21 Cdo 1030/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 75/48, proti žalovanému J. K.,
podnikateli se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Ostrovského č. 2061/27, IČO
47518057, zastoupenému JUDr. Stanislavou Vohradskou, advokátkou se sídlem v
Hostivici, Čsl. armády č. 1, o 115 314 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 4/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2016 č. j.
23 Co 170/2016-319, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. září
2014 č. j. 6 C 4/2014-106 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5
k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 31. 12. 2013
domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 115 314 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 7.
12. 2013 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní
smlouvy uzavřené dne 30. 9. 2005 pracoval u žalovaného jako řidič nákladního
automobilu, že žalovaný žalobci nevyplatil náhrady stravného za období let
2011, 2012 a 2013 v celkové výši 103 698 Kč, přestože mu žalobce řádně
odevzdával výkazy o pracovních cestách, že bylo nad rozsah možností žalobce
provést vyúčtování zahraničních pracovních cest (která byl povinen vypracovat
žalovaný), že proto byl nucen za zpracování vyúčtování pracovních cest zaplatit
11 616 Kč, které uplatňuje „jakožto samostatnou pohledávku za žalovaným“, a že
dne 29. 11. 2013 vyzval žalovaného k zaplacení žalované sumy, avšak že žalovaný
na výzvu žalobce, ač mu byla stanovena zákonná minimální lhůta sedmi dnů, do
data podání žaloby „jakkoliv nereagoval“.
Žalovaný zejména namítal, že ze žaloby není vůbec patrno, jak žalobce k
žalované částce dospěl, že žaloba neobsahuje žádnou specifikaci tvrzeného
nároku a že žalobce ke svým tvrzením ani nenavrhuje žádné důkazy.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 9. 2014 č. j. 6 C 4/2014-106
žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 28 654,60 Kč k rukám advokátky JUDr. Stanislavy Vohradské. Soud prvního
stupně věc projednal bez přítomnosti žalobce a jeho zástupce. Omluvu žalobce
(jeho zástupce) z účasti na jednání dne 4. 9. 2014 a návrh na odročení jednání
ze dne 1. 9. 2014 soud prvního stupně nepovažoval za důvodné, neboť z návrhu na
odročení jednání nebylo patrné, kterého dne se zástupce žalobce dozvěděl o
nařízení jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8 vedeného pod sp. zn. 23 C
271/2013, tvrzená kolize jednání ani nebyla prokázána a nebylo ani zřejmé, z
jakého důvodu by se zástupce žalobce nemohl nechat u jednání zastoupit na
základě substituce; o tom, že omluva a návrh na odročení jednání nebyly
akceptovány, byl zástupce žalobce informován a byl seznámen s důvody, pro které
není možné jeho návrhu na odročení jednání vyhovět. Opětovnou omluvu žalobce
(jeho zástupce) a žádost o odročení jednání ze stejných důvodů, k níž zástupce
žalobce doložil existenci kolidujícího jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8,
soud prvního stupně rovněž nepovažoval za důvodné, neboť zástupce žalobce byl k
jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8 předvolán nejdříve dne 1. 7. 2014, tedy
poté, co byl předvolán v projednávané věci, a jestliže zástupce žalobce nechtěl
zajistit věc u Obvodního soudu pro Prahu 5 substitučně, měl podle ustálené
soudní praxe omluvit svoji účast u jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8,
nikoli u Obvodního soudu pro Prahu 5, které bylo nařízeno podstatně dříve. Ani
skutečnost, že žalobce byl vyslán na pracovní cestu, není podle názoru soudu
prvního stupně důvodem pro odročení nařízeného jednání, neboť žalobce měl tuto
skutečnost včas oznámit zaměstnavateli, který je povinen jej v zaměstnání
omluvit, a přítomnost žalobce u jednání není ani nutná, jestliže je „právně“
zastoupen. Ve věci samé dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce
„neposkytl“ veškerá potřebná skutková tvrzení ohledně jednotlivých pracovních
cest, tj. zejména neuvedl, kdy a kým byl na konkrétní pracovní cesty vyslán a
od kdy do kdy pracovní cesta trvala, včetně uvedení hodiny a minuty překročení
státní hranice České republiky, což je v daném případě podstatné pro výpočet
výše nároku, že pokud se v žalobcem předložených vyúčtováních pracovních cest
objevuje přesná hodina a minuta překročení státní hranice České republiky, není
jasné, na základě jakých podkladů byla tato vyúčtování zpracována, že žalobce
svá skutková tvrzení v řízení neprokázal a neprokázal ani samotnou existenci v
žalobě uváděných pracovních cest a že žalovanému uložit povinnost předložit
soudu např. tzv. stazky týkající se jízd žalobce nelze, neboť žalovaný tvrdí,
že tyto stazky již nemá k dispozici, protože se ztratily.
Soud prvního stupně
dodal, že účastník není povinen se k jednání dostavit, avšak že předpokladem
takového jeho postupu je perfektní žaloba obsahující vylíčení všech skutkových
okolností a označení, případně doložení důkazů k jejich prokázání, což však v
daném případě splněno nebylo, a protože nebylo možné vyzvat žalobce k doplnění
skutkových tvrzení a navržení důkazů, nezbylo, než žalobou uplatněný nárok
zamítnout.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 8. 2016 č. j. 23
Co 170/2016-319 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci
povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 7 308,40 Kč k rukám
advokátky JUDr. Stanislavy Vohradské. Podle názoru odvolacího soudu soud
prvního stupně nepochybil, pokud věc projednal a rozhodl i přes vznesenou
námitku podjatosti předsedy senátu, neboť soud není povinen předkládat věc k
rozhodnutí o námitce podjatosti svému nadřízenému soudu v případě, že námitka
byla uplatněna před jednáním, při němž byla věc rozhodnuta,
má-li soud za to, že námitka není důvodná (§ 15b odst. 2 občanského soudního
řádu). V rámci přezkumu odvoláním napadeného rozsudku se odvolací soud zabýval
uplatněnou námitkou podjatosti a uzavřel, že ve věci nerozhodoval vyloučený
soudce. Odvolací soud neshledal, že by soud prvního stupně nepřihlédl k
některému (pro rozhodnutí věci) právně významnému tvrzení žalobce nebo jím
označenému důkazu, a za neopodstatněnou shledal také námitku žalobce, že mu
byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Na základě zjištění, že
na žádost žalobce o odročení jednání ze dne 1. 9. 2014 reagoval soud prvního
stupně dne 3. 9. 2014 a sdělil důvody, pro které nelze žádosti vyhovět, a že
následně předloženým vyrozuměním o odročení jednání ze dne 30. 7. 2014 na den
4. 9. 2014 v 9:00 hodin ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 271/2013 vydaným dne 1. 7. 2014 zástupce žalobce potvrdil nedůvodnost
své omluvy, neboť o jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8 se dozvěděl později
než o jednání v této věci, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního
stupně nepochybil, pokud věc projednal a rozhodl při jednání dne 4. 9. 2014 v
nepřítomnosti žalobce, neboť jeho zástupce měl požádat o odročení jednání u
Obvodního soudu pro Prahu 8, nikoli o odročení jednání v této věci, a časovou
kolizi s jiným jednáním mohl vyřešit i substitucí, a pokud jde o samotného
žalobce, kromě toho, že netvrdil, že svého zaměstnavatele požádal o poskytnutí
pracovního volna z důvodu účasti na soudním jednání, nedoložil, že má nařízenu
zahraniční pracovní cestu. Skutečnost, že stručné vyjádření žalovaného nebylo
doručeno žalobci, podle názoru odvolacího soudu rovněž není vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud uzavřel, že
na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně posoudil věc správně
i po právní stránce, neboť žaloba obsahuje náležitosti uvedené v ustanovení §
42 odst. 4 a § 79 odst.
1 občanského soudního řádu a je projednatelná, avšak
žalobní tvrzení nejsou úplná, že povinností žalobce bylo tvrdit u každé
jednotlivé pracovní cesty počátek a konec jejího trvání (místo a čas), čas
překročení státní hranice České republiky (tam i zpět), cíl pracovní cesty a v
případě překročení hranice dalšího státu i datum a čas překročení státní
hranice, avšak že žalobce povinnost tvrzení nesplnil a nesplnil ani povinnost
důkazní a neúčastí u jednání se sám zbavil možnosti být poučen podle § 118a
občanského soudního řádu, a proto musí nést následky v podobě pro něj
nepříznivého rozhodnutí. Návrh žalobce na provedení dalších důkazů označených
až v odvolacím řízení odvolací soud zamítl, neboť tyto důkazy byly uplatněny v
rozporu s ustanovením § 205a občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soud
prvního stupně bezdůvodně a v rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského
soudního řádu neakceptoval jeho omluvu a žádost o odročení jednání a že se při
řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Uvádí, že za situace, kdy mu byla jeho zaměstnavatelem nařízena zahraniční
pracovní cesta, což sdělil svému zástupci dne 31. 8. 2015, a po zjištění, že
kolize v termínech jednání vznikla i kolegyni advokátce, zástupce žalobce
neprodleně podáním přes datovou schránku v noci z 31. 8. 2014 na 1. 9. 2014
požádal o odročení jednání nařízeného na 4. 9. 2014 z důvodu, že žalobce je k
datu nařízeného roku jednání mimo republiku a podle rozpisu jízd od svého
zaměstnavatele se nemůže zúčastnit a že zástupce žalobce má kolizi v jednání –
spor před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 271/2013. Žalobce
zdůraznil, že jeho osobní účast za situace, kdy nebyly známy případné námitky
žalovaného, byla zcela nezastupitelná, že se vůči žalovanému žalobou domáhal
práva na zaplacení náhrad z pracovněprávního vztahu, že je řidič kamionu, který
bývá vysílán na zahraniční pracovní cesty, že žádal o odročení jednání poprvé,
když předtím bylo jednání odročeno z důvodu nepřítomnosti zástupkyně
žalovaného, že mu nebylo předem doručeno vyjádření žalovaného, jež bylo soudem
vyžádáno, čímž mu bylo znemožněno svá žalobní tvrzení a návrhy důkazů s
přihlédnutím k tomuto vyjádření doplnit, a že požádal o odročení jednání ihned
poté, jakmile se dozvěděl, že jednání soudu prvního stupně se nebude moci
zúčastnit. Žalobce má za to, že byl-li vyloučen z možnosti reagovat na
vyjádření žalovaného, které neznal, byl-li vyloučen z možnosti být soudem
poučen a případně „dotvrdit“ skutečnosti a k nim navrhnout důkazy, protože
neměl možnost se k jednání dostavit, a nepřijal-li odvolací soud jeho vlastní
„dotvrzení“ skutečností a návrh důkazů, jak je předložil, je takový postup v
rozporu s právem na spravedlivý proces. Dovolatel dále namítá, že postup soudu
prvního stupně byl v rozporu s ustanoveními § 15b odst. 1 a § 118a občanského
soudního řádu, vytýká soudům nedostatky ve zjištění skutkového stavu a
nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by v žalobě absentovala rozhodující
tvrzení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (za jakých podmínek může
soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka řízení), při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání žalobce je opodstatněné.
Podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný
účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud
věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z
obsahu spisu a z provedených důkazů.
V nepřítomnosti účastníka řízení může soud věc projednat a rozhodnout – jak
vyplývá z ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. – jen tehdy, byl-li účastník, který
se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu
(tkvícího v jeho osobě) o odročení jednání (dalšího jednání). Po účastníku,
který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, totiž nelze spravedlivě
požadovat, aby musel strpět projednání a rozhodnutí věci ve své nepřítomnosti,
jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu brání se jednání
zúčastnit. Tato překážka nebo jiná okolnost současně musí představovat
„důležitý důvod“; příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a
žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat
nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem
ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat).
Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti
účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci
považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení jednání). Za důležitý
důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o odročení jednání, se
tedy ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. považuje jak okolnost
(událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jeho vůli)
zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného
jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem (jeho zástupcem)
případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat – zejména za
přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho zástupce) –
za důležitou.
Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, však
nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když
účastník řízení uvádí – obecně vzato – důvod jinak způsobilý vést k závěru o
odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod
akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem
ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím,
sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a
zvyšování nákladů s tím spojené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 8. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, které bylo uveřejněno pod č. 21 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2009).
Ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. nepožaduje, aby ten, kdo se k nařízenému
jednání soudu omlouvá (a popřípadě též žádá o odročení jednání), svůj důvod
neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu, aby jeho omluva byla důvodná,
postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze
způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které
účastníku (jeho zástupci) znemožňují zúčastnit se jednání a které současně jsou
omluvitelné; přitom je třeba pečlivě hodnotit zejména subjektivní stránku, zda
totiž účastník (jeho zástupce) mohl překážku bránící mu zúčastnit se jednání
předvídat, popřípadě ji odvrátit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2839/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 4. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, které bylo uveřejněno pod č. 124 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
Je-li důvodem, proč se účastník (zástupce) nemůže zúčastnit jednání a žádá o
jeho odročení, účast účastníka (jeho zástupce) současně u jiného úředního
jednání, nepostačuje – ke splnění podmínky „důležitého důvodu“ – jestliže
účastník takovou skutečnost toliko soudu oznámil; je naopak přiměřené žádat,
aby sdělil další konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit,
zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti (v jaké věci a u jakého soudu nebo
jiného orgánu), kdy se o něm dozvěděl (že k němu byl předvolán dříve než k
jednání, z něhož se omlouvá, resp. že je jinak naléhavější) a že časovou kolizi
více jednání nebylo možné vyřešit jinak. Soud totiž musí mít možnost posoudit,
jaká konkrétní okolnost účastníkovi (jeho zástupci) v účasti při jednání brání
a zda jde o okolnost významnou, která neúčast u jednání ospravedlňuje, a v
případě potřeby ji i ověřit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1358/99, které bylo uveřejněno pod č. 79 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999
sp. zn. 31 Cdo 2432/98, uveřejněné pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000, které – i když řeší otázku důvodnosti omluvy ve smyslu
ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. – je použitelné i na posuzovanou věc).
V projednávané věci žalobce (jeho zástupce) požádal o odročení jednání
nařízeného soudem prvního stupně na 4. 9. 2014 jednak z důvodu, že žalobce bude
v uvedené době na pracovní cestě mimo Českou republiku, a jednak z důvodu, že
zástupce žalobce „má kolisi v jednání“, a na výzvu soudu doložil vyrozumění ze
dne 1. 7. 2014 o odročení jednání ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 23 C 271/2013, nařízeného na 30. 7. 2014, na den 4. 9. 2014. Soud
prvního stupně věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce,
neboť jejich omluvu z účasti na jednání dne 4. 9. 2014 a žádost o odročení
jednání nepovažoval za důvodné, a to jednak proto, že z předvolání k jednání u
Obvodního soudu pro Prahu 8 je zřejmé, že zástupce žalobce byl k jednání u
Obvodního soudu pro Prahu 8 předvolán nejdříve dne 1. 7. 2014, tedy poté, co
byl předvolán k jednání v projednávané věci, a jednak proto, že žalobce, pokud
o nařízeném jednání věděl již od 4. 6. 2014, měl tuto skutečnost včas oznámit
zaměstnavateli, který je povinen jej v zaměstnání omluvit, a že mimoto jeho
přítomnost u jednání není ani nutná, neboť je právně zastoupen. Odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně dovodil, že omluva žalobce (jeho zástupce) z
jednání před soudem prvního stupně nařízeného na 4. 9. 2014 není důvodná, že
zástupce žalobce měl požádat o odročení jednání u Obvodního soudu pro Prahu 8,
nikoli o odročení jednání „v této věci“, a že časovou kolizi s jiným jednáním
mohl vyřešit i substitucí, a pokud jde o samotného žalobce, odvolací soud
uzavřel, že žalobce jednak netvrdil, že svého zaměstnavatele požádal o
poskytnutí pracovního volna z důvodu účasti na soudním jednání, jednak
nedoložil, že má nařízenu zahraniční pracovní cestu.
Protože pracovní (služební) cesta se – jak bylo uvedeno výše – podle ustálené
judikatury soudů považuje za důležitý důvod, pro který účastník může požádat o
odročení jednání (bez ohledu na to, že mu k účasti u jednání soudu od
zaměstnavatele přísluší v nezbytně nutném rozsahu pracovní volno – srov. § 200
a § 202 zákoníku práce), a protože ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř.
nepožaduje, aby ten, kdo se k nařízenému jednání soudu omlouvá (a popřípadě též
žádá o odročení jednání), svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal [k
tomu, aby omluva účastníka byla důvodná, postačuje, aby tvrdil takové
skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání
soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které účastníku (jeho zástupci)
znemožňují zúčastnit se jednání a které současně jsou omluvitelné], nemůže být
správný závěr odvolacího soudu, že omluva žalobce z jednání nařízeného soudem
prvního stupně na 4. 9. 2014 je nedůvodná jednak proto, že žalobce netvrdil, že
svého zaměstnavatele požádal o poskytnutí pracovního volna z důvodu účasti na
soudním jednání, a jednak proto, že nedoložil, že má nařízenu zahraniční
pracovní cestu. Správný proto nemůže být ani jeho závěr, že soud prvního stupně
nepochybil, pokud věc projednal a rozhodl při jednání dne 4. 9. 2014 v
nepřítomnosti žalobce. Z obsahu spisu ani nevyplývá, že by žalobce důvod, pro
který požádal o odročení jednání, využíval (v rozporu se smyslem a účelem
ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř.) k záměrným procesním obstrukcím sledujícím
především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů
s tím spojené. Projednal a rozhodl-li soud prvního stupně za těchto okolností
věc při jednání dne 4. 9. 2014 v nepřítomnosti žalobce, odňal tím žalobci
možnost jednat před soudem a zatížil tak řízení zmatečností ve smyslu
ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu