21 Cdo 1001/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce Ing. L. B., zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou
se sídlem v Praze 1 - Josefově, Pařížská č. 68/9, proti žalovanému Dopravnímu
podniku města Jihlavy, a. s. se sídlem v Jihlavě, Brtnická č. 1002/23, IČO
25512897, zastoupenému Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě,
Majakovského č. 1517/10, o ochranu před diskriminací, vedené u Okresního soudu
v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 1129/2001, o dovolání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2015 č. j. 49 Co 221/2015-431, takto:
I. Dovolání žalobce proti usnesení krajského soudu v části, ve které bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2.
června 2015 č. j. 4 C 1129/2001-400 opravené usnesením ze dne 14. července 2015
č. j. 4 C 1129/2001-423 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Jihlavě dne 6. 11. 2001 domáhal,
aby bylo rozhodnuto, že „jednání žalovaného, Dopravního podniku města Jihlavy,
akciové společnosti, vůči Ing. L. B. v letech 2000 a 2001 při vyřizování jeho
žádosti o přijetí do pracovního poměru v Dopravním podniku města Jihlavy,
akciové společnosti, je diskriminací v pracovněprávních vztazích podle § 1
odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů“, že
„žalovaný tím porušil zákaz této diskriminace, neboť s žalobcem nejednal podle
principů rovného zacházení“ a „opakovaně tím porušil ustanovení čl. 3 Listiny
základních práv a svobod a v roce 2001 i § 1 odst. 4 zákoníku práce“, a že je
„proto povinen bezodkladně toto protiprávní jednání ukončit“. Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že po skončení vysokoškolského studia v Praze se v roce 2000
vrátil do Jihlavy se zájmem pracovat v dopravě, nejlépe městské, že žalovaný
trvale i cestou inzerce v regionálním tisku „sháněl i nezaškolené nové
zaměstnance“ pro práci řidiče trolejbusu, že žalobce se rozhodl tuto práci
„akceptovat“, neboť byl způsobilý ji vykonávat (získal řidičská oprávnění
skupin A, B, C, D a E pro řízení silničních vozidel a řidičská oprávnění k
řízení drážních vozidel na městských drahách), avšak že do pracovního poměru
nebyl přijat ani po opakovaných žádostech, kdy „věc skončila“ vždy na
nesouhlasu ředitele podniku Ing. J. V. , a ani za pomoci Úřadu práce v Jihlavě,
kdy „reakce podniku byla opět odmítavá“ bez bližšího zdůvodnění. Následně začal
pracovat jako řidič autobusu u ICOM TRANSPORT Jihlava, a. s. a ve „vedlejším
pracovním poměru“ pracuje jako řidič tramvaje v Dopravním podniku hl. m. Prahy,
a. s. a také jako řidič trolejbusu a autobusu v Dopravním podniku města
Pardubice, a. s., kdy „ve všech podnicích byl s ním uzavřen pracovní poměr bez
problémů“. Protože žalovaný začal v první polovině roku 2001 přijímat větší
počet žadatelů o práci řidiče trolejbusu s tím, že u nich postačuje řidičský
průkaz skupiny B, žalobce „zopakoval“ řediteli žalovaného Ing. V. svoji nabídku
pracovat u žalovaného jako řidič trolejbusu, ale opět nebyl přijat, aniž by mu
byl sdělen důvod. Předseda představenstva žalovaného žalobci na jeho žádost o
vyjádření sdělil, že „personální záležitosti jsou v působnosti ředitele podniku
Ing. J. V.“. Žalobce považuje jednání ředitele žalovaného Ing. J. V. a předsedy
představenstva žalovaného Ing. J. K. , jejichž důsledkem je „odmítání výhradně
jeho osoby k přijetí do pracovního poměru i přes skutečnost, že na rozdíl od
jiných přijímaných lidí splňuje kvalifikační předpoklady“, za diskriminaci v
pracovněprávních vztazích, „která je zákonem zakázána, která navíc trvá“ a
kterou „smírnou cestou“ již „není možné odstranit“.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 4. 7. 2002 č. j. 4 C 1129/2001-90
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 5 375 Kč k rukám advokátky JUDr. Jiřiny Vítů. Dovodil, že
žalobce nesplnil povinnost uvést v žalobě „konkrétní diskriminační důvod“
uvedený v ustanovení § 1 odst. 4 zákoníku práce, pro který nebyl přijat do
pracovního poměru, neboť uvedl „pouze obecně, že jednání žalovaného při přijetí
žalobce do pracovního poměru bylo diskriminační“, a že je proto žaloba „v tomto
směru“ neurčitá. Uzavřel, že žalovaný má „právo, pokud uchazeče o zaměstnání
nediskriminuje podle svého uvážení, aby si vytvářel pracovní kolektiv, jaký
potřebuje ke své činnosti“ a že skutečnost, že žalobce má kvalifikaci pro výkon
práce řidiče trolejbusu, že je dobře hodnocen u jiných zaměstnavatelů a že
žalovaný měl nedostatek řidičů, nemůže „žalovanému uložit povinnost přijmout
žalobce do pracovního poměru“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 11. 2004 č. j. 49 Co
277/2002-104 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Vyslovil názor, že žaloba, kterou se žalobce domáhá ochrany před
diskriminací v pracovněprávních vztazích, musí obsahovat skutečnosti, ze
kterých „alespoň v základních rysech vyplývá konkrétní diskriminační jednání
zaměstnavatele postihující zaměstnance (uchazeče o zaměstnání)“, že proto
zpravidla není dostačující uvést skutečnosti obsahující jen údaje o důsledcích
diskriminace a že žaloba musí obsahovat i údaje o skutečnostech, z nichž
vyplývá uplatněný nárok, který žalobce z diskriminačního jednání žalovaného
dovozuje a který je „přesně a jednoznačně vymezen v petitu žaloby“, aby bylo
zřejmé, čeho se žalobce domáhá. Dospěl k závěru, že žaloba v posuzovaném
případě neobsahuje údaje, ze kterých by vyplývalo konkrétní diskriminační
jednání žalovaného, jímž byl žalobce postižen, a že „z žalobního petitu
jednoznačně nevyplývá“, zda se žalobce domáhá jen určení, že se žalovaný vůči
němu dopustil diskriminačního jednání, nebo zda se současně domáhá, aby
žalovanému byla uložena povinnost od diskriminačního jednání (které ani není
„řádně nezaměnitelným způsobem“ vymezeno) upustit. Uložil proto soudu prvního
stupně, aby v dalším řízení vyzval žalobce k doplnění rozhodujících skutečností
a k opravě „žalobního petitu“.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 26. 9. 2006 č. j. 4 C 1129/2001-220
opraveným usnesením ze dne 24. 1. 2007 č. j. 4 C 1129/2001-236 – poté, co
žalobce na jeho výzvu podáním ze dne 19. 10. 2005 doplnil žalobu - určil, že
„postup žalovaného, který spočíval v tom, že žalovaný odmítl jednat s žalobcem,
který byl v letech 2001, 2004 a 2005 uchazečem o zaměstnání u žalovaného na
funkci řidiče trolejbusu a autobusu městské hromadné dopravy v Jihlavě, o
možnosti vzniku pracovního poměru u žalovaného, je diskriminací v
pracovněprávních vztazích, neboť žalovaný tímto postupem porušil povinnost
zaměstnavatele jednat se všemi uchazeči o zaměstnání podle principu rovného
zacházení a tak bez právního důvodu zasáhl do oprávněných zájmů žalobce a
současně jednal i v rozporu s dobrými mravy“, a uložil žalovanému, aby „upustil
od tohoto diskriminačního jednání“ a aby „ve lhůtě 3 kalendářních měsíců ode
dne právní moci rozsudku jednal s žalobcem o možnosti vzniku pracovního poměru
na funkci řidiče trolejbusu a autobusu městské hromadné dopravy v Jihlavě a to
za stejných podmínek, za jakých byli přijati do pracovního poměru u žalovaného
jiní uchazeči o zaměstnání na stejnou funkci“; současně rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2 000 Kč. Vycházel ze
zjištění, že žalobce, přestože měl veškeré kvalifikační předpoklady pro výkon
práce řidiče trolejbusu v Jihlavě a přestože žalovaný měl v první polovině roku
2001 (stejně jako v letech 2004 a 2005) nedostatek řidičů trolejbusu, nebyl
žalovaným na tuto práci přijat, a to pro „negativní zkušenosti“, které s ním
žalovaný měl, neboť v době, kdy u něj pracoval na základě dohod o pracovní
činnosti, žalobce porušoval předpisy o bezpečnosti práce, měl v areálu
žalovaného zaparkován vlastní trolejbus a „při operacích“ s ním nedodržoval
bezpečnostní předpisy, choval se nevhodně „i lidsky“ tím, že před zaměstnanci
říkal, že v jiných dopravních podnicích mají řidiči trolejbusů vyšší platy, a o
zaměstnání po ukončení vysokoškolského studia požádal „arogantním způsobem“.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že to, že žalobce nebyl žalovaným přijat
do zaměstnání „nikoliv na základě jeho osobních schopností a předpokladů“, ale
pro negativní zkušenosti s ním v minulosti, je diskriminací založenou na
nerovném zacházení a že negativní hodnocení dřívější činnosti žalobce u
žalovaného nemůže vést k tomu, že by žalobci bylo „navždy znemožněno u
žalovaného pracovat“. Skutečnost, že na písemnou žádost o přijetí do zaměstnání
nebylo žalobci vůbec odpovězeno, popř. mu bylo bez dalšího zdůvodnění sděleno,
že se do pracovního poměru nepřijímá, soud prvního stupně hodnotil jako
„odmítnutí jednání o přijetí žalobce do pracovního poměru“ a že hlavním
důvodem, proč žalovaný odmítl jednat se žalobcem, jsou „osobní antipatie“ Ing.
V. jako statutárního orgánu žalovaného vůči žalobci.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 4. 2010 č. j. 49
Co 85/2007-253 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dospěl k závěru, že „vady žaloby bránící pokračování v řízení nebyly
odstraněny“, neboť v doplnění žaloby neuvedl žalobce žádné skutečnosti, podle
kterých by při uplatňování práva na zaměstnání byl ze strany žalovaného
vystaven jednání, které by bylo diskriminací podle některého z diskriminačních
znaků vymezených v ustanovení § 1 odst. 4 zákoníku práce, z obsahu žaloby
„dostatečně“ nevyplývá, čeho se žalobce návrhem na požadované určení a návrhem
na zdržení v pokračování „v tomto diskriminačním jednání“ domáhá, petit žaloby
postrádá vymezení diskriminačních znaků a je nepřípustně požadováno, aby „formu
diskriminace“ určil soud. Neurčitou shledal odvolací soud žalobu i v části, ve
které se žalobce po žalovaném domáhal, aby „jednal s žalobcem o možnosti vzniku
pracovního poměru na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské
hromadné dopravy v Jihlavě, a to za stejných podmínek, za jakých byli přijati
do pracovního poměru u žalovaného jiní uchazeči o zaměstnání na stejnou
pracovní pozici“, neboť není zřejmé, zda se žalobce domáhá toho, aby žalovaný
nadále s žalobcem při uplatňování jeho práva na zaměstnání zacházel stejně jako
s ostatními uchazeči o zaměstnání, nebo zda se po žalovaném domáhá i jiného
plnění „v souvislosti s vyřizováním jeho požadavku na přijetí do pracovního
poměru na funkci řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J.“.
Uložil proto soudu prvního stupně, aby v dalším řízení vyzval žalobce k opravě
žaloby a aby mu k tomu poskytl potřebné poučení.
2011 opravil a doplnil žalobu – žalobě vyhověl a určil, že „postup žalovaného, který spočíval v tom, že přinejmenším v letech 2001, 2004 a 2005 jako zaměstnavatel opakovaně odmítal jednat s žalobcem – jako uchazečem o zaměstnání u žalovaného – o vzniku konkrétního pracovního poměru na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v Jihlavě z toho důvodu, že žalobce má ukončené vysokoškolské vzdělání kvalifikující jej pro výkon řídících funkcí u žalovaného, že je veřejně známo, že žalobce má zcela odlišný názor na způsob řízení a efektivitu organizace městské hromadné dopravy ve Statutárním městě Jihlava, a že je též aktivním členem profesní zájmové a odborové organizace, jejímž předmětem zájmu je městská hromadná doprava, přičemž v této oblasti je uznáván za odborníka a konzultanta, a to současně za situace, kdy žalovaný nebyl v tomto období na tuto pracovní pozici schopen vlastním výběrem zabezpečit zaměstnance jak s potřebnou kvalifikací, tak i bez potřebné kvalifikace, kdy žalovaný v tomto období tato pracovní místa opakovaně hlásil místně příslušnému Úřadu práce jako ,volná‘, kdy žalovaný v tomto období záměr přijmout na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v Jihlavě nové zaměstnance dokonce bez potřebné kvalifikace opakovaně inzeroval v místním tisku, kdy z hlediska výběru fyzických osob ucházejících se o zaměstnání u zaměstnavatele je působnosti pouze kritérium ,kvalifikace‘ a ,nezbytných požadavků nebo zvláštních schopností‘ vyplývajících z jiných právních předpisů, a žalobce – jako uchazeč o zaměstnání u žalovaného, doporučený jako ,vhodný uchazeč‘ Úřadem práce v Jihlavě na žalovaným ohlášená volná pracovní místa – splňoval všechna tímto zaměstnavatelem i právními předpisy požadovaná kritéria, a dokonce nad rámec zaměstnavatelem předem ohlášených požadavků k přijetí do pracovního poměru na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v Jihlavě disponoval i dostatečnou praxí, je porušením zásady rovného zacházení v pracovněprávních vztazích a diskriminací v pracovněprávních vztazích, neboť žalovaný porušil povinnost zaměstnavatele jednat se všemi uchazeči o zaměstnání podle principů rovného zacházení, když z důvodů dosaženého odborného vzdělání žalobce, jeho jiného smýšlení na způsob řízení a efektivitu organizace městské hromadné dopravy ve Statutárním městě Jihlava a aktivní členství v profesní zájmové a odborové organizaci, odmítal jednat ,pouze a výhradně‘ s osobou žalobce, když jednáním s uchazeči o zaměstnání v rámci předsmluvních vztahů podle pracovněprávních předpisů se rozumí seznámení uchazeče nebo zájemce o zaměstnání s právy a povinnostmi, které by pro něj vyplynuly z pracovní smlouvy, s pracovními a mzdovými podmínkami, za nichž by měla být práce vykonávána, základní charakteristikou volného pracovního místa, s předpoklady a požadavky stanovené na pracovní pozici, informace o tom, zda jde o zaměstnání na dobu neurčitou nebo určitou a jeho předpokládanou délku, případně i poskytnutí dalších informací jako například možnost ubytování, dojíždění do zaměstnání a informace, které zaměstnavatel požadoval zveřejnit, a dále v případech stanovených
orgány státní zdravotní správy zajištění toho, aby se uchazeč o zaměstnání nebo zájemce o zaměstnání před uzavřením pracovní smlouvy podrobil vstupní lékařské prohlídce, a současně tak žalovaný zcela nepřiměřeným způsobem a bez oprávněného důvodu zasáhl do oprávněných zájmů žalobce, jako účastníka pracovněprávního vztahu, a jednal tak i v rozporu s dobrými mravy“, a uložil žalovanému, aby upustil od „tohoto diskriminačního jednání“ a aby „ve lhůtě do 3 kalendářních měsíců ode dne právní moci tohoto rozsudku prokazatelně jednal s žalobcem o vzniku konkrétního pracovního poměru na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v Jihlavě, a to za stejných podmínek za jakých byli přijati do pracovního poměru u žalovaného zaměstnavatele jiní uchazeči o zaměstnání na stejnou pracovní pozici v letech 2001, 2004 a 2005, kdy žalovaný opakovaně odmítal jednat s žalobcem o vzniku konkrétního pracovního poměru na tuto pracovní pozici“; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2 000 Kč.
Na
základě zjištění, že žalobce se po ukončení vysokoškolského studia v první
polovině roku 2001 ucházel o zaměstnání u žalovaného, že měl praxi s řízením
vozidel na městských drahách a splňoval „veškerá kvalifikační hlediska“, že
žalovaný měl v té době „kritický“ nedostatek řidičů vozidel (trolejbusů) a že
na funkci řidiče trolejbusu byli přijímáni i uchazeči, kteří neměli potřebnou
kvalifikaci ani řidičské oprávnění k řízení trolejbusů, dospěl k závěru, že
žalobce nebyl přijat do pracovního poměru k žalovanému jen proto, že „měl jiné
smýšlení na činnost městské hromadné dopravy v J.“. Uvedl, že žalobce byl
vyloučen z možnosti pracovat u žalovaného, protože byl v porovnání s jinými
uchazeči znevýhodněn, neboť jej „statutární zástupce“ žalovaného odmítal
přijmout do pracovního poměru, aniž by k tomu měl závažné důvody, a že žalovaný
neprokázal, že neporušil v době, kdy přijímal do pracovního poměru nové řidiče
trolejbusu, zásadu rovného zacházení ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 zákoníku
práce „v tehdy platném znění“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2013 č. j. 49
Co 192/2012-338 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů 45 775 Kč. Vycházel z toho, že žalobce v projednávané věci
zvolil za prostředek ochrany proti jednání žalovaného, v němž spatřuje
porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení a diskriminaci,
zdržovací (negatorní) žalobu, kterou se domáhá, aby soud zakázal žalovanému
pokračovat v diskriminačním jednání vůči žalobci jako uchazeči o zaměstnání
způsobem vymezeným v žalobním petitu, odstraňovací žalobu, kterou se domáhá
toho, aby soud uložil žalovanému povinnost jednat s žalobcem o vzniku
pracovního poměru na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské
hromadné dopravy v J., a to za stejných podmínek, za kterých byli přijati do
pracovního poměru k žalovanému jiní uchazeči o zaměstnání v období let 2001 až
2005, a určovací žalobu, kterou se domáhá toho, aby soud určil, že „vymezený
postup žalovaného“ je diskriminací v pracovněprávních vztazích a současně
jednáním v rozporu s dobrými mravy. Z toho, že žalobce ve svém podání ze dne
21. 2. 2011 uvedl, že mu „je známa skutečnost, že žalovaný zaměstnavatel z
ekonomických důvodů v současné době uchazeče o zaměstnání na pracovní pozici
řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J. nepřijímá“, odvolací
soud dovodil, že nejsou splněny předpoklady pro zdržovací (negatorní) žalobu,
neboť „neoprávněný zásah“ ze strany žalovaného v současné době netrvá
(nepokračuje) a ani reálně a bezprostředně nehrozí jeho opakování v budoucnu,
protože nelze předpokládat, „zda a kdy žalovaný opět bude nabízet volná
pracovní místa řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J.“, a
že v úvahu nepřipadá ani odstraňovací žaloba, neboť v současné době netrvají
ani následky neoprávněného zásahu žalovaného spočívající v tom, že žalovaný se
žalobcem jako uchazečem o zaměstnání na uvedenou pracovní pozici nejedná jako s
ostatními uchazeči (jelikož ji žalovaný v současné době nenabízí, je „logické,
že s nikým nejedná o jeho přijetí na tuto pracovní pozici“). Odvolací soud
vyslovil názor, že – vzhledem k tomu, že regulace počtu zaměstnanců a jejich
kvalifikačního složení odpovídajících potřebám zaměstnavatele je výhradně jeho
vnitřní záležitostí - soudním rozhodnutím nelze žalovaného „zavázat k
povinnosti, aby vytvořil nové pracovní místo jen za tím účelem, aby o jeho
obsazení mohl jednat se žalobcem“.
Shledal, že za prostředek ochrany před
nerovným zacházením nebo diskriminací v pracovněprávních vztazích nelze
považovat žalobu o určení, že k takovému neoprávněnému zásahu do práv
zaměstnance (uchazeče o zaměstnání) ze strany zaměstnavatele došlo, neboť
takové určení nelze pokládat za jeden z možných způsobů zadostiučinění, které
spočívá v určitém plnění přiznávaném postiženému zaměstnanci (uchazeči o
zaměstnání) ve formě morálního nepeněžitého plnění (zadostiučinění), nebo
peněžitého plnění (peněžité satisfakce), a že proto žalobce musí prokazovat
naléhavý právní zájem na „takto uplatněném určení“ ve smyslu ustanovení § 80
písm. c) občanského soudního řádu. Uzavřel, že na žalobcem požadovaném určení,
že se žalovaný v letech 2001, 2004 a 2005 jako zaměstnavatel vůči žalobci jako
uchazeči o zaměstnání na pracovní místo řidiče trolejbusů a autobusů městské
hromadné dopravy v J. dopustil porušení zásady rovného zacházení v
pracovněprávních vztazích a diskriminace, nelze naléhavý právní zájem shledat,
neboť toto určení nemůže vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy
účastníků (a předejít tak žalobě o plnění), protože se týká jednání žalovaného,
ke kterému došlo „v minulosti za tehdy existujících podmínek utvářených
konkrétními okolnostmi na straně obou účastníků sporu“, u kterých „není jisté,
zda se někdy v budoucnu ve stejné podobě budou opakovat“.
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že v části žaloby, ve
které se žalobce domáhal určení, že postup žalovaného spočívající v tom, že
„přinejmenším“ v letech 2001, 2004 a 2005 jako zaměstnavatel opakovaně odmítal
(za okolností popsaných žalobcem) jednat se žalobcem jako uchazečem o
zaměstnání o vzniku „konkrétního“ pracovního poměru na práci řidiče trolejbusů
a autobusů městské hromadné dopravy v J., je porušením zásady rovného zacházení
v pracovněprávních vztazích a diskriminací, zásahem do „oprávněných zájmů“
žalobce a jednáním „v rozporu s dobrými mravy“, nesplňuje způsob vymezení práv
a jim odpovídajících povinností v žalobním petitu požadavky na jeho úplnost,
určitost a srozumitelnost, neboť toto vymezení neodpovídá žádnému z prostředků
právní ochrany zaměstnance při porušování práv a povinností vyplývajících z
rovného zacházení nebo při diskriminaci, který by žalobce mohl uplatňovat, a že
určitý a srozumitelný není žalobní petit ani v části, ve které se žalobce
domáhá, aby bylo žalovanému uloženo upustit od „tohoto diskriminačního jednání“
neboť není zřejmé, jak by žalovaný mohl upustit od jednání, které spočívalo v
tom, že v minulosti („přinejmenším“ v letech 2001, 2004 a 2005) odmítal jednat
se žalobcem o vzniku pracovního poměru na práci řidiče trolejbusů a autobusů
městské hromadné dopravy v J. (nabízí se otázka, zda by se ve skutečnosti
nejednalo o uložení povinnosti žalovanému jednat se žalobcem o vzniku
pracovního poměru); převzetí takového vymezení práv a jim odpovídajících
povinností do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že takové
rozhodnutí by nebylo materiálně vykonatelné. Závěr o neurčitosti a
nesrozumitelnosti vymezení práv a jim odpovídajících povinností platí též o
části žalobního petitu, v níž se žalobce domáhá, aby byla žalovanému uložena
povinnost „prokazatelně jednat“ se žalobcem o vzniku „konkrétního“ pracovního
poměru na práci řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J., a
to za stejných podmínek, za jakých byli přijati do pracovního poměru u
žalovaného jiní uchazeči o zaměstnání na stejnou práci v letech 2001, 2004 a
2005, neboť není zřejmé, co by mělo být obsahem povinnosti žalovaného
„prokazatelně jednat“ se žalobcem o vzniku „konkrétního“ pracovního poměru na
práci řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v Jihlavě za
uvedených podmínek [nemělo-li by jít o přijetí žalobce do pracovního poměru
žalovaným, které by nemohlo být přiměřeným způsobem odstranění následků
porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo
diskriminace, došlo-li k tomuto porušování nebo k diskriminaci před vznikem
pracovního poměru (při uplatňování práva na zaměstnání)]. Dospěl k závěru, že
soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, neboť soud prvního stupně měl – vzhledem k tomu, že žaloba v
projednávané věci neobsahuje ani poté, co ji žalobce na výzvu soudu prvního
stupně podáním ze dne 21. 2.
2011 opravil a doplnil, všechny zákonem stanovené
náležitosti, neboť z ní není patrno, čehož se žalobce domáhá – znovu vyzvat
žalobce k opravě a doplnění žaloby, určit mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučit
ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést; nápravu nezjednal ani odvolací
soud.
Žalobce podáním doručeným soudu dne 20. 5. 2015 – poté, co jej Okresní soud v
Jihlavě usnesením ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 C 1129/2001-392 vyzval, aby ve
lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení odstranil vady „žaloby ze dne 6. 11. 2001, ve znění jejího doplnění ze dne 21. 2. 2011“ tak, že žalobce „vymezí v
žalobním petitu práva a jim odpovídající povinnosti tak, aby toto vymezení
odpovídalo prostředkům právní ochrany zaměstnance při porušování práv a
povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo při diskriminaci, které
žalobce uplatňuje, uvede konkrétní povinnosti, jejichž splnění žalovaným se
podanou žalobou domáhá (v souladu s odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky 21 Cdo 4429/2013-371) a aby na základě případného vyhovujícího výroku
soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí“, a poučil
jej, že nebude-li podání ve stanovené lhůtě řádně doplněno, soud podání odmítne
- opravil žalobu tak, že se domáhal, aby soud určil, že „postup žalovaného,
který spočívá v tom, že v období let 2001 až 2014 jako zaměstnavatel opakovaně
odmítal jednat s žalobcem – jako uchazečem o zaměstnání u žalovaného – o vzniku
konkrétního pracovního poměru na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů
městské hromadné dopravy v Jihlavě z toho důvodu, že žalobce má ukončené
vysokoškolské vzdělání kvalifikující jej pro výkon řídících funkcí u
žalovaného, že je veřejně známo, že žalobce má zcela odlišný názor na způsob
řízení a efektivitu organizace městské hromadné dopravy ve Statutárním městě
Jihlava, a že je též aktivním členem profesní zájmové a odborové organizace,
jejímž předmětem zájmu je městská hromadná doprava, přičemž v této oblasti je
uznáván za odborníka a konzultanta, a to současně za situace, kdy žalovaný
nebyl (přinejmenším v letech 2001, 2004 a 2005) na tuto pracovní pozici schopen
vlastním výběrem zabezpečit zaměstnance jak s potřebnou kvalifikací, tak i bez
potřebné kvalifikace, kdy žalovaný (přinejmenším v letech 2001, 2004 a 2005)
tato pracovní místa opakovaně hlásil místně příslušnému Úřadu práce jako
,volná´, kdy žalovaný (přinejmenším v letech 2001, 2004 a 2005) záměr přijmout
na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J. nové zaměstnance dokonce bez potřebné kvalifikace opakovaně inzeroval v místním
tisku, kdy z hlediska výběru fyzických osob ucházejících se o zaměstnání u
zaměstnavatele je v působnosti zaměstnavatele pouze kritérium ,kvalifikace‘ a
,nezbytných požadavků nebo zvláštních schopností‘ vyplývajících z jiných
právních předpisů, a žalobce – jako uchazeč o zaměstnání u žalovaného,
doporučený jako ,vhodný uchazeč‘ Úřadem práce v Jihlavě na žalovaným ohlášená
volná pracovní místa – splňoval všechna tímto zaměstnavatelem i právními
předpisy požadovaná kritéria, a dokonce nad rámec zaměstnavatelem předem
ohlášených požadavků k přijetí do pracovního poměru na pracovní pozici řidiče
trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J.
disponoval i dostatečnou
praxí, je porušením zásady rovného zacházení v pracovněprávních vztazích a
diskriminací v pracovněprávních vztazích, neboť žalovaný porušil povinnost
zaměstnavatele jednat se všemi uchazeči o zaměstnání podle principů rovného
zacházení, když z důvodů dosaženého odborného vzdělání žalobce, jeho jiného
smýšlení na způsob řízení a efektivitu organizace městské hromadné dopravy ve
Statutárním městě Jihlava a aktivní členství v profesní zájmové a odborové
organizaci, odmítal jednat ,pouze a výhradně‘ s osobou žalobce, když jednáním s
uchazeči o zaměstnání v rámci předsmluvních vztahů podle pracovněprávních
předpisů se rozumí seznámení uchazeče nebo zájemce o zaměstnání s právy a
povinnostmi, které by pro něj vyplynuly z pracovní smlouvy, s pracovními a
mzdovými podmínkami, za nichž by měla být práce vykonávána, základní
charakteristikou volného pracovního místa, s předpoklady a požadavky
stanovenými na pracovní pozici, informace o tom, zda jde o zaměstnání na dobu
neurčitou nebo určitou a jeho předpokládanou délku, případně i poskytnutí
dalších informací jako například možnost ubytování, dojíždění do zaměstnání a
informace, které zaměstnavatel požadoval zveřejnit, a dále v případech
stanovených orgány státní zdravotní správy zajištění toho, aby se uchazeč o
zaměstnání nebo zájemce o zaměstnání před uzavřením pracovní smlouvy podrobil
vstupní lékařské prohlídce, a současně tak žalovaný zcela nepřiměřeným způsobem
a bez oprávněného důvodu zasáhl do oprávněných zájmů žalobce, jako účastníka
pracovněprávního vztahu, a jednal tak i v rozporu s dobrými mravy“, a aby
uložil žalovanému povinnost poskytnout žalobci „přiměřené zadostiučinění v
penězích, a to ve výši určené soudem“.
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 2. 6. 2015 č. j. 4 C 1129/2001-400
opraveným usnesením ze dne 14. 7. 2015 č. j. 4 C 1129/2001-423 odmítl „podání
žalobce ze dne 6. 11. 2001 ve znění doplnění ze dne 21. 2. 2011 a 20. 5. 2015“,
neboť „nebyly odstraněny vady toho podání ve lhůtě stanovené soudem a pro tento
nedostatek nelze v řízení pokračovat“, a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 49 163 Kč. Dovodil, že z podání
žalobce není i nadále zřejmé, jaké konkrétní povinnosti žalovaný svým postupem
porušil ani jak má být toto porušení napraveno, a že v části žalobního petitu,
v níž se žalobce domáhá, aby soud určil, že postup žalovaného spočívající v
tom, že „přinejmenším“ v letech 2001 - 2014 jako zaměstnavatel opakovaně
odmítal (za okolností popsaných žalobcem) jednat se žalobcem jako uchazečem o
zaměstnání o vzniku konkrétního pracovního poměru na pracovní pozici řidiče
trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v Jihlavě, je porušením zásady
rovného zacházení v pracovněprávních vztazích a diskriminací, zásahem do
oprávněných zájmů žalobce a jednáním v rozporu s dobrými mravy, způsob vymezení
práv a jim odpovídajících povinností nesplňuje požadavky na jeho úplnost,
určitost a srozumitelnost, neboť vymezení neodpovídá žádnému z prostředků
právní ochrany zaměstnance při porušování práv a povinností vyplývajících z
rovného zacházení nebo při diskriminaci, které by žalobce mohl uplatňovat.
Shledal, že žalobce v této části nijak žalobní petit nezměnil, pouze rozšířil
období, kterého se má týkat, a uzavřel, že žalobní petit je nadále neurčitý a
nesrozumitelný (nevykonatelný) a že snaha soudu o odstranění vad žaloby, které
brání dalšímu řízení, nevedla k nápravě; na tom nemění nic skutečnost, že
žalobce „následně bez doplnění skutkových tvrzení“ požaduje přiměřené
zadostiučinění v penězích, neboť tuto část žaloby nelze posuzovat „izolovaně“ a
i o ní platí, že je neurčitá a vykazuje vady bránící dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 10. 2015 č. j. 49 Co 221/2015-431
potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Neshledal důvodnou námitku žalobce,
že výzva k odstranění vad žaloby je natolik nekonkrétní, že z ní není zcela
jednoznačně zřejmé, jakým způsobem měl žalobce opravu žalobního „žádání
(petitu)“ provést, neboť z obsahu výzvy nepochybně vyplývá, že nedostatek
žaloby soud prvního stupně spatřuje v neurčitosti a nesrozumitelnosti žalobního
petitu, a poučení o tom, jak je třeba opravu nebo doplnění žaloby provést,
učinil soud prvního stupně odkazem na odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, ve
kterém je „instruktivně“ uvedeno, čeho se má právo zaměstnanec domáhat v
případě, že v pracovněprávních vztazích dojde k porušování práv a povinností
vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, a v návaznosti na to
jsou též konkrétně rozvedeny vady žaloby v projednávané věci, přičemž k
odstranění vad žaloby byla žalobci stanovena přiměřená lhůta. Dovodil, že
žalobce nadále setrval – s „mírnými změnami“ ve vymezení jednání žalovaného –
na požadovaném určení, že vymezeným jednáním žalovaného došlo k porušení zásady
rovného zacházení a diskriminaci v pracovněprávních vztazích, a že způsob
vymezení práv a jím odpovídajících povinností v této části žalobního petitu
nadále nesplňuje požadavky na jeho úplnost, určitost a srozumitelnost, neboť
neodpovídá žádnému z prostředků právní ochrany zaměstnance při porušování práv
a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo při diskriminaci, které by
žalobce mohl uplatňovat, a že žalobce nepřistoupil k odstranění neurčitosti a
nesrozumitelnosti žalobního petitu v části, ve které se domáhá, aby bylo
žalovanému uloženo upustit od „tohoto diskriminačního jednání“ a „prokazatelně
jednat“ se žalobcem o vzniku „konkrétního“ pracovního poměru na práci řidiče
trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J., a to za stejných podmínek,
za jakých byli přijati do pracovního poměru u žalovaného jiní uchazeči o
zaměstnání na stejnou práci v letech 2001, 2004 a 2005. Odvolací soud má proto
za to, že vady žaloby, vytknuté dovolacím soudem v rozsudku ze dne 18. 12. 2014
č. j. 21 Cdo 4429/2013-371, nebyly přes výzvu soudu v doplňujícím podání
žalobce ze dne 20. 5. 2015 odstraněny. V případě nároku na zaplacení náhrady
nemajetkové újmy v penězích, který žalobce svým podáním nově uplatnil, aniž by
výši požadované náhrady vyčíslil, a kdy navrhl, aby tato výše byla určena
soudem „v rámci relativně neurčité (abstraktní) hypotézy ustanovení § 7 odst. 5
zákoníku práce“, odvolací soud dovodil, že soud je vázán žalobou a nemůže
přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhá, neboť řízení o
tomto nároku není možno zahájit i bez návrhu a z právního předpisu ani
nevyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky; relativně neurčitá
(abstraktní) hypotéza ustanovení § 7 odst. 5 zákoníku práce na uvedeném nic
nemění, neboť i po jejím vymezení je soud vázán žalobou a nemůže žalobci na
peněžité náhradě přiznat více, než čeho se domáhal.
Uzavřel, že žalobcem
uplatněný nárok na zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích je - není-li
zřejmá výše peněžité náhrady, které se žalobce domáhá – neurčitý a že
projednání tohoto nově uplatněného nároku brání též přetrvávající vady žaloby
spočívající v neurčitosti a nesrozumitelnosti jejího petitu, které by i v
případě jeho řádného uplatnění byly překážkou připuštění změny žaloby podle §
95 občanského soudního řádu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že výzva
soudu prvního stupně učiněná usnesením ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 C
1129/2001-392 je svým obsahem natolik nekonkrétní, že není zcela jednoznačně
zřejmé, jakým způsobem měl žalobce opravu žalobního petitu provést, že soud mu
měl poskytnout „poněkud“ konkrétnější poučení, které mělo obsahovat i uvedení
druhu nebo druhů nároku, jichž se má v závislosti na tom, co dosud v řízení
vyšlo najevo, domáhat, tedy zda je „reálné“, aby se domáhal ochrany před
diskriminací v pracovněprávních vztazích formou vydání rozhodnutí o naturální
restituci, nebo zda má být žalobní „žádání“ zaměřeno na kompenzační opatření
formou relutární náhrady anebo na satisfakci, případně, zda lze žalovat na
„kombinaci“ těchto opatření, že teprve na základě takto „konkrétního“ poučení
mohl žalobce nároky „kvantitativně“ vymezit a že mu nezbylo, než podáním ze dne
20. 5. 2015 provést opravu žalobního petitu způsobem, který „lze presumovat z
odůvodnění kasačního rozsudku“ dovolacího soudu. Dále namítá, že z jeho podání
ze dne 20. 5. 2015 je „zcela zřejmé“, že se „nově“ domáhá kompenzačního
opatření formou relutární náhrady, že skutečnost, že výše peněžní náhrady
(satisfakce) není v žalobním petitu vyčíslena konkrétní částkou a je ponechána
na rozhodnutí soudu, je zcela v souladu s ustanovením § 7 odst. 4 až 6 zákoníku
práce „ve znění účinném ke dni podání žaloby“, a že proto tato okolnost nebrání
projednání žaloby „ve znění podání žalobce ze dne 20. 5. 2015“. Uvedl, že
ustanovení § 7 odst. 4 zákoníku práce je právní normou, která obsahuje tzv.
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu, že proto konkrétní výše kompenzace
je v „kompetenci nalézacího soudu“, který ji musí stanovit na základě
přezkoumatelných kritérií s vyloučením libovůle, a že „mimo znění žalobního
petitu“ je žalobce oprávněn soudu „předestřít svoji představu“, s níž se
nalézací soud „může ztotožnit“, nebo na základě přezkoumatelných kritérií s
vyloučením libovůle může žalobci přiznat i méně než „činí žalobcova představa“.
Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení dovolatel namítal,
že přiznání nákladů řízení žalovanému, který zcela zjevně žalobce jako uchazeče
o zaměstnání diskriminoval, je v rozporu s dobrými mravy i „se zásadami, na
kterých stojí stávající procesní kodex“, a že odvolací soud nevycházel z
individuálních okolností tohoto konkrétního případu. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jsou obsaženy
v ustanoveních § 237, 238 a 238a o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu v části, ve které bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1
písm. d) o. s. ř. přípustné, protože v této části směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50
000 Kč (o náhradě nákladů řízení přiznané žalovanému ve výši 49 163 Kč; v
odvolacím řízení účastníkům podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly), a
protože peněžité plnění přiznané výrokem o náhradě nákladů řízení nelze označit
pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění z pracovněprávního vztahu,
o který šlo ve věci samé, neboť ve výroku o náhradě nákladů řízení se zvláštní
povaha tohoto vztahu dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo
1172/2013, které bylo uveřejněno pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2013). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce
proti usnesení odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky procesního práva, zda náhrada nemajetkové újmy v penězích
uplatněná žalobcem z důvodu, že v pracovněprávním vztahu došlo (mělo dojít) k
porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k
diskriminaci, musí být v žalobě vyčíslena. Protože tato právní otázka v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti usnesení
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Žaloba, kterou se zaměstnanec domáhá právní ochrany, došlo-li k porušování práv
a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, musí kromě
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat též náležitosti uvedené
v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že ze žaloby
musí být mimo jiné patrno, čeho se žalobce domáhá. Údaj o tom, čeho se žalobce
domáhá (tzv. žalobní petit), musí být úplný, určitý a srozumitelný. Vymezení
práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené musí být provedeno tak
přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl
být nařízen a proveden výkon rozhodnutí (tedy aby byl po materiální stránce
vykonatelný - srov. § 261a o. s. ř.), neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná
práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým
rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (výjimky z tohoto pravidla
jsou uvedeny v § 153 odst. 2 o. s. ř.).
Dojde-li v pracovněprávních vztazích k porušování práv a povinností
vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, má zaměstnanec právo se
domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny následky
tohoto porušování, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění nebo aby - byla-li
ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost a nebyly-li
uvedené prostředky postačující ke zjednání nápravy - mu byla poskytnuta náhrada
nemajetkové újmy v penězích, jejíž výši určí soud s přihlédnutím k závažnosti
vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo [srov.
§ 7 odst. 4 až 6 a § 28 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném
do 31. 12. 2005 (dále jen „zák. práce“), § 4 odst. 10 až 12 zákona č. 435/2004
Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2011, a § 10 zákona č.
198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před
diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon)], popřípadě
aby mu byla nahrazena škoda (§ 187 odst. 1 a odst. 2 zák. práce).
Náhrada nemajetkové újmy v penězích, která je jedním z prostředků právní
ochrany zaměstnance nebo potenciálního (budoucího) zaměstnance, došlo-li k
porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k
diskriminaci, se poskytuje – jak vyplývá z výše uvedeného – v případě, že
důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost byla snížena ve značné míře a že
ostatní prostředky ochrany nebyly postačující ke zjednání nápravy. Okolnost, že
výše této náhrady je závislá na úvaze soudu, který při jejím stanovení přihlíží
k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností
došlo, neznamená, že zaměstnanec není povinen výši náhrady navrhnout. Protože
ze žaloby, kterou se zaměstnanec domáhá právní ochrany, došlo-li k porušování
práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, musí
být – jak vyplývá z výše uvedeného – patrno, čeho se zaměstnanec domáhá (§ 79
odst. 1 o. s. ř.), musí v ní též uvést konkrétní výši náhrady nemajetkové újmy
v penězích, kterou po žalovaném zaměstnavateli nebo potenciálním (budoucím)
zaměstnavateli požaduje a kterou by soud mohl, shledá-li žalobu zcela důvodnou,
převzít do výroku svého rozhodnutí, podle něhož by mohl být nařízen a proveden
výkon rozhodnutí. Zaměstnancem uplatněná výše peněžitého plnění pak představuje
nejvyšší částku, kterou mu soud může přiznat (může zaměstnanci samozřejmě
přiznat i méně než požaduje). Neuvede-li zaměstnanec v žalobě konkrétní výši
požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích, není žaloba v této části úplná
a určitá, a protože jde o vadu podání, která brání pokračování v řízení, je
třeba ji odstranit postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. (obdobně k požadavku
na uvedení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích při porušení práva fyzické
osoby na ochranu osobnosti v žalobě srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 20. 7. 1995 sp. zn. 1 Co 174/95, uveřejněné v časopisu Právní rozhledy č.
10/1995).
V projednávané věci žalobce podáním doručeným soudu prvního stupně dne 20. 5.
2015, kterým reagoval na výzvu soudu k odstranění vad žaloby, „nově“ uplatnil
nárok na „přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši určené soudem“;
současně „předložil“ soudu „doporučující návrh“ na „přiznání přiměřeného
zadostiučinění ve výši průměrného výdělku řidiče trolejbusů a autobusů
pracujícího u žalovaného Dopravního podniku města Jihlavy, a. s., v období od
6. 11. 2001 do 31. 12. 2014“. Podání žalobce v této části nesplňuje požadavky
na úplnost, určitost a srozumitelnost údaje o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv.
žalobního petitu), který je náležitostí žaloby (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), neboť v
něm není uvedena konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, které se
žalobce po žalovaném domáhá. Soud prvního stupně měl proto vyzvat žalobce k
opravě a doplnění podání, určit mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučit ho, jak je
třeba opravu nebo doplnění provést (srov. § 43 odst. 1 o. s. ř.); k odmítnutí
podání by mohl v souladu se zákonem (srov. § 43 odst. 2 o. s. ř.) přistoupit
jen v případě, že by podání nebylo přes tuto výzvu opraveno (doplněno). Protože
uvedeným způsobem nepostupoval [výzva soudu prvního stupně k odstranění vad
„žaloby ze dne 6. 11. 2001, ve znění jejího doplnění ze dne 21. 2. 2011“
učiněná usnesením ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 C 1129/2001-392 se podání žalobce
ze dne 20. 5. 2015 netýká (nemůže týkat) a nelze ji na ně vztáhnout] a protože
nápravu nezjednal ani odvolací soud, zatížily soudy řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Se závěrem odvolacího soudu, že projednání nároku na náhradu nemajetkové újmy v
penězích uplatněného podáním žalobce ze dne 20. 5. 2015 brání též přetrvávající
vady žaloby spočívající v neurčitosti a nesrozumitelnosti jejího petitu, které
by i v případě jeho řádného uplatnění byly překážkou připuštění změny žaloby
podle § 95 o. s. ř., dovolací soud nesouhlasí. Náležitosti žaloby uvedené v
ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. je třeba posuzovat ve vztahu ke každému z více
uplatněných nároků na ochranu při porušování práv a povinností vyplývajících z
rovného zacházení nebo při diskriminaci samostatně. Nepodaří-li se postupem
podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. odstranit vady žaloby u všech těchto
nároků, pokračuje soud v řízení o těch nárocích, u nichž byly vady odstraněny,
a ve zbývající části podání za podmínek uvedených v ustanovení § 43 odst. 2 o.
s. ř. odmítne. Okolnost, že žalobce přes výzvu soudu neodstranil vady žaloby
týkající se žalobcem požadovaného určení, že vymezeným jednáním žalovaného
došlo k porušení zásady rovného zacházení a k diskriminaci v pracovněprávních
vztazích, by proto nemohla bránit pokračování v řízení o nároku na náhradu
nemajetkové újmy v penězích uplatněného podáním žalobce ze dne 20. 5. 2015,
kdyby žalobce uvedl částku, které se z tohoto důvodu domáhá.
Důvodná však není námitka dovolatele, že ve výzvě k odstranění vad žaloby měl
soud žalobci poskytnout poučení o tom, kterých nároků se má v závislosti na
dosavadních výsledcích řízení domáhat. Výzva soudu, aby bylo opraveno nebo
doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je
nesrozumitelné nebo neurčité, musí obsahovat – jak je zřejmé z ustanovení § 43
odst. 1 o. s. ř. - poučení, jak má účastník opravu nebo doplnění provést,
nikoli však poučení o tom, který (které) z více možných nároků (prostředků
ochrany práva) má uplatnit, aby měl ve věci úspěch.
Protože usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správné
a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu,
že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jihlavě) k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu