Nejvyšší soud Usnesení občanské

21 Cdo 1045/2003

ze dne 2003-10-23
ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1045.2003.1

21 Cdo 1045/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka

Novotného v právní věci žalobkyně Mgr. K. Š., zastoupené advokátem, proti

žalovanému označenému „L. F., šéfredaktor Š., s.r.o.“, o 5.000,- Kč, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 10 C 29/2001, o dovolání žalobkyně proti

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2002, č.j. 17 Co 295/2002-30,

Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne

19.2.2002, č.j. 10 C 29/2001-12, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro

Prahu 7 k dalšímu řízení.

Žalobkyně se podáním ze dne 2.4.2001, označeným jako „žaloba o

zaplacení mzdy 5.000,- Kč za měsíc listopad 2000 podle § 111 odst. 1 ZP“,

doručeným soudu prvního stupně dne 9.4.2001, domáhala, aby jí žalovaný zaplatil

5.000,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že pro žalovaného, kterého označila

jako „L. F., šefredaktor Š., s.r.o.“, pracovala na živnostenský list od

30.10.2000 „na úpravách textů (Č.)“ a že „vydavateli“ zaslala fakturu na

5.000,- Kč za měsíc listopad 2000; přes urgence jí však žalovaný za provedenou

práci nezaplatil. K žalobě připojila listinné důkazy, zejména fakturu č.

2000/12 a výkaz práce.

Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 16.5.2001, č.j. 10 C

29/2001-8, žalobkyni vyzval, aby do 15 dnů od doručení usnesení doplnila a

opravila své podání „ve směrech uvedených v odůvodnění“. V odůvodnění uvedl, že

podání žalobkyně nesplňuje náležitosti řádného návrhu uvedené v ustanovení § 42

odst. 4 a § 79 odst. 1,2 o.s.ř. a že žalobkyni vyzývá ve smyslu § 43 odst. 1

o.s.ř., aby svůj návrh doplnila o tyto skutečnosti : „zda byla mezi účastníky

uzavřena písemná smlouva nebo ústní, co bylo předmětem této smlouvy, zda se

jednalo o pracovní smlouvu, zda byla dohodnuta mzda za práci nebo cena za

provedenou práci“, a aby ke všem svým tvrzením označila důkazy, „např. výslech

účastníků, svědků, znalecký posudek apod.“; vyzval ji dále, že „takto opravený

a doplněný návrh je povinna spolu s listinnými důkazy, jichž se dovolává“,

doručit ve 2 vyhotoveních soudu ve lhůtě ve výroku uvedené. Zároveň žalobkyni

poučil o tom, že „nebude-li takto opravené a doplněné podání ve lhůtě shora

uvedené doručeno soudu, soud podání ve smyslu § 43 odst. 2 o.s.ř. odmítne,

neboť pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat“. Uvedené usnesení bylo

žalobkyni doručeno dne 23.5.2001.

Obvodní soud pro Prahu 7 - poté, co žalobkyně na výzvu k doplnění a opravě

žaloby ve stanovené lhůtě 15 dnů nereagovala - usnesením ze dne 19.2.2002, č.j.

10 C 29/2001-12, rozhodl, že „podání žalobkyně ze dne 9.4.2001 se odmítá“ a že

žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně

dospěl k závěru, že žalobkyně, přestože její podání postrádalo náležitosti

požadované ustanovením § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1, 2 o.s.ř., přes výzvu soudu

obsaženou v usnesení ze dne 16.5.2001, žalobu naznačeným směrem nedoplnila a že

v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat; proto podání žalobkyně podle

ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř. odmítl.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 8.8.2002, č.j. 17 Co

295/2002-30, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z

účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud

vycházel shodně se soudem prvního stupně z toho, že žaloba byla nedostatečná ve

skutkových tvrzeních a že žalobkyně nerespektovala usnesení soudu prvního

stupně ze dne 16.5.2001, když svá skutková tvrzení ve stanovené lhůtě (ani

později až do rozhodnutí soudu prvního stupně dne 19.2.2002) nedoplnila o

požadované údaje. Skutková tvrzení žalobkyně považoval za neúplná proto, že

není jasné, z jakého skutkového důvodu požaduje po žalovaném 5.000,- Kč,

přičemž „ani doplnění obsažené v odvolání není dostatečné“. Podle názoru

odvolacího soudu „není-li jasně a úplně uvedeno, co žalobkyně tvrdí, že se

stalo, a z jakých skutkových důvodů svůj žalobní požadavek vyvozuje, není

zřejmý rámec důkazního řízení a soud v řízení pokračovat nemůže“. Protože

uvedené nedostatky brání projednání žaloby a rozhodnutí o ní a žalobkyně vady

žaloby neodstranila ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, byla

žaloba odmítnuta v souladu s ustanovením § 43 odst.2 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Domnívá se,

že výzvě soudu prvního stupně vyhověla a žalobu doplnila tak, že splňuje

všechny zákonné náležitosti a že z ní vyplývá, co požaduje. Připouští, že

požadované údaje sdělila soudu opožděně, a to až v odvolání ze 14.3.2002, což

omluvila svými problémy se zdravím a problémy sociálními, a požádala o

prominutí zmeškané lhůty. Sděluje zároveň, že „cena za provedenou práci byla

smluvena ústně a v podstatě za odvedenou práci ve vykázaných hodinách“, neboť

jde o „jediné, co neodpověděla jednoznačně“. Navrhla, aby dovolací soud

usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě

uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je

podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené

usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1

věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat

kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst.4 o.s.ř. -

mimo jiné - vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se

žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79

odst.1 větu druhou o.s.ř.).

Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst.1 věty druhé

o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na

jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové

skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje

svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou

individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením

rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení,

uloženou mu ustanovením § 101 odst.1 písm.a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v žalobě

všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby,

která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové

rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové

stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně, tj. při přípravě

jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně. Označením důkazů

v žalobě plní žalobce svoji důkazní povinnost, uloženou mu ustanoveními § 101

odst.1 písm.b) a § 120 odst.1 o.s.ř. Neoznačí-li žalobce důkazy v žalobě, nejde

o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení; důkazní povinnost může

žalobce splnit i dodatečně při přípravě jednání, popřípadě při jednání před

soudem prvního stupně. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce

domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy

učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se

žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak,

aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být

žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí

být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud

nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou

navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej - s

výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst.2 o.s.ř. - překročit; nemůže-

li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v

přibližné výši. Podle ustanovení § 79 odst.2 o.s.ř. žalobce je povinen k žalobě

připojit listinné důkazy, jichž se dovolává (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu

ČR ze dne 15.10.2002, sp.zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní

judikatura po pořadovým číslem 209, ročník 2002).

Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo

nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil

nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo

opravu provést (srov. § 43 odst.1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu

žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení

pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto

následku poučen (srov. § 43 odst.2 o.s.ř.).

V projednávané věci žalobkyně ve své žalobě ze dne 2.4.2001 požadovala po

žalovaném zaplacení částky 5.000,- Kč jako „mzdy“ za měsíc listopad 2000 podle

§ 111 odst. 1 zák. práce s odůvodněním, že pro žalovaného pracovala od

30.10.2000 dle jeho pokynů „na úpravách textů (Č.)“, že práci vykonávala na

živnostenský list a že na zaplacení částky 5.000,- Kč zaslala „vydavateli“

fakturu. K žalobě připojila listinné důkazy, zejména fotokopii faktury č.

2000/12, adresovanou „Vydavatelství Š. s.r.o.“, v níž v části „Označení

dodávky“ uvedla, že „na základě vaší objednávky práce v novinovém periodiku

jako úpravce textů Vám účtuji cenu s vaším vydavatelstvím za sjednané období,

listopad, 5.000,- Kč“, a fotokopii výkazu práce za dobu od 31.10.2000 do

22.11.2000, z něhož vyplývá, že odpracovala celkem 67 hodin.

K novému tvrzení žalobkyně uplatněnému v dovolání, že „cena za provedenou práci

byla smluvena ústně a v podstatě za odvedenou práci ve vykázaných hodinách“,

nelze přihlížet (§ 241a odst. 4 o.s.ř.).

Se soudy lze souhlasit v tom, že žalobkyně neuvedla v žalobě ze dne 2.4.2001

tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro meritorní posouzení

věci. Je rovněž skutečností, že nereagovala na usnesení soudu prvního stupně ze

dne 16.5.2001, neboť skutková tvrzení o požadované údaje nedoplnila ve

stanovené lhůtě (ani později až do rozhodnutí soudu prvního stupně dne

19.2.2002), a že tak učinila – byť rovněž nedostatečně - až v odvolání proti

usnesení soudu prvního stupně.

Nedostatek všech potřebných tvrzení však představuje - jak uvedeno již výše -

vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o.s.ř., jen jestliže brání pokračování v

řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě nebyl vymezen předmět

řízení po skutkové stránce.

Názor odvolacího soudu, podle kterého jsou skutková tvrzení žalobkyně neúplná

proto, že není jasné, z jakého skutkového důvodu požaduje po žalovaném 5.000,-

Kč, a že „není-li jasně a úplně uvedeno, co žalobkyně tvrdí, že se stalo, a z

jakých skutkových důvodů svůj žalobní požadavek vyvozuje, není zřejmý rámec

důkazního řízení a soud v řízení pokračovat nemůže“, není správný.

Tvrzení o tom, „zda byla mezi účastníky uzavřena písemná smlouva nebo ústní,

co bylo předmětem této smlouvy, zda se jednalo o pracovní smlouvu, zda byla

dohodnuta mzda za práci nebo cena za provedenou práci“, k jejichž doplnění soud

prvního stupně vyzval žalobkyni usnesením ze dne 16.5.2001, č.j. 10 C

29/2001-8, jsou nepochybně významná pro posouzení věci, nebyla však potřebná k

individualizaci nároku žalobkyně, neboť i bez jejich uvedení bylo ze žaloby (ve

spojení s listinnými důkazy, které k ní připojila) zřejmé, na základě čeho

žalobkyně svůj nárok uplatňuje (že šlo o nárok na zaplacení odměny za práci

provedenou v době od 31.10.2000 do 22.11.2000, kdy odpracovala celkem 67 hodin,

tedy o nárok z pracovněprávního vztahu). Výše uvedená tvrzení, která jsou

významná pro posouzení otázky, zda žalobkyně vykonávala pro žalovaného práce na

základě pracovního poměru (§ 33 a násl. zák. práce) nebo na základě některé z

dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, které, byť mají vlastní úpravu,

jsou specifickými pracovněprávními vztahy (§ 232 zák. práce), a za jakých

podmínek, může žalobkyně splnit i dodatečně při přípravě jednání, popřípadě při

jednání před soudem prvního stupně. Ostatně soud prvního stupně nárok uplatněný

žalobou za věc pracovní považoval, neboť o odmítnutí žaloby usnesením ze dne

19.2.2002, č.j. 10 C 29/2001-12, rozhodl – jak vyplývá z obsahu spisu i ze

záhlaví usnesení – v senátě [§ 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Odkázala-li

žalobkyně v žalobě na ustanovení § 111 odst. 1 zák. práce, který pojednává o

mzdě za vykonanou práci zaměstnancem, provedla tím sama právní kvalifikaci

skutkového stavu, kterou však soud není vázán.

V usnesení ze dne 16.5.2001, č.j. 10 C 29/2001-8, byla žalobkyně soudem prvního

stupně rovněž vyzvána k tomu, aby doplnila žalobu o označení důkazů ke všem

svým tvrzením („např. výslech účastníků, svědků, znalecký posudek apod.“) a aby

připojila k žalobě listinné důkazy, jichž se dovolává. I když je žalobce

povinen v žalobě označit důkazy, jichž se dovolává, nejde o vadu žaloby ve

smyslu ustanovení § 43 o.s.ř.; žalobce může označit potřebné důkazy - jak

uvedeno již výše - také v rámci přípravy jednání, popřípadě při jednání před

soudem prvního stupně, a proto nedostatek žaloby v uvedeném směru nebrání

pokračování v řízení. Nepřipojí-li žalobce k žalobě listinné důkazy, jichž se

dovolává, nejedná se o vadu žaloby; žalobce tím porušil svou procesní

povinnost, uloženou mu ustanovením § 79 odst.2 o.s.ř., jejíž splnění může soud

vynucovat i pomocí pořádkových opatření, nesplnění této povinnosti však nemůže

být důvodem k odmítnutí žaloby.

Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně byla usnesením soudu prvního stupně ze dne

16.5.2001, č.j. 10 C 29/2001-8, vyzvána k doplnění žaloby o takové údaje

(tvrzení a označení důkazů), jejichž nedostatek nebránil pokračování v řízení.

Požadoval-li soud prvního stupně doplnění potřebných tvrzení a označení důkazů

již v tomto stadiu řízení, nebylo v souladu se zákonem, jestliže s nevyhověním

této výzvě spojoval odmítnutí žaloby podle ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř.

Odvolací soud, který usnesení soudu prvního stupně potvrdil, rovněž pochybil,

neboť tento postup soudu prvního stupně považoval správný.

Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky

je zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že

důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení

soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a

věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta

druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. října 2003

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu