21 Cdo 1027/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce J. Z., zastoupeného JUDr. Věrou Dubcovou, advokátkou se sídlem v Hradci
Králové, Nerudova č. 37, proti žalované VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft –
organizační složce se sídlem v Dolních Břežanech, Pražská č. 638, IČO 27093948,
zastoupené Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Chodská č.
12, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 10 C 299/2007, o dovolání obou účastníků proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2009 č.j. 23 Co 443/2009-218, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru
provedené žalovanou vůči žalobci dne 9.7.2007 je neplatné. Žalobu odůvodnil
zejména tím, že mu „žádná listina o okamžitém zrušení pracovního poměru ze
strany žalované nikdy předložena ani doručena nebyla“, nýbrž, že mu byl
předložen pouze návrh na skončení pracovního poměru dohodou, který odmítl
podepsat, a že se ani nedopustil žádného porušení pracovní kázně, které by
zakládalo důvod k tomuto opatření. Jako žalovanou v žalobě označil
„VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft – organizační složka podniku zahraniční
osoby se sídlem Dolní Břežany, Hodkovice 2, okres Praha – západ, PSČ 252 41,
IČO 27093948“.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 20.2.2009 č.j. 10 C 299/2007-174
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady
řízení ve výši 46.449,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Dubcové. Vycházel ze
zjištění, že žalovanou předložená listina označená jako „oznámení
zaměstnavatele o okamžitém zrušení pracovního poměru“ s datem 9.7.2007
„neobsahuje kromě podpisů vedení žalované společnosti žádný záznam o odmítnutí
převzetí žalobcem, ani jména a podpisy svědků přítomných tomuto odmítnutí“. Za
této situace soud prvního stupně „po provedeném celkem rozsáhlém dokazování“
dospěl k závěru, že žalobci nikdy tato listina doručena nebyla, nýbrž že ji
žalobce „zřejmě ani nikdy neviděl, resp. poprvé ji viděl až jako součást
soudního spisu“. Protože „nebyly ze strany zaměstnavatele splněny základní
podmínky pro platné ukončení pracovního poměru se zaměstnancem-žalobcem“, soud
prvního stupně žalobě „v plném rozsahu“ vyhověl. V záhlaví rozsudku jako
žalovanou označil „VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem SRN, Mnichov,
Leopoldstr. 236, organizační složka, IČ 27093948, se sídlem Dolní Břežany,
Hodkovice 2“.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27.10.2009 č.j. 23 Co
443/2009-218 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl,
že „žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.
Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 21 obch. zák. a z judikatury Nejvyššího
soudu dospěl k závěru, že žalobce, který v žalobě označil za žalovanou
organizační složku zahraniční právnické osoby, „výslovně směřoval žalobu v této
věci proti účastníku bez právní subjektivity, a tedy bez způsobilosti být
účastníkem řízení“. Podle názoru odvolacího soudu, i když je organizační složka
zahraniční právnické osoby umístěná na území České republiky zapsána do
obchodního rejstříku, „neznamená tato skutečnost, že organizační složka je
nositelem právní subjektivity a způsobilým účastníkem řízení“. Jestliže soud
prvního stupně v záhlaví rozsudku doplnil označení žalované i adresou sídla
zahraniční právnické osoby, pak tak učinil, „aniž by kdokoliv navrhl jakoukoliv
změnu dosavadního označení žalované“, přičemž žalobce na výzvu odvolacího soudu
„prostřednictvím své právní zástupkyně uvedl výslovně, že svou žalobu směřuje
proti organizační složce zahraniční právnické osoby“. Vzhledem k tomu, že
nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení (§ 103, 104 odst. 1 o.s.ř), odvolacímu soudu „nezbylo, než
rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.
zrušit a řízení podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zastavit“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobce ve svém dovolání, které směřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně zrušen a řízení zastaveno, namítal, že závěr odvolacího soudu o
nedostatku právní a procesní subjektivity žalované není správný. Zdůraznil, že
„sama žalovaná od počátku své existence ve všech oblastech své činnosti
vystupovala a vystupuje jako právnická osoba s plnou právní subjektivitou“, o
čemž „svědčí skutečnost, že vlastním jménem uzavírala smlouvy, kterými na sebe
brala práva a povinnosti z vlastnických vztahů, ze závazkových vztahů
obchodního charakteru a z pracovněprávních vztahů“. Ani žádná z institucí, s
nimiž žalovaná jednala (katastrální úřad, oblastní inspektorát bezpečnosti
práce), „nezapochybovala o právní subjektivitě žalované“. Z pracovněprávních
úkonů (především z pracovních smluv) a dokumentů vyhotovených žalovanou pak
vyplývá, že „žalovaná vlastním jménem vystupovala jako zaměstnavatel ve smyslu
§ 7 zák. práce“. Kdyby žalovaná neměla plnou způsobilost k právním úkonům, pak
– jak žalobce dovozoval – „pracovní smlouva, kterou účastníci uzavřeli, by
musela být absolutně neplatná“. Podle jeho názoru žalovaná „nemůže na jedné
straně vystupovat jako účastník pracovněprávních vztahů a na straně druhé jako
subjekt, který z takových vztahů nemá žádnou odpovědnost“. Navrhl, aby dovolací
soud „napadený výrok“ usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto
soudu „k novému projednání a rozhodnutí“.
Žalovaná své dovolání směřuje proti výroku, kterým jí nebyla přiznána náhrada
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle jejího názoru v daném případě
nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů
řízení úspěšné žalované, které odvolací soud spatřoval ve skutečnosti, že
chybou v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky „žalovaná zapříčinila, že ji
žalobce považoval za osobu s právní subjektivitou“. Žalovaná má zato, že,
„pokud se žalobce obracel k soudu, měl si otázku subjektivity posoudit sám“.
Navrhla, aby dovolací soud „výrok II. napadeného usnesení“ odvolacího soudu
zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu „k novému projednání o nákladech
řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
obě dovolání byla podána proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání podaného žalobcem.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3), je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení
zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§
239 odst. 1 písm.a)].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání žalobce proti usnesení odvolacího
soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení
zastaveno, může být přípustné jen tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k
závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam. Z toho, že dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu
zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.), mimo
jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené usnesení odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní právní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V posuzované věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení
– řešil mimo jiné právní otázku, zda organizační složka zahraniční právnické
osoby má právní subjektivitu a způsobilost být účastníkem občanského soudního
řízení. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, a protože posouzení uvedené
otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje
napadené usnesení odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po
právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání
žalobce proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 239 odst. 1 písm.
a) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a
povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení
má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti
(tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické
osoby [jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích
jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst. 1 a 2 zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2006, nyní § 6 odst. 1 a 2 zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném od 1.1.2007), a jako
zaměstnavatelé z ustanovení § 8a věty první zákona č. 65/1965 Sb., resp. § 10
odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb.], právnické osoby a stát (Česká republika);
je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou
osobou a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. § 8b odst. 1 a
2 zákona č. 65/1965 Sb., resp. § 9 zákona č. 262/2006 Sb.). Ten, kdo nemá podle
hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu),
je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost
přiznává.
Podnikání zahraničních osob na území České republiky upravuje ustanovení § 21
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
též jen obch. zák.). Zahraniční osoba, jíž se rozumí fyzická osoba s bydlištěm
nebo právnická osoba se sídlem mimo území České republiky, se co do možnosti a
rozsahu podnikání na území České republiky staví zásadně na roveň českým
osobám (srov. § 21 odst. 1 a 2 obch. zák.). Podnikáním zahraniční osoby na
území České republiky se podle ustanovení § 21 odst. 3 obch. zák. rozumí
podnikání zahraniční osoby pomocí (prostřednictvím) organizační složky umístěné
na území České republiky. Oprávnění zahraniční osoby podnikat na území České
republiky vzniká ke dni zápisu zahraniční osoby, případně její organizační
složky do obchodního rejstříku v České republice, přičemž návrh na zápis podává
zahraniční osoba (srov. § 21 odst. 4 obch. zák.).
Organizační složku zahraniční právnické osoby, která byla zmíněna výše, nelze
zaměňovat s právnickou osobou zřízenou v České republice zahraniční osobou;
povinnost zápisu organizační složky zahraniční právnické osoby do obchodního
rejstříku na tom nic nemění. Návrh na zápis organizační složky do obchodního
rejstříku vždy podává zahraniční osoba, nikoli její organizační složka a může
tak učinit prostřednictvím tuzemského právního zástupce. Vzhledem k nutnosti
jejího zápisu do obchodního rejstříku má organizační složka zahraniční osoby
obdobné postavení jako odštěpný závod (srov. § 7 odst. 2 obch. zák.). Z toho
vyplývá nejen to, že při provozování této organizační složky se užívá obchodní
firmy podnikatele (zahraniční osoby) s dodatkem, že jde o organizační složku
(srov. § 7 odst. 1 obch. zák.), a že vedoucí organizační složky zahraniční
osoby, který je zapsán do obchodního rejstříku, je zmocněn činit za podnikatele
(zahraniční osobu) veškeré právní úkony týkající se této organizační složky
(srov. § 13 odst. 3 obch. zák.), ale i to, že zápisem organizační složky
zahraniční osoby nevzniká (stejně tak jako v případě odštěpného závodu)
právnická osoba; zahraniční osobě tímto zápisem vzniká pouze právo podnikat na
území České republiky. Skutečnost, že organizační složka zahraniční (fyzické
nebo právnické) osoby umístěná na území České republiky je zapsána do
obchodního rejstříku proto neznamená, že tato organizační složka je nositelem
právní subjektivity a způsobilým účastníkem řízení. Stejně tak nelze právní
subjektivitu organizační složky zahraniční osoby v pracovněprávních vztazích
dovozovat z toto – jak se mylně domnívá dovolatel – že prostřednictvím své
organizační složky umístěné na území České republiky s ním zahraniční právnická
osoba (jako zaměstnavatel) uzavřela pracovní smlouvu. Ve všech záležitostech
(včetně pracovněprávních) týkajících se této organizační složky je totiž vždy
nositelem práv a povinností zahraniční osoba, jíž je organizační složka
součástí. Právní subjektivitu a tedy i způsobilost být účastníkem řízení (§ 19
o.s.ř.) má proto ve všech případech (včetně pracovněprávních) pouze zahraniční
(fyzická nebo právnická) osoba a nikoli její organizační složka (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.7.2003 sp. zn. 31 Odo 945/2002 a ze
dne 25.1.2001 sp. zn. 30 Cdo 1634/2000 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
11.7.1996 sp. zn. 10 Cmo 755/1995).
Účastníky občanského soudního řízení jsou žalobce a žalovaný (§ 90 o.s.ř.),
jde-li o věc, která se týká jejich dvoustranných právních vztahů (v tzv.
sporném řízení). Žalobcem je ten, kdo podal u soudu žalobu (návrh na zahájení
řízení); žalovaným se rozumí ten, koho žalobce v žalobě za žalovaného označil.
Procesní právo nestanoví, jak má být označen účastník řízení ve věci, která se
týká jeho organizační složky. Protože nositelem práv a povinností je i v těchto
věcech osoba, jíž je organizační složka součástí, není z pohledu procesního
práva zásadně významné [ledaže jde o posouzení podmínek místní příslušnosti na
výběr dané podle § 87 písm. c) o.s.ř.], zda se věc týká účastníka řízení jako
celku, jeho organizační složky, která se do obchodního rejstříku zapisuje
(odštěpného závodu, organizační složky zahraniční osoby), nebo jeho jiné
organizační složky, která se ani do obchodního rejstříku nezapisuje.
Jak v případech, kdy se věc týká právnické osoby jako celku nebo její
organizační složky, která se do obchodního rejstříku nezapisuje, tak i v
případech, kdy věc se týká organizační složky, která se do obchodního rejstříku
zapisuje (odštěpného závodu, organizační složky zahraniční osoby), se právnická
osoba označuje podle ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. uvedením její obchodní
firmy nebo názvu a jejího sídla, a - jde-li o věc vyplývající z obchodních
vztahů - též uvedením jejího identifikačního čísla, popřípadě dalších údajů
potřebných k její identifikaci. Údaj o tom, že se věc týká organizační složky,
zákon nevyžaduje. Z toho plyne, že v žalobě sice může být tento údaj uveden,
nicméně jestliže žalobce takový údaj v žalobě neuvede, nelze v tom spatřovat
nedostatek (neúplnost nebo nesprávnost) žaloby. V případě, že žalobce uvede
organizační složku u žalované zahraniční právnické osoby, má to význam
především z hlediska místní příslušnosti soudu [srov. § 87 písm. c) o.s.ř.], a
také pro přípravu jednání soudu; soud totiž může připravit jednání (§ 114
o.s.ř.) též s přihlédnutím k tomu, že věc se týká jen uvedené organizační
složky účastníka řízení.
Okolnost, že věc se týká organizační složky zahraniční právnické osoby, žalobce
může vyjádřit tím, že za označení účastníka řízení připojí údaj o organizační
složce. Údaj, že věc se týká organizační složky, však může být v žalobě
vyjádřen i jinak (při vylíčení rozhodujících skutečností, v označení důkazů,
jichž se žalobce dovolává, apod.).
Připojí-li žalobce za označení účastníka řízení údaj o jeho organizační složce,
není takový postup na újmu určitosti označení účastníka řízení a nelze z něj
ani dovozovat, že by za účastníka řízení byla označena jen organizační složka.
Jestliže žalobce označil účastníka řízení v souladu s ustanovením § 79 odst. 1,
větou druhou a třetí o.s.ř., nevzbuzuje údaj o organizační složce tohoto
účastníka žádnou pochybnost o tom, kdo je účastníkem řízení. O vadnou žalobu
(neúplné podání) jde tehdy, jestliže účastník řízení je označen jen obchodní
firmou (zahraniční) právnické osoby a chybí údaj o její právní formě, popřípadě
též uvedení jejího sídla, byť za těmito údaji následuje údaj o její organizační
složce. Protože tento nedostatek brání pokračování v řízení, je soud povinen
pokusit se zjednat nápravu postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. Podle
ustanovení § 43 o.s.ř. soud postupuje také tehdy, jestliže v žalobě není
jednoznačně vyjádřeno, zda byla za účastníka řízení označena (zahraniční)
právnická osoba nebo její organizační složka. Jen tehdy, byla-li mimo
jakoukoliv pochybnost za účastníka řízení označena samotná organizační složka,
soud řízení podle ustanovení § 104 odst. 1, věty první o.s.ř. zastaví. V
takovém případě jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť je
zřejmé, že za účastníka byl označen ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem
řízení.
V posuzovaném případě žalobce v žalobě označil žalovaného (žalovanou) jako „
VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft – organizační složka podniku zahraniční osoby
se sídlem Dolní Břežany, Hodkovice 2, okres Praha – západ, PSČ 252 41, IČO
27093948“. Z tohoto označení (byť soud prvního stupně byl zřejmě jiného názoru)
nevyplývá mimo jakoukoliv pochybnost, že žalovaným neměla být organizační
složka dotčené (pouze obchodní firmou označené) zahraniční právnické osoby, ale
samotná zahraniční osoba VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem v
Mnichově, Leopoldstr. 236, Spolková republika Německo. Na takový závěr nelze
usuzovat z důvodu, že označení žalovaného v žalobě neodpovídalo ustanovení § 79
odst. 1 o.s.ř., neboť postrádalo údaj o sídle zahraniční právnické osoby.
Protože tento nedostatek, který bránil pokračování v řízení, soud prvního
stupně v důsledku svého mylného názoru nenapravil, bylo na odvolacím soudu, aby
postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. zjednal nápravu. Protože důvod k takovému
postupu v průběhu odvolacího řízení odpadl, neboť zástupkyně žalobce advokátka
JUDr. Věra Dubcová na jednání před odvolacím soudem ze dne 27.10.2009 k dotazu
soudu výslovně uvedla, že „nežaluje německou právnickou osobu, nýbrž její
organizační složku“, neboť – jak dále zdůraznila (a na této argumentaci
setrvala i v podaném dovolání) - „tato organizační složka je zapsána v
obchodním rejstříku a má právní subjektivitu“, nemohlo být nadále pochybností o
tom, že žalovaným byla „VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft – organizační složka“
se sídlem Dolní Břežany, Hodkovice 2.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je v žalobcem napadeném
výroku věcně správné. Protože nebylo zjištěno (a ani žalobcem tvrzeno), že by
bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229
odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalovaná podává dovolání proti usnesení odvolacího soudu výslovně pouze do
výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Z ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku
usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není přípustné, a to bez
zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící
nebo potvrzující rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první, § 142 odst. 1 věta první a §
146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, ani žalovaná,
jejíž dovolání bylo odmítnuto, s ohledem na výsledek dovolacího řízení na
náhradu svých nákladů nemají právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu