § 408 odst.
1, 2“, povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v – podle jeho názoru
nesprávné – aplikaci ustanovení § 110 obč. zák. namísto správného užití § 408
obch. zák. Z provedených důkazů plyne, že nájem nebytových prostor byl vztahem
mezi podnikateli, jelikož povinný nájemní smlouvu uzavřel jako živnostník,
resp. soukromě podnikající občan na základě příslušného živnostenského
oprávnění, resp. oprávnění k soukromému podnikání. Nejdříve měl k dispozici
povolení k provozování pohostinství a ubytovacích služeb, později pak příslušné
živnostenské listy, na něž účastníci ve všech po sobě následujících smlouvách
odkazovali, a povinný jako nájemce byl v nich vždy označován jako soukromý
podnikatel s příslušným oprávněním, včetně identifikačního čísla. K platnosti
smlouvy o nájmu byl nutný souhlas obecního úřadu, neboť jejím účelem bylo
soustavné poskytování hostinských a ubytovacích služeb. Nedostatek tohoto
souhlasu byl také důvodem neplatnosti smlouvy, to vše tedy podle dovolatele
svědčí pro závěr, že šlo o podnikatelský vztah, kdy měl nájem povinnému
vytvořit podmínky k provozování soustavné činnosti. Oprávněný byl státním
podnikem zřízeným za účelem provozování podnikatelské činnosti a z tohoto
důvodu byl také zapsán do obchodního rejstříku. Pokud měl v majetku, který
spravoval, restauraci, resp. ubytovnu či hotel, mohl je využívat sám, jestliže
by měl příslušné živnostenské oprávnění, nebo je mohl pronajmout jinému, a
pokud tak učinil, byl příjem z nájemného součástí jeho zisku. Nelze tedy
usuzovat, že podnikatelem nebyl nebo že svůj status podnikatele ztratil,
jestliže své nebytové prostory pronajal jinému podnikateli. K pronájmu
nebytových prostor žádné živnostenské oprávnění jako podnikatel nepotřeboval a
zákon mu ani neukládal, aby pronájem nemovitostí nechal zapsat jako předmět
podnikání do obchodního rejstříku. Jako podnikatel nemusel ani žádat o
živnostenský list podle § 4 živnostenského zákona, jelikož v souvislosti s
nájmem neposkytoval jiné než základní služby. Přijaté nájemné bylo jeho
zdanitelným příjmem, výdaje spojené s nájmem byly jeho daňově uznatelnými
výdaji, oprávněný o nich vedl účetnictví a příjmy zdaňoval.
V odůvodnění napadeného usnesení není podle dovolatele nic, co by mohlo
posloužit pro závěr, že o vztah mezi podnikateli nešlo. I kdyby se jednalo o
bezdůvodné obohacení mezi podnikateli, musel by být závěr nalézacího soudu o
povinnosti k jeho vydání odůvodněn odkazem na občanský zákoník, „a třeba i na
ustanovení § 451 a 458“, neboť obchodní zákoník úpravu bezdůvodného obohacení
neobsahuje a úprava obsažená v občanském zákoníku se používá subsidiárně i na
vztah mezi podnikateli, tedy i na účastníky daného řízení. Uvedený argument
odvolacího soudu není důvodem k závěru, že ve vztahu mezi účastníky platí
právní úprava promlčení podle občanského zákoníku. To se týká také označení
účastníků v záhlaví rozsudku nalézacího soudu. Je nerozhodné, jak účastníky v
rozsudku označil nalézací soud, případně jak oprávněný označil povinného v
žalobě, relevantní je pouze zjištění, zda účastníci byli či nebyli podnikateli
v době vzniku přisouzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, „to však
podle provedených důkazů byli“. Nesprávný je také právní názor odvolacího
soudu, že pro exekuční soud je limitující, jak nárok posoudil soud nalézací,
jelikož ze zákona neplyne, že by vykonávací soud byl vázán odůvodněním
exekučního titulu. Bylo tedy oprávněním i povinností vykonávacího soudu věc
posoudit bez přihlédnutí k odůvodnění exekučního titulu, tedy jen podle důkazů
před ním provedených. Z nalézacího spisu i z odůvodnění exekučního titulu
plyne, že k bezdůvodnému obohacení mělo dojít až za účinnosti obchodního
zákoníku.
Oprávněný navrhl „zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009
Sb.), dospěl k závěru, že dovolání – byť závěr odvolacího soudu o nutnosti
aplikace ustanovení § 110 občanského zákoníku není správný – přípustné není.
Okresní ani krajský soud se při posuzování, zda použijí ustanovení § 110
občanského zákoníku či § 408 odst. 2 zákoníku obchodního, nezabývaly
skutečností, že exekuce, jejíž zastavení povinný navrhuje, byla nařízena k
vymožení bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné nájemní smlouvy
uzavřené 10. 9. 1991 (viz čtvrtý odstavec druhé strany exekučního titulu /č. l.
4 versa/), tedy za účinnosti hospodářského zákoníku. Za stavu, kdy byl povinný
bezdůvodně obohacen přijetím plnění z neplatného právního úkonu v období od 31.
12. 1992 do 31. 8. 1994, tedy za účinnosti obchodního zákoníku, nutno otázku,
který ze dvou v úvahu přicházejících hmotněprávních předpisů bude použit,
posoudit předně podle přechodného ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku.
Podle tohoto ustanovení se tímto zákonem řídí právní vztahy, které vznikly ode
dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a
práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z
hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se
řídí dosavadními předpisy. Smlouvy o běžném účtu, smlouvy o vkladovém účtu,
smlouvy o uložení cenných papírů a jiných hodnot se však řídí tímto zákonem ode
dne jeho účinnosti, i když k jejich uzavření došlo před tímto dnem.
Z uvedeného ustanovení plyne, že právní vztah oprávněného a povinného vzniklý
při jejich podnikatelské činnosti (zde není relevantní – jak nesprávně dovozují
soudy obou stupňů – že „nájem nebyl činností, pro kterou byl oprávněný založen
a která by byla předmětem jeho podnikání“) smlouvou z 10. 9. 1991 se řídí
hospodářským zákoníkem. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že
vymáhaná částka byla exekučním titulem přisouzena jako pohledávka z
odpovědnosti za bezdůvodné obohacení; nebylo by totiž v souladu s požadavkem
právní jistoty, aby se plnění z platné smlouvy řídilo ustanoveními
hospodářského zákoníku, a aby totéž plnění později exekučním titulem posouzené
jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z téže smlouvy, avšak kvalifikované
jako neplatné, bylo posuzováno podle obchodního zákoníku jen proto, že k němu
došlo až za účinnosti tohoto předpisu.
Pokud jde o lhůty, uplatní se přechodné ustanovení § 763 odst. 2 obchodního
zákoníku, podle něhož se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení
posuzují všechny lhůty, které začaly běžet přede dnem účinnosti tohoto zákona,
jakož i lhůty pro uplatnění práv, která se podle předchozího odstavce řídí
dosavadními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti tohoto zákona.
V odůvodnění svého usnesení z 23. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod poř. č. 169,
Nejvyšší soud uzavřel, že řídí-li se podle dosavadních právních předpisů i
lhůty pro uplatnění práv, která se podle předchozího odstavce řídí dosavadními
předpisy, i když začnou běžet po účinnosti obchodního zákoníku, tedy i lhůta k
uplatnění pravomocným rozhodnutím přiznaného práva, posuzuje se podle
hospodářského zákoníku také promlčecí lhůta.
Podle § 131b odst. 5 hospodářského zákoníku bylo-li právo přiznáno pravomocným
rozhodnutím příslušného orgánu, je promlčecí lhůta desetiletá a běží ode dne,
kdy mělo být plněno.
V souzené věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem z
15. 12. 2003, č. j. 7 C 14/99-82, pravomocný v prvním stupni 27. 1. 2004, který
se stal vykonatelným uplynutí třídenní lhůty k plnění. Bylo-li exekuční řízení
(podáním návrhu na nařízení exekuce) zahájeno 17. 8. 2005, stalo se tak v
desetileté promlčecí lhůtě určené ustanovením § 131b odst. 5 hospodářského
zákoníku, právo tudíž promlčeno není.
Nejvyšší soud však vyložil, že přípustnost dovolání je podmíněna nejen tím, že
rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů
sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je
významné pro konkrétní věc samu. Tento předpoklad není splněn v situaci, kdy se
řešení příslušné právní otázky nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy
zůstane-li jeho postavení vůči druhému účastníku řízení nezměněno (srov.
usnesení z 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 4, ročník 2001 pod poř. č. 27).
Tak je tomu i v souzené věci. Poněvadž řešení jiných otázek dovoláním
zpochybněno nebylo, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst.
1, věta první, o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona
č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr.
Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu