21 Cdo 370/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. M. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D.,
státnímu podniku, odštěpnému závodu S. u. l. v P., o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 17 C 41/2001, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2001 č.j. 23 Co 413/2001-16,
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 22.
srpna 2001 č.j. 17 C 41/2001-10 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Příbrami k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou ze dne 22.6.2001, která byla podána u Okresního soudu v
Příbrami dne 26.6.2001, domáhal, aby mu žalovaný uhradil škodu ve výši
1.903.200,- Kč a aby mu od 2.8.2001 \"doplácel do 21.500,- Kč měsíčně\". K
odůvodnění svého požadavku uvedl, že ke dni 2.8.1988 byl pro ohrožení nemocí z
povolání vyřazen z práce v podzemí dolu s ionizujícím zářením. Uvedené opatření
na ochranu zdraví žalobce však žalovaný učinil pozdě a porušil \"hyg. směrnici
59/1972 Sb. MZČR a vlastní směrnici 4/72, kdy celková profesionální dávka do
2.8.1988 dosáhla 847 mSv, což je 21násobek dávky, kdy podle stávajících
poznatků vědy nedochází k somatickým změnám v organismu\". Žalobci byla \"z
tohoto důvodu přiznána trvalá plná invalidita\" ke dni 2.8.1989. Protože \"z
viny\" žalovaného došlo u žalobce \"při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním ke způsobení plné invalidity ve smyslu § 190 ZP\", je
žalovaný povinen \"provést odškodnění ve smyslu § 195 ZP\".
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 10.7.2001 č.j. 17 C 41/2001-3 žalobce
vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení žalobu doplnil \"o další
skutková tvrzení, aby jím uplatněný nárok byl jednoznačně identifikován a
označil ke svým skutkovým tvrzením důkazy, jimiž chce pravdivost svých
skutkových tvrzení prokazovat\". Podle soudu prvního stupně je \"konkrétně\"
třeba, aby žalobce doplnil v žalobě \"skutková tvrzení o tom, od kdy trval jeho
pracovní poměr u žalovaného či jeho právního předchůdce, jaké bylo jeho
pracovní zařazení, k jakému datu a z jakého důvodu byl žalobce převeden na
jinou práci a jakou, k jakému datu a jakým způsobem byl jeho pracovní poměr u
žalovaného ukončen, jakou nemocí z povolání trpí, kdy byla u něj tato nemoc z
povolání zjištěna a hlášena, jaká je výše přiznaného invalidního důchodu
žalobce a jakého průměrného hrubého měsíčního výdělku žalobce dosahoval před
vznikem škody\". Soud prvního stupně dále v tomto usnesení žalobci sdělil, že
žaloba je neurčitá \"pokud jde o uplatněný požadavek na zaplacení částky
1.903.200,- Kč označené jako škoda\", neboť \"k požadavku na zaplacení této
částky\" nejsou v žalobě obsažena \"žádná skutková tvrzení, která by tento
uplatněný nárok jednoznačně identifikovala; ze žaloby není zřejmé, \"o jakou
škodu se má jednat, na základě jakých skutkových okolností vznikla a jakým
způsobem výpočtu je stanovena její výše\". Žalobce byl v usnesení současně
poučen, že \"nebude-li přes tuto výzvu soudu podání řádně doplněno a pro tento
nedostatek nebude možno v řízení před soudem pokračovat, soud toto vadné
podání, kterým se zahajuje řízení ve věci, usnesením dle § 43 odst.2 o.s.ř.
odmítne\" a že \"k ostatním podáním, kterými se nezahajuje řízení ve věci, soud
nepřihlíží dokud nebudou řádně opravena či doplněna\".
Poté, co žalobce na výzvu soudu reagoval podáním ze dne 17.7.2001, které došlo
soudu prvního stupně dne 19.7.2001, Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne
22.8.2001 č.j. 17 C 41/2001-10 žalobu \"ve spojení s podáním ze dne 17.7.2001,
které soudu došlo dne 19.7.2001\", odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přes
výzvu obsaženou v usnesení ze dne 10.7.2001 č.j. 17 C 41/2001-3 žalobce ani
podáním ze dne 17.7.2001 \"nesplnil požadavky na řádnou žalobu co do úplnosti
skutkových tvrzení tak, aby uplatněný nárok byl jednoznačně jimi identifikován,
a co do označení důkazů ke všem svým skutkovým tvrzením a jejich předložení\".
Žaloba proto trpí vadami, pro které je neprojednatelná, v řízení nelze
pokračovat a žaloba musela být podle ustanovení § 43 odst.2 o.s.ř. odmítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27.9.2001 č.j. 23 Co
413/2001-16 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
dovodil, že soud prvního stupně správně vyzval žalobce usnesením ze dne
10.7.2001 č.j. 17 C 41/2001-3 k doplnění žaloby, že žalobce \"podrobně
instruoval, v čem konkrétně spatřuje vady a nedostatky jeho podání a v jakém
směru je třeba je doplnit\", a že \"správně žalobce poučil i o následcích
nečinnosti či neodstranění vad podání\". Podle názoru odvolacího soudu je
žaloba \"neúplná a ne zcela srozumitelná, neboť v ní obsažené vylíčení
rozhodujících skutečností je natolik kusé, že nelze jednoznačně dovodit, jaký
skutek má být předmětem řízení\"; ze žaloby totiž \"nevyplývá, v kterém období
byl u žalovaného zaměstnán, zda a jakou trpí nemocí z povolání, když zmiňuje
ustanovení § 190 a § 195 zákoníku práce, z čeho přesně dovozuje požadovanou
náhradu škody (zda se jedná pouze o ztrátu na výdělku či o jiné nároky podle
zákoníku práce), jak dospěl k požadovaným částkám a za jaké období je náhrada
vůbec požadována\". Protože žalobce vady žaloby neodstranil ani v podání ze dne
17.7.2001 a ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, byla žaloba
odmítnuta v souladu s ustanovením § 43 odst.2 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že
žalobou se domáhal náhrady škody a že \"jako předběžná otázka tohoto sporu\"
bylo vyřešení otázky, zda jednáním žalovaného došlo k porušení hygienické normy
vydané Ministerstvem zdravotnictví ČR č. 59/1972 Sb. a vnitropodnikové směrnice
GŘ ČSUP P. Z 4999-72. Na výzvu soudu prvního stupně žalobce doplnil žalobu tak,
\"jak on sám tomuto poučení ze strany soudu porozuměl\"; usnesení soudu prvního
stupně \"bylo pro laika nesrozumitelné\" a o \"petitu žaloby\" soud prvního
stupně žalobce nepoučil vůbec; to, že ze žaloby není patrno, čeho se žalobce
domáhá, vyplynulo až z usnesení odvolacího soudu. Žalobce má za to, že nebyl
soudem jasně a srozumitelně poučen o svých procesních povinnostech v
souvislosti s doplněním žaloby tak, aby neutrpěl újmu pro neznalost procesních
předpisů, a navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je
podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené
usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné a že
rozhodnutí soudů je postiženo zmatečností.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat
kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst.4 o.s.ř.
mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce
dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst.1
větu druhou o.s.ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst.1 věty druhé
o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na
jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové
skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje
svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením
rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení,
uloženou mu ustanovením § 101 odst.1 písm.a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v žalobě
všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby,
která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové
rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové
stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě
jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně).
Označením důkazů v žalobě plní žalobce svoji důkazní povinnost, uloženou mu
ustanoveními § 101 odst.1 písm.b) a § 120 odst.1 o.s.ř. Neoznačí-li žalobce
důkazy v žalobě, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení;
důkazní povinnost může žalobce splnit i dodatečně při přípravě jednání,
popřípadě při jednání před soudem prvního stupně.
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní
petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh
na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy,
jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu
bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím
soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to,
jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná
práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí
svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej - s výjimkou případů uvedených v
ustanovení § 153 odst.2 o.s.ř. - překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý
nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši.
Žalobce je povinen k žalobě připojit listinné důkazy, jichž se dovolává (§ 79
odst.2 o.s.ř.).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo
nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil
nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo
opravu provést (srov. § 43 odst.1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu
žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení
pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto
následku poučen (srov. § 43 odst.2 o.s.ř.).
V projednávané věci ze žaloby ze dne 22.6.2001 jednoznačně vyplývá, že žalobce
se domáhal náhrady škody, která mu vznikla následkem toho, že žalovaný porušil
\"hyg. směrnici 59/1972 Sb. MZČR a vlastní směrnici 4/72\" a tím mu \"způsobil
plnou invaliditu\", která byla žalobci přiznána od 2.8.1989. Poté, co žalobce
doplnil žalobu podáním ze dne 17.7.2001, bylo nepochybné, že žalobce se domáhá
odškodnění ztráty na výdělku ve výši 13.082,- Kč měsíčně.
Se soudy lze souhlasit v tom, že žalobce neuvedl v žalobě ze dne 22.6.2001 a
ani v podáních, kterými sledoval doplnění žaloby, tvrzení o všech
skutečnostech, které jsou rozhodné pro meritorní posouzení věci. Nedostatek
všech potřebných tvrzení však představuje - jak uvedeno již výše - vadu žaloby
ve smyslu ustanovení § 43 o.s.ř., jen jestliže brání pokračování v řízení, tedy
jen jestliže má za následek, že v žalobě nebyl vymezen předmět řízení po
skutkové stránce.
Tvrzení o tom, \"od kdy trval pracovní poměr žalobce u žalovaného či jeho
právního předchůdce, jaké bylo jeho pracovní zařazení, k jakému datu a z jakého
důvodu byl žalobce převeden na jinou práci a jakou, k jakému datu a jakým
způsobem byl jeho pracovní poměr u žalovaného ukončen, jaká je výše přiznaného
invalidního důchodu žalobce a jakého průměrného hrubého měsíčního výdělku
žalobce dosahoval před vznikem škody\", k jejichž doplnění soud prvního stupně
vyzval žalobce usnesením ze dne 10.7.2001 č.j. 17 C 41/2001-3, jsou nepochybně
významné pro posouzení věci, nebyly však potřebné k individualizaci žalobcova
nároku, neboť i bez jejich uvedení bylo zřejmé, na základě čeho žalobce svůj
nárok uplatňuje. Výzva, aby žalobce doplnil žalobu o údaje, jakou nemocí z
povolání trpí a kdy byla u něj tato nemoc z povolání zjištěna a hlášena, nebyla
z pohledu žalobcem uplatněného nároku opodstatněná, neboť žalobce svůj nárok
neodvozoval z důvodu odpovědnosti žalovaného za škodu při nemocech z povolání;
odkázal-li v žalobě na ustanovení § 190 zák. práce, který upravuje odpovědnost
zaměstnavatele na škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání, vysvětlil
svůj názor na užití tohoto ustanovení v projednávané věci v odvolání proti
usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby.
V usnesení ze dne 10.7.2001 č.j. 17 C 41/2001-3 byl žalobce soudem prvního
stupně rovněž vyzván k tomu, aby doplnil žalobu o označení důkazů, jimiž chce
prokázat pravdivost svých skutkových tvrzení, a aby připojil k žalobě listinné
důkazy (v originále nebo ověřené fotokopii). I když je žalobce povinen v žalobě
označit důkazy, jichž se dovolává, nejde o vadu žaloby ve smyslu ustanovení §
43 o.s.ř.; žalobce může označit potřebné důkazy - jak uvedeno již výše - také v
rámci přípravy jednání, popřípadě při jednání před soudem prvního stupně, a
proto nedostatek žaloby v uvedeném směru nebrání pokračování v řízení.
Nepřipojí-li žalobce k žalobě listinné důkazy, jichž se dovolává, nejedná se o
vadu žaloby; žalobce tím porušil svou procesní povinnost, uloženou mu
ustanovením § 79 odst.2 o.s.ř., jejíž splnění může soud vynucovat i pomocí
pořádkových opatření, nesplnění této povinnosti však nemůže být důvodem k
odmítnutí žaloby.
Z uvedeného vyplývá, že žalobce byl usnesením soudu prvního stupně ze dne
10.7.2001 č.j. 17 C 41/2001-3 vyzván k doplnění žaloby o takové údaje (tvrzení
a označení důkazů), jejichž nedostatek nebránil pokračování v řízení. Požadoval-
li soud doplnění potřebných tvrzení a označení důkazů již v tomto stadiu
řízení, nebylo v souladu se zákonem, jestliže s nevyhověním této výzvě spojoval
odmítnutí žaloby podle ustanovení § 43 odst.2 o.s.ř.
Pro vady, které brání pokračování v řízení, soud může žalobu odmítnout, jen
jestliže žalobce byl o tomto následku poučen. S názorem odvolacího soudu, že
soud prvního stupně v usnesení ze dne 10.7.2001 č.j. 17 C 41/2001-3 \"správně
žalobce poučil i o následcích nečinnosti či neodstranění vad podání\", nelze
souhlasit.
Neodstraní-li žalobce přes výzvu předsedy senátu vady podání, které brání
pokračování v řízení, závisí další postup soudu na tom, zda jde o podání,
kterým se zahajuje řízení. Jedná-li se o podání, kterým se zahajuje řízení,
soud podání odmítne; k ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně
opravena nebo doplněna. Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení. Protože
poučení o tom, jaké jsou následky neodstranění vad podání, je třeba účastníku
poskytnout - stejně jako jiná poučení o jeho procesních právech a povinnostech
- jednoznačně a konkrétně, musí být z něj bez dalšího zřejmé rovněž to, která z
alternativ dalšího postupu soudu se ve smyslu ustanovení § 43 odst.2 o.s.ř.
uplatní, tj. zda soud usnesením podání odmítne nebo zda k vadnému podání nebude
přihlížet.
V projednávané věci soud prvního stupně v usnesení ze dne 10.7.2001 č.j. 17 C
41/2001-3 žalobce poučil, že \"nebude-li přes tuto výzvu soudu podání řádně
doplněno a pro tento nedostatek nebude možno v řízení před soudem pokračovat,
soud toto vadné podání, kterým se zahajuje řízení ve věci, usnesením dle § 43
odst.2 o.s.ř. odmítne\", a že \"k ostatním podáním, kterými se nezahajuje
řízení ve věci, soud nepřihlíží dokud nebudou řádně opravena či doplněna\".
Uvedené poučení, jež náležitě nerozlišilo, podle které z alternativ uvedených v
ustanovení § 43 odst.2 o.s.ř. bude soud v případě neodstranění vad podání dále
postupovat, nelze považovat za odpovídající požadavku ustanovení § 43 odst.2
věty třetí o.s.ř., neboť žalobci neposkytlo přesnou a určitou informaci o
následcích \"nečinnosti či neodstranění vad podání\". Rozhodnutí o odmítnutí
žaloby již z tohoto důvodu nebylo v souladu se zákonem.
Žaloba byla i po jejím doplnění, obsaženém v podání ze dne 17.7.2001, neurčitá
a nesrozumitelná v údaji o tom, čeho se žalobce domáhá. Žalobce nepochybně
požadoval odškodnění ztráty na výdělku ve výši 13.082,- Kč měsíčně, neuvedl
však jednoznačně, za jaké období (z obsahu žaloby nelze dovodit, zda uvedenou
částku požaduje od svého vyřazení z práce v podzemí dolu, tj. ode dne 2.8.1988,
nebo až od přiznání invalidního důchodu, tj. ode dne 2.8.1989), zda mu má být
náhrada přiznána i do budoucna, a kolik požaduje na této náhradě za minulou
dobu (zda částku 1.903.200,- Kč uvedenou v žalobě ze dne 22.6.2001 nebo částku
2.040.792,- Kč uvedenou v podání ze dne 17.7.2001). Uvedená vada žaloby, i když
bránila dalšímu pokračování v řízení, však nemohla být důvodem k odmítnutí
žaloby, neboť žalobce nebyl soudem prvního stupně řádně vyzván k jejímu
odstranění.
Za dovolacího řízení dále vyšlo najevo, že rozhodnutí soudů je postiženo
zmatečností podle ustanovení § 229 odst.1 písm.f) o.s.ř.
Řízení o náhradu škody, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů
nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností zaměstnavatelem
(žalobce se podle vymezení předmětu řízení obsaženého v žalobě domáhal tohoto
nároku), je řízením ve věci pracovní, o níž před okresním soudem jedná a
rozhoduje senát (§ 36a odst.1 písm.a) o.s.ř.). Senát v řízení před okresním
soudem jedná a rozhoduje i v případě odmítnutí žaloby podle ustanovení § 43
odst.2 o.s.ř., jde-li o žalobu ve věci pracovní (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 439/97, uveřejněné pod č.
53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
V posuzovaném případě rozhodla o odmítnutí žaloby usnesením ze dne 22.8.2001
č.j. 17 C 41/2001-10 u okresního soudu jako soudu prvního stupně - jak vyplývá
z obsahu spisu i ze záhlaví usnesení - předsedkyně senátu Mgr. H. Ř. Soud
prvního stupně tedy byl při uvedeném rozhodování nesprávně obsazen a odvolací
soud způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 odst.1 písm.b) a § 221 odst.2
písm.a) o.s.ř. nezjednal nápravu. Dovolací soud k uvedené vadě ve smyslu
ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v
dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud
České republiky je proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu platí
i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2002
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu