21 Cdo 1/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D. v právní věci žalobkyně Z. S., zastoupené JUDr. Petrem Bauerem, advokátem
se sídlem v Plzni, Purkyňova č. 593/10, proti žalovanému GüHRING s.r.o. se
sídlem v Líních, Na perkách č. 608, IČO 49194291, zastoupenému Mgr. Janem
Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova č. 2902/26, o odškodnění
nemoci z povolání, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance
Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího
účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp.
zn. 8 C 185/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 15. května 2014 č.j. 56 Co 550/2013-268, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 17.
září 2013 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - sever k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - sever dne 3.5.2010 (a
změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.8.2009 do
31.5.2011 celkem 199.361,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnila zejména
tím, že pracovala u žalovaného jako "brusička kovů", že na základě hlášení ze
dne 31.8.2001 u ní byla zjištěna dnem 1.6.2001 nemoc z povolání "profesní
kontaktní ekzém - kobaltchlorid, tekuté rukavice" a že byla převedena na jinou
práci disponenta, neboť "kontaktní ekzém je neslučitelný s jakýmkoliv
pravidelným zacházením s kovy". Po převedení na jinou práci u žalobkyně
"nedošlo k poklesu na výdělku", nicméně dohodou o rozvázání pracovního poměru
byl pracovní poměr účastníků skončen dnem 25.7.2009 z důvodu uvedeného v
ustanovení § 52 písm.c) zákoníku práce, neboť "z organizačních důvodů byla
zrušena pozice" žalobkyně; průměrný "hrubý" výdělek žalobkyně činil u
žalovaného 17.900,- Kč měsíčně a od 26.7.2009 je žalobkyně bez práce a je "v
evidenci na úřadu práce". Žalobkyně dovozuje, že převedením na jinou práci se
"pouze oddálily újmy způsobené nemocí z povolání" a že "po zániku
administrativní pozice" tedy "nastaly následky nemoci z povolání za obdobných
podmínek jako by byl pracovní poměr skončen hned po vzniku nemoci z povolání".
Vzhledem k tomu, že žalobkyně by pracovala u žalovaného (nebýt nemoci z
povolání) jako brusička kovů, požaduje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti do výše průměrného měsíčního výdělku 17.900,- Kč, od
něhož odečítá pobíranou "podporu v nezaměstnanosti" a "podporu při
rekvalifikaci".
Žalovaný potvrdil, že žalobkyně u něho pracovala na základě pracovní smlouvy ze
dne 3.4.2000 jako "brusička", že v roce 2001 byla u žalobkyně zjištěna nemoc z
povolání ("profesionální kontaktní ekzém na kobaltchlorid a tekuté rukavice"),
že žalobkyně byla převedena dohodou ze dne 1.10.2001 na jinou práci
"disponenta" a že dnem 27.7.2009 byl pracovní poměr účastníků ukončen dohodou z
"důvodu organizačních změn zaměstnavatele". Protože důvodem skončení pracovního
poměru nebyla nemoc z povolání, žalovaný dovozuje, že došlo "k přetržení
příčinné souvislosti mezi ušlým výdělkem a nemocí z povolání", neboť žalobkyně
nemohla dále pracovat u žalovaného nikoliv pro nepříznivý zdravotní stav
vyvolaný nemocí z povolání, ale pro nadbytečnost. Žalobkyně nemá podle názoru
žalovaného na požadovanou náhradu nárok, neboť "na trhu práce byl k dispozici
dostatek pracovních pozic, které by mohla žalobkyně přijmout", aniž by přišla
do "kontaktu s kobaltchloridem či tekutými rukavicemi".
Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 15.11.2011 č.j. 8 C 185/2010-108
žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 181.357,- Kč s úrokem z prodlení,
žalobu o zaplacení dalších 18.004,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 35.014,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Petra Bauera. Z provedených důkazů (mimo jiné) zjistil, že
žalobkyně po skončení pracovního poměru účastníků nebyla (nemohla být) přijata
do jiného zaměstnání "s kvalifikací dosaženou žalobkyní" z důvodu "možné
alergické reakce při styku s kovovými předměty", a dovodil, že "nedošlo k
přetržení příčinné souvislosti" mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku,
která vzniká "právě z důvodu omezení jejích pracovních možností a schopností na
trhu práce vyvolaného nemocí z povolání"; ačkoliv nemoc z povolání nebyla
"bezprostřední příčinou ukončení pracovního poměru, ke ztrátě na výdělku došlo,
byť s časovým odstupem". Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně má podle
ustanovení § 371 zák. práce právo na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši
rozdílu mezi průměrným výdělkem, který žalobkyně dosahovala u žalovaného při
výkonu práce disponentky před rozvázáním pracovního poměru, a minimální mzdou
ve výši 8.000,- Kč s případným připočtením "dávek hmotné podpory v
nezaměstnanosti či podpory vyplácené v souvislosti s rekvalifikací". Protože
žalobkyni náleží za dobu od srpna 2009 do května 2011 celkem 181.357,- Kč, byla
žaloba ohledně zbývajících 18.004,- Kč zamítnuta.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22.5.2012 č.j. 56
Co 224/2012-155 zrušil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o
zamítnutí žaloby o zaplacení 18.004,- Kč s úroky z prodlení) a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Námitky žalovaného, že
není příčinná souvislost mezi "tvrzenou ztrátou na výdělku a zjištěnou nemocí z
povolání", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že žalovaný se "nemůže pouhým
odkazem na ukončený pracovní poměr žalobkyně zprostit své odpovědnosti hradit
žalobkyni ztrátu na výdělku" a že žalobkyně je "i nadále omezena ve výběru
zaměstnání v důsledku nemoci z povolání, za kterou odpovídá žalovaný". Podle
odvolacího soudu však "dosud nebyla dostatečným způsobem objasněna příčinná
souvislost mezi nemocí z povolání a žalobkyní tvrzenou výší škody", když nebylo
prokázáno, že by žalobkyně "pro své zdravotní omezení nebyla schopna přijmout
žádné zaměstnání nabízené ve sledovaném období úřadem práce"; odvolací soud
současně uložil soudu prvního stupně, aby rozhodné skutečnosti objasnil pomocí
znaleckého posudku z oboru "pracovního lékařství".
Okresní soud Plzeň - sever poté rozsudkem ze dne 17.9.2013 č.j. 8 C
185/2010-221 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 181.357,- Kč s úroky z
prodlení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 88.775,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Bauera. Po doplnění
dokazování znaleckým posudkem MUDr. Vendulky Machartové, Ph.D. soud prvního
stupně zjistil, že "alergická reakce žalobkyně může nastat i při styku pokožky
se stopovým množstvím alergenu, který je přítomen zpravidla ve vidličkách,
klikách, nožích, sponkách, mincích, jehlách, nůžkách, kovových nástrojích z
ušlechtilé oceli apod.", a dovodil, že "v důsledku nemoci z povolání došlo u
žalobkyně k podstatnému snížení pracovních příležitostí, když shora uvedené
kovové předměty se nacházejí na většině pracovišť", že žalobkyně by mohla,
nebýt nemoci z povolání, pracovat "přinejmenším u společnosti MD Elektronik,
spol. s r.o." jako dělnice a že příčinou ztráty na výdělku u žalobkyně není
nedostatek vhodných pracovních míst na trhu práce, ale to, že "pro zjištěnou
nemoc z povolání došlo u žalobkyně ke snížení možnosti uplatnění žalobkyně na
trhu práce v oblasti prací dělnických, kde ostatně žalobkyně pracovala v
minulosti u žalovaného". Stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí soud prvního
stupně uzavřel, že žalobkyně má podle ustanovení § 371 zák. práce právo na
náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem, který
žalobkyně dosahovala u žalovaného při výkonu práce disponentky před rozvázáním
pracovního poměru, a minimální mzdou ve výši 8.000,- Kč s případným připočtením
"dávek hmotné podpory v nezaměstnanosti či podpory vyplácené v souvislosti s
rekvalifikací, nikoliv mzdy, kterou by mohla dosahovat u potencionálního
zaměstnavatele".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15.5.2014 č.j. 56
Co 550/2013-268 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 31.871,40 Kč
k rukám advokáta JUDr. Petra Bauera. Odvolací soud odmítl námitky žalovaného
proti znalkyni MUDr. Vendulce Machartové, Ph.D. a požadavek žalovaného na
provedení důkazu "revizním" znaleckým posudkem, pokládal za prokázané, že
žalobkyně by nyní byla "schopna pracovat v administrativě s vyloučením kovů", a
dovodil, že při výpočtu ztráty na výdělku je "třeba především vzít v úvahu
konkrétní okolnosti projednávané věci". Odvolací soud zdůraznil, že "výdělek
žalobkyně působící v pozici disponentky byl totožný s výdělkem brusičky kovů" a
že nelze vycházet "z výdělku 13.600,- Kč u společnosti MD Elekronik, spol. s
r.o.", jestliže žalobkyně "pro zjištěnou nemoc z povolání nemohla vykonávat
práci brusičky kovů, byla proto přeřazena na práci disponentky, kde její
výdělek byl totožný jako výdělek brusičky kovů", a u žalovaného "nadále
existovala pracovní pozice brusičky kovů". Odvolací soud současně poukázal na
"rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1075/2008 z 15.12.2009" a uzavřel,
že "zjištění pravděpodobného výdělku nejlépe odpovídá výdělek na pozici
brusičky kovů před vznikem škody, tj. ke dni skončení pracovního poměru", ve
výši 17.900,- Kč a že soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 371
zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že mezi
vznikem škody a nemocí z povolání žalobkyně není příčinná souvislost, neboť k
rozvázání pracovního poměru účastníků nedošlo ze zdravotních důvodů na straně
žalobkyně, ale pro organizační změny u zaměstnavatele, že žalobkyně své tvrzení
o tom, že není schopna s ohledem na nemoc z povolání získat zaměstnání,
dokládala jen "tendenčně volenými důkazy", neboť se "nesnažila a ani nesnaží
nalézt zaměstnání, které odpovídá její kvalifikaci a praxi", a že znalkyně
MUDr. Vendulka Machartová, Ph.D. se "řádně nevypořádala se zadáním ke
zpracování znaleckého posudku". Žalovaný dále poukazuje na právní názor uvedený
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2009 sp. zn. 21 Cdo 1075/2008 a
dovozuje, že průměrným výdělkem žalobkyně před vznikem škody nemohla být "mzda
žalobkyně jako disponentky před ukončením pracovního poměru", když sama
žalobkyně doložila, že by u "potencionálního zaměstnavatele MD Elektronik"
mohla její mzda činit 13.600,- Kč. Žalobkyně podle názoru žalovaného "v rozporu
s dobrými mravy zneužívá svého zdravotního omezení", a soudy se proto měly
zabývat také "otázkou spolupůsobení žalobkyně na vzniku škody". Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam, a zdůraznila, že soudy v souladu se zákonem vycházely při
určení výše náhrady za ztrátu na výdělku "z příjmu, jehož výše odpovídá
průměrnému výdělku, kterého by bývala žalobkyně prokazatelně dosahovala i na
pozici obráběčky kovů (při absenci nemoci z povolání) ke dni skončení
pracovního poměru na pozici disponentky", když žalobkyně nebyla "věkově nebo
jinými zdravotními důvody omezena tak, aby při absenci nemoci z povolání
nepracovala jako brusička kovů u žalovaného", a když "rozhodující příčinou
nezaměstnanosti žalobkyně byla a je právě nemoc z povolání".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo významné vyřešení právní otázky,
jak se stanoví pro účely náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo při uznání invalidity "průměrný výdělek před vznikem škody"
tehdy, došlo-li ke ztrátě na výdělku až poté, co pracovní poměr poškozeného
zaměstnance u zaměstnavatele, který mu odpovídá za škodu vzniklou pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání, skončil z jiných důvodů než pro následky
pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se
při řešení této otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je
proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje), že u
žalobkyně, která se vyučila jako "dámská krejčová" a která pracovala u
žalovaného ode dne 3.4.2000, byla ke dni 1.6.2001 zjištěna nemoc z povolání
(profesionální kontaktní ekzém - kobaltchlorid, tekuté rukavice), pro kterou
nebyla schopna vykonávat dosavadní práci "brusičky kovů" (dělnice v
kovovýrobě), že po skončení pracovní neschopnosti byla žalobkyně (na základě
dohody ze dne 1.10.2001) zařazena na práci "disponentky", aniž by došlo ke
ztrátě na výdělku, a že pracovní poměr účastníků byl rozvázán z důvodu
organizačních změn u zaměstnavatele (snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce) dohodou ze dne 27.7.2009 ke "dni 25.7.2009"
(správně pracovní poměr účastníků skončil na základě dohody dnem 27.7.2009). Po
skončení pracovního poměru účastníků žalobkyně nenalezla jiné pracovní
uplatnění a je evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. Pro
následky nemoci z povolání žalobkyně (podle závěrů znalkyně MUDr. Vendulky
Machartové, Ph.D.) nesmí pracovat v prostředí, kde se vyskytuje kobaltchlorid,
a při výkonu práce nesmí přicházet do styku s tekutými rukavicemi.
Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu zjištění nemoci
z povolání u žalobkyně - jak vyplývá z výše uvedeného - došlo (mohlo dojít) až
v době po skončení pracovního poměru účastníků. V takovém případě je podle
ustálené judikatury soudů pro posouzení nároku na náhradu za tuto ztrátu na
výdělku významné v první řadě to, zda k rozvázání pracovního poměru došlo pro
následky poškození na zdraví nemocí z povolání nebo zda jeho důvodem byla jiná
skutečnost. Byla-li příčinou rozvázání pracovního poměru jiná skutečnost než
nemoc z povolání, je třeba přihlédnout k tomu, že po rozvázání pracovního
poměru nemá zaměstnavatel, i když odpovídá za škodu při nemoci z povolání podle
ustanovení § 366 odst.2 zákoníku práce, povinnost přidělovat poškozenému práci
a že tedy zaměstnanec nadále nemůže dosahovat stejný výdělek jako před
poškozením (pobíraný u bývalého zaměstnavatele), i kdyby neonemocněl nemocí z
povolání. Nevznikla-li tedy ztráta na výdělku následkem nepříznivého
zdravotního stavu způsobeného nemocí z povolání, ale proto, že na základě jiné
skutečnosti zaměstnanec nemohl u (bývalého) zaměstnavatele dále pracovat, není
mezi ztrátou na výdělku, který zaměstnanec dosahoval u (bývalého)
zaměstnavatele, a nemocí z povolání vztah příčinné souvislosti; na odškodnění
této ztráty na výdělku zaměstnanec nemůže mít nárok. Nárok na náhradu za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) za této
situace může poškozenému (bývalému) zaměstnanci vzniknout (z hlediska příčinné
souvislosti) jen tehdy, kdyby nebyl pro následky nemoci z povolání schopen
konat stejnou práci (práci stejného druhu), jakou konal u (bývalého)
zaměstnavatele před zjištěním nemoci z povolání, a kdyby byl pro následky
nemoci z povolání uznán invalidním nebo kdyby byl schopen konat jinou, méně
placenou práci. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity)
přitom není průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání nebo před
skončením pracovního poměru u (bývalého) zaměstnavatele, ale průměrný výdělek
poškozeného před vznikem škody. Vznikl-li nárok na náhradu za tuto ztrátu na
výdělku až po skončení pracovního poměru poškozeného zaměstnance u
zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá podle ustanovení § 366 odst.2
zákoníku práce, a nemohou-li být při stanovení průměrného výdělku před vznikem
škody brány v úvahu příjmy, které poškozený pobíral od (bývalého)
zaměstnavatele, je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec svou pracovní
způsobilost - kdyby nebyla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo
nezanikla - využil nebo byl schopen využít k dosažení výdělku u jiného
zaměstnavatele. V příčinné souvislosti s nemocí z povolání je proto v tomto
případě taková ztráta na výdělku (§ 371 odst.1 zák. práce), která vychází z
průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl po
skončení pracovního poměru u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj
vykonal, kdyby nedošlo k poškození na jeho zdraví způsobenému nemocí z povolání
(srov.
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 1185/2002,
uveřejněném pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003,
který byl přijat za předchozí právní úpravy, jež byla v rozhodných okolnostech
shodná s úpravou současnou, a který je i nadále přijímán jako správný).
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání
invalidity) přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před
vznikem škody a výdělkem dosahovaným po zjištění nemoci z povolání s
připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu (srov. §
371 odst.1 větu první zákoníku práce). Jde-li o zaměstnance, který je veden v
evidenci uchazečů o zaměstnání, považuje se za výdělek po zjištění nemoci z
povolání výdělek ve výši minimální mzdy (srov. § 371 odst.3 větu první zákoníku
práce), aniž by bylo v tomto směru významné, zda a jak vysokou zaměstnanec
pobírá podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci.
Z uvedeného v první řadě vyplývá, že odvolací soud postupoval v rozporu se
zákonem, jestliže při stanovení průměrného výdělku žalobkyně před vznikem škody
vycházel z výdělků, které žalobkyně dosahovala ještě před skončením pracovního
poměru účastníků, neboť - jak správně uvádí žalovaný - mezi ztrátou na výdělku,
který žalobkyně dosahovala u žalovaného, a nemocí z povolání není vztah
příčinné souvislosti. Správně se odvolací soud měl zabývat tím, jaký průměrný
výdělek by žalobkyně dosáhla (ke dni skončení pracovního poměru u žalovaného) u
jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonala, kdyby nedošlo k
poškození jejího zdraví způsobeného nemocí z povolání.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2009 sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, který byl
uveřejněn pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010,
který je i za účinnosti "nového" zákoníku práce pokládán za správný) má-li být
za řízení zjištěno, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně
vykonávat u jiného zaměstnavatele (zaměstnavatele, který mu neodpovídá za škodu
způsobenou nemocí z povolání), kdyby nedošlo k nemoci z povolání, musí být v
první řadě přihlédnuto ke zdravotnímu stavu zaměstnance, jeho schopnostem a
získané kvalifikaci. Zdravotní stav zaměstnance přitom musí být uvažován jen v
takové podobě, jako kdyby jeho pracovní způsobilost nebyla následkem nemoci z
povolání snížena (omezena) nebo nezanikla. Kvalifikace zaměstnance je dána
především jeho vzděláním, odbornou praxí a úrovní osvojených dovedností.
Zaměstnanec by mohl prokazatelně u jiného zaměstnavatele konat jen takovou
práci, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu (samozřejmě bez ohledu na následky
nemoci z povolání) a která nepřesahuje jeho schopnosti a získanou kvalifikaci.
Prokazatelně by dále poškozený zaměstnanec mohl konat jen takovou práci, kterou
nabízí pracovní trh, a to v místě, o němž lze důvodně předpokládat, že by v něm
zaměstnanec konal práci, kdyby nedošlo k nemoci z povolání, tedy zejména v
místě určeném místem dosavadního zaměstnání nebo bydlištěm zaměstnance. Smyslem
(účelem) zjištění, jakou práci by zaměstnanec mohl konat u jiného
zaměstnavatele, je vystižení újmy, která zaměstnanci vznikla tím, že má pro
následky nemoci z povolání sníženou (zaniklou) pracovní způsobilost; tomuto
požadavku odpovídá postup, že bude - ukazuje-li se, že v rozhodném místě by
zaměstnanec mohl vykonávat více prací (druhů práce), které odpovídají jeho
zdravotnímu stavu a které nepřesahují jeho schopnosti a kvalifikaci - uvažována
nejprve práce, při níž bude plně využita kvalifikace zaměstnance, poté práce,
při níž bude kvalifikace zaměstnance využita co nejvíce, a nakonec práce, k níž
není potřebná jakákoliv kvalifikace. Kromě uvedených hledisek mohou být
uvažovány další okolnosti, je-li zřejmé, že mají (by mohly mít) význam při
přijímání postiženého zaměstnance do pracovního poměru nebo jiného
pracovněprávního vztahu k jinému zaměstnavateli, jako je např. obsah posudků o
pracovní činnosti ohledně dosavadních zaměstnání postiženého zaměstnance.
Přihlíženo samozřejmě nesmí být k tomu, co představuje nepřípustnou
diskriminaci zaměstnanců z důvodů uvedených v ustanovení § 16 zákoníku práce, i
kdyby bylo jinak (protiprávně) uplatňováno ze strany (některých) zaměstnavatelů
na trhu práce. Průměrný výdělek, který by poškozený zaměstnanec prokazatelně
dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k
nemoci z povolání nedošlo, se zjišťuje jako pravděpodobný výdělek postupem
uvedeným v ustanovení § 355 odst.2 zákoníku práce.
Objasňování toho, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně
vykonávat u jiného zaměstnavatele, současně nelze chápat tak, že by mohlo vést
k závěru, že by zaměstnanec neměl (mohl mít) jakékoliv pracovní uplatnění,
kdyby nedošlo k nemoci z povolání. Smyslem (účelem) uvedeného postupu je
zjištění, jakou práci by postižený zaměstnanec mohl vykonávat u jiného
zaměstnavatele, což následně umožní stanovit průměrný výdělek zaměstnance před
vznikem škody, a nikoliv posouzení, zda by opravdu našel (jakékoliv)
zaměstnání, přestože by jeho pracovní způsobilost nebyla ovlivněna následky
nemoci z povolání. Soudy se proto v projednávané věci nadbytečně zabývaly tím,
zda se žalobkyně opravdu ucházela o práci u konkrétního zaměstnavatele a zda
takový jiný zaměstnavatel měl vskutku zájem ji zaměstnávat, kdyby netrpěla
následky nemoci z povolání. Pro závěr, jakou práci by žalobkyně byla schopna
vykonávat, kdyby nebyla poškozena na zdraví nemocí z povolání, je určující
především zjištění jejího zdravotního stavu; sdělení fyzických a právnických
osob, u nichž se žalobkyně ucházela po skončení pracovního poměru účastníků o
zaměstnání, mohou mít v tomto směru význam toliko z hlediska posouzení, zda
takovou práci nabízí pracovní trh v místě, o němž lze důvodně předpokládat, že
by v něm žalobkyně konala práci, kdyby nedošlo k nemoci z povolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný (v souladu se
zákonem), neboť spočívá na chybném právním posouzení věci; protože nejsou dány
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň - sever) k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu