21 Cdo 1/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem
ve Frýdku-Místku, 1.máje č. 741, proti žalované OKD, a.s. se sídlem v Ostravě,
Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí č. 6/2020, IČO 26863154, o náhradu škody,
vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 15 C 240/2005, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. srpna 2009 č.j. 16
Co 220/2008-218, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.8.2009 č.j.
16 Co 220/2008-218, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze
dne 25.4.2008 č.j. 15 C 240/2005-145 [ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba,
aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 442.207,- Kč s úroky z prodlení z
částek a ve výši, které ve výroku specifikoval], není přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně
vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo
shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce sice v dovolání uvedl, že podle jeho názoru napadený rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, z obsahu samotného
dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že toliko nesouhlasí se
skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního
stupně) vychází, a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho
námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního
stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil
(namítá, že soudy „neprovedly k jeho návrhům jakékoliv dokazování k mechanismu
pracovního úrazu“, a především zpochybňuje znalecký posudek MUDr. Kotasové i
revizní znalecký posudek MUDr. Kristka, neboť znalci podle jeho názoru
nesprávně „považují jeho páteřové onemocnění bederní páteře za onemocnění
obecného charakteru“), a také skutečnost, že soudy nepřihlédly ke všem
okolnostem, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné
(zejména, že „vykonával jednu z nejtěžších prací v podzemním dolu, to je práci
báňského záchranáře“, že se „každoročně podroboval lékařské prohlídce ke
schopnosti vykonávat“ tuto práci, tedy, že před pracovním úrazem se u něj při
výkonu této těžké práce žádné „následky obecného onemocnění neprojevily a práci
vykonával bez jakéhokoliv omezení“, že pobírá částečný invalidní důchod v
příčinné souvislosti s pracovním úrazem, přičemž „naposledy byl na kontrole
částečné invalidity dne 21.10.2009, se závěrem, že jeho částečná invalidita v
příčinné souvislosti s pracovním úrazem trvá“). Žalobce současně na rozdíl od
skutkových zjištění soudů obou stupňů [že podle znaleckého posudku MUDr. Kotasové „pracovní úraz ze dne 3.12.1998, kdy žalobce při chůzi uklouzl a upadl
na hýždě, nezanechal trvalé následky“, že žalobce je nadále dlouhodobě
nezpůsobilý k výkonu práce horníka – báňského záchranáře z důvodu obecného
onemocnění, a to „stabilní anterospondylolistézy I. stupně“, že i podle
revizního znaleckého posudku MUDr.
Kristka „pracovní úraz měl a má na páteřové
potíže zcela zanedbatelný vliv“, neboť „ze zdravotnické dokumentace žalobce
vyplývá, že již minimálně 10 let před pracovním úrazem trpěl vertebrogenními
stesky v oblasti bederní páteře“, a že současný zdravotní stav žalobce je
podmíněn „zásadně dlouhodobě probíhajícím chronickým obecným onemocněním
páteřního sloupce při pravé istmické listhese obratlového oblouku s chronickými
degenerativními změnami na disku a akcentací postupující disbalance svalového
korsetu bederní a břišní stěny“, že podle obou znalců „předmětný úrazový děj, i
kdyby se odehrál tak, jak tvrdí žalobce, nemohl vést ke zlomenině obratlového
oblouku“, a že z obou znaleckých posudků vyplývá, že závěry o zlomenině oblouku
pátého bederního obratle a následné uznání částečné a plné invalidity žalobce
byly mylné, neboť „posudkoví lékaři vycházeli z nedostatečně zjištěného stavu
věci, kdy si neověřili, zda se skutečně jednalo o zlomeninu oblouku pátého
bederního obratle“, tato „nesprávná diagnóza byla jen opisována, aniž by byla
verifikována cíleným vyšetřením“ a zdravotní postižení žalobce tak bylo
„nadhodnoceno“], v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „nebýt
pracovního úrazu, neměl by takové onemocnění bederní páteře, které by jej
omezovalo ve výkonu práce báňského záchranáře“, proto také důvodem rozvázání
pracovního poměru se žalovanou byla skutečnost, že přestal vykonávat práci
báňského záchranáře pro pracovní úraz ze dne 3.12.1998, a že „v opačném případě
by postupoval zcela jinak a nerozvázal by pracovní poměr dohodou“), na nichž
pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné posouzení věci [že je dána
příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody - totiž „přiznáním
invalidního důchodu“, a tedy „poklesem výdělku“, a že proto povinnost žalované
k náhradě škody „trvá“ ]. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech
buduje odlišný názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím
soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím
soudem rozhodující.
Uvedené námitky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím
důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto [srov. právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne
7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2006].
Dovolání žalobce proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
odvolacího řízení, který má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §
167 odst. 1), není rovněž přípustné (srov. § 237 až § 239 o.s.ř.), a to bez
ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení
nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001 uveřejněné pod č. 4 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné,
Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu