21 Cdo 1010/2000

21 Cdo 1010/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce V. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice -

Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám.

Svobody č. 471, o 335.691,- Kč a o uložení povinnosti uzavřít služební poměr,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 226/97, o dovolání

žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 1999 č.j. 19

Co 114/99-69, takto:

Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, v níž byl rozsudek

soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti

žalované uzavřít se žalobcem písemnou formou služební poměr na dobu nejméně

deseti let, který vznikne ke dni právní moci rozsudku a na uložení povinnosti

žalované ustanovit žalobce do funkce odpovídající funkci, kterou zastával v

Československé lidové armádě ke dni jeho propuštění ze služebního poměru vojáka

z povolání, se odmítá; v dalším se rozsudek městského soudu zrušuje a věc se v

tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 3.700.000,- Kč a aby bylo určeno,

že žalobci se dnem 1. 6. 1996 obnovuje služební poměr vojáka z povolání v

hodnosti podplukovník na funkci náčelníka Okresní vojenské správy. Žalobu

odůvodnil tím, že jeho služební poměr byl rozvázán ke dni 30. 11. 1987 ze

zdravotních důvodů, i když skutečným důvodem, jak bylo zjištěno rozsudkem

Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 10. 1995 č.j. 9 C 171/93 byla emigrace

jeho sestry do SRN. Po propuštění ze služebního poměru mu "příslušné orgány

Ministerstva obrany" nezajistily odpovídající civilní zaměstnání, a protože si

mohl opatřit zaměstnání jen zcela nepřiměřené, vznikla mu škoda. Následně bylo

také další povinností žalované "zpětně se zabývat" jeho žádostí o reaktivaci ze

dne 20. 5. 1991, protože ustanovení § 24 zákona č. 87/1991 Sb. jí stanovilo

povinnost žalobce znovu zaměstnat.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 10. 1998 č.j. 13 C 226/97-43

žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů

řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu

pro Prahu 6 ze dne 27. 10. 1995 bylo ve smyslu § 21 zákona č. 87/1991 Sb.

určeno, že důvodem skončení služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání

byl postup porušující všeobecně uznávaná lidská práva a svobody. Protože však

podle ustanovení § 22 odst. 6 a 7 zákona č. 87/1991 Sb. neplatnost právního

úkonu podle § 21 neobnovuje skončený pracovní vztah a nezakládá nárok na

náhradu mzdy, náhradu škody, ani jiná plnění související s trváním pracovního

vztahu, nemůže se žalobce domáhat náhrady mzdy z neplatného ukončení služebního

poměru podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Také nároku

na náhradu škody vzniklé tím, že žalovaná žalobce neumístila po propuštění ze

služebního poměru v občanském povolání přiměřeném jeho vzdělání praktickým

zkušenostem a schopnostem, soud prvního stupně nevyhověl, neboť "žalobce

neprokázal výši způsobené škody, neprokázal příčinou souvislost mezi nesplněním

povinnosti OVS při zajištění zaměstnání pro žalobce a vznikem škody". Žalobce

neprokázal, že "s ohledem na tehdejší situaci na trhu pracovních sil v době,

kdy byl propuštěn ze služebního poměru", existovalo pro něj vhodné pracovní

zařazení a že důvodem, proč toto zaměstnání nezískal, byla pouze nečinnost

vojenské správy.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (poté, co připustil částečné zpětvzetí

žaloby o 3.364.309,- Kč) rozsudkem ze dne 12. 5. 1999 č.j. 19 Co 114/99-69

rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o zaplacení částky 335.691,-

Kč a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, v zamítavém výroku o obnovení

služebního poměru změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu "na

uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem písemnou formou služební poměr

na dobu nejméně 10-ti let, který vznikne ke dni právní moci rozsudku a na

uložení povinnosti žalované ustanovit žalobce do funkce odpovídající funkci,

kterou zastával v Československé lidové armádě ke dni jeho propuštění ze

služebního poměru vojáka z povolání", zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků

nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a vyslovil proti svému rozsudku

přípustnost dovolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že i když propuštění

žalobce ze služebního poměru vojáka z povolání bylo neplatným právním úkonem

podle ustanovení § 21 zákona č. 87/1991 Sb., nezakládá podle ustanovení § 22

odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb. tato skutečnost nárok na náhradu škody. Na daný

případ nelze podle názoru odvolacího soudu aplikovat ani zákon č. 58/1969 Sb. o

odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným

úředním postupem, neboť povinnosti vyplývající z tohoto zákona by žalovanou

stíhaly pouze za předpokladu, že by žalobce své nároky odvozoval od platného

skončení služebního poměru. Odvolací soud dále dovodil, že nebylo možné vyhovět

ani požadavku na opětovné uzavření služebního poměru, protože žalobce

neprokázal, že splňuje předpoklady a požadavky pro výkon práce vojáka z

povolání ve smyslu § 22 odst. 7 zákona č. 87/1991 Sb. Rozhodnutí o připuštění

dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že "přípustnost aplikace § 18 zákona č.

58/1969 Sb. ve vztahu k ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění

pozdějších předpisů" je otázkou zásadního právního významu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Zdůraznil, že

svůj požadavek úhrady finanční částky představující náhradu škody způsobené

nesprávným úředním postupem opírá o ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., jehož

ustanovení § 18 nepřipouští možnost zprostit se této odpovědnosti. V daném

případě bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná svým nesprávným úředním

postupem nesplnila povinnost umístit vojáka z povolání propuštěného ze

služebního poměru v občanském povolání. Podle názoru žalobce není správný závěr

odvolacího soudu, že na daný případ nelze vztáhnout ustanovení zákona č.

58/1969 Sb. proto, že zákon č. 87/1991 Sb. je k tomuto zákonu ve vztahu lex

specialis. Tato úvaha přehlíží, že žalobce se nedovolává neplatnosti právního

úkonu, nýbrž nesplnění povinnosti ze strany žalované. "Bylo by proti logice

věci a v rozporu s právem", kdyby jedno rozhodnutí potvrzující protiprávnost

určitého jednání na druhé straně bránilo alespoň částečné nápravě v podobě

náhrady škody tím, že nepřipustí použití zákonného ustanovení s poukazem na

nadřazenost jednoho zákona druhému. Odvolací soud podle názoru žalobce pochybil

i pokud se týče závěru o povinnosti žalované uzavřít služební poměr, neboť

povinnosti prokázat zdravotní způsobilost musí odpovídat snaha druhé strany o

součinnost; proto "bylo na místě, aby se žalovaná alespoň seznámila se závěry

lékařského posudku". Žalobce navrhoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího

soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal a

rozhodl podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov.

Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu

bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal

napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a

dospěl k závěru, že dovolání zčásti směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není

tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a že v části, kde je podle

ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. dovolání přípustné, je také důvodné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,

kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde

není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn

rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).

Dovolání je též přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v

dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který

dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž

bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve

výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí

po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).

Ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit

přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak dovolání nebylo

přípustné, jen výjimečně, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména

posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti

dovolání neumožňují) a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní

stránce zásadního významu. Právním posouzením se rozumí činnost soudu, při níž

aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy kdy soud

dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle

příslušného právního předpisu práva a povinnosti; jde tedy o to, zda byl použit

správný právní předpis a zda byl správně vyložen.

Rozhodne-li odvolací soud, že dovolání je přípustné, není tím založena

přípustnost dovolání proti jeho rozsudku ve věci samé bez dalšího. Dovolání

proti takovémuto rozsudku je přípustné jen tehdy, jestliže bylo podáno z důvodu

uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.; pro jiné dovolací důvody

přípustnost dovolání - jak vyplývá z výše uvedeného - nebyla a podle ustanovení

§ 239 odst. 1 o.s.ř. ani nemohla být založena. V případě, že odvolací soud

neshledal celý svůj rozsudek po právní stránce za zásadně významný a že proto

přípustnost dovolání vyslovil (přímo ve výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku

vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním) pro určitou právní otázku, je

přípustnost dovolání založena z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241

odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale zároveň pouze z důvodu právní otázky odvolacím

soudem označené; uvedený závěr plně odpovídá povaze oprávnění odvolacího soudu,

který návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání vyhovět (využít možnosti

vyslovit přípustnost dovolání i bez návrhu) může, ale nemusí, přičemž jeho

úvaha, v jakém rozsahu (tj. z důvodu jaké právní otázky) považuje své

rozhodnutí za zásadní po stránce právní, nepodléhá ze strany dovolacího soudu

žádnému přezkoumání.

Z uvedeného vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239

odst. 1 o.s.ř. může být dovolání podáno jen z důvodu uvedeného v ustanovení §

241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., popřípadě jen z důvodu té právní otázky, pro jejíž

řešení odvolací soud dovolání připustil. V jiném směru dovolání není přípustné.

V případě objektivní kumulace, jestliže odvolací soud rozhodl jedním rozsudkem

o několika nárocích se samostatným skutkovým základem, může být dovolání

přípustné jen proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, které se týká

právní otázka, pro jejíž řešení odvolací soud dovolání připustil. Podal-li

proto účastník dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé například

z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nebo pro jinou

právní otázku, než kterou odvolací soud označil (přímo ve výroku rozsudku nebo

ve výroku rozsudku vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním), anebo proti

rozsudku odvolacího soudu v části, jíž se právní otázka, pro jejíž řešení

odvolací soud dovolání připustil, netýká, pak takové dovolání směřuje proti

rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Takovéto dovolání totiž nevyhovuje odvolacím soudem vymezené přípustnosti

dovolání, a proto musí být dovolacím soudem podle ustanovení § 243b odst. 4,

věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu kromě

jiného v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a zamítnuta

žaloba na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem písemnou formou

služební poměr. Odvolací soud tak učinil - jak uvádí ve svém rozhodnutí -

"výhradně v návaznosti na změnu žaloby, k níž došlo v rámci odvolacího řízení",

neboť při hmotněprávním posouzení této části předmětu řízení vycházely soudy

obou stupňů shodně z ustanovení § 22 odst. 7 zákona č. 87/1991 Sb. Soudní praxe

dospěla již dříve k závěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.1999

sp.zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, roč. 2000,

pod pořadovým číslem 7), že pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti)

měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §

220 o.s.ř., nebo zda postupoval podle § 219 o.s.ř., nýbrž to, zda odvolací soud

posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové

stránce jinak, než soud prvního stupně, a že v těchto případech (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.2.1998 sp.zn. 2 Cdon 417/97, uveřejněné v

časopise Soudní judikatura č. 19, roč. 1998, pod pořadovým číslem 140),

jestliže i odvolací soud dospěl při stejném skutkovém a právním základu věci na

základě týchž argumentů jako soud prvního stupně k závěru, že žaloba je

nedůvodná, pak rozsudek odvolacího soudu nemá povahu měnícího rozsudku ve

smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že v

posuzované věci v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně formálně

změněn a zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem

písemnou formou služební poměr, se jedná z hlediska vymezení práv a povinností

o potvrzující rozsudek. Protože ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. úvahu o tom, v

jakém rozsahu bude rozhodnutí považováno za právně zásadně významné a vymezení

otázky, pro kterou bude přípustnost dovolání vyslovena, přenechává toliko

odvolacímu soudu, a protože důvod, pro který odvolací soud přípustnost dovolání

vyslovil, se na uvedený předmět řízení nevztahuje a není pro posouzení věci v

této části významný (určující), ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustnost

dovolání nezakládá.

Protože dovolání podle ustanovení § 239 o.s.ř. zde není přípustné, a protože

dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího

soudu v této dovoláním napadené části trpěl některou z vad uvedených v

ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti

rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek

přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v

rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku - aniž by se mohl věcí dále zabývat

- podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

odmítl.

Z uvedených důvodů dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z

hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.,

vymezeného právními otázkami, pro něž odvolací soud dovolání připustil, jen

potud, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku

o zaplacení částky 335.691,- Kč.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce působil

u žalované ve služebním poměru vojáka z povolání naposledy ve funkci náčelníka

oddělení OVS P. Dnem 30. 11. 1987 byl rozkazem KR MNO č. 086/87 propuštěn ze

služebního poměru vojáka z povolání podle ustanovení § 26 odst. 1 zákona č.

76/1959 Sb., neboť byl uznán vojenskou lékařskou komisí neschopným služby ze

zdravotních důvodů a od 1. 12. 1987 mu byl přiznán částečný invalidní důchod.

Dne 11. 5. 1987 požádal o zajištění civilního zaměstnání, vojenská správa však

žalobci nezabezpečila odpovídající občanské povolání, neboť příslušné orgány

vojenské správy nepostupovaly "důsledně podle usnesení vlády ČSSR č. 248/1978 a

služebního předpisu Všeob-P-2 (práv.)", stanovících povinnost umisťovat

propuštěné vojáky z povolání, jimž ke dni skončení služebního poměru nevznikl

nárok na starobní nebo invalidní důchod, do občanského povolání. Rozsudkem

Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 10. 1995, č.j. 9 C 171/93-7, bylo

určeno, že důvodem skončení služebního poměru vojáka z povolání byl postup

porušující všeobecně uznávaná lidská práva a svobody.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 267/1992 Sb., č. 133/1993

Sb., č. 115/1994 Sb. a č. 116/1994 Sb. a nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994

Sb. (dále jen "zákona č. 87/1991 Sb.") se tento zákon vztahuje na zmírnění

některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a

pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948

do 1. ledna 1990 (v tzv. rozhodném období) v rozporu se zásadami demokratické

společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených

národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o

občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.

V oblasti pracovněprávních vztahů spočívá zmírnění křivd způsobených v

rozhodném období v tom, že právní úkon, jímž došlo ke skončení pracovního

vztahu (pracovního nebo služebního poměru nebo členského poměru k družstvu) z

důvodu politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská

práva a svobody, se považuje pro účely tohoto zákona za neplatný (§ 21 odst. 1

zákona č. 87/1991 Sb.) a že se zrušují soudní rozhodnutí, jimiž byly zamítnuty

návrhy nebo schváleny smíry ve věcech určení neplatnosti skončení pracovního

vztahu v případech uvedených v § 21 odst. 1 (§ 21 odst. 2 zákona č. 87/1991

Sb.); neplatnost právního úkonu podle § 21 přitom neobnovuje skončený pracovní

poměr a nezakládá nárok na náhradu mzdy, náhradu škody ani na jiná plnění

související s trváním pracovního vztahu (srov. § 22 odst. 6 zákona č. 87/1991

Sb.).

S odvolacím soudem je třeba vzhledem k výše uvedenému souhlasit v tom, že zákon

neumožňuje nahradit újmu vzniklou v důsledku neplatnosti právního úkonu, jímž

došlo v rozhodném období ke skončení pracovního nebo služebního poměru nebo

členského poměru k družstvu. Odvolací soud však přehlédl, že uvedený nepříznivý

následek je spojován výslovně s "trváním pracovního vztahu", kdy tedy nelze

úspěšně požadovat kupř. náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního

(služebního) poměru, avšak že není ničím vyloučeno uplatňovat peněžitá plnění,

která se neupínají k trvání, nýbrž ke skončení pracovního vztahu, i když bylo

později osvědčeno (určeno), že pracovní vztah skončil z důvodů uvedených v § 21

zákona č. 87/1991 Sb. Názoru dovolatele, že věc je třeba posoudit podle zákona

č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu

nebo jeho nesprávným úředním postupem, však přesto nelze přisvědčit.

Předmětem úpravy provedené zákonem č. 58/1969 Sb. není odpovědnost za škodu

vzniklou z pracovněprávních (služebněprávních) vztahů, nýbrž odpovědnost jednak

za škodu, která byla způsobena při výkonu státní moci nezákonným rozhodnutím,

které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení

správním, jakož i v řízení trestním (pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo

trestu) vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (srov § 1 odst. 1

zákona č. 58/1969 Sb.), jednak za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů

státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1

nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní (srov. § 18 odst. 1

zákona č. 58/1969 Sb.). Protože jde o úpravu odpovědnostních vztahů, jejichž

základem je chybné rozhodnutí anebo postup při výkonu suverénní státní moci,

pro jejíž uplatňování je charakteristický vztah nadřízenosti a podřízenosti

zúčastněných subjektů těchto právních vztahů, je vyloučeno postupovat podle

uvedeného zákona při posuzování odpovědnosti vyplývající z individuálních

pracovněprávních (služebněprávních) vztahů charakterizovaných vzájemnou

rovností jejich účastníků.

Právní postavení příslušníků ozbrojených sil v činné službě upravoval zákon č.

76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění změn a doplňků

provedených Ústavou Československé socialistické republiky ze dne 11. července

1960 č. 100 Sb., ústavním zákonem o Československé federaci ze dne 27. října

1968 č. 143 Sb., ve znění ústavního zákona ze dne 20. prosince 1970 č. 126 Sb.,

zákonem ze dne 5. června 1969 č. 59 Sb., zákonem ze dne 18. prosince 1969 č.

150 Sb., zákonem ze dne 17. listopadu 1970 č. 100 Sb. a zákonem ze dne 21.

června 1978 č. 65 Sb., jehož úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 122/1978 Sb.

Odpovědnost státu - vojenské správy za škodu vzniklou příslušníku ozbrojených

sil v činné službě přitom byla před 1.1.1989, kdy nabyla účinnosti novela

ustanovení § 206 odst. 2 zák. práce provedená zákonem č. 188/1988 Sb.,

posuzována podle ustanovení § 421 obč. zákona ve znění účinném před uvedenou

novelou. Žalobce (jak vyplývá z obsahu spisu) uplatňuje odpovědnost žalované za

škodu s tvrzením, že žalovaná v souvislosti s jeho propuštěním ze služebního

poměru ke dni 30. 11. 1987 podle ustanovení § 26 odst. 1 písm. a) zákona č.

76/1959 Sb., nepostupovala v souladu s usnesením vlády ČSSR č. 248/1978 a

služebním předpisem Všeob-P-2 (práv.), neboť mu nezajistila "odpovídající

civilní zaměstnání" a v důsledku toho musel nastoupit málo placenou práci

dělníka v přidružené výrobě JZD. Z uvedeného je zřejmé, že požadavek na náhradu

škody se odvíjí od porušení právní povinnosti zaměstnanci žalované

(ne)jednajícími jejím jménem při ukončení služebněprávního vztahu účastníků a

že se tedy nejedná o odpovědnostní vztah veřejnoprávní povahy vyplývající z

úředního postupu orgánu žalované (resp. vojenské správy) při výkonu jeho

svrchované veřejné moci, na který by bylo možné vztáhnout působnost zákona č.

58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo

jeho nesprávným úředním postupem.

Z uvedeného vyplývá, že posuzovaný výrok rozsudku odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený

rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku zrušil (§ 243b odst. 1

část věty za středníkem o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v

Praze k dalšímu řízení (§ 242 odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 8. února 2001

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková