21 Cdo 1037/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů
při Národním památkovém ústavu se sídlem v Bouzově č. 8, IČO 26991934,
zastoupeného JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Švédská č.
6, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, státní příspěvkové organizaci
se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. č. 162/3, IČO 75032333, o povinnosti
strpět provedení kontroly nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a o
vydání dokladů, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 240/2004,
o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 4. března 2008 č.j. 16 Co 186/2007-446, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Dovolání podané Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů
při Národním památkovém ústavu jako vedlejším účastníkem se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 8.10.2004
domáhala, aby "žalovaný byl povinen strpět provedení kontroly žalobkyní nad
dodržováním předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci dle § 136 zákoníku
práce na pracovištích žalovaného hrad Bouzov a hrad Šternberk, a to na základě
písemného oznámení této kontroly, zaslaného žalovanému nejpozději 3 kalendářní
dny před termínem kontroly", aby "žalovanému byla uložena povinnost vydat
žalobkyni k zajištění provedení kontroly předpisy pro oblast bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci, a to pracovní řád platný u žalovaného v době
provádění kontroly, provozní řád a hodnocení pracoviště z hlediska rizik dle §
132 zákoníku práce včetně písemného informování dle § 132 odst. 3 zákoníku
práce těch pracovníků, kteří se s vědomím žalovaného zdržují na pracovišti, kde
se uskutečňuje kontrola, směrnici o poskytování osobní ochrany prostředků
včetně seznamu mycích a čistících prostředků a seznamu druhu prací dle § 29
odst. 1 písm. a) zákoníku práce konaných na pracovištích, na nichž se kontrola
uskutečňuje, směrnici o umístění bezpečnostních značek a signálů" a "vnitřní
směrnici stanovující pracovní postupy a organizaci práce na pracovištích
vymezující zdravotní rizika a rizikové faktory", a aby "žalovaný byl povinen
vydat jí doklady pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a to
doklady o kategorizaci prací, doklady o plnění povinnosti žalovaného o
provádění periodického školení zaměstnanců a o odborné způsobilosti
zaměstnanců, doklady o školení zaměstnanců k užívání strojů, technických
zařízení a dopravních prostředků, zápisy z prověrek bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci organizovaných žalovaným, seznam počtu žen a mladistvých
včetně dokladu o pracovních podmínkách žen, záznamy o pracovních úrazech a
knihu pracovních úrazů". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dopisem ze dne
29.8.2004, doručeným žalovanému dne 30.8.2004, si vyžádala u žalovaného
provedení "kontroly BOZP" na pracovišti zaměstnavatele hrad Bouzov a Šternberk,
ale že jí žalovaný výkon tohoto práva neumožnil a na uvedená pracoviště ji dne
6.9.2004 nevpustil. Žalobkyně poslala dne 16.9.2004 žalovanému stížnost na
diskriminaci odborové organizace, žalovaný však správnost postupu svých
zaměstnanců ve svém dopise ze dne 15.11.2004 potvrdil.
Okresní soud v Olomouci - poté, co usnesením ze dne 28.2.2006 č.j. 11 C
240/2004-161 zastavil řízení "o uložení povinnosti žalovanému vydat žalobkyni
hodnocení pracoviště z hlediska rizik dle § 132 zákoníku práce včetně písemného
informování dle § 132 odst. 3 zákoníku práce těm pracovníkům, kteří se s
vědomím žalovaného zdržují na pracovišti, kde se uskutečňuje kontrola", a co
usnesením ze dne 4.4.2006 č.j. 11 C 240/2004-193 zastavil řízení "o uložení
povinnosti žalovanému vydat žalobkyni pracovní řád platný u žalovaného v době
provádění kontroly vydaný žalovaným dle § 82 zákoníku práce" - rozsudkem ze dne
27.12.2006 č.j. 11 C 240/2004-280 ve znění usnesení ze dne 24.1.2007 č.j. 11 C
240/2004-290 z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil řízení "o uložení povinnosti
žalovanému vydat žalobkyni k zajištění provedení kontroly provozní řád,
směrnici o poskytování osobních ochranných prostředků včetně mycích a čistících
prostředků a seznamu druhu prací, konaných na pracovištích, na nichž se
kontrola uskutečňuje, směrnici o umístění bezpečnostních značek a signálů,
vnitřní směrnici stanovující pracovní postupy a organizaci práce na
pracovištích, vymezující zdravotní rizika a rizikové faktory pracovních
podmínek, doklady o kategorizaci prací, doklady o plnění povinnosti žalovaného
o provádění periodického školení zaměstnanců a o odborné způsobilosti
zaměstnanců, doklady o školení zaměstnanců k užívání strojů, technických
zařízení a dopravních prostředků, zápisy z prověrek bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci organizovaných žalovaným, seznam počtu žen a mladistvých
včetně dokladu o pracovních podmínkách žen, záznamy o pracovních úrazech a
knihu pracovních úrazů", uložil žalovanému povinnost "strpět provedení kontroly
žalobkyní nad dodržováním předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na
pracovištích žalovaného hrad Bouzov a hrad Šternberk, a to na základě písemného
oznámení termínu této kontroly, zaslaného žalovanému nejpozději 3 kalendářní
dny před termínem kontroly", a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit "státu
- na účet Okresního soudu v Olomouci" soudní poplatek 1.000,- Kč a že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování dospěl
k závěru, že "žalovaný jako zaměstnavatel neumožnil žalobkyni (její právní
předchůdkyni) výkon kontroly nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci
v roce 2004, neboť na její žádost o provedení kontroly nereagoval a jejím
členům, kteří se dostavili na hrad Bouzov, provedení kontroly neumožnil".
odvolání účastníků (odvolání žalobkyně a Odborové organizace pracovníků správ
památkových objektů při Národním památkovém ústavu jako vedlejšího účastníka
směřovalo jen do výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 4.3.2008 č.j. 16 Co 186/2007-446 změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný "byl povinen strpět
provedení kontroly žalobkyní nad dodržováním předpisů bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci na pracovištích žalovaného hrad Bouzov a hrad Šternberk, a to
na základě písemného oznámení termínu této kontroly, zaslaného žalovanému
nejpozději 3 kalendářní dny před termínem kontroly", a rozhodl, že žalobkyně a
vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 11.582,- Kč. Ztotožnil se se
závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalovaný neumožnil žalobkyni ode dne
6.9.2004 dosud provedení kontroly nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci na pracovištích hrad Bouzov a hrad Šternberk, dospěl však k závěru, že
žalobkyně o provedení kontroly nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci nežádá proto, aby hájila práva a oprávněné zájmy zaměstnanců žalovaného v
oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nýbrž s úmyslem způsobit tím
žalovanému v rozporu s ustálenými dobrými mravy újmu a že tedy jednání
žalobkyně tak představuje zneužití výkonu práva. Vycházel přitom ze zjištění,
že původní žalobkyně Základní odborová organizace při správě státních hradů
Bouzov a Šternberk (označovaná též jako Základní organizace ev. č. 20-0135-3805
Odborového svazu státních orgánů a organizací) má jen 4 členy, z nichž žádný u
žalovaného již nepracuje (PhDr. H. P. dostala od žalovaného dne 27.5.2004
výpověď z pracovního poměru z důvodu "soustavného porušování pracovní kázně",
vede se žalovaným dosud neskončený spor o neplatnost rozvázání pracovního
poměru a řadu dalších sporů "jako fyzická osoba" nebo prostřednictvím
odborových organizací a pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne
11.6.2007 č.j. 1 T 20/2007-319 byla "odsouzena pro dva trestné činy porušování
povinnosti při správě cizího majetku", Z. B. vede se žalovaným dosud neskončený
spor o neplatnost rozvázání pracovního poměru, M. D. skončil pracovní poměr u
žalovaného v listopadu 2006 a Ing. E. P. je v důchodu), že "mezi žádostí o
provedení kontroly nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze dne
29.8.2004 a rozvázáním pracovního poměru s PhDr. H. P. je blízká časová
souvislost", že "zaměstnanci územního odborného pracoviště žalovaného v
Olomouci, jejichž ochrany práv a oprávněných zájmů se žalobkyně dovolává,
sepsali prohlášení", podle něhož si "nepřejí, aby jejich zájmy zastupovali
členové a funkcionáři všech odborových organizací, ve kterých je funkcionářem
nebo členem PhDr. H. P. nebo Z. B., neboť tyto osoby pro ně nejsou osobami
důvěryhodnými a nikdo ze zaměstnanců je k takovému zastupování nepověřil", a že
žalovaný v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci "bez problémů
spolupracuje" s ostatními odborovými organizacemi, které u něj působí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně a Odborová organizace
pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu jako
vedlejší účastník dovolání. Oba shodně namítli, že "odvolací soud nesprávně
posoudil přípustnost námitky zneužití výkonu práva v odvolacím řízení", že se
"jedná o nepřípustnou novotu" (tak, jak nelze uplatnit námitku promlčení v
odvolacím řízení, tak není možné v odvolacím řízení uplatnit ani námitku
zneužití výkonu práva) a že "žalovanému nic nebránilo uplatnit tuto námitku již
před soudem prvního stupně". Domnívají se, že "žalovaný tak neunesl svoji
povinnost tvrzení i důkazní povinnost". Namítli, že také "nemá oporu v
provedeném dokazování závěr soudu o úmyslu žalobkyně způsobit žalovanému v
rozporu s ustálenými dobrými mravy újmu" a že "rozsudek je proto
nepřezkoumatelný". Odvolací soud "nesprávně hodnotil provedené důkazy", neboť
"Prohlášení zaměstnanců není podepsáno všemi zaměstnanci pracujícími u územního
pracoviště Olomouc, a nelze k němu tedy přihlížet, a nebylo rozhodnuto o
důkazních návrzích žalobkyně k uvedenému Prohlášení (sepisu Prohlášení)" a
"postup odvolacího soudu je tak v rozporu s principem rovného postavení". Podle
žalobkyně a vedlejšího účastníka bylo toto "Prohlášení zaměstnanců účelově
sepsáno na objednávku žalovaného některými zaměstnanci, neboť nic nebránilo
žalovanému, aby bylo předloženo již před soudem prvního stupně". Rozsudek
odvolacího soudu považují za "nepředvídatelný" a navrhli, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud ČR zjistil, že dosavadní žalobkyně
Základní odborová organizace při správě státních hradů Bouzov a Šternberk
(označovaná též jako Základní organizace ev.č. 20-0135-3805 Odborového svazu
státních orgánů a organizací) zanikla. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne
26.10.2010 č.j. 21 Cdo 1037/2009-539 bylo rozhodnuto, že na jejím místě bude
pokračováno s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při
Národním památkovém ústavu se sídlem v Bouzově č. 8, IČO 26991934; tato
odborová organizace tím současně ztratila své dosavadní postavení vedlejšího
účastníka, který vystupoval na straně žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o. s. ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení § 93 odst.3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná
práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho
úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po
uvážení všech okolností.
Pravidlo uvedené v ustanovení § 93 odst.3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v
řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se
uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího
účastníka podat opravné prostředky ustanovení § 93 odst.3 o. s. ř. nedopadá;
možnost vedlejšího účastníka uplatnit odvolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně proto upravuje ustanovení § 203 odst.1 o. s. ř. a podat žalobu na obnovu
řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení § 231 odst.1 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl v soudní praxi přijat (za
pomoci argumentu e silentio legis) a nadále je přijímán jako správný závěr
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2003 sp. zn. 25 Cdo
162/2003, které bylo uveřejněno pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2004), podle kterého vedlejší účastník není (podle právní
úpravy účinné od 1.1.2001) osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu.
Protože k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není vedlejší
účastník oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší soud České republiky
proto jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b)
o. s. ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, Nejvyšší
soud České republiky přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.
s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobkyně (její právní předchůdkyně) se domáhala, aby žalovanému byla uložena
povinnost "strpět provedení kontroly žalobkyní nad dodržováním předpisů
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na pracovištích žalovaného hrad Bouzov a
hrad Šternberk, a to na základě písemného oznámení termínu této kontroly,
zaslaného žalovanému nejpozději 3 kalendářní dny před termínem kontroly",
dopisem ze dne 29.8.2004, doručeným žalovanému dne 30.8.2004 - podle zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb.,
č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985
Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č.
297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č.
167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000
Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č.
6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb.
a č. 46/2004 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.2004 (dále
jen "zák. práce").
Podle ustanovení § 136 odst.1 zák. práce mají odborové orgány právo vykonávat
kontrolu nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci u jednotlivých
zaměstnavatelů; přitom mají zejména právo
a) kontrolovat, jak zaměstnavatelé plní své povinnosti v péči o bezpečnost a
ochranu zdraví při práci a zda soustavně vytvářejí podmínky bezpečné a
zdravotně nezávadné práce, pravidelně prověřovat pracoviště a zařízení
zaměstnavatelů pro zaměstnance a kontrolovat hospodaření zaměstnavatelů s
osobními ochrannými pracovními prostředky,
b) kontrolovat, zda zaměstnavatelé řádně vyšetřují pracovní úrazy, účastnit se
zjišťování příčin pracovních úrazů a nemocí z povolání, popřípadě je samy
vyšetřovat,
c) požadovat od zaměstnavatele závazným pokynem odstranění závad v provozu na
strojích a zařízeních, při pracovních postupech a v případě bezprostředního
ohrožení života nebo zdraví zaměstnanců zakázat další práci,
d) zakázat práci přesčas a práci v noci, která by ohrožovala bezpečnost a
ochranu zdraví zaměstnanců,
e) zúčastňovat se jednání o otázkách bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Podle ustanovení § 7 odst.2 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících z
pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů účastníků pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s
dobrými mravy.
Za výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů, který je v
rozporu s dobrými mravy, se podle ustálené judikatury považuje jednání
účastníka pracovněprávních vztahů, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu
sledovaného právní normou, nýbrž které je vedeno přímým úmyslem způsobit jinému
účastníku pracovněprávních vztahů újmu (srov. též právní názor uvedený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl
uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Dobrými mravy se
obvykle rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon
69/96, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Ustanovení § 7 odst.2 zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností (srov. též právní názor obsažený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 486/2002, které bylo
uveřejněno pod č. 53 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobkyně (její právní předchůdkyně)
vykonala právo na provedení kontroly nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci u žalovaného v rozporu s dobrými mravy, dovolací soud souhlasí.
Odvolací soud v této souvislosti správně přihlédl zejména k počtu členů právní
předchůdkyně žalobkyně, k tomu, jaké panují vztahy mezi členy (funkcionáři)
odborové organizace a žalovaným, a k "časové souvislosti" mezi "žádostí o
provedení kontroly nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze dne
29.8.2004 a rozvázáním pracovního poměru s PhDr. H. P.", a výstižně dovodil, že
jednání žalobkyně (její právní předchůdkyně) nesměřuje k obhajobě práv a
oprávněných zájmů zaměstnanců žalovaného v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci, ale že jde o výraz sporů, které (dlouhodobě) vedou se žalovaným
(někteří) členové a funkcionáři odborové organizace, přičemž skutečným smyslem
žádosti odborové organizace bylo způsobit (a působit) žalovanému újmu. Hypotézu
právní normy obsažené v ustanovení § 7 odst.2 zák. práce odvolací soud tedy
vymezil v souladu se zákonem a žalobu správně zamítl.
Námitka dovolatelky, že "odvolací soud nesprávně posoudil přípustnost námitky
zneužití výkonu práva v odvolacím řízení", není důvodná.
Ve věcech neuvedených v ustanovení § 120 odst.1 o. s. ř. (a o takovou věc jde i
v posuzovaném případě) jsou skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny za
řízení před soudem prvního stupně, odvolacím důvodem jen v případech, které
jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 205a odst.1 o. s. ř.
Námitka žalovaného o tom, že jednání žalobkyně (její právní předchůdkyně)
představuje "zneužití výkonu práva", nepřestavuje uplatnění skutečnosti
(skutkového tvrzení) nebo označení důkazu. Jde o námitku, která má hmotněprávní
povahu a kterou proto lze uplatnit kdykoliv za řízení, a to až do vyhlášení
rozhodnutí, kterým se řízení končí; obdobně to platí o dalších hmotněprávních
námitkách jako je např. promlčení, započtení apod., samozřejmě s tím, že při
posuzování jejich důvodnosti je vyloučeno přihlížet k nepřípustně uplatněným
novým skutečnostem a důkazům (srov. též právní názory, vyslovené například v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2003 sp. zn. 32 Odo 879/2002, který byl
uveřejněn pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, nebo
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2008 sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, který
byl uveřejněn pod č. 101 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
Důvodné nejsou ani výtky dovolatelky vznášené proti skutkovým zjištěním soudů.
Skutečnosti, které odvolací soud zjistil a které byly významné z hlediska
právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 7 odst.2 zák. práce, mají oporu
v provedeném dokazování, neboť odvolací soud nevzal v úvahu skutečnosti, které
by z provedených důkazů nevyplynuly, žádné skutečnosti, které by byly důkazy
prokázány nebo jinak vyšly najevo, nepominul, a v hodnocení důkazů z hlediska
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti není logický rozpor. Své
skutkové (a právní) závěry odvolací soud dostatečně srozumitelně a přesvědčivě
vysvětlil.
Za opodstatněnou nelze považovat rovněž námitku dovolatelky, podle které vzal
odvolací soud při zjišťování skutkového stavu v úvahu Prohlášení zaměstnanců
Národního památkového ústavu z ledna 2007 v rozporu s "pravidly odvolacího
řízení". Dovolatelka přehlíží, že podle ustanovení § 205a odst.1 písm.f) o. s.
ř. jsou odvolacím důvodem vždy takové skutečnosti nebo důkazy, které nastaly
(vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovozuje-li,
že toto prohlášení bylo "vypracováno z popudu žalovaného" a že proto mohlo být
předloženo "kdykoliv v průběhu řízení před soudem prvního stupně", jde jen o
spekulaci dovolatelky spojenou se snahou bagatelizovat jeho význam.
Dovolatelka v neposlední řadě označuje rozsudek odvolacího soudu za
"nepředvídatelný", neboť jím došlo k porušení "zásady dvoustupňovosti řízení".
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst.1 o. s. ř.). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené
důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění
skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé
doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud
nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (§ 213 odst.4 o. s.
ř.). Doplnil-li tedy odvolací soud dokazování o důkazy, jež nebyly dosud (za
řízení před soudem prvního stupně) provedeny, a dospěl-li na základě výsledků
dokazování ke skutkovému zjištění, postupoval v souladu se zákonem; protiprávní
by naopak bylo takové rozhodnutí, kterým by rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť ustanovení § 219a o. s. ř.
takovýto postup za uvedené situace kategoricky nepřipouští, a to ani s poukazem
na "zásadu dvojinstančnosti řízení". Ostatně, občanské soudní řízení není
povinně dvoustupňové (srov. právní názor uveden například v usnesení Ústavního
soudu ze dne 18.6.2001 sp. zn. IV ÚS 101/01).
Hovoří-li dovolatelka o "nepředvídatelnosti" rozsudku odvolacího soudu, pomíjí
přitom též to, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil
účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený
názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro
případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí
odvolacího soudu může být pro účastníka "nepředvídatelné" jen tehdy, kdyby
odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo
tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za
odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v
úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Popsaný postup je
zakázán (srov. § 212a odst.3 o. s. ř.) a odvolací soud v projednávané věci
uvedený zákaz - jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku -
neporušil.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek
odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu