20 Cdo 986/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční
věci oprávněné R., a. s., zastoupené advokátem, proti povinným 1) A. I., a. s.,
2) P. M., o nařízení exekuce pro 6.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42 Nc 7111/2003, o dovolání
oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 30. 3. 2004, čj. 9
Co 1053/2003-28, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 30. 3. 2004, čj. 9 Co
1053/2003-28 se zrušuje, a věc se krajskému soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 22. 9. 2003,
čj. 42 Nc 7111/2003-13 (kterým okresní soud nařídil exekuci notářského zápisu
[sp. zn. Nz 80/2000 z 22. 3. 2002 sepsaného notářkou JUDr. M. V.], jejímž
provedením pověřil navrženého exekutora), tak, že návrh na nařízení exekuce
zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že oprávněná sice na základě postupní
smlouvy převzala (od Ing. V. T.) pohledávku za první povinnou, že však tato
pohledávka nebyla „vykonatelná, která by mohla být bez dalšího vymáhána výkonem
rozhodnutí“, a obecným závěrem, že „dojde-li k převodu pohledávky na jiného,
nemůže být předmětný notářský zápis pro nového věřitele titulem, na jehož
základě by se mohl domoci vymožení této pohledávky“; kromě toho odvolací soud
dovodil, že odstoupením společnosti K., a. s. (označené v notářském zápise jako
„věřitel a oprávněný) od postupní smlouvy, na základě níž nabyla od Ing. T.
(jako postupitele) pohledávku za povinnou, ztratil podkladový notářský zápis
účinnost.
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ve
znění pozdějších předpisů (dále též je „o.s.ř.“) spatřuje jednak v
nerespektování ustanovení § 256 o.s.ř., umožňujícího, aby exekuce byla
nařízena a provedena ve prospěch jiného, než kdo je v titulu označen jako
oprávněný, a jednak v názoru, že nemá-li notářský zápis hmotněprávní povahu,
nemůže být titulem pro vymožení závazku ve prospěch jiné osoby než účastníka
dohody do notářského zápisu vtělené.
Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3
o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání
namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr
odvolacího soudu, že odstoupením společnosti K., a. s. (v notářském zápise
označené jako „věřitel a oprávněný“) od postupní smlouvy, na základě níž nabyla
od Ing. T. pohledávku za povinnou, ztratil notářský zápis účinnost, dále pak
obecný závěr, že „dojde-li k převodu pohledávky na jiného, nemůže být předmětný
notářský zápis pro nového věřitele exekučním titulem“, a konečně pak úsudek, že
pohledávka za povinnou, kterou oprávněná převzala na základě postupní smlouvy
od Ing. T., je „nevykonatelná“, takže „nemohla být bez dalšího vymáhána výkonem
rozhodnutí“.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o tento případ jde v souzené věci –
i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
– sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 6/2002 Sb.
(dále též jen „exekuční řád“), proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen
jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako
oprávněný, lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla
povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu.
Podle § 36 odst. 4 exekučního řádu lze přechod povinnosti nebo přechod či
převod práva prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo
notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.
V daném případě je osobou označenou v podkladovém notářském zápise jako
„věřitel a oprávněný“ společnost K., a. s., zatímco oprávněným v ryze
procesním smyslu, tedy osobou, jež podala návrh na nařízení exekuce, společnost
R., a. s. Specifikum souzené věci spočívá v tom, že nejde o průkaz prostého
přechodu resp. převodu práva ze společnosti K., a. s. (jež pohledávku za
povinnou nabyla postupní smlouvou z 22. 10. 2001 od Ing. T.) na společnost R.,
a. s., jakožto „navrhovatele“ exekuce, nýbrž o to, zda vymáhaná pohledávka
přešla odstoupením (z 29. 11. 2002 /čl. 11/) společnosti K., a. s., od
postupní smlouvy z 22. 10. 2001 zpět na Ing. T., a zda ten ji pak smlouvou z 5.
2. 2003 (čl. 26a) účinně převedl na společnost R, a. s., jež nyní navrhuje
nařízení exekuce, a zda zpětný přechod práva a jeho následný převod na subjekt
odlišný od osoby označené v podkladovém notářském zápise jako „věřitel a
oprávněný“, byl náležitě, tedy způsobem předepsaným ustanovením § 36 odst. 4
exekučního řádu prokázán.
Pro nařízení exekuce podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti není
– obdobně jako u jiných titulů – podstatné, zda zápis odpovídá skutečným
hmotněprávním vztahům mezi účastníky, nýbrž to, zda zápis obsahuje všechny
náležitosti stanovené pro jeho vykonatelnost; věcnou správností se soud při
nařízení exekuce nemůže zabývat ani v případě notářského zápisu se svolením k
vykonatelnosti (viz též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 10. 10. 2000,
sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1 ročník
2001 pod poř. č. 15), není tedy správný závěr odvolacího soudu, že odstoupením
společnosti K., a. s., od smlouvy s Ing. T. notářský zápis ztratil účinnost
(viz desátý řádek třetí strany napadeného rozhodnutí na čl. 29). Stejně
nesprávný je i závěr zaujatý v posledním řádku téže strany, že „dojde-li k
převodu pohledávky na jiného, nemůže být tento notářský zápis pro nového
věřitele titulem“, vyvozený ze zásady, že notářský zápis nemá hmotněprávní
povahu. Důsledkem procesněprávního charakteru tohoto typu exekučního titulu je
totiž pouze to, že případná neexistence nároku podle hmotného práva je důvodem
k zastavení (již nařízené) exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., nikoli
tedy k zamítnutí návrhu na její nařízení (viz shora citovaný judikát). Uvedený
nesprávný závěr odvolacího soudu pak vedl k tomu, že průkaz zpětného přechodu
(na Ing. T.) a následného převodu (na společnost R., a. s.) práva nebyl
zkoumán (ve smyslu ustanovení § 36 odst. 4 exekučního řádu) z hlediska §
6 a § 74 zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu, případně příslušných
ustanovení zákona č. 41/1993 Sb.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že výše uvedené právní závěry,
zaujaté standardní judikaturou, byly pominuty; názor, že návrh na nařízení
exekuce je (pro důvody odvolacím soudem vyvozené) nutno zamítnout, je tedy
nesprávný a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž
uplatněn právem.
Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí
spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího
odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího
řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( § 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve
zvláštním režimu (§ 87 a následující exekučního řádu).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu